Archiv autora: vlk

Nevěra je IN?

Další článek v novinách o nevěře. Čím dál častěji se ale objevuje názor, že nevěra je vlastně něco normálního, dokonce se zdá, že pro jistou skupinu (a ne zanedbatelnou) je prostě nevěra IN a součást životního stylu. Určitě je pravda, že za krizi vztahu mohou oba dva partneři, ale řešení nevěrou považuji za … podraz a podvod. Ať si kdo chce, co chce říká, ať už při svatbě nebo v první fázi vztahu, dva lidé si slibují lásku a VĚRNOST. Je to legrační, ale nevěrný člověk u sebe dává najevo, že jeho slovo prostě má nulovou váhu a slíbí kdykoliv a cokoliv, aby, až se mu to hodí, slíbil zase něco jiného a slib zrušil.

Celkem bych pochopil, pokud by tito lidé vstupovali do partnerství s tím, že spolu chtějí něco dělat, ale občas si každý „povyrazí“. Jenže většina z dotyčných prostě žije v partnerství jako dosud, najde si jiného partnera a svůj vztah tají povětšinou nejen před partnerem, ale i před dalšími. Možná právě tohle je znakem, že i oni sami cítí, že podvádí a lžou – nejvíce pak sami sobě. Svým způsobem se tímto přiznávají, že nedokáží problémy řešit, ale pouze od nich utéci. Stejně legrační jsou i nový partneři, kteří vědí, že jejich milenec/milenka s nimi někoho podvádí. Pokud si nechtějí jenom povyrazit, ale plánují něco víc, pak si našli partnera, který prokazuje svojí schopnost být nevěrný, podvádět a lhát. Najít si takového partnera samo o sobě ukazuje na velkou ztrátu sebeúcty a neschopnost hledat si někoho čestného.

Samo o sobě je třeba říci, že nevěra jako taková nemusí nutně znamenat, že druhého nemá dotyčný rád. Znamená však, že si ho neváží, že si neváží vztahu, toho co spolu prožili a vybudovali. Pokud se tedy s něčím podobným setkáte, vězte, že tento partner není dostatečně spolehlivý pro budování trvalého vztahu, o potomcích a rodině ani nemluvě. Tento člověk lže a podvádí a to nejen vás, ale především sám sebe … věřit mu je velmi naivní, protože on nevěří sám sobě a nemá ani dost odvahy si to přiznat.

Koruna jako na houpačce

Stále častěji se setkávám ve smlouvách s návrhem fixace ceny místo na CZK na EMU (tedy euro) – některý z dodavatelů to nabízí jako výhodu, některý jako pojistku, některý jako požadavek mateřské firmy. Souvisí to s kolísáním koruny vůči euru, které se za poslední čtvrtrok měnilo v rozmezí přibližně 25-30 CZK/EMU. Po zpevnění CZK na podzim minulého roku přichází v tuto chvíli vystřízlivění a pokles. O důvodech můžeme asi jen spekulovat, ostatně stejně jako investoři. Resp. můžeme se ptát, co je motivovalo na podzim k nákupu CZK a dnes naopak ke zbavování se této změny. Proti nim máme tu výhodu, že víme některé skutečnosti, které oni v danou dobu netušili a naopak tu nevýhodu, že se ekonomice nevěnujeme a některé informace tedy nezaregistrujeme/nezajímají nás. Takže jaké byly ony informace a signály:

  1. Naše ekonomika na podzim rostla (nebo se to tak zdálo) a téměř všichni politici, analytici, … nás ubezpečovali, že nás se krize netýká/jen velmi málo.
  2. Zadluženost obyvatelstva je, v porovnání s EU/USA, poměrně malé.

Tyhle informace pravděpodobně v mnohých investorech vyvolaly pocit bezpečí CZK a náznak ostrůvku stability. Jaké ale přišly (přicházejí) informace po novém roce:

  1. Naše ekonomika roste méně, než jsme si mysleli, nezaměstnanost roste, …
  2. Ekonomika je z velké části závislá na exportu a to automobilového průmyslu do EU – no horší kombinaci si asi nelze představit.
  3. Zadlužení není vysoké, ale struktura nic moc (zadlužení jsou většinou ti chudší a zranitelnější) – kdo kdy pracoval ve vymahačský firmách, ví svoje …

Finančníci pozdě, ale přeci pochopili, že krize se ČR týká a velmi pravděpodobně docela dost. ČNB se sice snaží paniku tišit, ale změny úrokových sazeb jsou dočasné řešení a řekl bych, že brzo sama rezignuje a soustředí se na svůj hlavní cíl – kontrolovat inflaci (což není problém – ta klesá, jak je v době krize normální), protože ani celá ČNB nemůže vzdorovat ekonomice jako celku …

Takže vítejme v realitě.

Chci rodinu, děti

Stále častěji se setkávám se skupinou mladých (z mého pohledu – upřesněme tedy 35-) lidí, převážně slečen, které hovoří o rodině, o tom jak touží po rodinném zázemí – vzletně hovoří o rodinném krbu. Některé to myslí vážně, některé v nadsázce, ale jen málokterá si pod tím představuje něco jiného než výjevy z románů červené knihovny, případně amerických seriálů.

Jen málokterá (ale týká se i chlapců) se nepozastaví nad tím, že mít rodinu je také něco jako velká zodpovědnost za její zajištění – od duševního, přes morální až po to přízemní materiální. To se prostě „nějak udělá“ = rozuměj o to se má postarat ten druhý. Já si chci užít života před mateřstvím – cestovat, něco hezkého si koupit, chodit se bavit, … Šetřit a starat se budu pak. Možná jsem až příliš starosvětský, ale v mých očích začíná mateřství, v širším slova smyslu, již nějakou dobu před početím – a to ověřením dotyčné dvojice, zda spolu jsou schopni žít v jedné domácnosti, starat se o ní a něco budovat spolu. To slůvko spolu tam není náhodou dvakrát – nemusí nutně znamenat, že budou dva sledovat své účty a psát si hodiny, kolik toho pro společný život udělal – jen by měli oba dva mít pocit, že to dělají spolu, jeden má víc času, druhý víc vydělá, jeden se stará o to, druhý o ono, ale oba by měli pro společný život něco udělat – každý sám za sebe a oba společně.

Protože už jsem ve věku, kdy většina vrstevníků má rodiny, mohu s klidem říct, že jsem hovořil s kamarádkami v podobném věku nějaký čas dozadu a vývoj těchto slečen je asi následující – spolu s orientačním věkem (určitě ovlivněno tím jak rychle dotyčná nastoupí do pracovního procesu):

Fáze chci někdy děti (18-25 let) – rodina je něco po čem toužím – slovně, chováním si dotyčná užívá života, kamarádů, kamarádek, někdy má jednoho partnera, někdy je střídá, ale v podstatě se nestará o to, co bude zítra, to se přeci uvidí …

  1. Fáze chci děti teď (25-30 let) – hormony se rozbouřily a dotyčná vidí kolem sebe spousty maminek v podobném věku – chce dítě.  Pokud má stálého partnera, nenápadně mu to začne naznačovat (někdy i nápadně) + začne upozorňovat na svůj věk a že „již má čas“. Že nic pro rodinu nemají připraveno je podružné – přece se máme rádi … Pokud partnera nemá/stávající není dostatečně vstřícný touhám následuje zoufalé hledání nového partnera.
  2. Fáze zklamání (32-35 let) – pokud se nepodaří najít partnera/u žádného není nalezena ochota stát se otcem, následuje fáze zklamání – jak je obklopena jen nechápavými tupci
  3. a.       Fáze pochopení (35+ let) některé dospějí i do tohoto stavu, kdy si uvědomí, že dítě a rodina znamená hodně práce – a ony vlastně nikdy nebyly ochotny tohle podstoupit. Takže z tohoto poznání udělají výhodu – mohu si užívat, nemusím „prát pleny“ a dělám si co chci …
    b.       Fáze pochopení (35+ let) některé si přiznají, že se jim něco nepovedlo a hledají jinou náplň života než svoje děti – třeba starost o děti partnera, koníčky, práci, …
  4. Těžko říct co přijde – až dospěju do vyššího věku uvidím jak se budou dotyčné vrstevnice chovat a co budou říkat