Možná by se velká část historie lidí dala popsat jako historie válek, bojů, soubojů, střetů. Ony střety jsou často motorem pokroku – pokud se podíváme na “studenou válku”, musíme přes její zápory přiznat, že ono vědecké soupeření dokázalo přinést výrazný pokrok a dodnes jsme některé skutky nedokázali zopakovat (jak je to dlouho co člověk stanul na Měsíci … dosud jako jediném mimozemském tělese …). On i vývoj technologií během světových válek byl pozoruhodný a kdo si už dnes přizná, že mnoho z raketové technologie vzniklo v Německu při vývoji “konečné zbraně” V-1, V-2. I letecká technika zažila právě ve válkách bouřlivý rozvoj, takže odsoudit války a střety není tak jednoduché. Ostatně malé souboje stále probíhají – mezi národy, soupeření mezi firmami nám přináší často nižší ceny díky konkurenci. V mnoha případech je sice výsledek dost “pofiderní” – a vyvíjí se technologie, které nikdo příliš nepoužije (kolik lidí dodnes posílá MMS, používá WAP, …)
Ve světle faktu, kolik drobných soubojů dnes a deně probíhá a účastníme se jich je skoro zvláštní, jak málo se dodnes ví o jejich exaktním popisu a teorii v češtině většinou nazývanou teorie her. Ono označení hra je možná trochu zavádějící, protože se opravdu jedná o teorii zabývající se chování jednotlivců/skupin (hráčů) za účelem získání maximálního zisku (počtu bodů/vítězství). Někdy pravidla znají, někdy je jenom odhadují a většinou také neznají přesné podmínky a situaci ostatních hráčů … (použiji dále tradiční značení – hráč, bonus, hra, …).
Zároveň je třeba podotknout, že jsou souboje, války které končí “bez vítězů” a je třeba říct, že mnohé ani moc jinak končit nemohou – pokud spolu začnou bojovat dva lidé v partnerském vztahu … nutně mají buďto za cíl druhého zválcovat a podmanit si, případně vztah rozbít. Pokud nemají tento cíl, pak prostě … nemohou vyhrát, protože již samotný tento souboj, který nahradil kooperaci, znamená prohru. Může to být i souboj (hra) se zaměstnavatelem ohledně mzdy – do okamžiku komunikace slušné je vše v pohodě a maximálně může končit nedohodou/nesouhlasem. Pokud se diskuse převede v zájemné osočování/otevřený střet, … oba již prohráli, protože dlouhodobě si lze jen těžko představit další fungování bez vzájemného podezírání “kdy to na mě zase zkusí”. Ve všech případech bývá mnohem úspěšnější strategie “udělat ze svého cíle cíl těch druhých” – protože v tu chvíli na něm všichni začnou pracovat. Předpokládá to samozřejmě alespoň přibližně stejné chápání situace a elementárně kompatibilní cíle.
V každém případě je na základě jednoduchých příkladů možno ukázat, jaká strategie bývá úspěšnější a jaká ne. Problém, který asi způsobuje nechuť k teorii her je jen “abstraktní a přibližný” popis reality, který se může zdát příliš zjednodušující. Zároveň zde často ono “tento vliv zanedbáme” funguje a zkušený analytik dokáže vybrat ony podstatné jevy a vlivy. Stejně tak známý příklad “dilema zloděje” ukazuje jenu pravdu – jakkoliv se v určité situaci zdá, že boj (vyostření sporu, nespolupráce, nazvěme to jak chceme) jeví pro dotyčného lépe (výhodněji), v dlouhodobém horizontu může být osudný. Abych tu en teoreticky neplkal – je to příklad, kdy dva lupiči jsou chyceni a vyslýcháni bez možnosti kontaktu a vědí, že výsledek podle jejich odpovědí bude následující

1. Zloděj A bude mluvit, zloděj B bude mluvit – dostane zloděj A i zloděj B 5 let vězení
2. Zloděj A bude mluvit, zloděj B bude zatloukat – zloděj A bude propuštěn, zloděj B dostane 10 let
3. Zloděj A bude zatloukat, zloděj B bude mluvit – zloděj A dostane 10 let, zloděj B bude propuštěn
4. Zloděj A bude zatloukat, zloděj B bude zatloukat – oba dostanou po dvou letech.

Pokud se na to podíváme z pohledu zloděje A – sobecky by měl mluvit (pokud i B promluví, dostane 5 let místo 10-ti, kdyby sám zatloukal, pokud bude B zatloukat, bude doknce volný proti 2 letům, kdyby zatloukal). Zároveň … dvojice “virtuálně” kooperujících zlodějů, která bude zatloukat bude dostávat po dvou letech vězení proti těm sobeckým, kteří budou dostávat po pěti letech … Svůj malý boj tedy mluvící zloděj vyhraje, ale ve válce prohrává.

Poučení pro nás – velmi často je lepší snažit se hledat společnou řeč a ústupky OBOU stran, proti sobeckému a na první pohled racionálnějšímu prosazování sebe sama. I v situaci, kdy se zdá, že druhá strana není ochotna ustoupit a tlačí druhého do kouta, doporučuji tedy neustále otevírat možnost komunikace (a klidně se přitom připravovat na boj). Zároveň je vhodné ptát se, kdo všechno ve hře hraje – otevřeně i jenom z pozadí a jak co nejvíce hráčů přesvědčit (nebo to přímo zařídit), aby můj prospěch byl i v jejich zájmu … budou to ti nejlepší spojenci. Přemýšlej tedy nejen o svém užitku, ale i o užitku těch druhých … proměnit boj ve spolupráci je první (a často rozhodující) vítězství, kterého lze dosáhnout.

Závěrem jedno ze starých přísloví/mouder (Čína – “Umění Války”), které však doporučuji zvážit při každé hře/boji:

Když nemůžeš vyhrát, nebojuj.