Plánuješ, plánuji, plánujeme

January 19, 2014 by · Comments Off on Plánuješ, plánuji, plánujeme
Filed under: Uncategorized, Život jako takový 

Jestli jsem někdy v životě slyšel něco o plánování, většinou to byly a) okřídlené fráze a plky, b) věty lidí, kteří si uvědomují, že plánování je cestou řízení/kontroly něčeho. A že to, aby plán měl nějakou funkci předpokládá, že se k němu bude člověk nějak chovat … jedno, jestli plánujete víkend s milenkou, trénink na maraton, nákup bytu nebo roční vývoj mezinárodní firmy. Jedním z hlavních hříchů je, jak se mohu opakovaně na mnoha místech přesvědčit, představa, že s plánem je možné hýbat “dle libosti”. Těžko hledat naivitu podobného kalibru – snad všechny plány totiž nejsou na jednu “veličinu”/jednu entitu – na 95% totiž ovlivňují i druhé, kteří s výsledky a podmínkami “tak nějak počítají” – když si štafeta naplánuje nějaký čas a jeden z členů si uprostřed řekne, že o x vteřin více mu vlastně nevadí (nechce se mu, nejde mu to, … důvod je irelevantní), tak shodil dolů plán celé štafety – u toho víkendu je to podobné – pokud si naplánujete společný odjezd na horskou chatu v pátek v 15:30 a pak si řeknete, že vlastně v 17:30 to stačí možná dotyčná upravila svůj program, aby někde byla v původní čas (třeba měla tu drzost požádat manžela, aby jí v 15:20 hodil na společné nákupy s kamarádkou) … možná se přizpůsobí a možná taky bude někde 2 hodiny čekat a řádně “vychladne”. Jinými slovy, základní předpoklad plánování je rozmyslet si, co chci a mohu dosáhnout a následně se to snažit naplňovat … a pokud to je plán více lidí, pak se taky podívejte, jestli je to schopen a ochoten naplňovat ten druhý (ti druzí) a nebudou měnit plány jak na běžícím pásu podle toho, co se jim zrovna hodí … a když už zjistíte, že něco takového nastalo … nejlepší rada je: Nemůžeš-li se na druhé spolehnout, nespoléhej se na ně a naplánuj si dosažení svých cílů “bez ohledu” na ně (rozuměj, nespoléhej, že ti s tím pomohou). Protože i zde platí, že mnoho lidí se tváří a tvrdí, jak k něčemu přispějí … do té chvíle, než by to měli udělat 🙂

Print Friendly
Share

Tak zítra zase o “krok” starší

February 17, 2013 by · Leave a Comment
Filed under: Život jako takový 

Kulaté jubileum na krku … a nic. kromě faktu, že od letoška patřím do kategorie “o jedno vyšší”, rozuměj starší, tedy veteráni A, se nic moc nezměnilo. Musím říct, že je něco úplně jiného, co mi teď měří čas. A je to malá Bebra – roky se poměrně zkrátily a na druhou stranu zase prodloužily. To co v mém podání už nic neznamená (co je rok  v mém věku) je pro ní neskutečně dlouhý interval. Snad každý měsíc je něco nového – jiné krmení, nové pohyby, jiné zvuky, jiná mimika, schopnost vyjadřovat svoje city, svoje potřeby. Je to neskutečný kvalt, který se zároveň “slil” do proudu změn, které letí vpřed, takže si je člověk ani pořádně nevychutná, ani se u nich nepozastaví, takže mu zároveň čas letí vpřed rychleji než kdy dřív.

Je to sice kulaté výročí, ale pořád někde v sobě cítím “mladíka bez rozumu a připraveného na každou volovinu”. Je pravda, že už člověk uvažuje jinak než před x lety, kdy byl bez závazků a hlavně bez odpovědnosti za dítě … jenže pořád mám ten., bonus, že rezervu jsou dostatečné, takže si mohu dovolit být “huba nevymáchaná”. Zrovna minulý týden jsem ve společnosti lidí určitě “výše postavených”, celkem jasně dal najevo, že si toho jsem vědom, ale zároveň je upozorňuji, že v tuto chvíli je moje pozice silnější, takže  já rozhodnu, co bude dál. Na jednu stranu drsné, na druhou … normální věc. Stává se tak, že drzost je doplněna zkušeností a silou mojí pozice (i když vratkou). Vůbec nezávidím někomu se mnou jednat – pořád ještě kašlu na všechny taktické rady a úskoky a raději volím variantu “otevři hledí a bojuj, co to jde”. Pro mnohé jistě překvapení.

No nic, ani nevím, jak jinak říct, že věk člověka mění, ale … něco by v něm mělo zůstat stejné a mělo by vytvářet jeho identitu. Takže si večer pustím GnR November rain a vzpomenu, že je to píseň při níž (přesněji řečeno při instrumentální variantě) jsem slíbil a podepsal něco .. vlastně NĚCO. Možná i to ukazuje, že přeci jen nějaká změna nastala – před deseti, dvaceti lety jsem měl za to, že pokud chlap něco řekne, nemusí to slibovat, natož podepisovat … prostě to platí. Zjevně společnost kolem mě i mě přesvědčila, že někdy je třeba podpis ke stvrzení svého slova … Ale na druhou stranu, zítra zase obuji běžky a vyrazím s Kvídem honit klobás po Šumavě … takže něco se mění, něco zůstává. A čím dál více si uvědomuji, že pokud se po něčem honíme, je to jen na nás, abychom se jenom nehonili (nemluvili), ale uvědomili si, že “Every passing minute is a chance to take it all around” – citát z Vanilla Sky.

Co mě děsí, že čím dál více se obracím k minulosti – od písniček (Queen a Rolling Stones) až po filmy – z poslední doby mě zaujal snad jenom podivuhodný příběh Benjamina Buttona, jinak se pořád raději podívám na Blade Runnera než na moderní filmy postavené jen na efektech … a Postradatelní ve mně probudili neuvěřitelnou nostalgii po době, kdy dobro a zlo mělo jasné vize a šlo je bezpečně poznat. Co mě naopak těší je fakt, že v technologiích IT pořád jedu “naplno” a vidím ty nejmodernější směry a snažím se je poznávat a využívat – stárnu, ale dostatečně pomalu. hrůzu mám jen z okamžiku, kdy mi Bebra ukáže, že už “jsem out”. Pak už budu opravdu starý, ale zatím … zatím honím na trati i v praxi mladší a snažím se jim (vlastně hlavně sobě) dokázat, že věk je jen číslo 🙂

Print Friendly
Share

Služby v ČR – hrajeme si na firmy

January 24, 2013 by · Leave a Comment
Filed under: Práce, programování, Život jako takový 

Poslední týden mám zase smůlu na poskytované služby. Nevím proč, ale v ČR prostě pořád hodně firem nepochopilo, že síťové služby mají jednu hlavní devizu a hodnotící prvek a to je spolehlivost. Pro většinu lidí není podstatné, jestli mobil má pokrytí 99,2 nebo 99,6% území, jestli pošta dodá za 48 nebo 60 hodin, jestli internet běží 5MB nebo 3MB, co potřebují, aby ta služba fungovala stabilně a pokud je problém, aby se začal řešit. Moje zkušenost z posledních dní je ale úplně jiná.

Případ 1 – Česká Pošta. Poměrně jednoduchá služba – přeposílání zásilek. Mám zaplaceno od ledna do února. První týden jsem vzal na vědomí, že něco přišlo na starou adresu … nečekal jsem, že pošta bude fungovat okamžitě. Na druhou stranu 20. ledna pořád chodí dopisy na starou adresu a při reklamaci předvedla pošta svojí “pružnost”. Žádost jsem dával na jiné poště – první bylo čekání cca 10 minut, než byla žádost nalezena a potvrzeno, že jsem jí opravdu podal. Následovalo 5 minut zjišťování, jestli to odešlo na příslušnou poštu … odešlo O.K. Takže mi radostně oznámili, že oni svojí část splnili. Poděkoval jsem, ale upozornil jsem, že to nemění nic na faktu, že pošta chodí na starou adresu – následoval telefonát na poštu Kolín (stará adresa) a radostné zjištění, že tam tato žádost dorazila a vědí o ní – podruhé jsem poděkoval, ale znovu upozornil, že mě to těší, ale pošta pořád chodí na starou adresu (fakt jsem v tu chvíli netušil, jestli mám brečet, slečnu na přepážce trochu srovnat, nebo se smát). Doporučení – reklamujte si to v Kolíně mě opravdu pobavilo, takže jsem upozornil, že jsem si službu obědnal u České pošty pobočka Planá a službu nedostávám – je to i jejich problém. No nakonec se zjistilo, že všechno proběhlo, jenom paní doručovatelka tuto žádost někam založila v Kolíně – rozumím, že se to stane (a doufám, že další pošta už mi bude chodit v pořádku), ale přístup pošty, která takto řeší problémy je ukázkou postupů z dob Rakousko-Uherska. Pro ostatní dvě zjištění:

1) tato služba funguje “když se poště chce”

2) není to tak, že pošta chodí rovnou na novou adresu – ona dojde na poštu staré adresy a odtud ho doručovatelka přeposílá na tu novou … vůbec nerozumím proč, centrální evidenci adres zjevně ještě na České Poště neobjevili.

Případ 2 – připojení internetu Backer.info (firma z Českých Budějovic) v Plané. Večer přestal fungovat internet – tak jsem poslal SMS technikovi a čekal – po dvou hodinách bez odezvy jsem zkusil zavolat – telefon nikdo nebral. Druhý den až druhý telefonát po desáté hodině … “jo ono něco nefunguje” (SMS se zjevně neobtěžoval číst), tak já se na to podívám a zavolám. Co k tomu říct? No pokud máte internet na soukromou poštu, občas internet, backer.info je O.K., pokud ale potřebujete pracovat a pro práci potřebujete síť, obloukem se jim vyhněte – za dva měsíce dva několikahodinové výpadky a podporu by člověk musel prosit,a by začala něco řešit. Z této zkušenosti musím konstatovat – opět jedna firma, která si na podnikání hraje, ale vlastně neví, co to podnikání je.

Print Friendly
Share

Vzhůru do nového roku 5 km v Táboře

January 1, 2013 by · Leave a Comment
Filed under: Sport, Život jako takový 

Nové místo, nový závod … takže na Silvestra jsem bohužel nebyl v Kolíně (na 3 km běh), ale v práci. Vynahradil jsem si to hned prvního na běhu v Táboře – 5km příjemného běhu po asfaltu/kostkách. V rozumném tempu jsem překvapivě doběhl pátý … třetí v kategorii vykopávek, pardon veteránů nad 40 let. Takže první závod v roce – poprvé také v kategorii 40+. No co se dá dělat, tělo prostě stárne, rozum bohužel nikoliv 🙂 takže běh se mnou absolvoval i Kvído a určitě povzbuzoval i ostatní “ovečky”, které se rozhodli do nového roku vyrazit se sportem. Uvidíme, kam nás se zbytkem – Kvídem a zbytkem rodiny život zanese, ale pokud zůstaneme “na jihu”, určitě se pokusím opět zajít. Byla to příjemná akce a pořadatelům patří poděkování za její organizaci.

No nic – o rok jsme starší a spoustu lidí bilancuje a plánuje … kašlu na to, život pokračuje dál a určitě se bude zase čemu smát a za co bojovat, o co se snažit. No, a abychom měli toho prvního nejvíc a hodně radosti při tom, přeji nám všem dohromady … hodně štěstí do nového roku 2013.

5 km Tábor5 km Tábor

5 km Tábor

Print Friendly
Share

Takže přestěhováno – jsme na jihu :-)

November 28, 2012 by · Leave a Comment
Filed under: Život jako takový 

Tak po devíti letech jsem opustil byt v Kolíně – vlastně již druhé stěhování a třetí Bažina (pro znalce M.A.S.H.). Přestěhovat věci nasyslené za 9 let (resp. déle, protože spousta se přesunula již z předchozího bytu), bylo poměrně náročné a když se vše vyndalo, asi bych nevěřil, že se to dá do 2+1 naskládat. Velká část prošla popelničním archivem, další je uložena v garáži (prostor čekatelů na popelnici) a zbytek je v Plané … V bytě v plané to pravda po neděli vypadalo jak po explozi atomové pumy – všude hlady věcí, které je třeba umístit, rozmístit nábytek, … včera už to bylo ale jen jako po výbuchu granátu – přeci jen již se dalo poznat, co v dané místnosti bude (aspoň orientačně, jestli to bude koupelna, kuchyň, skladiště … pardon obývací pokoj). Nicméně ještě tak týden to bude asi postupné uklízení a usazování. Všem, kteří by o podobném uvažovali, doporučím, s rozvahou a klidem, postupně likvidovat jednu kupku bordelu za druhou. A varování – pokud se stěhujete s prckem, znamená to následující: stěhujete věci tří lidí, které bude stěhovat a uklízet převážně jeden (resp. dva se budou střídat) a druhý se bude muset věnovat tomu třetímu 🙂 náročnější varianta, ale s úsměvem se dá i to.

Krásný zážitek to je pro nás “aktivní” PatAMaty – tolik děr, které je možné vyvrtat … prostě nádhera. Opět je limitujícím faktorem třetí člen domácnosti, který by neměl být ve spánku rušen – vrtání je třeba plánovat a v povoleném intervalu vyvrtat vše co jde …

V každém případě byl smutný zážitek opouštět byt po tolika letech – zažil jsem v něm hodně, hezké i nepříjemné chvíle – zůstává tam část člověka. Spoustu věcí si v bytě každý přizpůsobí sám sobě, spoustu věcí tam zůstane uděláno z nějaké doby, protože tehdy se to hodilo a … prostě to tak zůstalo. Doufám, že zase najdeme (tentokrát již ve třech) místo, kde bych zůstal nějakou dobu a kde tomu budeme moci říkat “doma”.

No a na závěr – jako “rádoby-manager” – akce samozřejmě probíhá podle řízení projektu- každý den tři MIT a postupné zútulňování. Např:

Pondělí: 1) zprovoznit pračku, 2) šatní skříň v chodbě, 3) věšák na kabáty v chodbě    … splněno

Úterý: 1) Hadrová skříň do chodby, 2) zrcadla pověsit, 3) jídelní stůl do jídelního koutu, 4) skříňka v obývacím pokoji na své místo … splněno

Středa: 1) Přesunout skříňky pro Klárku, 2) zprovoznit síť a server, 3) Nástěnku … to be done

BTW: zrovna když jsem teď chtěl umístit mapu … proklikal jsem se až do Kolína, abych si uvědomil, že … bydlím už někde jinde 🙂 – bude to běh na dlouhou trať.

Print Friendly
Share

Naše slavné quick winy

October 24, 2012 by · Leave a Comment
Filed under: Práce, programování, Život jako takový 

Jak často jsem v poslední době slýchával o quick winech – tedy jednoduchých řešení, které přinesou “něco”. Spoustu lidí na ně věří, jenže … jsou to opravdu ty správné kroky? Nemohu si pomoci, ale já na ně nějak nevěřím, myslím, že je lepší získávat málo, ale trvale/dlouhodobě než udělat rychlý skok nahoru a pak zase stát. Srovnal bych to s imaginárním závodem maratonce a sprintera – na začátku je to jasné, ale když poběží trochu déle (a my přeci nežijeme jen jeden den), i průměrný vytrvalec utahá špičkového sprintera.

Kolik jen je v nynějším světě snah urvat rychle nějaký zisk – banky poskytují úvěry i lidem u kterých je riziko nesplácení vysoké, obchodní partneři se snaží druhého rychle “odrbat” spíš než budovat dlouhodobé a vzájemně prospěšné vazby. Hledáme jen rychlý zisk, nepřemýšlíme nad zítřkem.

Možná právě tento fakt, kdy “žijeme jen dneškem” je tou hlubokou příčinou stávající krize – neskutečně jsme si zvykli adorovat přítomnost a okamžitý úspěch. Téměř ve všem jsme vytvořili tlak na NYNÍ – firmy prezentují výsledky měsíčně (takže tlačí zákazníky, expedici, dopravce, …) potit se poslední dny měsíce, zatímco začátek následujícího je mrtvo, protože jsme to “vytlačili ven”. Lidé chtějí mít vše co nejdříve – nejlépe hned, co na tom, že si na to ještě nevydělali – byt, auto, novou televizi, dovolenou u moře, … takže si na to teď půjčí => později budou splácet => budou také méně utrácet … Při vyjednávání smluv se všude razí ostré lokty a snaha co nejvíce urvat pro sebe a to hned teď, nikdo nekouká na to, jaký bude obchodní vztah dlouhodobě.

No a takto jsme se rychle dostali přes quick-winy přímo do … oněch míst, které nepatří do slovníku slušných slov. Protože najednou není co utrácet – my jsme to utratili už dříve, není komu půjčovat, protože lidi buďto peníze mají a nepotřebují půjčky (ti šťastnější) nebo si už půjčili a zatraceně dlouho budou jenom splácet (ti méně šťastní), už není koho odrbat při smlouvách, protože nikdo ji s námi nechce uzavřít, … prostě nás dohnalo naše chování  – zvláště pro lokální firmy je to fatální, ČR je proklatě malá a platební nekázeň se provalí hodně rychle, pokud se firma k zaměstnancům chová blbě, tak se to v místě proflákne také rychle, naopak, zaměstnanec, který nepracuje si může být jist, že těch pár personalistů ve městě si to dá vědět …

Takže až zase zítra budeme hledat rychlý zisk … zkusme popřemýšlet, jestli se nevyplatí budovat pomalý, ale dlouhodobý přísun financí, mít kolem sebe lidi na které se mohu dlouhodobě spolehnout, … A když už tak vzpomínám na konkrétní firmu, která právě žije jenom dneškem … jak moc top management obdivuje firmy jako je Harley-Davidson, Škoda, Mercedes … přesně ty firmy, které dlouho a poctivě pracovaly, aby se dostaly tam, kde nyní jsou. Nebylo to přes noc, je to výsledek dlouhodobé práce a spolehlivosti, které jim přineslo sice pomalé, ale velké zisky a to nejenom měřeno penězi.

 

Print Friendly
Share

Konopáč 2012 a Klárka (taky ročník 2012)

August 4, 2012 by · Leave a Comment
Filed under: Sport, Život jako takový 

A další z letošních závodů – triathlon Konopáč – velmi krátký, velmi rychlý. 750m plavání, podle tachometru 21km kolo a cca 4,5km běh. Trať je troch zvláštní – a to asi každá ze tří částí. Trochu mě pravda mrzelo, že to nebylo jako loni – start žen a po nějakém čase start mužů a hodnocení dohromady (tedy muži s handicapem) – bylo to takové zajímavé a celkově se mi ta myšlenka docela líbila. V každém případě bylo letos asi méně účastníků, odhaduji tak na 35 – to mě překvapilo, bylo krásné počasí. Plavání se skoky do vody (2. a 3. kolo vylézt na břeh, 20m běh a skok do vody) je opravdu “podivné”, ale zase je to něco jiného. Co mě překvapilo, že jsem doplaval v čele – to je při letošní formě zvláštní, zase tak dobře neplavu. V depu jsem se ale zdržel, takže jsem vyrážel jako druhý a v prvním kopci jsem se zase dotáhl. Pro mě je kolo 4x5km – tj. 7 otáček “nic moc”, k tomu ten sjezd ke kempu, kde mi “cykloposeroutkové” více brzdíme  než jedeme, utrpení, takže jsem čekal, kdy mě pár lidí dojede. K mému překvapení se to povedlo jenom jednomu, ale ten mě zase “zválcoval ve třetím kole celkem s přehledem. Naopak zbytek jsme nechali spíše za sebou. Do běhu jsem tak šel druhý s velkou ztrátou a bez přehledu jak to vypadá za mnou … a celkem to šlo. Dokonce jsem měl pocit, že první kolo (běží se tři cca 1,5km – nejprve stoupání, pak zase docela sběh dolů. Nikoho jsem ale pořád před sebou neviděl, takže druhé kolo jsem začal hodně vlažně. Naopak do třetího kola mě probudil pokřik, že dotahuji – a pořád jsem nikoho neviděl před, ani za sebou. Navíc už tam bylo spoustu lidí o 1, 2 kola zpět, takže jsem úplně ztratil přehled … výsledek byl, že v cíli jsem měl 2s ztrátu na prvního, který vytuhl a závěr vypustil. Musím říct, že mě to po tom trápení s klouby hodně potěšilo. Stříbro beru rozhodně za úspěch, navíc jsem celou cestu spíše čekal, kdy mě “smečka závodníků” zválcuje.

Ale ve srovnání s páteční událostí, kdy jsem si z porodnice přivezl dvě holčiny má 2. místo hodnotu “nula nula  nic”. Klárka je zatím v pohodě a to je to hlavní. Den se tak rozdělil na období – jíme – krkáme – usínáme – spíme (naštěstí klidně) – budíme se … a zase dokola. Má to aspoň režim a řád :-). Snad jedině s vyrušením na přebalení. A když se nám to podaří, je to za zlatou medaili. A to i když spolu občas bojujeme a zlobíme se, že něco není dost rychle, nebo nás bolí bříško.

Print Friendly
Share

Partner u porodu – děkuji, myslím, že ne …

July 31, 2012 by · Leave a Comment
Filed under: Život jako takový 

I když jsem tomu nebyl moc nakloněn, absolvoval jsem s přítelkyní porod až do konce … a za sebe musím říct, že bych všem doporučil zvážit, jestli to chtějí absolvovat. A to z obou stran. Možná je to O.K., pokud vše probíhá hladce (rozuměno v mezích v jakých porod probíhat může, on to asi je vždy boj a slzy), ale pokud nastanou komplikace … je tam partner platný jak “mrtvému zimník” a jediné, co může dělat je “držet hubu a nepřekážet”. Asi ještě horší to je, pokud by někdo byl zdravotník a rozuměl, protože laik jako já nerozumí latinským výrazům, tudíž se těžko odhaduje, jak moc nastává problém. Ale asi každý by znejistěl, když z doktora a sestry se najednou na sále objeví během minuty 9 lidí a všichni mají co dělat … a jediné co může dělat je “věřit, že oni ví co dělají a dobře to dopadne”. V tomhle ohledu klobouk dolů před doktorkou, která mě na začátku před píchnutím injekce poslala ven, že mě zavolá až bude po injekci. A vůbec nerozumím, proč neměla porodní asistentka a doktor ten rozum – poslat mě pryč, když viděli, že jsou komplikace. Je to přesně to rozpoložení, kdy rozum velí nepřekážet a věřit doktorům, zatímco veškerý pud a zbytek divokosti v člověku se cítí zahnán do kouta a tlačí ho k rozhodnutí “bojuj nebo utíkej”. Vidět bolest někoho blízkého a cítit bezmoc s tím cokoliv udělat … jsou chvíle, kdy jsme si všichni rovni a všichni si musím vytrpět tu chvilku vlastní zbytečnosti a bezmoci v daném místě a okamžiku.

Za sebe vyřknu obdiv všem ženám, které tímto projdou – přiznám se: nevěřím, že by mě těch 7 lidí, kteří drželi přítelkyni, udrželo na stole. A zároveň jsem si uvědomil, jak málo jsme toho ještě dokázali – porod se zdá být běžnou záležitostí – téměř nikdy není “okamžitý”, ale lze se na něj relativně v klidu připravit – využít techniku od sonografu po CT a já nevím co ještě … a přesto není výjimkou porod s velkými komplikacemi, kde se může stát téměř cokoliv – víme toho o zdraví a lidském těle tak mnoho a přitom tak neskutečně málo.

Jediné zjištění tak je, že život se rodí v neskutečné bolesti – tak se snad jenom snažme, ať je co nejvíce plný radosti, protože bolest je na začátku (často i na konci) až až. A pro naši medicínu (a vědu obecně) jenom jediný vzkaz – nosánek trochu dolů, ještě pořád můžeme strašně málo a milé slovo s přátelským pohledem a rozumem v hlavě zmůže často více než poslední výkřiky poznání a techniky.

Print Friendly
Share

Běh Kozojedským údolím 2012 a další sporty …

July 29, 2012 by · Leave a Comment
Filed under: Sport, Život jako takový 

Po loňské neúčasti jsem si opět v sobotu 28.7. zaběhl běh Kozojedským údolím – sice jen 8,1 km, ale každý, kdo běžel ví, jak náročných. O to víc pro mě, protože  první 4 km jsou dolů a místy prudce, což kloubům a zádům rozhodně nesvědčí. V každém případě jsem dole byl čtvrtý a tohle místo jsem udržel až do cíle, v kategorii dokonce bronz. Naopak zpět je to do kopce, což mám rád, bohužel cesta spíše  terénní než na rychlý běh. Smůlou bylo, že první dvojice se mi ztratila (a vzhledem k rozdílu kvalit ani nebyla šance to držet) a naopak za sebou jsem někoho uviděl až skoro nahoře, kdy jsem hodně zvolnil, protože jsem několikrát hodně váhal kudy a nic mě nehnalo vpřed, takže to byl celkem výklus. Ovšem lepší značení bych rozhodně ocenil – první lávku jsem skoro minul a asi jsem nebyl sám, na několika dalších místech to bylo takové “no asi tudy, ale kdo ví …” a to pro běžce není příjemné. Ale celkově určitě spokojenost – na nic lepšího jsem neměl a naopak nebyl problém zrychlit, kdyby se někdo blížil … Akce je to pohodová, cca 35 běžců a cesta je hezká – tak 2km asfalt, zbytek je po lese. Rozhodně díky těm, kdo závod organizují.

A co naopak oficiální “velký sport” – no jasně, začala olympiáda 2012 v Londýně. Spousty sportů, spousty výsledků, spousty zklamání i radostí. Co mě zaujalo, byl silniční závod na 250km mužů a jeho překvapivý výsledek. Nechci teď pořadatelské zemi sahat do svědomí, ale byl to IMHO závod, kde se (spolu s repre Německa) zachovaly jako trubky a doplatili na to právem. Nikde jsem neviděl, že by to byl závod teamů, takže jejich strategii vůbec nechápu. Nemá smysl rozebírat ten únik v posledním stoupání, který asi rozhodl, ale pokud chtějí jezdit “vláček”, ať si jezdí Tour, Vueltu a další, kde jezdí podle přání zaměstnavatele. Tohle je ale olympiáda a závod cyklistů – jednotlivců, tady má každý bojovat za sebe a snažit se o co nejlepší výsledek. Pokud závodník zvolní x km před cílem, protože “splnil svůj úkol”, neměl tam asi co pohledávat. A tímto jim přeji protažené obličeje v cíli, protože jin prokázali odvahu bojovat a ukázali GB a Německu, kam s tou taktikou patří.

Print Friendly
Share

Dělej co máš …

Jedna z věcí, která mě v posledních dnech překvapuje je, kolik lidí/oddělení/institucí se snaží dělat něco jiného než na co byli určeni/y. Oddělení nákupu se snaží radit obchodu, jak prodávat, prodej naopak logistice, jak zajistit dopravu k zákazníkovi. Skladníci přemýšlí, jestli by výroba neměla fungovat jinak, vedoucí oddělení zajišťuje běžný chod oddělení (které by měl řídit), obchodní ředitel vymýšlí jak řídit účetnictví/reporting logistiky. Nic proti tomu, kdyby svojí úlohu dělali spolehlivě, ale až příliš často je to v kontextu, kdy svojí práci nedělají dobře a protože povětšinou neví jak jí dobře dělat “kafrají do něčeho jiného” a snaží se odvést pozornost od problémů, které vytvářejí svými chybami/neschopností. Bohužel to funguje i v tam nahoře – policie se snaží nakoupit pasáty a kecá justici do toho, jak by měl probíhat proces, ale policajta ve městě vidět není – vesele se krade/blbne na každé kroku. Korunu podobným aktivitám nasadil mr. Kalousek (sorry, ale označení pan Kalousek už se mi příčí, protože se IMHO zachoval jako … a musel bych použít hodně ostrou urážku). Už jenom to, že si jeho ministerstvo nechalo zpracovat posudek na stíhání/pochybení ministryně jiného ministerstva byl asi úlet – co je po tom ministerstvu financí? Ale ten telefonát – už jenom fakt telefonátu bez ohledu na obsah – svědčí hodně o tom, jak už je Kalousek mimo mísu.

Úplně podobná situace je např na trhu – vezměme mobilní operátory, kteří vymýšlejí, co dalšího nám vnutit. Jenže – zkuste si použít jednu z primitivních služeb – datový tarif – a pokud vyjedete mimo města, zjistíte, že ono deklarované x% pokrytí signálem je jen marketingový kec. Stačí si na jedné z hlavních tratí vlaku Praha – Pardubice zkusit přečíst poštu – tedy přesně to, co bylo jedním z prvních účelů služby, umožnit vyřídit některé věci online na cestě. A máte možnost se na to vykašlat/pracovat off-line, protože připojení je nestabilní, padá, odpojuje se. Ať operátoři řeknou rovnou, že je to služba facebook pro teenagery, kteří sedí na přednáškách/ve škole a chtějí chatovat – na práci mimo města to prostě není. A srandovní je  i takový bankomat – zkuste si změřit, kolik času musíte vynaložit, abyste si vybrali peníze – jen těch upozornění, kolik služeb nám banka nabízí, že si můžeme dobít mobil, schválit/předschválit úvěr … boha jeho bankovní mágové (magoři), 98% lidí si chce vybrat peníze a jít. Kdybyste dělali dobře svojí práci (a třeba lépe hodnotili rizika úvěrů) pravděpodobně bychom teď do bank nemuseli po celé EU lít miliardy eur – jenže místo toho si honíte triko na marketingu, protože tu základní činnost – řídit úvěry – naprosto nezvládáte.

Co tedy říci na závěr – pokud má někdo/něco určenou úlohu – měl by se asi snažit jí plnit na 100%, nebo sám říci, měl bych dělat něco jiného a o jinou úlohu se bít – ale dělat něco jiného a rezignovat na svojí roli znamená pro organizaci hodně velký problém – zbytek totiž s touto funkčností počítá. Pokud má prostě obchodní ředitel touhu obchodovat ať klidně obchoduje … jen musí nejdříve dobře řídit oddělení obchodu, nebo se přeřadit z ředitele obchodu na běžného obchodníka. Pokud chce sklad radit výrobě, jak má vyrábět … tak ať dotyčný pracovník zvládá sklad bez problémů, nebo ať “vysmahne ze skladu” a nastoupí do oddělení výroby. Jestli chce policie řídit soudní procesy … no pak může, ale musí být nízká kriminalita a policisté musí být vidět, nebo ať opustí svá teplá místečka a zkusí to na soudech. A mr. Kalousek ať má pod kontrolou ministerstvo financí (a já si myslím, že nemá vzhledem k daňovým únikům a omylům v odhadech růstu ekonomiky), nebo ať se necpe do věcí, kterým rozumí ještě méně než státním financím (nedalo mi to nerýpnout si).

Podobné doporučení platí i pro firmy – máte svoje určení, nejprve plňte to a teprve poté hledejte doplněk. A organizace dtto – proč odbory (ODS) vymýšlejí odborářské výhody/klub – to máte pocit, že boj za práva zaměstnanců (za myšlenku konzervativní politiky) zvládáte tak skvěle, že můžete štěpit svoje síly? Můj názor je: ne, nezvládáte(-me) a ani nevíte jak na to – raději vymýšlíte(-me) blbosti, kterými chcete(me) svojí neschopnost zakrýt.

Tudíž zpět ke svému hlavnímu úkolu a poslechněme heslo “ševče, drž se svého kopyta”.

Print Friendly
Share

« Previous PageNext Page »

TOPlist