Po dvou letech tradiční Českobrodská pečeť – super desítka po silnici, 5km mírně nahoru a pak zase 5km mírně dolů … Po minulém týdnu jsem začal rychleji, přeci jen nebylo nutné se „brodit“ takovým davem. Ale pro změnu mi tentokrát odešel pátý a pak sedmý kilometr – vlastně ani netuším proč, ale ty dva kilometry byly mezičasy skoro 4 minuty – takže celkově těsně pod 38 minut, +/- stejně jako minulý týden v Pečkách. Tady ale musím říct, že se mi běželo asi ještě lépe … opět tedy s rezervou, pořád se mi nedaří dotlačit se k běhu „na krev“. Ono to bylo vidět i na těch slabých kilometrech – stačilo skouknout mezičas a najednou jsem zrychlil bez většího úsilí. No nic, snad příště.

Organizátoři tady odvádějí dobrou práci – žádné „opičárny“ kolem – prostě registrace (deset minut před startem – super) a po třech větách rozpravy rovnou start – trať je zabezpečena policií, ale vzhledem k minimálnímu provozu to je skoro zbytečné – tady projede pár aut denně. Takže závodníci mohou pozornost upnout běhu a nestresovat se z jiných věcí, snad s jednou výjimkou – silnice. Je to silniční běh, ale snad každým rokem je silnice horší a horší. Za sebe jsem potkal opět pár známých tváří – vždycky mě to potěší.

Tak uvidíme, kde budu před Vánocemi resp. příští rok – jednání jsou otevřena – ale tenhle běh … bych si rád zopakoval.

Aaaa Pečky jsou zase tu = nová sezóna běžeckých závodů (pravda, jednu desítku již jsem si letos dal, ale Pečky jsou prostě Pečky). Po loňském a předloňském trápení letos téměř ideální podmínky – ani teplo ani zima – běh v šortkách a triku (pravda s dlouhým rukávem). A kupodivu i skoro bezvětří, takže se běželo opravdu rychle. Čas 37:48, které jsem si naměřil mě potěšil, trochu jsem před startem doufal, že bych se mohl přiblížil k 37 minutám, ale start z davu lidí a první kilometr „kličkování mezi běžci“ za 4:00 tenhle cíl spolehlivě pohřbil. Na druhou stranu, od třetího  kilometru (ten druhý byl naopak hodně rychlý) se mezičasy ustálily na 3:48 +/-4 vteřiny a to mě hodně potěšilo. Proti loňsku jsem tak v druhé pětce spíše ještě získal pár míst. Teda až na poslední kilometr, kde opět přišla krize vůle … s vědomím, že pod 38 to je úplně v pohodě a naopak 37 je úplně mimo najednou bylo 500 metrů neskutečně pomalých, až jsem se sám vyděsil a na trati si sám nadával. V cíli ovšem spokojenost – při tom mizerném prvním kilometru a naopak váhání na konci je čas k 37 asi pořád reálný, naopak pohoda s kterou jsem pořád běžel pod 4 minuty kilometr mě potěšila a docela se těším na nějakou delší trať – v cíli jsem rozhodně neměl pocit absolutního vyčerpání (a to je špatně, kde jinde by měl ze sebe dát závodník maximum než na závodě), takže se delší tréninky v mírnějším tempu vyplácí. Ostatně při běhu jsem se tentokrát cíli prostě skvěle – už si ani nepamatuji, kdy naposledy mě nepotrápily achilovky a mohl jsem běžet v naprosté pohodě.

Pořadatele pochválím – tady vše funguje jak má, zajištění je již profesionální a vůbec to nepřipomíná dobu před 25 lety, kdy jsem Pečky běžel poprvé a kroužili jsme v parku. A možná právě na to jsem na trati nejvíce vzpomínal – na dobu, kdy běhali nadšenci, neexistovalo RUNGO a podobné aktivity a všichni běžci jsme se skoro znali. Dnes se pořád potkávám s mnoha běžci, ale jako každý rok se jich pár neobjevilo … doufám, že je potkám jinde a přeji všem, které jsem za ty roky potkal a potkával, aby u běhu vydrželi co nejdéle. Tak do roku 2016 vítr do zad a pevné zdraví … nám všem.

A první letošní závod je za mnou … 10 km kros, nebo spíše „kros“ v krčáku – rozuměj v Krčském lese. Skoro bych tak mohl říci, že v domácím prostředí, protože do Krčského lesa se jednou týdně dostanu zaběhat když malá cvičí, ale bylo to zrovna v té části, kam už se moc nedostanu, naopak v části, kterou procházím, když jdu pro malou do školky, nebo ze školky do práce 🙂 – takže cca 100m jsem znal velmi dobře. Určitě musím říct, že Krčský les opět překvapil, kolik je tu steziček a cestiček suprových na běhání – kross to nebyl, běželo se výhradně po cestách – štěrk, místy asfalt, nebo udusaná hlína – snad pokud je sníh, musí to být výrazně náročnější. Jinak na trati dva kopce (a dva okruhy, takže čtyřikrát stoupání) a stejně tak klesání – a na to, že je to u Prahy = v rovině docela dlouhé (no řekněme 300m), takže trať celkem náročná. Vzhledem k tomu, že jsem v lednu docela běhal po odpočinku na podzim, kvůli šlachám (nic platné – bolí zase), tak jsem rozhodně žádný dobrý čas nečekal a spolu s tím, že trať jsem neznal, bylo to „hore-dole“, dal jsem si spíše skromný cíl, dát to pod 40 minut (na silnici tragický čas). První kolo za 19:15 – tak akorát, protože jsem měl pocit, že to bude v pohodě i dál. Nicméně v druhém kole byl první kopec opět v pohodě, ale pak přišla krize – nejprve špatný došlap a po cca 100 metrech se ozvala levá šlacha stejně jako v týdnu na trénincích – a radostně jsem zpomalil. Ne výrazně, ale nechtěl jsem nic riskovat, čas byl v pohodě, tak jsem zklidnil tempo, zkrátil krok a říkal si, že poslední 2,5km už doklušu … načež se mi rozvázala tkanička. U takového mazáka (25 let běhám) na 10 km naprosto amatérská chyba – v duši jsem si vynadal, zavázal a pokračoval v klidu dál … v dalším kopci jsem znovu začal dobíhat dvojici, ale téměř přesně na vrcholu se rozvázala tkanička druhá a to už se přiznám jsem rezignoval, zavázal druhou tkaničku a na posledním sběhu jenom pohlídal těch 40 minut – celkem v pohodě … a naštvaný na vlastní neschopnost jsem se raději oblékl a volným tempem vyrazil na kole zpět do Jesenice.

Poučení je jednoduché – celkem se mi dobře běželo, až na tu levou nohu – do kopce dokonce super, sběhy jsou výrazně slabší … ale to už tak prostě je. A hlavně – přes všechny zkušenosti jsem si ani ty tkaničky nezavázal pořádně a 20 vteřin jsem ztratil tak amatérsky jak jen amatérsky lze čas ztratit 🙂 No nic, vzhůru do dalšího tréninku a těším se na Pečky 10km – inventární číslo už mám zajištěno 🙂

Aaa další cross – skoro si připadám, že opouštím silnici a dávám se na terénní běhy. Tentokrát 5km ve Zbraslavi kolem „Fridolína“ – jezevce v místní miniZOO. Ale hádám, že to bylo kratší – v tomhle terénu a kopci bych asi 5km za 21:něco nedal. V každém případě se mi to tentokrát opět líbilo – úvodní krpál, hádám tak jeden kilometr „skoro do nebe“, následně hore-dole pasáž s docela náročným povrchem a poslední sběh dolů, kde jsem asi hodně ztrácel – některé věci se nenaučím.

V každém případě jsem měl o projití trati před závodem ze sběhů celkem hrůzu – velké kameny v listí jsou na kotníky „ideální“ povrch. Ale samotný závod mě spíše příjemně překvapil – od začátku se mi běželo dobře a asi jsem běžel a asi jsem se opět zbytečně šetřil. Ten kopec nabyl zase tak dlouhý a při ostrém běhu ani kameny moc nevadily. A pak se dal i ten šutrovitý povrch – svítilo dobře sluníčko, takže bylo krásně vidět. Přesto bylo vidět, že první část byla výrazně rychlejší než ten sběh dolů – tam jsem se hodně trápil. Ale s časem jsem spokojen, umístění ani netuším, ale běh je to určitě zajímavý a věřím, že v případě mokra nebo sněhu to může být hodně náročných cca 4,5 km.

Tak dnes 8.11.2015 jsem si zaběhl svojí první Velkou Kunratickou. Za nádherného počasí – jsem překvapen, že to musím na listopad napsat, ale ono bylo až MOC teplo. Téměř 19C slunečno a vítr v lese nebyl vůbec cítit. Prostě nádhera. Trať téměř suchá (v sobotu ráno déšť) – po suchém létu až podzimu žádné překvapení. Čas 15:45 – no nic moc, ale na silničáře a jednoho z posledních startujících jsem docela spokojen, předbíhal jsem davy lidí, pokud by se mi nerozvázala tkanička a v jednom úseku se nezasekl za běžcem přede mnou (tam fakt předbíhat nešlo), myslím, že by to bylo lepší, ale i takhle „za mě dobrý“.

Co bych řekl ke trati? No na to jak je popisována (netuším jaké je to v bahně) … to je legrace. Možná proto, že jsem zvyklý na desítky, ale přišlo mi to neskutečně rychlé a krátké – rady „do kopců klidně jděte, naženete to na rovinách a neutavíte se“ jsou pro sváteční běžce. Naopak, kdo aspoň trochu běhá … jděte do toho naplno. První kopec vyběhnete dřív, než si uvědomíte, že běžíte. Na potoky kašlete – probíhejte je, vodu si ani neuvědomíte a lepší než skočit a riskovat dopad na kámen a kotník. Do hrádku asi 98% lidí leze po čtyřech – lezte taky „co to jde“ – pak sbíháte a lehce si odpočinete. Sběh z hrádku je možná první nebezpečné místo – tam to je o kotníky. Ale pak je rovina, kde máte šanci svižně běžet a trochu se vydýchat do dalšího kopce. Na radu „třetí kopec opět volně a klidně přejděte do chůze“ … se opět vykašlete, sice s rozvahou, ale dá se vyběhnout a hlavně nahoře – do běhu co nejdříve, každý krok chůze za vrcholem ztrácíte vteřiny. A hlavně … tedy to už můžete solit – jedna rovina, zatáčka, rovina, zatáčka, dlouhá rovina s povrchem asfaltu – tady je třeba jít „co to dá“, pak esíčko dolů (tady jsem převazoval tkaničky) a pak máte smůlu, protože dlouhý traverz dolů, kde (pokud před vámi běžec neuhne) nemáte nárok předběhnout – až 200m před cílem. K mému pobavení běžec přede mnou ten úsek pomalu klusal, aby pak spurtoval jako zajíc. Cíl a zjištění, že se spurtem jsem začal pozdě – asi bych měl ještě na jeden okruh.

Za sebe musím říct, že trail mi jednoduše nesedí … a Kunratickou si možná už odpustím – je to hezký závod, ale je to dnes už spíše o historii než o samotném závodu. 3.1 km parkem v Praze, určitě si dovedu představit zajímavější trati. Výběh na hrádek je spíše legendou než nějakým „smrťákem“ – ano lezete tam po čtyřech a chytáte se kořenů, ale je to 60 slovy šedesát metrů … Spíše než o náročnosti trati ty komentáře svědčí o tom, že 80% startujících jsou rekreační běžci.

Takže kdo trochu běhá, ať si to zkusí – Kunratická se dá v pohodě uběhnout, ale kdo nemá rád „stádovité závody“, ať si je klidně odpustí, zase o tolik nepřijde.