První lednové Science Café v Praze mělo téma hodně aktuální – měření vzdělávání a vývoj úrovně vzdělávání v ČR v porovnání s dalšími zeměmi. Způsob měření je pomocí testů – nejen a, b, c, ale i hodnocení psaného projevu a argumentace. Svým způsobem je pak určitě trochu ovlivněn subjektivním přístupem hodnotitelů, ale zároveň to umožňuje testovat nejen “nabiflované” znalosti, ale také schopnost je použít a zároveň schopnost aplikovat naučené postupy “vědecky” – tedy nejenom podle zkušeností vyslovit nějaké tvrzení – hypotézu, ale také umět navrhnout pokus, které jí potvrzují/vyvracejí. Možná se to někomu bude zdát jako zbytečnost/prkotina, ale tahle činnost tvoří velikou část vědecké práce a také činností jen trochu “samostatných a kreativních”.

Poměrně náročné je i vybrat kvalitní vzorek pro testování – ale to bych asi zacházel příliš do teorie statistiky – důležité je, že to není zcela triviální a jsou stanovena přesná pravidla, která musí být při výzkumu dodržena, aby se stát/resp. vzdělávací systém do hodnocení dostal.

No a výsledky … nedá se říci, že by to byla katastrofa, ale není od ní daleko. Možná horší než samotný výsledek je trend, kdy z nadprůměrné země (především v matematice a analytických úlohách) jsme se od roku 2000 do roku 2009 dostali na chvost a naše zhoršení je jedno z největších mezi testovanými zeměmi. (Výzkum se týkal studentů po prvním stupni ZŠ.) To je opravdu neradostné a je na místě se zamyslet, proč se tohle stalo a především co udělat pro návrat ke špičce. Možná ještě více alarmující je fakt, že téměř čtvrtina absolventů druhého stupně má schopnost porozumět psanému tetu tak malou, že jsou hodnoceni jako “pro život zcela nevybaveni”. Divme se pak, že se daří různým podvodníkům – spousta lidí prostě nedokáže pochopit “co vlastně podepisují”.

A co tedy s tím? Několik receptů bylo zmíněno.

1. Jasně stanovit základní etalon, co musí absolvent kterého stupně umět (a samozřejmě ponechat i jistou volnost pedagogům)
2. Podporovat obecně vzdělávání a to především na nižších stupních, protože to co se zde zanedbá se se studenty “táhne dále”.
3. Zvážit rozdělení – nadaných na víceletá gymnázia ze ZŠ – tady se přiznám, že nejsem zastáncem, rozumím, že odchod nadaných žáků zbytku uškodí, ale … nechceme mít zase všechny v průměru.
4. Dodat profesi pedagoga opět úroveň a podporovat pedagogy v dalším rozvoji.
5. Paradoxně je možná nejdůležitější najít osobu, která bude mít dost síly a podpory reformy školství provést – charismatického vůdce, který dokáže ostatní přesvědčit a neskončí v půli jak je u rychloministrů zvykem.

Důležité tedy je neposlechnout nadpis a nezačít brečet, ale něco dělat … při tom přeji anšim dalším ministrům školství hodně štěstí a síly.

Na závěr bych se snad mohl jen omluvit pořadatelům a přednášející, že jsem prchnul před koncem diskuze … jenže představa zmeškání vlaku a cesta až půlnočním mě vůbec nelákala …