Po dlouhých 11-ti letech jsem dnes prodával Bobina – moje první auto. Pravda už přes rok mám jiné, ale Bobin bude vždycky ten První :-). Vždyť jsem se na něm naučil jezdit a nejen já … přivezl jsem sním Klárku z nemocnice po porodu, procestovali jsme ČR křížem krážem, několikrát byli v Alpách, nespočetněkrát na Slovensku … A Bobin (mimochodem Ford Focus 1.8 TDi 66kW, abych byl přesný) stále jezdil a nikde nás nenechal na holičkách. Vyjeli jsme s ním všude a prožili spoustu věcí – procházel jsem účtenky ze servisů – za 11 let se přeci jen občas do servisu musí a vzpomínal jsem na vše krásné. Na cesty po Šumavě a kolem Lipna, na x cest na Jizerku na běžky, na prasklou pneu na dálnici s Klárkou v autě, na elektriku, která “za tepla” tavila i tu nejsilnější pojistku než se ukázalo, že je tam pidioděrka na kabelu, která se v teple posunula na kostru … prostě na 11 let s Bobinem.

A zároveň jsem si uvědomil jak pohodové to bylo auto … ve čtyřech s koly na střeše do Alp za 5,8 l/100 km a to  po dálnici, sněhové řetězy jsem při všech těch horských cestách nasazoval snad 4 krát za ty roky, párkrát jsem zapínal vyhřívání sedadel … ale hlavně pohodově a spolehlivě jezdil a jezdil. Na dovolené, výlety, závody, … ani snad už nevěřím, že bych s jiným autem najel skoro 155 tis. km (měl 82 tis. když jsem ho hrdě přebíral). Tam všude nás Bobin dovezl.

A vždycky jsem měl pocit, že Bobin jezdí rád – hlavně v kopcích mi přišlo, že “ožil” a hnal se do kopců jak o život … s rozvahou, ale svižně. Doufám, že si ještě pár km užije a přeji mu hodně šťastných km bez nehod.

Díky Bobine, doufám, že jsi v dobrých rukou a nový majitel se o tebe bude starat aspoň tak jako já. Hlídej nové majitele a pokud někdy udělají chybku, pomož jim, jako jsi párkrát pomohl mně – vzpomenu si na pár chvilek, kdy mě zachránil tvrdý podvozek a kvalitní pneu … Chraň i nového “skřítka” který v tobě bude jezdit, jako jsi vždy hlídal malou Klárku.

Dva roky bez účasti (etapa Jižní Čechy), takže prémiový Kolínský 1/2 maraton. Naposledy, když jsem běžel, to byla ještě obyčejná dvacítka :-), ale móda maratonu, půlek, čtvrtek, … dohnala už i Kolín. Naštěstí se jen posunula obrátka o cca 500m, jinak vše při starém. Na startu nás bylo cca 150 – celkově 19-té místo mě moc potěšilo a hlavně čas … 1:23:13, to jsem před startem ani nedoufal. A když jsem se protahoval a koukal na vítr, tak jsem si tiše přál, ať to není přes 1:40. Ale už od startu jsem měl naopak pocit, že “letííím”. Snad jen ten výběh ze stadionu, kde jsem ucítil dva ostré kamínky pod botou a jen tiše se modlil, aby rychle vypadli – stalo se – byl horší, nicméně už před obrátkou jsem dohnal dvojici, kterou jsem “háknul” a držel. prvních 5 km jsem ani nakoukal na časy, prostě jsem běžel a přemítal, jak moc jsem tempo přestřelil – jeden z dvojice byl Milan Ř. a u něj mi je jasné, že běhá “jinou ligu”, ale kousek jsem i potáhnul (i když tak 1 km  ztěch 7-mi) a běželo se mi tak dobře, že jsem si řekl – běžím a když vytuhnu, tak prostě vytuhnu, kašlu na to.

V Oseku jsme dotáhli menší skupinku, ale přišlo obvyklé zvlnění, kostky a zatáčky – takže skupina se rozpadla a byl jsem v té zadní části … nicméně obrátka zhruba 40:40 byla (a navíc s protivětrem) z kategorie snů, takže jsem byl pořád naprosto spokojen. Navíc jsem po obrátce cítil, že krize nikde v dohledu … a dotáhnul jsem jinou dvojici + jsem se začal blížit ke skupince, která mi na obrátce utekla … a na hodinkách jsem následně viděl, že pořád běžím časy pod 4min/km – super. V protisměru jsem pozdravil kolegu Vavise (zjevně se šetří na kutnohorskou 12tku) a pokračoval do Kolína … cesta ubíhala hodně rychle, vlastně až na 16-tý km jsem pořád běžel mimořádně svižně kolem 15-tého místa. Skupinka přede mnou pravda začala mizet, ale s jedním spoluběžcem jsme drželi slušné tempo a 1:40 začala být “jasná”, spíše jsem počítal, kolik si mohu dovolit ztratit a zůstat pod 1:30. Ve Veltrubech mi pravda kolega cuknul a já neměl chuť vzdorovat, takže jsem osaměl – na druhou stranu jsem lehce doplnil ionťák na občerstvovačce a dle hesla “když už nemůžeš, přidej” jsem na dlouhé rovince opravdu přidal … mírně jsem kolegu dotánul, ale pak už se ozvaly tlapky a začal jsem cítit puchýře – takže poslední 3-4km jsem mírně zvolnil, nicméně proti předchozím rokům pořád v pohodě a v tempu. A v cíli jsem spíše nevěřil času na hodinkách a skutečnosti, že svaly jsou v pohodě – takže odpolední relax s malou v bazénu nebude problém.

Myslím, že po dlouhém čase jsem zaběhl dobrý závod a docela mě to přesvědčilo, že maraton by se dal dát … v jiných botách než v silničních “šlupičkách” (puchýře někde na 30-tém km by asi byly “konečná”, ale v rozumném počasí a rozumném tempu – no uvidíme.

Další nový běh v letošním kalendáři … a teprve druhý ročník desítky. V Kostelci nad Černými Lesy – takže kousek od stávajícího bydliště – se běhá pro radost. Termín kolidující s PIMem dal jasně najevo, že profíky tady hledat netřeba. Je to kross a to středně náročný – zhruba jako pošuk, pravda výrazně kratší – jen 10km, ale zase některá stoupání mi připadala delší – hlavně to závěrečné, kdy jsem se hned v úvodu zastavil a hodně zaváhal, jestli běžím dobře. Značení bylo rozhodně nadstandardní, ale bylo na něm vidět, že ho dělal “méně zkušený” značkař – na začátku byla šipka “na každém kroku”, postupně zjevně docházel elán (možná i barvy, mouka a fáborky), takže byly značky stále méně časté. Pro běžce je to nepříjemné, protože tak jak přibývá únava, ubývá pozornost a snáze se něco přehlédne … v druhé půli trati jsem tak několikrát zaváhal, jestli běžím dobře/kam mám zahnout. Ale tady to opravdu nevadilo – pole se roztrhalo už někdy po třetím kilometru a pak jsme si každý užívali hezkou přírodu a běh – v mém případě spolu s utrpení při sebězíh.

Závěr asi potvrdil “značkovací” chybičky – na  začátku jasně řečené, že se do cíle nevbíhá vchodem do pivovaru, ale obíhá se jako při startu a vbíhá se do cíle zezadu … načež šipka mířila přesně do toho vchodu do pivovaru 🙂 Co mě naopak potěšilo, že se na běhu objevilo několik “hafíků” s čísly – zasportování se psem je určitě super (možná měli hlady rozzuřené psy vypustit tak 30 sekund po startu, aby hnaly běžce před sebou, ale fakt je, že většina spíše vypadala na drbače, než na trhače).

A trochu mě překvapilo vyhlášení – diplom každému účastníkovi je asi dobrý nápad pro miniběh do 50-tiu lidí, ale při 80-ti už to je spíše “útrpné čekání na konec seznamu”. Ale možná to zase k tomuto “rodinnému běhu” patří – prostředí bylo totiž moc pěkné (i trať) i zázemí pro přihlížející – pískoviště a trampoška pro “skřítky” a malá restaurace s několika druhy piv po doběhnutí – určitě velký potenciál.

Jen houšť podobných podniků a vytrvat.

23.4. sobota a nechal jsem se přesvědčit bráchou na další kros … Pošumberský Ultra Kross – tedy POŠUK. Je to nádherný závod – krásné údolí potoka Šembery – lesem a přírodou. Pravda na začátku jsem trochu zaváhal, jestli jsem zvolil obuv dobře – 2km lehký terén a pak najednou minimálně 3km silnice (od sběhu k depu až po ten první sběh a pak zase až na hráz) – ale dále jsem zjistil, že to byla dobrá volba – “zetory” se hodily. Naštěstí se nesplnila deštivá předpověď, věřím, že by to bylo jinak o 50% náročnější. Takhle bylo skoro sucho, jen několik málo míst bylo lehce měkčích, případně kaluž, ale bylo to spíš příjemné než tvrdá udusaná trať. Já se sice v terénu tradičně trápím – kotníky se ozývají – ale jinak jsem si to užil. Teda kromě sběhů – ten první k depu byl v pohodě, rovná cesta, takže jsem to skoro pustil. Ale už ten druhý – dolů na silnici k hrázi mi dal těžce zabrat a měl jsem pocit, že dole se už nerozeběhnu, klouby odmítaly poslušnost. Naštěstí pak byla rovina a mírně do kopce, takže se mi to podařilo rozeběhnout a celkem to šlo až k dalšímu sběhu v lese někde po 8-mém km. Tam už jsme naopak měli za sebou výběh do nejprudšího kopce … náročný, ale do kopce se mi běhá lépe než dolů. I lesem to bylo mimořádně příjemné – krásná lesní cestička – měkký dopad na nohy – prostě super. A cesta celkem ubíhala – najednou jsme byli na 1-tém km, nějaké 4km do cíle. Osobně to vůbec nemám rád, když běžím trať poprvé a nevím, co mě čeká za zatáčkou a i tady se ukázalo, že v závěru ztrácím – vůbec se mi nechce se vyšťavit a pořád si nechávám rezervu. Výběh do posledního kopce byl ještě v pohodě – nahoře jsem pravda přešel kus cesty do chůze … a bylo to asi jediné místo, kde jsem, na jinak velmi dobře značené trati, zaváhal – chvilku jsem puntík hledal … ale pak přišel sběh a traverz k lávce přes potok a tam jsem to “vnitřně vzdal” – vůbec se mi po tom šikmém svahu nechtělo běžet a více jsem kontroloval cestu před “kotníkem” než běžel … a to samé v úplně posledním sběhu na silnici – raději jsem dva rychlejší běžce pustil než trápit nohy … a připravil se tak o lepší místo. Nicméně 4-té místo v kategorii M40+ tedy “skoromrtvoly” beru jako dobrý výsledek po tom trápení s kotníky. Naopak jsem snad ani jedinou nepocítil šlachy nad patou – zdá se, že tato bolest už opravdu po roce odezněla 🙂 No druhý den mě pravda bolely, ale to už je spíše znak, že tam je živá tkáň a ne jen nějaký provaz.

A zazávodila si i malá – 80m s úsměvem na tváři a dokonce vyhrála čokoládu a tyčinku – milé zpestření pro “malé prdíky”. V tomhle asi největší pochvala organizátorům -na louce je prostor pro malý piknik a bavení dětí. Bylo nějaké malování a hraní si (díky i rodičům, že malou pohlídali přes závod) – takže Klárka usnula v autě cestou zpět jako “malý medvěd” – a snad se potěšila, že pohyb je příjemný a nemusí se vyhrát – tentokrát se usmívala i “z druhé vlny”. Jen přemýšlím, jestli i za rok jí ještě budu před startem vyhazovat do vzduchu “jako letadlo” – rok od roku je to náročnější.

Za rok … zdar všem POŠUKům, kteří krásné sobotní odpoledne vymění za pot na trati a organizátorům, že do toho jdou s nadšením. A dík organizátorům – myslím, že se jim daří dělat akci pro celou rodinu, bez velkých “WoW” blbin, ale s tím, co závodníci a doprovod potřebují – občerstvení, vodu v cíli, dobře organizovaný harmonogram až po milé vyhlášení hned po závodě.

Skoro po roce jsem se dostal na nějaký běh do vrchu – tentokrát výběh z Komořan na Čihadlo … cca 5km do mírného kopce. Resp. v druhé polovině byla rovinka před závěrečným během po MTB trati a posledním stoupáním na Čihadlo. Je to vlastně v Praze, takže moc příjemný běh – start v 18:00 tak akorát, že jsem dorazil z práce. Nebudu zakrývat, že jsem si to tentokrát šel jen zkusit – běžel jsem s baťúžkem na zádech, protože z cíle to mám cca 8km domů, tak jsem pak pokračoval a na start se nevracel. A trať je super – celou cestu v přírodě, snad jen to letiště připomene civilizaci. Hezká pěšinka, kde se sice dost blbě předbíhá – hlavně v úvodu, ale dobrý povrch, pestrý -asfalt, lesní cesta, polní pěšinka, MTB trať, …

Takže čas nic moc, ale byl to příjemný zážitek a hezký trénink. Trochu mě mrzí, že jsem se v druhé půlce ´víc “nekousl”, ale pokud člověk neví, jak daleko je do cíle … A naopak jsem si užil cestu dolů – chvíli jsem klusal, ale z Dolních Břežan jsem chytil slinu a 4km ostrého tempa až do Jesenice zcela bez problému – příjemná tečka. A jestli budu za rok v Praze, přijdu opět – malý závod, kde se lidé znají a běží hlavně pro radost a pro zdraví, bez stresu – co více si přát.

Po pár letech jsem se vydal do Klánovic na duatlon (před nějakou dobou jsem tam dvakrát již byl …) a byla to vydařená akce. Je to “moderní” podnik, který je vlastně naa celý den – spoustu kategorií od dětí až po hand-bikery. Pro mě trochu zvláštní kategorie 36-45, ale budiž, jeden ze závodů, kde již za tři roky budu veterán “level 2”, Trochu mě mrzelo, že v Jesenici pršelo a bylo pošmourno, původně i malá chtěla na závod, ale v tomhle počasí raději zůstala doma. Využil jsem, že to mám blízko a vyrazil na kole – podle mapy 20 km do Klánovic jsem bral jako dobrý rozjezd. No jedno špatné odbočení a cesta tam se mírně protáhla, ale i tak jsem se docela příjemně zahřál, organizace na místě super, takže jsem se rychle přihlásil a akorát dobíhal brácha do cíle (jemu již level 2 náleží, takže jsem měl šanci vidět, jak budu za cca 2 hodiny vypadat. Moc jsem nechápal, proč všichni přibíhají/přijíždějí “zacákaní jako z pole” … tak jsem vyrazil projet trať (měl jsem cca 1 hodinu do startu), abych poznal – první tři km jsem nechápal vůbec (asfalt, štěrk), ale pak se zajelo do lesa a vše mi bylo jasné – místy kaluž, bláto … nádherně to klouzalo a cákalo. Někde za půlkou navíc mírné stoupání s rozježděným bahnem … začal jsem tušit, že přední kolo se vzorkem na suchý povrch (a navíc sjetým) není zcela ideální. Ale nějak mi to  bylo jedno.

Na start jsem z tratě dorazil na poslední chvíli … sotva jsem si stačil hodit kolo do depa a batoh do úschovy (mimochodem super věc) a byla rozprava. Nic nového, kolem pár známých tváří … start a tak 5 lidí nasadilo hodně rychlé tempo. V klidu jsem se zařadil někam k 15-tému místu a běžel si svoje – postupně pár lidí předběhl, kteří přestřelili start. Bohužel na konci druhého kola těsně před výběhem z lesa jsem si hloupě “šlápl”, takže pravý kotník trochu zaprotestoval, ale po třech krocích jsem o tom zase nevěděl. Kolo začalo dojetím jednoho přede mnou a naopak zezadu jeden dotáhl … hák na tri/duatlonech nesnáším, takže jsem se podržel vzadu a dvojice se pomalu vzdálila na rovných úsecích. Naopak u trati jsem je téměř dotáhnul a před bahenními lázněmi je měl těsně před sebou. Přední kolo ale opravdu zaprotestovalo a v jediné zatáčce do kopce odcestovalo do křoví, takže jsem šel přes řidítka 🙂 ale do měkkého, rychle jsem nasedl a nahoře ještě zahlédl dva lidi před sebou, takže jsem ztratil jen minimum – jenže na další rovince mě dojela dvojice spolupracujících a relativně rychle se mi vzdálili (na ty jsem fakt neměl) … druhé kolo jsem tak jel zcela sám, opepřilo se to dědečkem s kočárkem, který kličkoval po cestě a chudák nevěděl, kam má uhnout a následně dodávkou, která obsadila lesní cestu, kde se závod jel a “majestátně se nesla” krokem vpřed. No a následoval znovu bahenní kopec … a let přes řidítka na úplně stejném místě – ještě jsem tam viděl ty větvičky polámané z minulého kola 🙂 Ještě že jsem si dával pozor, že TADY mi to posledně ustře … lilo. Ale opět to bylo pár vteřin, do konce trati pak už spíše klidná jízda. Do depa jsem uviděl, že se zezadu přiblížila skupinka cca 5-ti jezdců, ale nějak jsem naprosto v klidu kalkuloval, že jsem nejel na krev, z triatlonu přechod kolo-běh zvládám, takže pohoda … no a přesně tak to dopadlo, už z depa jsme vybíhali jen ve dvou, zbytek se pomalu přezouval a po prvním kole jsme ztratili i toho běžce za mnou, takže jsem si ani finiš nezkusil.

No čas nic moc, ale umístění 15 celkově, 5 v kategorii mě hodně potěšilo – na tu cyklo-bídu a akrobacii celkem dobré.

A závod určitě doporučím – opravdu dobrá organizace a hezké trati – letos mírně změněné kolo bylo asi hezčí než co si pamatuji – trochu více terénu, ale pestrá trať a pořád dost rychlá.

web závodu: www.triprozdravi.cz

Zima a drobný déšť v sobotu daly duatláku trochu smutný ráz. Takže nakonec padl účastnický rekord … pouhých 12 účastníků. Vůbec tomu nerozumím, ale tahle akce se prostě stala akcí pro Vavise a jeho kamarády + případné zbloudilce, kteří se tu zjeví spíše omylem. A přitom je to nádherná běžecká trať a (kromě toho prvního rozbitého úseku) i pěkná trať na kolo, kde jsou jen dvě nebezpečná místa – sjezd v Malešově a poslední odbočení v Kutné Hoře … prostě paráda pořád za nosem bez dávání předností. Ale je to tak, i když s ničím moc nekoliduje, jezdí pravidelně málo lidí.

Na druhou stranu asi právě díky té mizerné účasti jsem se znovu dostal “na bednu” a sáhl si na bronz. A to při tom běžeckém trápení beru za úspěch – zvolil jsem hladké silničky, které po cca 500 metrech začaly pekelně klouzat a několikrát jsem se chytal keřů kolem a téměř upadl již v prvním běhu. Naopak na kole mi ten déšť snad vůbec nevadil a jelo se mi celkem dobře – nahoru i dolů. Obouvání do nášlapů bylo hodně pomalé, ale kam taky pospíchat 🙂 a nasedání – letos poprvé – na silničku muselo budit zdání, že na kole snad ani neumím jezdi. Ale celou cestu jsem nikoho neviděl ani před sebou, ani za sebou a vůbec mi to nevadilo. Ovšem dojezd kola byl báječný – v té zimě a mokru mi ztuhly záda, že jsem se nemohl narovnat – do druhého běhu tak vybíhal “chromý shrbený stařík”, kterému by asi do klobouku leckdo hodil i almužnu. Naštěstí to povolilo velmi brzy a následně se mi naopak běželo suprově – jak jsem s bahnem již počítal z prvního běhu, ve druhém mi vůbec nevadilo a běžel jsem svoje tempo v naprosté pohodě, takže do cíle jsem dorazil dobře rozběhnut ve stavu – skoro si to dám v pohodě ještě jednou. Myšlenku jsem raději zavrhl a vyrazil po trati zpět podpořit psychicky bráchu, který si asi opět užil zimu na kole … A pak jsme využili vytopené místnosti a aspoň trochu se ohřáli.

Za tenhle závod poděkujme Vavisovi (a popřejme hlavně jeho rodině hodně zdraví, když už má nástupce) – je to pohodový závod, který má těch 10 věrných v kalendáři a myslím, že většina z nás má minimálně 4 účasti, což svědčí o tom, že se sem rádi vracíme. A jestli za rok objedná lepší počasí, určitě dorazíme (no vlastně pokud to půjde, kašlu na počasí a dorazím stejně).

Tak loni neúčast, ale letos jsem se do Kouřimi vysloveně těšil. Jednak tento závod mám hodně rád, jednak je tam běh i pro malé “zebřičky” a navíc se letos chystala nová trať. A kořením byl jubilejní 50.tý ročník. Tan se ale nakonec ukázal kořením hodně “ostrým” – pořadatelům se příliš nepovedl. Je to akce, kterou žije asi velká část Kouřimi a díky paní starostce (můj obdiv pro její nadšení) má velkou podporu. Letos mi ale přišlo, že to se vzpomínáním a snahou udělat z toho velkou oslavu trošičku přeťali. Organizace od začátku spíše vázla – podle rozpisu měl být start dětí podle věku od 9:00 – no Klárka startovala hned v první kategorii a to bylo v cca 9:45, protože 9:00-9:30 bylo “vítání všech na Lipanské stezce”. K tomu budu mít všem organizátorům jednu poznámku – není problém, když se zpozdí start dospělých (není to pro závodníky příjemné, vytuhnou po rozklusu, adrenalin před startem a nervozita, ale prostě to jako dospělí zvládneme), ale u “malých skřítků” to prostě je problém – udržet je na startu – těm se to těžko vysvětluje 🙂 Tam je prostě třeba, aby organizace běžela. Když jsem navíc u dětí, kde o nic nejde viděl jak 14 dětí rozdělují na dva rozběhy a podruhé je přepočítávají, … no IMHO se fakt nepovedlo. Ale malá se zúčastnila a byla spokojená i když nebyla “na bedně” a chtěla si to ještě zopakovat … startovní pistole jí vyděsila, takže běžela mezi posledními, ale s úsměvem a radostí velké závodnice. Jen tak dál, uvidíme, kde bude zase běh pro nejmenší.

Start dospělých naopak začal přesně skoro na minutu – a zajištění trati super – snad všude byli místní hasiči, takže bloudit asi nešlo ani na nové trati. A trať se určitě povedla – sice jsem prokaučoval boty – po konzultaci s kolegou běžcem jsem zvolil místo krossek silniční “šlupičky”, takže jsem cítil každý kámen – tak polovina byla po polních cestách, kde byly docela velké kameny a ten asfalt … no taky mu do rovnosti leccos scházelo, ale naštěstí bylo sucho, takže to šlo. Prostředí bylo luxusní – předchozí trať městem a parkem nasadila vysokou laťku, ale tohle se tomu (aspoň podle mě) vyrovnalo … stoupání k mohyle silničky, cestičky a krásné okolí … radost běžet. Určitě se za rok (pokud bude možnost) opět vrátím – trať se mi opravdu líbila. Docela bych jí rád viděl i po dešti … myslím, že by to bylo o dva řády náročnější.

Pobavení bylo po doběhu – vyhlášení se zpožďovalo a zpožďovalo – opět se pořadatelsky nedařilo, ale to už asi nikomu nevadilo … teprve druhý den jsem si přečetl výsledovku, kde jsem byl ve špatné trati (5 km – startovali těsně po nás a dobíhalo se společně) – ale bez problému se to vyjasnilo. A ještě horší bylo zjištění, že ve své kategorii – “těsně před smrtí” jsem byl sedmý, ale v kategorii do 40-ti bych byl “na bedně” – hanba mladým 🙂

Po dvou letech tradiční Českobrodská pečeť – super desítka po silnici, 5km mírně nahoru a pak zase 5km mírně dolů … Po minulém týdnu jsem začal rychleji, přeci jen nebylo nutné se “brodit” takovým davem. Ale pro změnu mi tentokrát odešel pátý a pak sedmý kilometr – vlastně ani netuším proč, ale ty dva kilometry byly mezičasy skoro 4 minuty – takže celkově těsně pod 38 minut, +/- stejně jako minulý týden v Pečkách. Tady ale musím říct, že se mi běželo asi ještě lépe … opět tedy s rezervou, pořád se mi nedaří dotlačit se k běhu “na krev”. Ono to bylo vidět i na těch slabých kilometrech – stačilo skouknout mezičas a najednou jsem zrychlil bez většího úsilí. No nic, snad příště.

Organizátoři tady odvádějí dobrou práci – žádné “opičárny” kolem – prostě registrace (deset minut před startem – super) a po třech větách rozpravy rovnou start – trať je zabezpečena policií, ale vzhledem k minimálnímu provozu to je skoro zbytečné – tady projede pár aut denně. Takže závodníci mohou pozornost upnout běhu a nestresovat se z jiných věcí, snad s jednou výjimkou – silnice. Je to silniční běh, ale snad každým rokem je silnice horší a horší. Za sebe jsem potkal opět pár známých tváří – vždycky mě to potěší.

Tak uvidíme, kde budu před Vánocemi resp. příští rok – jednání jsou otevřena – ale tenhle běh … bych si rád zopakoval.

Aaaa Pečky jsou zase tu = nová sezóna běžeckých závodů (pravda, jednu desítku již jsem si letos dal, ale Pečky jsou prostě Pečky). Po loňském a předloňském trápení letos téměř ideální podmínky – ani teplo ani zima – běh v šortkách a triku (pravda s dlouhým rukávem). A kupodivu i skoro bezvětří, takže se běželo opravdu rychle. Čas 37:48, které jsem si naměřil mě potěšil, trochu jsem před startem doufal, že bych se mohl přiblížil k 37 minutám, ale start z davu lidí a první kilometr “kličkování mezi běžci” za 4:00 tenhle cíl spolehlivě pohřbil. Na druhou stranu, od třetího  kilometru (ten druhý byl naopak hodně rychlý) se mezičasy ustálily na 3:48 +/-4 vteřiny a to mě hodně potěšilo. Proti loňsku jsem tak v druhé pětce spíše ještě získal pár míst. Teda až na poslední kilometr, kde opět přišla krize vůle … s vědomím, že pod 38 to je úplně v pohodě a naopak 37 je úplně mimo najednou bylo 500 metrů neskutečně pomalých, až jsem se sám vyděsil a na trati si sám nadával. V cíli ovšem spokojenost – při tom mizerném prvním kilometru a naopak váhání na konci je čas k 37 asi pořád reálný, naopak pohoda s kterou jsem pořád běžel pod 4 minuty kilometr mě potěšila a docela se těším na nějakou delší trať – v cíli jsem rozhodně neměl pocit absolutního vyčerpání (a to je špatně, kde jinde by měl ze sebe dát závodník maximum než na závodě), takže se delší tréninky v mírnějším tempu vyplácí. Ostatně při běhu jsem se tentokrát cíli prostě skvěle – už si ani nepamatuji, kdy naposledy mě nepotrápily achilovky a mohl jsem běžet v naprosté pohodě.

Pořadatele pochválím – tady vše funguje jak má, zajištění je již profesionální a vůbec to nepřipomíná dobu před 25 lety, kdy jsem Pečky běžel poprvé a kroužili jsme v parku. A možná právě na to jsem na trati nejvíce vzpomínal – na dobu, kdy běhali nadšenci, neexistovalo RUNGO a podobné aktivity a všichni běžci jsme se skoro znali. Dnes se pořád potkávám s mnoha běžci, ale jako každý rok se jich pár neobjevilo … doufám, že je potkám jinde a přeji všem, které jsem za ty roky potkal a potkával, aby u běhu vydrželi co nejdéle. Tak do roku 2016 vítr do zad a pevné zdraví … nám všem.