Podobně jako pozdrav, usednutí, podání ruky má i samotné jednání nějaká pravidla, která jsou stanovena částečně zvyklostmi, částečně společností (firmou, okolím, …). Asi každý se jistě dostal do situace, kdy zaváhal, jestli má být tím, kdo začne/vyvolá jednání o nějakém problému. Nicméně ten první bývá v mnoha případech znevýhodněn – nebo naopak. Zjevně tím dává najevo, že má na řešení zájem, často, že ho potřebuje řešit co nejdříve, … to může být nevýhoda, ale někdy i výhoda. Podívejte se třeba, jak často rozhoduje, kdo první položí na stůl otázku platu – ten, kdo jako první „odpoví“/řekne svojí představu nastavil laťku, ten druhý se jí již bude snažit posunout jenom tam, kam potřebuje, na druhou strnu už to bude mnohem obtížnější. Proto při přijímacích pohovorech personalista/přijímající tuto otázku pokládá poměrně brzo, místo toho, aby sám s návrhem přišel. Berme to jako ukázkový příklad – tedy dohoda o platu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. I zde existují úhybné manévry – v okamžiku odsouhlasení platu, kde má zaměstnanec pocit, že to šlo až podezřele snadno (málo se ocenil) lze následně jednat o to tvrději o jiných benefitech. Nebo naopak, pokud přestřelil, pak lze přejít k benefitům a s platem couvat, protože „s tímhle jsem nepočítal“. V každém případě doporučuji soudnost a navrhnout něco, co se v okolí vyskytuje, něco co víme, že máme reálnou šanci získat jinde, …

Ale to byla odbočka – k té prvotní otázce, kdo má samotné jednání vyvolat … pravidlo je jednoduché – ten, kdo v daném okamžiku má z rozdílu „úspěšné jednání“ x „nejednání/neúspěšné jednání“ větší profit. Takže pokud umíte něco, co je jedinečné, ale nový zaměstnavatel nabízí o 5% vyšší plat, s tím, že jiného asi nesežene, je na něm, aby začal. Pokud naopak cítíte, že jste jeden z mnoha a nové místo Vám přinese velký bonus, neváhejte a oslovte zaměstnavatele sami. Podobné je to samozřejmě u změny platu – pokud cítíte, že máte šanci na lepší pozici jinde, neváhejte oslovit zaměstnavatele a říci si o víc, stejně tak ale zaměstnavatel musí zvážit, jestli by případným odchodem zaměstnance hodně neztratil a v tu chvíli s ním jednat aktivně.

V každém případě musí být jednání férové a čestné – při jednání o platu i o místu jednají dva „obchodní“ partneři – jeden nabízí svoje schopnosti (práci) a chce za to zisk (peníze), druhý chce práci a nabízí zisk (peníze). Žádná podřízenost v tu chvíli neplatí – něco mám a něco chci, ty jsi na tom stejně => jednáme jako rovný s rovným. Ne namyšleně, ne ustrašeně. Ta jako zaměstnanec bez práce je nezaměstnaný a má problém, stejně i zaměstnavatel bez zaměstnanců má problém. Ostatně generál bez armády má většinou menší hodnotu než prostý voják, protože umí „jen“ velet, ale nemá komu.