Snad nějaký bacil přemýšlivý mě tento týden nakazil a nedalo mi to, abych nepřemýšlel o blbostech jako je cíl života a co vlastně chci. Nevím, jestli se blíží ona krize středního věku, nebo jen krátké zpomalení v životě, ale najednou jsem měl pocit, že to sám zas tak dobře nevím. Z pohledu okolí jsem relativně spokojený člověk – mám přítelkyni, kterou mám velmi rád, mám celkem slušně placenou práci, která mě baví, finančně na tom nejsem nijak špatně a rozhodně si mohu leccos dovolit (pokud to není Porsche, nebo podobná věc), resp. mám pocit, že to co prostě chci si dovolit mohu, zdraví celkem slouží, chodím na různá školení a snažím se udržet kontakt s novinkami v oblasti vývoje software, zajímám se o ekonomiku, matematiku, sportuju sice ne závodně, ale každý den se snažím něco dělat, ale … nemohu se zbavit dojmu, že tomu něco chybí, nějaký impuls, nějaký cíl, …

Dlouho jsem měl pocit, že pokud se dva lidi mají rádi a mají aspoň trochu slučitelné cíle, práce je baví, tak v podstatě není nic, co by jim zabránilo být spokojení … a najednou si tím nejsem jist. Čím dál víc mám pocit, že mě pohlcuje okolní společnost a její rytmus, že se stávám další „another brick in the wall“ a tento fakt mě překvapuje a znervózňuje. Není na tom asi nic strašného, ale pořád mám pocit, že onen tlak společnosti je tak vytrvalý, že mu snad nejde dlouhodobě vzdorovat. A zároveň vím, že se nechci zařadit po bok stovkám a tisícům „nováků“ – přijít domů, pohrát si s dětma, zaptat se přítelkyně co bylo v práci, zapnout bednu, 30 minut šlapat na rotopedu, jít spát a ráno do práce. Dvakrát za rok vyrazit na dovolenou, trnout, jestli tam nebude pršet, resp. v zimě bude sníh a kratičké dovolené si dělat o víkendech. A v horším případě začít přemýšlet, kde vzal soused na to nové auto (jako „správný“ Čech), v nejhorším mu ho dojít obejít s korunou.

Hledám a hledám v mysli nějaký náboj, nějaký nový impulz, prostě něco, co by mě postrčilo dál. A přitom nemůžu říct, že by se nic nedělo … jen mám pocit, že až příliš předvídatelně. Skoro všechno co se děje nějakým způsobem očekávám, takže když slyším kolegu jak dopadla nějaká akce v práci, tiše si říkám … vždyť jsem si před měsícem/dvěmi přesně tohle říkal, že to tak musí dopadnout – když plánuju něco s přítelkyní, skoro už i dokážu odhadnout, že některé akce nevyjdou, protože … se to nebude hodit, bude něco jiného, … Je to snad horší, než když člověka něco překvapí němile, než když má pocit, že už ho vlastně nic nemůže překvapit … že už to jednou prošel a teď je to jako replay v televizi. Začínám se i sám na sebe dívat skoro nezúčastněně a ztrácím jistotu, proč vlastně dělám to, co dělám. Napadá někoho z Vás, co s tím? Nebo mám jen počkat a ono to přejde?

Jel jsem na kole místy, která jsem projel snad už stokrát, několik posledních jar … a ona ta místa jsou jiná, je na nich něco jiného, nového, ale zároveň tak strašně známého.[wp_geo_map]

Není to tak dlouho, co jsem se rozepsal o singles dívkách/slečnách, které tvrdí, jak moc touží po rodině a dětech. Mluví se o tom dnes poměrně často, vykládají to sociologové, psychologové, politici, v hospodách … tak proč se nepřidat. Jedním z problémů, které já osobně vidím je fakt, že pod tím „mít dítě“ rozumí různí lidé různé věci. A tady mám pocit, že si poměrně dost lidí, kteří tvrdí „chci mít děti/rodinu“ počíná zhruba stejně jako když tvrdí „chci mít auto/dům/televizi“. Moderní člověk (rozuměno z pohledu bank) samozřejmě s autem nečeká, až na něj našetří, ale „lízne“ si ho/půjčí si na něj – svým způsobem tedy dobu potřebnou na přípravu a zajištění auto posune až za okamžik samotného pořízení si věci. V mnoha případech je to jistě jev žádoucí/smysluplný. Těžko očekávat, že někdo bude 15 let šetřit a bydlet ve stanu, než si koupí dům/byt. Na druhou stranu se rozmach půjček projevil i u věcí zbytných a mnoho lidí k nim přistupuje stylem – teď to mít budu a za týden se uvidí. Prostě – chci si užívat hned – a nečekat na to, nepřipravovat se na to, nedělat pro to nic (skoro nic) dopředu. U auta, pračky, televize se asi nic moc neděje, ale u dítěte a rodiny to je přeci jen trochu jiné. Říct po půl roce s dítětem … „Sakra, to je moc práce a já na to vlastně nemám“ … je přeci jen o něco obtížnější než rozloučit se s novou LCD televizí. Naštěstí pořád ještě u většiny mladých lidí funguje něco jako „pojistka“ – sice mluví o mnoha věcech, ale sami se svými činy usvědčují, že jim vynaložená námaha přijde neadekvátní získanému potěšení. Proto máme mnoho singles, kteří „hledají trvalý vztah“ tím způsobem, že obrážejí večírky a diskotéky a probouzejí se pokaždé s někým jiným, případně sedí doma a stěžují si, jaký je svět k nim hnusnej a že je nikdo nechce. Speciálním případem jsou slečny obletující bohaté pány s vírou, že s nimi si dotyčný nechce jen užít, ale je přece miluje. Podobně pak mladíci, kteří neustále pokukují po „barbínách“ a diskotékových slečnách.

Takže problém je možná v tom, že mnoho lidí se naučilo žít bez plánování a ochoty nejprve „něco dělat“ a pak teprve „sklízet plody“. Převážně ve vztazích a dětech to považuji za velmi nebezpečný jev – možná staromilsky, ale pořád mám pocit, že mateřství a otcovství nezačíná dnem oplodnění vajíčka nebo dokonce porodem, ale dlouho předtím, kdy je třeba pro potomka zajistit nějaké, aspoň trochu rozumné, podmínky a mít trochu i vizi, jak ho budu vychovávat nejen první půl rok, ale i za rok, za pět let … Nevolám po plánování ve stylu „první dovolená v Jugoslávii – první dítě“, ale pro trochu odpovědnější přístup a ochotě si přiznat, že pokud nejsem před narozením schopen připravit nějaké zázemí, tak po narození dítěte to nedokážu tím spíš. A věto „Ono se to vždycky nějak udělá“ je sice pravdivá, ale zároveň představuje velkou absenci odpovědnosti a ochotu nechat se zachraňovat něčím a někým. Ať už jsou to rodiče, nebo sociální dávky …

Na závěr možná jedna otázka: Jak věřit mladým lidem, kteří prohlašují, že pro svoje dítě udělají vše, když … zatím nejsou pro něj ochotni udělat v podstatě vůbec nic?

Další článek v novinách o nevěře. Čím dál častěji se ale objevuje názor, že nevěra je vlastně něco normálního, dokonce se zdá, že pro jistou skupinu (a ne zanedbatelnou) je prostě nevěra IN a součást životního stylu. Určitě je pravda, že za krizi vztahu mohou oba dva partneři, ale řešení nevěrou považuji za … podraz a podvod. Ať si kdo chce, co chce říká, ať už při svatbě nebo v první fázi vztahu, dva lidé si slibují lásku a VĚRNOST. Je to legrační, ale nevěrný člověk u sebe dává najevo, že jeho slovo prostě má nulovou váhu a slíbí kdykoliv a cokoliv, aby, až se mu to hodí, slíbil zase něco jiného a slib zrušil.

Celkem bych pochopil, pokud by tito lidé vstupovali do partnerství s tím, že spolu chtějí něco dělat, ale občas si každý „povyrazí“. Jenže většina z dotyčných prostě žije v partnerství jako dosud, najde si jiného partnera a svůj vztah tají povětšinou nejen před partnerem, ale i před dalšími. Možná právě tohle je znakem, že i oni sami cítí, že podvádí a lžou – nejvíce pak sami sobě. Svým způsobem se tímto přiznávají, že nedokáží problémy řešit, ale pouze od nich utéci. Stejně legrační jsou i nový partneři, kteří vědí, že jejich milenec/milenka s nimi někoho podvádí. Pokud si nechtějí jenom povyrazit, ale plánují něco víc, pak si našli partnera, který prokazuje svojí schopnost být nevěrný, podvádět a lhát. Najít si takového partnera samo o sobě ukazuje na velkou ztrátu sebeúcty a neschopnost hledat si někoho čestného.

Samo o sobě je třeba říci, že nevěra jako taková nemusí nutně znamenat, že druhého nemá dotyčný rád. Znamená však, že si ho neváží, že si neváží vztahu, toho co spolu prožili a vybudovali. Pokud se tedy s něčím podobným setkáte, vězte, že tento partner není dostatečně spolehlivý pro budování trvalého vztahu, o potomcích a rodině ani nemluvě. Tento člověk lže a podvádí a to nejen vás, ale především sám sebe … věřit mu je velmi naivní, protože on nevěří sám sobě a nemá ani dost odvahy si to přiznat.

Stále častěji se setkávám se skupinou mladých (z mého pohledu – upřesněme tedy 35-) lidí, převážně slečen, které hovoří o rodině, o tom jak touží po rodinném zázemí – vzletně hovoří o rodinném krbu. Některé to myslí vážně, některé v nadsázce, ale jen málokterá si pod tím představuje něco jiného než výjevy z románů červené knihovny, případně amerických seriálů.

Jen málokterá (ale týká se i chlapců) se nepozastaví nad tím, že mít rodinu je také něco jako velká zodpovědnost za její zajištění – od duševního, přes morální až po to přízemní materiální. To se prostě „nějak udělá“ = rozuměj o to se má postarat ten druhý. Já si chci užít života před mateřstvím – cestovat, něco hezkého si koupit, chodit se bavit, … Šetřit a starat se budu pak. Možná jsem až příliš starosvětský, ale v mých očích začíná mateřství, v širším slova smyslu, již nějakou dobu před početím – a to ověřením dotyčné dvojice, zda spolu jsou schopni žít v jedné domácnosti, starat se o ní a něco budovat spolu. To slůvko spolu tam není náhodou dvakrát – nemusí nutně znamenat, že budou dva sledovat své účty a psát si hodiny, kolik toho pro společný život udělal – jen by měli oba dva mít pocit, že to dělají spolu, jeden má víc času, druhý víc vydělá, jeden se stará o to, druhý o ono, ale oba by měli pro společný život něco udělat – každý sám za sebe a oba společně.

Protože už jsem ve věku, kdy většina vrstevníků má rodiny, mohu s klidem říct, že jsem hovořil s kamarádkami v podobném věku nějaký čas dozadu a vývoj těchto slečen je asi následující – spolu s orientačním věkem (určitě ovlivněno tím jak rychle dotyčná nastoupí do pracovního procesu):

Fáze chci někdy děti (18-25 let) – rodina je něco po čem toužím – slovně, chováním si dotyčná užívá života, kamarádů, kamarádek, někdy má jednoho partnera, někdy je střídá, ale v podstatě se nestará o to, co bude zítra, to se přeci uvidí …

1. Fáze chci děti teď (25-30 let) – hormony se rozbouřily a dotyčná vidí kolem sebe spousty maminek v podobném věku – chce dítě.  Pokud má stálého partnera, nenápadně mu to začne naznačovat (někdy i nápadně) + začne upozorňovat na svůj věk a že „již má čas“. Že nic pro rodinu nemají připraveno je podružné – přece se máme rádi … Pokud partnera nemá/stávající není dostatečně vstřícný touhám následuje zoufalé hledání nového partnera.
2. Fáze zklamání (32-35 let) – pokud se nepodaří najít partnera/u žádného není nalezena ochota stát se otcem, následuje fáze zklamání – jak je obklopena jen nechápavými tupci
3. a.       Fáze pochopení (35+ let) některé dospějí i do tohoto stavu, kdy si uvědomí, že dítě a rodina znamená hodně práce – a ony vlastně nikdy nebyly ochotny tohle podstoupit. Takže z tohoto poznání udělají výhodu – mohu si užívat, nemusím „prát pleny“ a dělám si co chci …
   b.       Fáze pochopení (35+ let) některé si přiznají, že se jim něco nepovedlo a hledají jinou náplň života než svoje děti – třeba starost o děti partnera, koníčky, práci, …
4. Těžko říct co přijde – až dospěju do vyššího věku uvidím jak se budou dotyčné vrstevnice chovat a co budou říkat