Každý rok se ptám, proč … absolvuji tohle týrání svého těla na terénním triatlonu v Melechově. Každý rok věřím, že tenhle ročník na to přijdu … a nic 🙂

No letošní rok byl opepřen vedrem a hlavně nepříjemnou bolestí v bedrech a levé kyčli. Ale na druhou stranu – již osmý ročník, to se těžko vynechává (navíc jsem již měl zaplaceno a skrblík jako já …. no to se prostě nedalo nejet.). Plavání v dolním rybníku bylo dobré – myslím, že ty dvě kola byly nepatrně delší než jedno velké nahoře, ale to určitě bylo spíše ku prospěchu věci – a navíc to bylo blíž, vlastně hned pod parkovištěm pro auta. Sice jsme na kola asi všichni vyjížděli s nalepenou travou – hádám tak tři dny stará posekaná louka, ale to k tomu patří. Depo totiž jinak přehledné, značení výběhu a bojky ukázkové. Obecně za značení je třeba Melechov pochválit – lepší jsem snad nezažil a to už od loňska. Na těžké terénní trati jsem zaváhal snad třikrát a na vině bylo především ostré Slunce => šipka se leskla, nebo byl člověk někde oslněn při výjezdu/výběhu z lesa. Ale značení bylo opravdu „na každém kroku“.

Trať se proti loňsku nezměnila – to kolo je prostě náročné. Asi jsem i podcenil to vedro – a pláště mírně přefoukl, takže posledních 10 km jsem už většinu kamenů/kořenů/nerovností pocítil poměrně ostrou bolestí do zad … taky mě v závěru předjeli cyklisté, kterým bych asi na rovině musel v pohodě stačit. Hodně jsem se potom bál běhu, ale kupodivu ten začal celkem dobře – doplnil jsem tekutiny a vyrazil – už do kopce jsem dotáhnul dva závodníky a viděl další před sebou … jenže těsně za vrcholem Melechova (a občerstvením) odkráčel kotník „opět do …“. Potřetí během tří týdnů a tentokrát poměrně bolestivě. Vlastně dvě stě metrů jsem skoro nedošlápnul, následně bolest skoro zmizela a objevila se znovu až po posledním občerstvením, kde jsem na té louce myslel, že „zalezu zdechnout do houštin“. Musím říct, že tak mizerně už mi dlouho nebylo. Ale zase to už se člověk blížil k pečenému prasátku … a to je silná motivace se doplazit do cíle.

Čas tak je spíše úděsný i když mohl být i horší a přiznám, že po doběhu jsem deset minut stál a bál se posadit, abych se ještě postavil. Levou nohu jsem skoro necítil – kotník puchl a kyčel byla skoro nepohyblivá. Hlad ale nakonec zvítězil, takže jsem se došel osprchovat  a vyrazil „na čuníka“. Tradičně výborný a zároveň dorazil brácha, takže jsme mohli vyrazit domů se zaškrtnutým políčkem – „Melechov – splněno“. A už teď hledám motivaci na příští ročník. Kolo mi přijde rok od roku náročnější. Ale na druhou stranu … tohle je test „co ještě dáme“ – takže díky organizaci a za rok Melechovu zdar.

Víkend plný sportu – po dvou týdnech se zablokovanými zády a s vědomím, že závodem výkony nekončí, ale začínají jsem v sobotu 16.7. vyrazil na start „Chlísta“ – už ani nevím kolikátého, ale beru to jako závod, kde se starám o web a kromě smrti  a mobilizace není omluva nepřijít (a u obou váhám, jestli dostatečná). V každém případě letos opepřeno vědomím, že po dojezdu beru kolo a vyrážím odvézt lepší 2/3 rodiny na tábor do Jizerek a v neděli se odtamtud na kole vracím do Prahy … takže jsem musel fičet. Startovní pole bylo plné profi a polo-profi sportovců + pár hobíků. Je vidět, že Chlíst už má v kalendáři své místo – ostatně 16 ročníků hovoří za vše a > 100 závodníků taky. Díky rannímu balení a pár řidičům „jedu 65 rovina nerovina, obec neobec“ jsem dorazil na start vlastně už po prezentaci, ale s předchozím přihlášením. Takže jsem vyfasoval číslo, podepsal reverz (závěť jsem sepsal již doma) a vyrazil si připravit věci do depa.

Start plavání byl hodně náročný – proklatá zima, studená voda a Honza K. se nás rozhodl trochu vychadit (sám chytře do vody nevlezl), takže proti 12:45 se start posunul na 13:00 – a mně ubíhali další vteřinky na odjezd do Jizerek :-). V každém případě jsem startoval zmrzlí jak ratlík a věděl jsem, že těch 500-600m si protrpím, což se také stálo – ramena jsem necítil už po první bojce … Punc světovosti závodu naopak dodal vrtulník s fotografem nad startem plavání – je vidět, že i Chlístovice mohou připravit závod světové kategorie :-). Po plavání jsem způsobně sbalil věci a hodil na plachtu pro odvoz do depa Chlístovic, protože cesta sem(kdyby se tu něco zapomnělo, by bylo další zdržení) – na kolo jsem tak sedal hůře než loni, ale zase mi to tak nevadilo. Kolo jsem rozjel svižně, ale opět se sjely „vláčky“ – kousek za nájezdem na hlavní bylo kolem mě 8 lidí – chvíli jsem jel s nimi, ale pak jsem je pustil a lehl „do kozla“ a trápil se sám – bylo vidět, že ač většina na tom byla +/- jako já, spíše hůře, okamžitě mi vláček ujížděl. Akorát když už jsem se s nimi loučil, kolem projel cyklista „časovkář“ – celkem v pohodě jsem se za ním do skupinky znovu dovezl a asi dvakrát vystřídal – vůbec tohle závodění nechápu, ale prostě to tak na Chlístovi je. Za otočkou se ukázala pravda – do kopce se skupina okamžitě roztrhala a většina odpadla. Dvojice cyklistů se vydala vpřed – bylo vidět, že do kopce mají dost sil, vyrazil jsem za nimi a zbytek zůstal ve vláčku za námi – na rovině mi dvojice pláchla (a celkem lehce) a zaslechl jsem známý zvuk časovkářského  kola – mašinka mě opět dojela … v dalším kopci se oddělil jeden závodník a celkem lehce jsem udržel tempo – zbytek opět odpadl a až na časovkáře, který nás dojel těsně před Chlístovicemi na rovince zbytek zůstal vzadu …

Na běhu jsem si celkem věřil, ale na prvním seběhu jsem ucítil záda … chvíli jsem to zkusil kousnout, ale ve smrťáku jsem musel přejít do chůze – v předklonu to bylo jak nůž pod lopatkou … hodně mě to mrzelo, ale pak jsem znovu jednu dvojici začal dotahovat – akorát znovu k tomu smrťáku, kde se to zopakovalo … na druhou stranu kromě tohohle úseku mi záda držely, takže jsem nakonec skončil celkově 16-tý, 4-tý v kategorii a s lichotivým časem (na kterém se určitě podílelo i těch cca 8 km kola v balíku). A doběh, kde mi jeden kolega ukázal jak se finišuje (skoro jsem zakopl, protože jsem se musel podívat, jestli nestojím, jak rychle mi mizel v dáli :-).

Už po dojezdu jsem v depu poprosil, aby mi dali kolo navrch – že budu odjíždět, takže jsem poděkoval Honzovi K. za super závod, popadl kolo a vyrazil na Kolín a do Kořenova.

Cesta do Kořenova v pohodě, snad jen navigace pobavila, když nás vedla skoro přes Jablonec po cestách „hlavní polní“, ale zase byla zábava. Večer jsem usnul hned po Zebřičce a 10 hodin spánku stylem „zimní medvěd“ … ráno jsem se cítil dobře vyspalý. A následovala cesta do Prahy – první déšť po 1km, takže už v Tanvaldu mokrý až na kost, ale bylo teplo, takže to skoro vůbec nevadilo … snad jen zamlžené a zacákané brýle, přes které jsem neviděl byly trochu nepříjemné. Naštěstí už v Železném Brodě pršet přestalo a kousek za ním dokonce byla skoro suchá silnice … až do Mladé Boleslavi tak cesta v pohodě (koukal jsem, že jednou jsem si zajel, ale minimálně). V Boleslavi a dál musím komentovat, že značení mimo hlavní silnice je katastrofa a zdá se, že nikdo nepředpokládá, že by lidi jezdili bez navigace … pánové silničáři, je to běs, je to běs, je to běs. V MB značení v podstatě chybí úplně resp. vše stahuje na dálnici – je vidět, že se tam dělají auta a většina si „vozí šunky“ v autě. (Jen pro MB to není ukázka bohatství, ale zaprděnosti města.) Kosek za MB druhý kratší déšť, ale to už jsem se blížil ku Praze … další zajížďka u Brandýsa – opět bez šipek a v Brandýse jsem načerpal energii druhou „margoškou“ a doplnil tekutiny. Z dob studií jsem tu cestu do Prahy dál znal … ale skoro vůbec nepoznával – dvacet let je dlouhá doba. V každém případě blížící se mraky mě zahnali na Ládví do metra – vystoupil jsem na Chodově – všude mokro a Sluníčko svítilo jak o život (velké štěstí na cestě). Takže posledních 8 km v pohodě po známých cestách a následně horká sprcha po 142 km na kole – jako trénink super.

A tiše doufám, že za rok místo rychlého kalupu do Jizerek (a že zrovna já Jizerky miluji) bude po závodě to prasátko na které si dělám chutě vždy už od registrace 🙂