Na letošní dovolené jsem měl opět možnost porovnávat a “testovat” restaurace, kavárny – tentokráte v severní Moravě a v Litomyšli. A musím říci, že po loňské hrůze západních Čech, kde člověk “nicht Deutsch” byl brán většinou jako socka nehodná obsloužení, letošní rok … zkušenosti moc neopravil. Když bych to shrnul, tak restaurace a kavárny snad žijí dojmem, že host je něco samozřejmého a mohou si dělat co chtějí. Samozřejmě jsou výjimky – restaurace na náměstí ve Zlatých Horách – skvělé jídlo, příjemná obsluha a porce, které by nesnědl snad nikdo – především oblohu musím pochválit – spousta různé zeleniny a opravdu super. Úplným protikladem pak restaurace u muzea ve Velkých Losinách – 45 minut čekat na zeleninový salát a pak dodat vysvětlení, že to šlo postupně a teprve teď se na nás dostala řada … tak velká ta restaurace IMHO není a tolik hostů tam nebylo.

Zvláštním fenoménem se v ČR stávají VIP restaurace – rozuměj drahé restaurace. Ty si natisknou zlatým písmem jídelní lístek (v jejich případě Menu) a začnou se tvářit jako “nóbl podniky” – jenže k tomu patří prostě všechno – od obsluhy, přes úpravu jídla, čistotu prostředí, … až po toho pana vrchního. Příkladem byl hotel v Litomyšli pod zámkem – není špatný, jídlo bylo dobré, ale výběr jídel mizerný a řekl bych, že celkově prostředí cenám neodpovídá. Je to jeden z potvrzených poznatků – vyhýbat se restauracím u muzeí, zámků, … povětšinou si totiž zvykli, že “vždycky někdo přijde”, takže bývají a) předražené, b) mizerná obsluha.

Ale abych jen nehaněl, je naopak na mnoha místech vidět, že se začínají prosazovat restaurace malé, které se o hosty starají příkladně, případně jen malé bufety – od restaurace ve Zlatých Horách, přes kiosek na Švýcárně … i hotel na Červenohorském Sedle mohu pochválit – sice takové “studené prostředí”, ale všichni příjemní, a super jídlo, klid k posezení.

Nejhorší je, že zatímco doma už člověk ví, kde se dá dobře posedět a najíst se, na dovolené je to vždy “sázka do loterie” – lze jenom doporučit podívat se na restauraci jako celek a všimnout si i drobností a podle toho se rozhodnout jestli je to “ta pravá” – tedy od čistého a přehledného menu, přes personál až po čistotu na stolech …

Restauracím doporučím – nechávejte na stole jeden jídelní lístek – co když by si ještě někdo chtěl něco doobjednat, ať má možnost. A pokud nestíháte vy, nebo kuchyně – klidně to příchozím řekněte. To je prostě normální a stane se – někomu to vadit nebude a posedí, ale otrávit hosta čekáním na jídelní lístek, jídlo, zaplacení … to je špatná vizitka.

Je to nejbližší hlavní město k našim hranicím a máme s ním tolik společného. Vídeň, Wien, Vienna, … hlavní město Rakouska a ještě před stoletím dokonce naše hlavní město. A české znaky zde najdeme na každém rohu – od názvů restaurací, obchodů a firem (restaurace Novacek, pekárna Jelinek, …) přes názvy ulic až po muzea, kde nalezneme spousty exponátů pocházejících z Čech a Moravy.
Věřím, že ve Vídni si každý návštěvník najde to svoje – muzea snad skoro všeho (umění, historie, věda, …) krásné parky na procházky, zámky, kavárny a dobré restaurace, koncertní sály, … stačí jen procházet ulicemi a vybírat. Samozřejmě, že spousta z těchto radovánek něco stojí a ve Vídni je třeba počítat s vyšší útratou. Ale protihodnota je kvalitní, takže peněz netřeba litovat. V každém případě doporučím navštívit místa, kde se spoluutvářela historie velké části Evropy, včetně Čech a Moravy – tedy palác Hofburg a zámek SchoenBrunn. Na jednu stranu ohromující ukázka bohatství vládnoucí rodiny Habsburků a na druhou stranu ukázka jejich cílevědomosti a pracovitosti s kterou budovali a udržovali svojí moc. Pověstná Rakouská pečlivost a úřednictví již sice trochu vyšuměly, nicméně pořád je ve Vídni cítit hrdost jejích obyvatel a vzpomínky na dobu moci Rakousko-Uherska. Ve Vídni také pocítíte spojení moci světské a církevní – rod Habsburkové byli věřící a jejich snaha navázat na svatou říši Římskou se táhla celým období jejich vlády. Také jejich ostatky dnes spočívají v klášteru kapucínů nedaleko chrámu sv. Štěpána a po vstupu do katakomb naleznete rakve jednotlivých příslušníků. I zde si můžete všimnout vývoje a změn v čase.
Když už budete u chrámu sv. Štěpána, nezapomeňte vystoupit na jeho věž a pokochat se rozhledem na centrum Vídně – uvidíte historické centrum plné starých budov, i vzdálené moderní centrum OSN. Samotný chrám je z velké části volně přístupný a určitě stojí za to si vnitřní výzdobu (okna, oltáře) prohlédnout.
Kdykoliv ucítíte únavu a chuť si odpočinout, najdete určitě poblíž kavárničku a můžete zajít na kávu (pozor, neobjednávejte si jen kávu, ale musíte doplnit, jestli s mlékem, se šlehačkou, Latté, …) a pověstný Sachr dort – ten si dejte už jen proto, abyste si to sami, nebo někdo jiný vám nevyčítal. Příjemné posezení je určitě v místě zvaném Bermudský trojúhelník, kde je kaváren a venkovních teras mnoho dle libosti každého.
Dva dny doporučím vyhradit pro historii – jeden pro Hofburg a druhý pro Schoenbrunn.
Hofburg, jako sídlo světské moci, byl postupně rozšiřován a dnes je v něm několik expozic. Určitě zajděte do klenotnice, kde je vystaveno mnoho exponátů s vazbou na naši historii – znaky moci Českého Království, šperky a cennosti z naší země z dob vlády Habsburků. Dívkám doporučím návštěvu Sisi muzea – tato legenda může být považována za zakladatelku kultu ženské krásy a boje za štíhlost. V každém případě stojí za to si uvědomit, jak bohatá, mocná … a pravděpodobně ne příliš šťastná to byla žena. Pro milovníky koňů je připravena jízdárna s ukázkou jezdeckého umění.
Protikladem sice bohatého, ale přesto poměrně strohého Hofburgu je Schoenbrunn – tedy letní sídlo Habsburků. Krásné a zdobené zahrady, fontány a terasy, to vše bylo vytvořeno pro zábavu a ukázku moci a bohatství. Jistým znakem konzervatismu Habsburků je pak uspořádání místností, které je téměř identické s Hofburgem. A děti zde určitě ocení ZOO a bludiště – podobné, ale rozsáhlejší jako je u nás na Loučeni.
Z praktických informací bych snad jedině dodal, že cesta autem je rychlá, pouze parkování může být problém – je třeba využít záchytná parkoviště, která nejsou levná (ve většině Vídeňských čtvrtí je parkování bez povolení zakázáno a pozor – ne vždy je to zřejmé – malá cedule je pouze u vjezdu do oblasti …). Ovšem doprava metrem a tramvajemi je pohodlná a rychlá – nikdy jsme nečekali déle než 10 minut a s plánkem v ruce se nedá zabloudit. Když už budete v metru navštivte určitě i stanici Gazometer – je zde velké nákupní centrum postavené v bývalém plynojemu (vlastně ve čtyřech jeho budovách) a samozřejmě Prater – s jeho kolotoči a atrakcemi. Využijte ho i k odpočinku – kolem zábavního parku je velký zelený park, kde si lze posedět na lavičce a odpočinout od ruchu velkoměsta.

Po několika letech jsem se znovu dostal do Adršpašských skal – místa, kde se točí tolik českých pohádek. Letos ale pro změnu na začátku jara a musím říci, že mě to příjemně překvapilo. Z poslední návštěvy před třemi lety si pamatuji mraky turistů (převážně z Polska), letos v době těsně po zimě jsme se s přítelkyní potulovali po skalních městech skoro osamoceně – v sobotu jsme si kolem jedenácté hodiny kupovali vstupenky do skal (v Adršpachu, v Teplicích ani nikdo nebyl, kdo by lístky prodával – chodí se volně) a to s pořadovými čísly 3,4 – takže před náma šla asi jediná dvojice (nebo dva osamělí cestovatelé). Příčinou asi bylo nic moc počasí a fakt, že cesta byla na mnoha místech docela obtížná – sníh, led na kamenných schodech, … až nepoužitelná. Na tomto místě bych doporučil opravdu kvalitní obuv – průchod Vlčí roklí je skoro dobrodružný zážitek a je nutné se přebrodit asi 15 metrů potokem, takže nepromokavé boty rozhodně nejsou na škodu.

Příroda je v tohle období nádherná – probouzí se po zimě a zbytky sněhu (teda někde spíše vrstvy) dokreslují atmosféru – viz fotky. Je to zcela jiné než v létě/na podzim a má to jinou atmosféru. Krásné jsou i potůčky a potoky – díky většímu množství vody jsou mnohem zajímavější než v létě, navíc zbarvené po jarním tání do oranžovo-hněda tvoří krásnou barevnou mozaiku.

Pro lidi od Prahy asi budou šokem městečka a služby – je to chudý kraj a náměstí/vesnice tomu odpovídají, pozůstatky starých obchodních center (určitě to býval kdysi Pramen), opravena jen malá část budov, ostatní celkem chátrají a najít slušnou kavárnu dá docela práci (výjimkou je určitě Náchod, který má naopak náměstí velmi pěkné). Jenže už na druhý pohled to není tak špatné – penzion Dita, kde jsme bydleli sice není moderní, ale majitel neuvěřitelně vstřícný a příjemný. Z celého penzionu byla cítit pohoda, klid a snaha o dobré ubytování v mezích možností. Málokdy se vidí důvěra – věci leží ve sklepě, vemte si co potřebujete a napište to na papírek, no konci to srovnáme 🙂 Stejně tak musím pochválit restaurace – jak večeře u Kamínku, tak Zátiší v Adršpachu bylo klidné a příjemné a jídlo bylo super (a podotknu, že za lidové ceny).

Pokud tedy hledáte pohodové výlety a nezarazí vás rozmary přírody, potok přes cestu, ledová skluzavka, pak je Adršpach na jaře to pravé – sezona tu začíná až v červnu a do té doby je tu klid  a můžete se nechat unášet v romantických myšlenkách, jaké to tu bylo před lety. Daní za to je absence stánků s občersvením, zavřené lodičky na jezeře a těžší terén. Ale možná je to lepší než řada stánků s hadříky, které najdete na každé tržnici.

Takže pokud máte zájem, šťastnou cestu a hezké počasí na cesty.

Vlastně již ke konci zimy jsme se vydali do dalšího střediska – Pece pod Sněžkou. Musím říct, že to vlastně i pro mě byla premiéra, na sjezdovkách jsem tu ještě nikdy nebyl a na běžkách jenom na vrcholu kolem Zahrádek, Pražské a Kolínské boudy, kde jezdívám trasu z Černé Hory.

Hledání ubytování na poslední chvíli bylo asi standardní – končí hlavní sezona, takže penziony docela obsazené a je třeba říci, že poměrně drahé – při vzpomínce na články o minimu turistů a dopadech krize na náš cestovní ruch nemohu poznamenat, že pokud služby nebudou odpovídat cenám, ani raketový růst ekonomiky to nezachrání. Nakonec jsme ovšem našli apartmán na jednu noc za přijatelnou cenu a podle fotek vypadal příjemně. Byl v centru Pece, pokud to tak lze nazvat a jmenuje se Eden (záměrně dělám reklamu). Nejprve jsme ovšem vyrazili na běžky – první nepříjemnost. Bylo obsazeno hlavní parkoviště u vleků, takže jsme auto nechali až dole (vlastně vedle apartmánů) a šli jsme pěšky skoro 2 km k vlekům. Vyvezli jsme se na Hnědý Vrch a vyrazili směr chata na Rozcestí. Vzhledem k pokročilé době jsme se však hned zastavili na Lyžařské boudě a před stoupáním na Liščí horu si dali lehký oběd – chata ani neurazila, ani není nijak výjimečně dobrá. Prostě pokud máte hlad/chcete se ohřát, je to v pohodě, ale asi to nebude místo, které by vám nějak utkvělo v paměti. Ceny na Krkonoše standardní – nijak přemrštěné, ale taky nic levného. I obsluha byla usměvavá, příjemná, ale … docela pomalá. Dál jsme tedy pokračovali směr Rozcestí, Výrovka a sjezd dolů do Pece. Kdyby bylo počasí určitě hezký a lehký výlet na 3 hodinky. Tentokrát docela fučelo a bylo pod mrakem s lehkým sněžením – cestou dolů jsme celkem vymrzli. Jak je v Krkonoších (nehezkým) zvykem – stopy nic moc.

Výhodou bylo, že jsme naopak sjeli přímo k apartmánům kolem bobové dráhy. A tam, pro změnu, velmi milé překvapení – příjemní lidé, ochotní (pomohli i vynést věci z auta), prostě super. Takže jsme si dali něco teplého a vyrazili na večerní lyžování – majitelé chaty nás tam dokonce dovezli – prostě lidi, kteří pochopili, že se tam budeme možná vracet a pokud tak chtěli aby to bylo k nim.

Večerní lyžování nádhera – upravená sjezdovka Javor, docela dobře osvětlena. Štěstí jsme měli na podmínky – mírné mrholení, lehký mráz – prostě 3 hodiny lyžovačka bez čekání na příjemné sjezdovce – nádherný zážitek. Dobré je, že ze sjezdovky lze po cestičce na lyžích sjet až do centra Pece – k apartmánu jsme to pak měli tak 250m. A po lyžování jsme poměrně rychle “odpadli” v útulném pokoji.

Druhý den dopoledne jsme opět vyrazili na sjezdovky – viz fotky – bylo nádherně. Nepříjemné bylo, že ráno fungovaly jen dvě kasy, takže na permanentku se čekalo 20 minut – to mi přijde docela dost a možná by si to měli majitelé vleků uvědomit. Ale jinak se den vydařil – sjezdovka byla upravena, počasí skvělé, lidí málo – snad až na chvilku před polednem jsme nečekali déle než 5 minut.

Co říci závěrem? Pec je fajn středisko, ale musíte přijmout, že je zde hodně cizinců, kteří zvedají ceny. Pokud najdete rozumné ubytování je to super, jinak ceny jsou prostě Krkonošské a musíte občas hledat, kde se dá najíst za rozumné peníze. O sjezdovky se tu starají dobře až skvěle a příliš se nečeká. Naopak běžecké tratě jsou prostě zanedbané – Krkonoše prostě běžkařům nepřejí. Ale pokud budete mít štěstí, tak výhled na Sněžku určitě stojí za to vyzkoušet i Pec pod Sněžkou.

Skol

Nechci tu popisovat, co každý najde na oficiálních stánkách střediska, spíše napsat pár dojmů z jednoho dne. A na úvod zdůrazním jednoho dne na sjezdovce – to je tak málo … strašně moc udělá počasí, množství lidí, nálada. Ale ke středisku – jeho nespornou výhodou je dostupnost. Z větších středisek je asi nejblíže ze směru od Jičína – vlastně je to konec Vrchlabí, přes které se do většiny ostatních středisek jede. Nelze ho minout, protože poutače visí už asi 1km před parkovištěm a odbočka je dobře značena. Vyrazili jsme s přítelkyní už ráno, takže mě překvapilo, že 8:25 bylo parkoviště již tak z poloviny zaplněno. Vyrazili bychom i dřív, kdybychom věděli, že provoz začíná v 8:00 – ne stránkách je 8:30 a info o dřívějším provozu jsme si nevšimli, možná tam ani není. Každopádně si doporučuji přivstat – ty první dvě hodiny do cca 10:30-11:00 je lyžování nejlepší. Trochu mě zklamalo, že povrch nebyl (alespoň pocitově) přes noc upraven rolbou, ale nebyl špatný – plotny a nánosy sněhu začaly vznikat až před polednem, do té doby to bylo velmi dobré. Ráno má tu výhodu, že lidí je na sjezdovce málo – hlavně při srovnání s Alpami už kolem poledne nastane “Václavák” a slalom mezi ostatními lyžaři. Zlozvyk lehnout si uprostřed sjezdovky a odpočinout se zakořenil i zde, převážně u snowboardistů. Docela mě překvapilo množství lyžařských škol/skupinek a především fakt, že elementární zásadu – “Před rozjezdem se podívám, jestli nevjedu do cesty lyžaři přijíždějícímu shora” – nedodržoval i jeden z instruktorů.

Drobnou nepříjemností je fakt, že z parkoviště je to ještě cca 500m k pokladnám a vleku, kam následně šplháte po docela dlouhých schodech. Nahoru v pohodě, dolů to s lyžáky není žádná legrace. Naopak pochválit je třeba fakt, že je to středisko pro rodiny a je tu možnost volby sjezdovek od začátečnických (loučky kolem Bubákova) až po červenou a černou sjezdovku Žalý. Kdo není navíc citlivka a nebojí se kotvy, může jezdit dolní část sjezdovky Žalý v podstatě bez čekání – nerozumím, proč se všichni hnali na sedačku, kde se 15-20 minut čekalo a horní část rozhodně nebyla tak skvělá. Odhadem jsme (podotýkám v neděli) za dopoledne – tedy cca 3,5 hodiny lyžování dali tak 15 jízd a to včetně čaje a odpočinku. Takže pokud si někdo chce aktivně zalyžovat, doporučuji kotvu na Žalý a přivstat si na dopolední jízdu. Rád bych zkusil i noční jízdu, ale to snad někdy příště a klidně i v jiném středisku.

Skol

Vzhledem k tomu, že jsem se na sjezdovky letos postavil po dlouhé době poprvé (loni to bylo spíše jen takové zkoušení) – krom toho na nové lyže, mohu poreferovat o svých zkušenostech a to hned ještě srovnat lyžování v Alpách a v Čechách. Konkrétně tedy Rakouské středisko Hochkoenig (u Zell am See) a Krkonošský Špindlerův Mlýn – snad trochu s nadhledem, pokud možno bez emocí a nekritickém obdivování všeho zahraničního, ale zároveň bez obhajoby „našince“.

Ale popořádku – nejprve to lyžování obecně. Na nových (a vzhledem k mým schopnostem zjevně zbytečně kvalitním lyžím) se jezdí parádně – prostě těžší dřevěné jádro, velmi tuhé v torzi a s ostrými hranami – to vše dovolí strašně moc. Někdy až snad příliš a především v dlouhém carvingovém oblouku mají lyže tendenci se rozletět jako blesk. Zároveň musím říct, že se na nich dá jezdit i „po staru“, tedy krátké agresivní oblouky – je to sice velmi namáhavé, především na stehna, ale zase má člověk daleko větší kontrolu a možnost vyhnout se plotnám a nánosům hlubokého sněhu. Zároveň je třeba si zvyknout na jízdu v předklonu, kdy hrany opravdu drží i na ledě a menší vrstvou sněhu projedou, aniž by si toho lyžař vůbec všimnul. Daní za to jsou poměrně tvrdé boty (ale zase velmi dobře ovládají lyži) a lyže jak šutr – 5,8 kg hmotnost lyží s vázáním se na delší vzdálenost pronese. Nabudu zakrývat, že běžky jsou mi bližší, ale jako odreagování a při hezkém počasí je i den na sjezdovkách příjemným relaxem. Čím mohu potěšit všechny – sjezdové lyžování se IMHO nezapomíná, podobně jako jízda na kole – pokud tedy pár let nejezdíte, žádný strach a klidně to vyzkoušejte. Na poprvé klidně doporučím půjčovny lyžařského vybavení – je jich spousta a za relativně malý peníz dostanete lyže a boty sice ne špičkové, ale většinou s nabroušenými hranami a když nesáhnete po té nejlevnější výpůjčce (rozdíl bývá třeba 10 Euro na den a na tom šetřit nedoporučuji), tak dostanete rozumný standard.

A zpátky k porovnání Alpy x Krkonoše – na běžkách to mohu porovnat jen těžko, v Alpách jsme měli smůlu na sníh, takže byl otevřen jen jeden okruh na bruslení – a díky sněhové situaci to byl průměr. Faktem je, že bylo vidět i navezený umělý sníh na trať a byla upravena. Bohužel pořád platí, že technika a síly jsou super, ale přírodu to nedožene. A běžet 13x jeden okruh, byť s nádherným výhledem do okolí a na vrcholky hor, člověka už večer trochu nudí. Zároveň bylo vidět, že o tratě i v těch mizerných podmínkách prostě někdo pečuje. Úplný opak byl v Krkonoších o dva týdny později – nádherné počasí na hřebenech, dostatek sněhu, ale trasy … no nic moc upravené. Krkonoše začínají být pověstné tím, že si každé středisko (Mísečky, Špindl, Janské Lázně, …) upraví pár okruhů u sebe, ale o propojení se nestarají. Vrcholem jsou majitelé některých horských penzionů, kteří projedou po běžecké trase rolbou bez uhlazovače za sebou – jízda za nimi je jízdou po oranici. Zjevně nepochopili, že o dost klientů přicházejí – už těším se na jejich nářky o vlivu krize na cestovní ruch v jejich oblasti. V každém případě doporučuji všem stáž dva týdny v Jizerkách (a zde budu skoro nekritický) – mekka českých běžkařů je prostě upraveností tras někde jinde.

I srovnání sjezdovek je náročné – v Alpách se dalo za den jezdit stále někde jinde, po červené, černé, modré dle libosti a za 4 dny na sjezdovce jsem nejdéle čekal asi 5 minut, jinak se povětšinou dojelo „na sedqačku“/“na kotvu“ a okamžitě jelo. Ve Špindlu je prostě 10-15 minut standard a jezdí se na dvou sjezdovkách – kratší čekání bylo na Hromovce, ale zase sjezdovka byla lépe upravena na Svatém Petru. Upravenost sjezdovek mě trochu zklamala v Alpách – zjevně jsme tam byli mimo hlavní sezonu a přejet rolbou po obědě sjezdovku a srovnat ji by rozhodně neuškodilo – ráno bylo lyžování parádní, odpoledne už bylo daleko náročnější. Nepříjemností v Alpách byla i první sjezdovka nad parkovištěm, kde jsme většinou byli – černá. Takže poslední sjezd k autu absolvovali všichni po ní a večer s plochami ledu a naopak s vrstvami sněhu to pro mnohé bylo náročné. Sice si nemohu stěžovat, ale viděl jsem několik začátečníků, kteří toho měli po dni na lyžích plné zuby, jak se tam hodně vytrápili. Ostatně jeden den, kdy jsme se rozhodli sjet jinam, byla poslední jízda (sjezdovka resp. několik navazujících sjezdovek) cca 16km převážně po modré a červené hodně náročná i pro středně dobré lyžaře.

Služby dnes lze srovnat jak cenově – již jsme Rakousko skoro dohnali – tak kvalitou a dostupností, kde mám pocit, pořád mírně zaostáváme. Začíná to čekáním na vlek a končí jídlem, které má u nás až příliš velký cenový rozptyl. V Alpách rozhodně není levno, ale je téměř jedno, do kterého pubu vlezete – na sjezdovce, dole, na vrcholu jsou ceny téměř vyrovnané. U nás pořád spousta podnikatelů těží z toho, že když už někdo vleze do restaurace a má hlad, tak vyšší ceny přejde. Není tedy výjimka dva stánky se stejnou polévkou za cenu 30,- a 60 CZK deset metrů od sebe … I když i zde musím chválit – chata Na Rovince – to prostě nemá chybu, ceny, personál, jídlo.

Co závěrem? Jestli jedete na 5 a více dní, jeďte do Alp – zvláště pokročilí lyžaři si to prostě užijí a zaplatit o 10-20% víc se, dle mého názoru, vyplatí. Na víkend bych se tam ale netrmácel – dobře zalyžovat se dá i v Čechách, a když budete mít štěstí na počasí, může to být super tam i tam. Takže SKOL všem.

Po dvou letech znovu dovolená na Šumavě. Jak málo se změnilo na jedné a jak moc věcí na druhé straně. Díval jsem se na stejná místa a pozoroval, co vše je nové a co naopak zůstává jakoby mimo čas. Spousta nově postavených domů/rozestavených domů kontrastuje s říčkami, horami, které tu byly dlouho před námi a (doufejme) budou i dlouho po nás. Chtě nechtě mě napadlo srovnat změny osobní a změny okolí. Bezpochyby se toho změnilo hodně na obou stranách a stejně tak na obou stranách zůstalo mnoho stejného. Pro člověka jsou dva roky docela dlouhá doba, zatímco pro přírodu je to jen zlomek času. Když jsem srovnával fotky stejných míst, tak na stromech, kopcích, řece nabyly změny téměř vidět. Díval jsem se i na fotky na kterých jsem byl … a zase tolik se toho taky nezměnilo. Pár šedin přibylo (nemusím aspoň shánět melíry), ale jinak pořád to samé (bohužel, nebo bohudík). Před dvěma lety se právě na tomhle místě pro mě hodně v životě změnilo … tehdy jsem si to asi ještě neuvědomil, možná jsem doufal, že ta změna ve skutečnosti nenastane – těžko říct. Dnes mohu říci, že to byla změna k lepšímu – další půlrok ukázal, že ta změnu už vlastně začala, jen já jsem si toho nevšiml. Bylo to náročné a bolestné, ale asi muselo to přijít. Odsouvání a vnitřní odmítání přiznat si problém ve vztahu situaci sice oddálilo, ale nakonec to situaci ještě zhoršilo. Bylo sice kruté poznat, že podrazit může snad kdokoliv a i po několika letech společného života toho druhého vlastně neznáte. Bylo (s odstupem času) vlastně legrační sledovat, jak se někteří lidé zachovali a ve snaze zavděčit se všem prokázali svojí bezcharakternost. Vzhledem k osazenstvu frašky staré rok a půl navíc mohu potvrdit, že vzdělání a morálka nemají nic společného – ať už učitelka, doktor přírodních věd, nebo řemeslník, všichni dokázali lhát a podvádět s neuvěřitelnou lehkostí a nevinným úsměvem. Legrační bylo sledovat, jak si mysleli, že to nikdo nevidí, a když se budou tvářit, že se nic nestalo, budou tomu věřit i ostatní. Mohu jim tedy vzkázat několik pouček:

–          Pokud vaši kamarádi/kamarádky vidí, že se s někým rozejdete a druhý den bydlíte u někoho jiného, domyslí si, že jste podváděla a ten vztah nezačal den/týden po rozchodu. Pokud navíc nevěru doplníte lhaním a podvody, nečekejte, že to skončí přátelstvím.

–          Stejné platí, pokud tohle vidí vaši zaměstnanci … nečekejte, že budete vážený zaměstnavatel, ale slovy jednoho z nich (teď doslovně cituju) „ten starej k*revník Za….“.

–          A pokud někoho podrazíte a nemáte ani dost slušnosti, abyste dorazil na domluvenou schůzku – netvařte se už jako přátelé a nečekejte, že si vás ještě bude druhý vážit a stát o vaše přátelství.

–          A hlavně … když lžete ve více lidech – dohodněte se mezi sebou. Těžko se věří v okamžiku, kdy slyšíte už třetí variantu stejného příběhu.

Bylo to těžké období dvou let, ale plné poznání a zjištění, že pokud se někdo chová divně ke svým rodičům a kamarádky chvíli pomlouvá, aby se na ně v následující chvíli smál a tvářil jako největší přítel … ryzí charakter to není, poznání, že někteří lidé sice vyrostli do výšky, ale vnitřně zůstali zbabělými dětmi, že člověk, který nemá odvahu se podívat do tváře a už jednou podváděl … podrazí znovu, že … Prostě, že život není jednoduchý, je třeba od lidí čekat leccos. A zároveň, že je možné vždy najít naději a další cíle, že pokud děláte věci, kterým věříte, je pořád dost lidí s kterými lze svůj osud spojit a hledat dál cestu. Že spoustu malých radostí je víc než jedna veliká a znovu najít víru, že největším štěstím je mít šťastné a spokojené lidi kolem sebe, nebo dokonce mít možnost tomu štěstí kolem sebe pomáhat místo snahy neustále jen urvat něco pro sebe.