Krize … ale čeho

July 9, 2010 by · Leave a Comment
Filed under: Ekonomika, finance, Politika 

V dnešních novinách mě pobavila zmína o manažerech z ČSA a problémem personálních agentur s jejich umístěním na trhu práce. Je to krátká zprávička, ale možná více než mnoho dlouhých analýz vypovídá o krizi, kterou ekonomika právě prochází – samotní personalisté přiznávají, že působení těchto manažerů bylo spíše omylem a jejich kvalifikace je prostě nulová. No a co … je spoustu pracovních míst, kde jí prostě nepotřebují – mohou jít dělat kopáče, skladníky, pomocné dělníky, na pokladnu supermarketů, … vždyť žijeme v tržním prostředí, tak nechť trh rozhodne na co tito takymanažeři mají. Fakt, že někdo se považuje za top manažera přece nic neznamená. Pokud dotyčný prokázal svojí neschopnost, je čas jít prostě od válu. A samotný fakt, že to tito lidé nejsou schopni/ochotni akceptovat dokazuje, že o trhu a ekonomice vědí … kulové. Důsledky pak pociťujeme všichni – v Případě toho nejvyššího “podrždeštníka” Tvrdíka pak tedy se zadostiučiněním mohu říci, že ČSSD, která ho do ČSA nominovala si to v letošních volbách vyžrala i s úroky, kdy jí, podobně jako dříve ČSA poslal ke dnu – nedá mi to než připomenout “kdo s čím zachází, s tím i schází”. Straničtí funkcionáři podlehli přesvědčení, že loajalita a kecy na stranických mítincích jsou dostatečnou kvalifikací tohoto člověka a doplatili na to velmi tvrdě. K pobavení mnoha dalších teď nechají (i pana Tvrdíka) dělat složité analýzy a bloumat o příčinách neúspěchu – možná by přiznání, že kamapaň byla prostě vedena neschopně, bylo mnohem levnější. Jenže přiznat svojí neschopnost … to tyto takymanažery ani nenapadne.

V této souvislosti je dobré si všimnout, že tohle je jedna z klíčových příčin současné krize – krize řízení. Tak jako v historii byla krize šlechty – po době, kdy se jí stali ti nejlepší, co si vybojovali svoje postavení se projevil efekt dědění léna a ztráty vlivu evolučního výběru, nyní pozorujeme něco podobného u managementu.

  1. Čím dál více manažerů se do svých pozic dostává přes známé (někdy svoje, někdy rodičů, někdy ze stranické minulosti). Jen si sami vezměte management ve svojí firmě – kolik z nich se vypracovalo svojí schopností a kolik z nich bylo dosazeno někým jiným na základě konexí, případně mají svoje posty ještě získané z doby socialismu, kdy byli prověřeni jako kvalitní kádrové persony? Velké množství pak tvoří i relativně mladí manažeři “exceloví mágové”, kteří dokázali přesvědčit majitele, že přes excelové grafy lze řídit ekonomiku …
  2. Naprosto se u managementu vytráci odpovědnost – pohřbil jsem jednu firmu – nevadí, půjdu řídit jinou, jsem přeci manažer 🙂 Určitě znáte tyhle týpky – mají v CV “Ředitel společnosti” (v lepším případě managing director, či podobný slint), ale rozhodně nedodají jak se jejich firmě pod nimi vedlo – prostě chtějí v manažeření (managementem to nazvat úmyslně nechci) vesele pokračovat a personální agentury + majitelé jim to žerou.
  3. Noblesa a “Calocaghatia” – bude to znít jako klišé, ale kdo se nedokáže postarat sám o sebe a svoje tělo … povětšinou se nedokáže postarat ani o mnoho dalšího. Uslintaní, upocení a nevkusně oblečení manažeři se většinou snaží tvrdit, jak se místo o sebe starají o firmu. Prdlačky – nestarají se v 95% ani o jedno – funí svým životem a funí po většinou i svým postavením, kde místo snahy něco udělat hledají důvody, proč to udělat nešlo/nebylo vhodné. (Nemluvím o lidech se zdravotními obtížemi – to je něco jiného, ale těch bude tak 5-10%.)
  4. Život na dluh u managementu – ano to je jedna z nejhorších příčin krize a vidíme jí i zde. Skoro každý manažer se jako první zajímá o své prebendy – ne o to, co je třeba dokázat, jaké ma firma problémy, nechce nejprve firmu pozvednout a ukázat co umí, ale … koupit si firemní vůz, telefon, bonusy, … a teprve pak zjišťuje, co pro ně má vlastně udělat. Někdy se to označuje babymanagement – chci hračku a neptám se, kde se vezme. Kolik jen času tráví manažeři výběrem svého vozu, přemýšlením jaký mobil si pořídit, jestli půjdou na firemní večeři do té či oné restaurace …
  5. Historicky držený mýtus v mnoha profesích, že managerem v jejich oblasti musí být odborník na tuto oblast – příkladem dříve bylo mnoho firem, kde ředitelem strojírenské firmy musel být strojař (je to pravda lepší než soustružník, jak se razilo za socialismu, ale není to zase tak velký rozdíl). Dnes to vidíme ještě ve školství, v kultuře, ve zdravotnictví, … proboha proč by měl být ministr kultury umělec? Je snad kvalifikací na řízení ministerstva/divadla titul “zlatý slavík” – těžko, už jen proto, že asi nebude jenom zpívat. Podobně nechápu, proč si v nemocnicích pořád myslí, že primář a tedy špičkový lékař (jsem optimista) by měl řídit oddělení – od ekonomiky, přes personální otázky – a tedy mrhat svůj čas na věci, které se nikdy neučil a také je v velmi často neumí. Proč si tohle nepřiznat a nerozdělit funkce na provozní a odborné (samozřejmě, že se budou prolínat) – odborné musí řešit odborník, provozní by měl spíš řešit někdo se zkušenostmi řízení firmy/lidí – a oba by měli mezi sebou komunikovat.

Smutné je to, že největší vliv na ekonomiku dnes má stát – zastupovaný právě těmi funícími politiky, kteří povětšinou ani netuší, co to management je – a banky, které jsou přímo rájem babymanažerů a excelových mágů … I proto si myslím, že krize ještě neskončila, resp. její další (a horší) vlna nás ještě čeká. Odstranili jsme, po vzoru západní kultury, její následky, ale příčiny … o těch si jen šeptáme.

Share

TOPlist