10 km (9,77 podle GPS) v mírném terénu resp. cca 6km terén, 4 km asfalt a příjemný malý běh. Tento víkend spíše příjemné rozptýlení než závod, ale velká pochvala pořadatelům. Kromě závěrečného čekání na výsledky to proběhlo tak jak má – start přesně, prezentace přesně před startem, značení na 1- … prostě super závod. Začátek je náročné stoupání skro 190m převýšení do cca 3,5 km – běželo se mi super, kolem třetího místa. Následně dlouhý seběh po silnici, který jsem si hodně protrpěl … chvíli jsem se ještě držel, ale brzo mě jeden závodník zválcoval, takže posun na čtvrté místo. Pak přišlo další „terénní vložka“ a rovina + krátký výběh a skoro jsem věřil, že ho zase dotáhnu, jenže … další brutální seběh – nejprve lesem a pak asfalt pod viadukt a čelo zmizelo v dáli. Už jsem čekal, kdy to skončí a najednou kolem mě proběhla závodnice – a musím to tak napsat, přišlo mi, že stojím. Snad na třistametech mi dala skoro 100 metrů. Neskutečně potupné, ale pravdou je, že už jsem cítil záda a proklínal ten seběh dolů – každý krok a dopad levou nohou utrpení. Poslední rovinka cca 500m mě na druhou stranu mile potěšila … sil bylo dostatek a cítil jsem, že po dalším km bych jí zase dotáhnul. Takhle ale musím přiznat, že jsem byl rád za páté místo celkově, druhé v kategorii a dnes to bylo moje maximum … A dlouho si dám odpočinek od dalších seběhů.

Další tradiční závod a potvrzená tradice. Tak jak na první závod – „Pečky“ – bývá hezky, tak „pečeť“ naopak bývá spíše upršená a studená. Letos naštěstí déšť těsně před závodem ustal, a začal asi po hodině závodu. Takže ideální podmínky. Celkem musím i říct, že se mi běželo hodně dobře a nebýt divné krize někde po třetím km, kdy jsem měl pocit, že jsem se zastavil to byl i docela slušný čas (aspoň na to, co mám letos naběháno). A kupodivu i ten běh zpět, kdy se tu tradičně trápím, mi letos docela utekl a běželo se mi dobře. Jinými slovy, celková spokojenost a dokonce i radost, že jsem zase potkal hodně známých tváří a měl čas prohodit pár slov s blázny, kteří se honí za časem a „utužují si zdraví“ ničením kloubů na silnicích 🙂

Snad jen na závěr se omluvím jakési slečně, která dobíhala a já jí autem překážel. Hodně jsem spěchal pryč a vůbec jsem jí neviděl, když jsem vyjížděl, takže jsme se tam s protijedoucím krokem míjeli a já najednou zděšeně koukal, že někdo za mnou čeká před vběhnutím do cíle … a to jsem předtím dvakrát kontroloval, že za mnou nikdo není a mohu vyrazit. Odjezd narychlo navíc zajistil, že po doběhu jsem jenom přehodil tepláky a sedal bez výklusu do auta – a pak prý zkušení běžci na to dávají pozor. Ovšem následky se naštěstí nedostavily – zjevně jsem do toho všechno nedal.

 Ve tváři utrpení, ale v duši spokojenost. Už po 22 v Pečkách na startu a tedy i na začátku další běžecké sezony. Čas 38:21 odpovídá aktuální netrénovanosti (tedy spíše mizerné), ale beru to za úspěch, protože loni jsem už přemýšlel, jestli vůbec vyběhnu. A po pár měsících problémů se zády tedy zase zpět na závodech – to je koloběh života, řekl by klasik. Na druhou stranu jsem měl příjemný pocit, že běh sice není nijak hvězdný, ale pravidelné plavání pomohlo celkové kondici, takže jsem vše v pohodě udýchal. Zároveň se opět potvrdilo, že i čas už dnes více odpovídá vůli. Na půlce tak celkem hezký čas, ale někde kolem 8-mého km zase nechuť – a čas se výrazně zhoršil. A po doběhnutí tím pádem opět pocit, že by nebyl problém zrychlit/běžet dál … prostě běh více pro radost a pro pocit než na čas a umístění.

Letos mi navíc přišlo, že množství lidí v Pečkách kleslo – proti boomu z předchozích let. Svým způsobem mě to spíše potěšilo, protože i tohle byla „masovka“. Ovšem lehké zklamání jsem pocítil, že opět ubylo pár tváří, které jsem tu potkával. Na přehledu účastí tak pomalu, ale jistě „tají“ další jména a my co zůstáváme se z dobrých/průměrných časů suneme do kategorie „uběhl“. A ves tejném okamžiku je to potěšení, že je spousta dalších, kteří si do Peček našli cestu – ostatně pořadatelé tu „čarují“ a opět bylo dopoledne krásně. Ideální počasí s lehkým větrem … prostě super start do sezony.

Jak mám „Dáču“ jako jeden z nejoblíbenějších závodů, letos to bylo peklo. Před týdnem na horách jsem si načnul kotník a levou nohu jako celek a na Dáčovi se to podařilo dorazit. V pátek jsem se pro jistotu přesunul do Kolína na kole a měl jsem pocit, že se noha celkem rozhýbala a cítil jsem spokojenost. Ale sobotní ráno mi přišlo, že noha se nechce hýbat vůbec a bylo jasné, že jedu „přežít“. Před startem jsem opět měl pocit, že se to zlepšilo a na třetím kilometru se mi běželo velmi dobře (i když ten úvodní seběh – no tam jsem nohy cítil, že nejsou O.K. Peklo začalo ale po panelce „U Svaté Trojice“. Jako by tam na mě někdo hodil deku a nohy se samy zastavily. Ještě na horizontu před Velkým rybníkem mi přišlo, že jsem se zase rozeběhl, ale seběh dolů už bylo čisté trápení. Trochu se to zlepšilo těsně před mlýnem, ale tam stačilo jedno špatné šlápnutí na kámen a kotník opět předvedl vyskočení a zaskočení. Od té chvíle jsem už rezignoval a prostě chtěl doběhnout. Pár lidí mě v té druhé půlce předběhlo a přiznám, že jsem ani neměl chuť se trápit a za někoho zavěsit. Barboru a Královskou cestu jsem uvítal s úlevou, že to mám za sebou. Příšerný čas, ale tentokrát to bylo opravdu „spíše utrpení“ než radost z běhu. A to je to běh v nádherném prostředí – ať už výhled na Barboru z panelky, nebo to  údolí Vrchlice až po Královskou cestu – opravdu hezká a pestrá trať, jen letos se potkala se špatným termínem.

Abych se uklidnil, sedl jsem po doběhu na kolo a vyrazil směr Praha – abych si užil 65 km proti větru a od půlky navíc se stupňující se bolestí v levém kotníku. Dojel jsem příjemně unaven, ale s nohou bolavou, že jsme měl problém vynést kolo do schodů. Sport někdy bolí …

Zároveň ale pochválím organizaci – dnes je to již středně velká akce a docela mě překvapilo, kolik místních se jí účastní. Trať je super a protože se běží v „dlouhém hadu“, skoro není šance zabloudit, navíc šipek bylo opravdu dost. A start a cíl „u Barbory“ je, stejně jako dole v parku, nádherný – sice ten první kopec dolů mi dává zabrat, ale takové prostředí za to stojí. A letos se vydařilo i počasí – snad ideální podmínky na běh – mírný vítr, který tady vůbec nevadí a pod mrakem příjemná teplota … proti loňské výhni ideál.

Dva roky bez účasti (etapa Jižní Čechy), takže prémiový Kolínský 1/2 maraton. Naposledy, když jsem běžel, to byla ještě obyčejná dvacítka :-), ale móda maratonu, půlek, čtvrtek, … dohnala už i Kolín. Naštěstí se jen posunula obrátka o cca 500m, jinak vše při starém. Na startu nás bylo cca 150 – celkově 19-té místo mě moc potěšilo a hlavně čas … 1:23:13, to jsem před startem ani nedoufal. A když jsem se protahoval a koukal na vítr, tak jsem si tiše přál, ať to není přes 1:40. Ale už od startu jsem měl naopak pocit, že „letííím“. Snad jen ten výběh ze stadionu, kde jsem ucítil dva ostré kamínky pod botou a jen tiše se modlil, aby rychle vypadli – stalo se – byl horší, nicméně už před obrátkou jsem dohnal dvojici, kterou jsem „háknul“ a držel. prvních 5 km jsem ani nakoukal na časy, prostě jsem běžel a přemítal, jak moc jsem tempo přestřelil – jeden z dvojice byl Milan Ř. a u něj mi je jasné, že běhá „jinou ligu“, ale kousek jsem i potáhnul (i když tak 1 km  ztěch 7-mi) a běželo se mi tak dobře, že jsem si řekl – běžím a když vytuhnu, tak prostě vytuhnu, kašlu na to.

V Oseku jsme dotáhli menší skupinku, ale přišlo obvyklé zvlnění, kostky a zatáčky – takže skupina se rozpadla a byl jsem v té zadní části … nicméně obrátka zhruba 40:40 byla (a navíc s protivětrem) z kategorie snů, takže jsem byl pořád naprosto spokojen. Navíc jsem po obrátce cítil, že krize nikde v dohledu … a dotáhnul jsem jinou dvojici + jsem se začal blížit ke skupince, která mi na obrátce utekla … a na hodinkách jsem následně viděl, že pořád běžím časy pod 4min/km – super. V protisměru jsem pozdravil kolegu Vavise (zjevně se šetří na kutnohorskou 12tku) a pokračoval do Kolína … cesta ubíhala hodně rychle, vlastně až na 16-tý km jsem pořád běžel mimořádně svižně kolem 15-tého místa. Skupinka přede mnou pravda začala mizet, ale s jedním spoluběžcem jsme drželi slušné tempo a 1:40 začala být „jasná“, spíše jsem počítal, kolik si mohu dovolit ztratit a zůstat pod 1:30. Ve Veltrubech mi pravda kolega cuknul a já neměl chuť vzdorovat, takže jsem osaměl – na druhou stranu jsem lehce doplnil ionťák na občerstvovačce a dle hesla „když už nemůžeš, přidej“ jsem na dlouhé rovince opravdu přidal … mírně jsem kolegu dotánul, ale pak už se ozvaly tlapky a začal jsem cítit puchýře – takže poslední 3-4km jsem mírně zvolnil, nicméně proti předchozím rokům pořád v pohodě a v tempu. A v cíli jsem spíše nevěřil času na hodinkách a skutečnosti, že svaly jsou v pohodě – takže odpolední relax s malou v bazénu nebude problém.

Myslím, že po dlouhém čase jsem zaběhl dobrý závod a docela mě to přesvědčilo, že maraton by se dal dát … v jiných botách než v silničních „šlupičkách“ (puchýře někde na 30-tém km by asi byly „konečná“, ale v rozumném počasí a rozumném tempu – no uvidíme.

Další nový běh v letošním kalendáři … a teprve druhý ročník desítky. V Kostelci nad Černými Lesy – takže kousek od stávajícího bydliště – se běhá pro radost. Termín kolidující s PIMem dal jasně najevo, že profíky tady hledat netřeba. Je to kross a to středně náročný – zhruba jako pošuk, pravda výrazně kratší – jen 10km, ale zase některá stoupání mi připadala delší – hlavně to závěrečné, kdy jsem se hned v úvodu zastavil a hodně zaváhal, jestli běžím dobře. Značení bylo rozhodně nadstandardní, ale bylo na něm vidět, že ho dělal „méně zkušený“ značkař – na začátku byla šipka „na každém kroku“, postupně zjevně docházel elán (možná i barvy, mouka a fáborky), takže byly značky stále méně časté. Pro běžce je to nepříjemné, protože tak jak přibývá únava, ubývá pozornost a snáze se něco přehlédne … v druhé půli trati jsem tak několikrát zaváhal, jestli běžím dobře/kam mám zahnout. Ale tady to opravdu nevadilo – pole se roztrhalo už někdy po třetím kilometru a pak jsme si každý užívali hezkou přírodu a běh – v mém případě spolu s utrpení při sebězíh.

Závěr asi potvrdil „značkovací“ chybičky – na  začátku jasně řečené, že se do cíle nevbíhá vchodem do pivovaru, ale obíhá se jako při startu a vbíhá se do cíle zezadu … načež šipka mířila přesně do toho vchodu do pivovaru 🙂 Co mě naopak potěšilo, že se na běhu objevilo několik „hafíků“ s čísly – zasportování se psem je určitě super (možná měli hlady rozzuřené psy vypustit tak 30 sekund po startu, aby hnaly běžce před sebou, ale fakt je, že většina spíše vypadala na drbače, než na trhače).

A trochu mě překvapilo vyhlášení – diplom každému účastníkovi je asi dobrý nápad pro miniběh do 50-tiu lidí, ale při 80-ti už to je spíše „útrpné čekání na konec seznamu“. Ale možná to zase k tomuto „rodinnému běhu“ patří – prostředí bylo totiž moc pěkné (i trať) i zázemí pro přihlížející – pískoviště a trampoška pro „skřítky“ a malá restaurace s několika druhy piv po doběhnutí – určitě velký potenciál.

Jen houšť podobných podniků a vytrvat.