Archiv štítku: život

HoryBory 2026 – sportovní událost

Jestli jste nikdy neslyšeli o štafetovém závodu horybory, tak se na něj rozhodně podívejte. Letos jsem se ho zúčastnil spolu s partou z firmy doplněnou o dva další běžce. Jednoduše řečeno je to štafeta pro teamy 6-10 běžců – 30 úseků cca 10 km každý. Trasa 317 km od Moravskoslezských Beskyd přes Beskydy, Javorníky, Valašské Klobouky, Bílé Karpaty až po Pálavu a Mikulov. Předávka je na určených místech a běží se nonstop – v našem případě magických 30:33:03 :-). Takže si každý zažije dvě denní a jednu noční etapu.

Je to dlouhá cesta – 317 km není málo a to ani rozpočteno mezi 10 lidí a 30 úseků – pro průměrného běžce je třeba počítat, že poběží 3x asi jednu hodinu a na odpočinek mezi běhy bude mít zhruba 9 hodin. No odpočinek … vlastně na přesun, relaxaci, podporu ostatních, přípravu na další úsek, rozcvičení se a … vlastně už aby zase vyrazil. Takže je to spíše střídání běhu a přesunu s ostatními na další předávku. Ne není to tak, že by každý by 30 hodin v permanenci, je čas na odpočinek, ale určitě je ho méně než by si „novic“ myslel. V našem případě se jelo ve dvou autech 4+6 lidí – rovnou řeknu, že naše auto A (ne že by druzí byli „béčka“, ale … řekněme, že je to jen označení) o 4 běžcích na tom bylo určitě lépe – přeci jen pauzu jsme měli 6 úseků, které obsluhovalo druhé auto, zatímco oni jen 4. A potkali jsme se vlastně jen na předávkách, kde se auta střídala, takže vlastně jen 6x. To jen aby si někdo nemyslel, že je to „party pro deset lidí“ – to fakt ne. Navíc je třeba připočíst začátek, kdy přejezd mezi předávkami trvá déle než běh mezi nimi (ten je po krásných cestičkách a pěšinkách, zatímco auto vyjede na předávku – musí sjet do údolí, občas přejet do druhého údolí a zase vyjet někam nahoru k další předávce). Takže na začátku se auta musí střídat. A je trochu zmatek – ale vlastně je to právě ten drobný zmatek, co zpestří celý závod, kdy se na chvilku skupiny promíchají a následně se dají dohromady.

Pro běžce je to ale krásný zážitek – místy je to kros, ale rozhodně lehčí kros (déšť a bahno by to určitě posunulo místy na vyšší level) a cesty jsou zvolené velmi dobře. Hezké výhledy, údolíčka, většinu trasy běží člověk spíše sám, já za celý závod potkal (mimo předávek samozřejmě) asi 7 běžců … na 36km běhu. Značení je … různé pro různé etapy, celkově bych ho pochválil snad jen s výtkou, že červeno-fialová barva (sprej) na zemi večer a v noci moc vidět není. Na druhou stranu myšlenka reflexních pásek na stromech, případně ohradách / keřích podél cesty je super. Takže jsme sice trochu bloudili, ale nic strašného – určitě bych ale doporučil navigaci si zapnout – ať už na hodinkách nebo v mobilu (mimochodem rozumím proč je to povinná výbava každého běžce na trati). Jak jsem psal výše, trať je super, jen trochu zabolí srdce ekologicky smýšlejících lidí, protože se těch 300 km (s těmi zajížďkami spíše 400 km valí zároveň více než 160 aut (cca 80 teamů a minimálně 2 auta na team) – pro přírodu to asi bude docela facka.

Pro tu partu běžců je to ale super příležitost si pokecat a poznat se i jinak – hlavně firemní teamy se prostě poznají i v okamžiku, kdy je někdo unavený, špatně se mu běželo, vidí, že ti druzí mu fandí, že mu hned po doběhu někdo podá mikinu, láhev s pitím, … že si v autě popovídají o rodině a osobních starostech, které se „v kanclu neřeší“ … že si poradí, případně namasírují nohy po běhu, prostě že mají společný cíl a já mohu říct, že jsem těch více než 30 hodin měl pocit, že je to 10 lidí, kteří se VŠICHNI SPOLU snaží do cíle dostat. Moc za to díky – byl to hezký pocit, být jedním z 10i odvážných. A vůbec nezáleží kdo běžel lehkou, kdo těžkou etapu, jestli někdo 5 minut získal nebo ztratil … nějak jsem měl pocit, že jsme si to všichni spolu užili a smekám svůj pomyslný klobouk, že všichni našli odvahu jít do této akce.

Dík patří určitě organizátorům – 30 stanovišť a etap – označeno, všude byly na předávkách lidi, na několika místech sprcha + na několika místech možnost přespat (tělocvična, sál hospody) – úžasné a věřím, že musí být velká práce dát to vše dohromady, aby to klaplo.

Pro ty co by si to rádi zkusili pár drobností, které bych doporučil:
1. Na začátku nahlašujete časy na 10km – nahlašte je opravdu rozumně, nemá smysl se přeceňovat, ale ani podceňovat.
2. Vyjma začátku kde jsou již zmíněné dlouhé přejezdy a auta se musí střídat si etapy rozplánujte tak, aby auto obsluhovalo několik úseků v kuse a zbytek měl prostor pro odpočinek. Ono je fajn, když někdo může dojet se někam osprchovat a na tři hodiny „si lehnout a protáhnout nohy a tělo“.
3. Buďte na předáve včas (a tímto se omlouvám, že jsme právě dorazili na jednu předávku asi 6 minut se zpožděním, protože druhé auto „běželo rychleji než byl plán“) – to souvisí s tím odhadem rychlosti.
4. K té 3. ještě doplním, že ideálně je někde sdílet časy předávek a mít excel/google-sheet/něco podobného, kam se časy předávek zapisují a automaticky se podle očekávaných časů přepočítávají plány dalších předávek.
5. Běžte v klidu – tohle není závod, kde rozhodují sekundy a ani minuty, takže radši si to pořádně užít, než se urvat v první etapě a pak se trápit.
6. Pomáhejte si a fanděte si – fakt je super, když vám zbytek podá po doběhu vodu, poplácají po ramenou, pomůžou protáhnout nohy, podají mikinu/suché triko – to je to co mi přišlo na celé akci nejdůležitější a nejhezčí.
7. Etapy si rozdělte rovnoměrně – při deseti lidech je třeba mít opravdu aspoň 7 etap pauzu před dalším během – i když se to nezdá, tak ono čas po doběhu, chvíli člověk řídí (i na tom je třeba se střídat), pak se připravuje a rozcvičuje a na regeneraci má tedy minimálně o hodinu méně než by odpovídalo tomu času ostatních a 5 a méně hodin je prostě málo.
8. Najděte si ubytování do 45 minut od startu – startuje se 6:00-11:00 a my třeba v 6:20 docela na start spěchali – to jedno auto prostě musí vstávat hodně brzo. A spánek jedna z věcí, které na následující dva dny má cenu zlata, takže každých 30 minut dobrých.

No a za rok … uvidíme, uvidíme jestli zkušenosti všech byly pozitivní a najdeme znovu sílu „se potrápit“.

Po čtyřech letech

Napsat komentář

Po zhruba čtyřech letech příspěvek – dlouhá doba. Vysvětlení je ale prosté, kromě nedostatku času to byl fakt, že blog běžel na starém systému a bylo nutné ho aktualizovat i kvůli zabezpečení. Byla to práce na cca jeden den – my z managementu bych řekli 1 MD :-). Co mě ale překvapilo více, co všechno se vlastně změnilo, co všechno bylo třeba nastavit. Takže jen pro techniky:

Nová verze Apache – to nebyl problém, nainstalováno již kvůli jiným webům, takže done
Nové PHP – stejné jako bod 1. zde je třeba navíc říci, že systém běžel na hooodně fousatém PHP 5.6 – to už si upgrade opravdu zasloužilo. Nicméně done
Vytvoření prostoru na serveru, založení databáze a podobné přípravné věci – tak hodina.
Nový wordpress – kupodivu stažení a instalace tak na 15 minut včetně nastavení spojení na dbf – kupodivu O.K.
Certifikát – stará verze běžela na http, to už dnes není moc O.K., takže certbot a instalace certifikátu – nicméně opět max. 20 minut.
Převod starých článků do nového webu – no to už zabralo více, export, import, přehrání media souborů … no nakonec jsem se s tím pral tak 2 hodiny. Ale taky to šlo asi lépe než jsem čekal.
Teď jsem měl trochu pocit, že je hotovo. Jenže ouha – ztratilo se nastavení designu, takže aspoň základní nastavení 15 minut + oprava starých linků cca 30 minut.
Pohled do emailu a tam už čekalo na kontrolu cca 30 komentářů – že SPAM bude jsem čekal, ale že bude tak rychlý to fakt ne. Chvíli jsem hledal pluginy, které jsem kdysi používal a nakonec našel – ale kupodivu, vše chce registraci kontrolu hesel přes email, platbu neplatbu 0 EUR a podobně … myslím, že jsem se neflákal, ale tahle blbost zabrala snad dvě hodiny, než se vše povedlo nastavit + označit ty mezitím došlé jako SPAM …

A to koukám, že pokud web používá cookies, měl bych mít ještě možnost návštěvníkovi nabídnout nepoužívat „netechnické/zbytné“ cookies, ani je před souhlasem nezapnout a bůhvíco všechno … Řečnická otázka, kdo všechno je zpruzen tím neustálým odklikáváním „Souhlasit s cookies/Zvolit které lze na stránce použít“. Děs … větší část času jsem strávil těmito „právními nároky“ a ochranou před útoky, než samotnou instalací a nastavením funkčnosti.

Co musím pochválit je pomoc AI – zprovoznění a převod podle doporučení AI trval určitě mnohem méně, než hledat vše na diskusích … tak snad najdu ještě sílu, kromě zprovoznění blogu, sem něco užitečného napsat.

A malá jde do školky

Napsat komentář

Tak zítra poprvé vyrazí malá do školky – poprvé delší čas bez někoho z rodiny (dosud byla vždy s někým z nás, případně s dědou/babičkou). Z hlediska dítěte to musí být dramatická změna. Já si jí sice vůbec nepamatuji, ostatně podobně jako většinu svých poprvé, ale i tak mám pocit, že pro dítě to musí být šok a zmatek v hlavičce … bez rodičů a jiných s kterými jsem dosud byl(a). Končí to období, kdy neustále byl někdo z rodiny „za zadkem“ a hlídal aby se něco nestalo, končí období, kdy stačilo zakřičet mamí, tatí, babí, děduško … a někdo se hned zjevil a „pomojkal“ a pofoukal bolístku.

No Zebřičko, vydrž to, je to těžké i pro ty kolem tebe, kteří teď přemýšlí, jak to zvládneš, jak si budeš s dětmi rozumět, jak se ti bude líbit učitelka, hračky, prostředí, … jak se „popereš“ s dalším krokem do neznáma. Je to zase krok abys na nás byla méně a méně závislá … dnes jen na pár hodin, ale za pár let … no uvidíme. V každém případě, až si jednou na tuhle chvilku vzpomeneš, je to krok i pro nás … zase jedna etapa tvojí výchovy skončila a …další přichází.

Plánuješ, plánuji, plánujeme

Jestli jsem někdy v životě slyšel něco o plánování, většinou to byly a) okřídlené fráze a plky, b) věty lidí, kteří si uvědomují, že plánování je cestou řízení/kontroly něčeho. A že to, aby plán měl nějakou funkci předpokládá, že se k němu bude člověk nějak chovat … jedno, jestli plánujete víkend s milenkou, trénink na maraton, nákup bytu nebo roční vývoj mezinárodní firmy. Jedním z hlavních hříchů je, jak se mohu opakovaně na mnoha místech přesvědčit, představa, že s plánem je možné hýbat „dle libosti“. Těžko hledat naivitu podobného kalibru – snad všechny plány totiž nejsou na jednu „veličinu“/jednu entitu – na 95% totiž ovlivňují i druhé, kteří s výsledky a podmínkami „tak nějak počítají“ – když si štafeta naplánuje nějaký čas a jeden z členů si uprostřed řekne, že o x vteřin více mu vlastně nevadí (nechce se mu, nejde mu to, … důvod je irelevantní), tak shodil dolů plán celé štafety – u toho víkendu je to podobné – pokud si naplánujete společný odjezd na horskou chatu v pátek v 15:30 a pak si řeknete, že vlastně v 17:30 to stačí možná dotyčná upravila svůj program, aby někde byla v původní čas (třeba měla tu drzost požádat manžela, aby jí v 15:20 hodil na společné nákupy s kamarádkou) … možná se přizpůsobí a možná taky bude někde 2 hodiny čekat a řádně „vychladne“. Jinými slovy, základní předpoklad plánování je rozmyslet si, co chci a mohu dosáhnout a následně se to snažit naplňovat … a pokud to je plán více lidí, pak se taky podívejte, jestli je to schopen a ochoten naplňovat ten druhý (ti druzí) a nebudou měnit plány jak na běžícím pásu podle toho, co se jim zrovna hodí … a když už zjistíte, že něco takového nastalo … nejlepší rada je: Nemůžeš-li se na druhé spolehnout, nespoléhej se na ně a naplánuj si dosažení svých cílů „bez ohledu“ na ně (rozuměj, nespoléhej, že ti s tím pomohou). Protože i zde platí, že mnoho lidí se tváří a tvrdí, jak k něčemu přispějí … do té chvíle, než by to měli udělat 🙂

Tak zítra zase o „krok“ starší

Napsat komentář

Kulaté jubileum na krku … a nic. kromě faktu, že od letoška patřím do kategorie „o jedno vyšší“, rozuměj starší, tedy veteráni A, se nic moc nezměnilo. Musím říct, že je něco úplně jiného, co mi teď měří čas. A je to malá Bebra – roky se poměrně zkrátily a na druhou stranu zase prodloužily. To co v mém podání už nic neznamená (co je rok v mém věku) je pro ní neskutečně dlouhý interval. Snad každý měsíc je něco nového – jiné krmení, nové pohyby, jiné zvuky, jiná mimika, schopnost vyjadřovat svoje city, svoje potřeby. Je to neskutečný kvalt, který se zároveň „slil“ do proudu změn, které letí vpřed, takže si je člověk ani pořádně nevychutná, ani se u nich nepozastaví, takže mu zároveň čas letí vpřed rychleji než kdy dřív.

Je to sice kulaté výročí, ale pořád někde v sobě cítím „mladíka bez rozumu a připraveného na každou volovinu“. Je pravda, že už člověk uvažuje jinak než před x lety, kdy byl bez závazků a hlavně bez odpovědnosti za dítě … jenže pořád mám ten., bonus, že rezervu jsou dostatečné, takže si mohu dovolit být „huba nevymáchaná“. Zrovna minulý týden jsem ve společnosti lidí určitě „výše postavených“, celkem jasně dal najevo, že si toho jsem vědom, ale zároveň je upozorňuji, že v tuto chvíli je moje pozice silnější, takže já rozhodnu, co bude dál. Na jednu stranu drsné, na druhou … normální věc. Stává se tak, že drzost je doplněna zkušeností a silou mojí pozice (i když vratkou). Vůbec nezávidím někomu se mnou jednat – pořád ještě kašlu na všechny taktické rady a úskoky a raději volím variantu „otevři hledí a bojuj, co to jde“. Pro mnohé jistě překvapení.

No nic, ani nevím, jak jinak říct, že věk člověka mění, ale … něco by v něm mělo zůstat stejné a mělo by vytvářet jeho identitu. Takže si večer pustím GnR November rain a vzpomenu, že je to píseň při níž (přesněji řečeno při instrumentální variantě) jsem slíbil a podepsal něco .. vlastně NĚCO. Možná i to ukazuje, že přeci jen nějaká změna nastala – před deseti, dvaceti lety jsem měl za to, že pokud chlap něco řekne, nemusí to slibovat, natož podepisovat … prostě to platí. Zjevně společnost kolem mě i mě přesvědčila, že někdy je třeba podpis ke stvrzení svého slova … Ale na druhou stranu, zítra zase obuji běžky a vyrazím s Kvídem honit klobás po Šumavě … takže něco se mění, něco zůstává. A čím dál více si uvědomuji, že pokud se po něčem honíme, je to jen na nás, abychom se jenom nehonili (nemluvili), ale uvědomili si, že „Every passing minute is a chance to take it all around“ – citát z Vanilla Sky.

Co mě děsí, že čím dál více se obracím k minulosti – od písniček (Queen a Rolling Stones) až po filmy – z poslední doby mě zaujal snad jenom podivuhodný příběh Benjamina Buttona, jinak se pořád raději podívám na Blade Runnera než na moderní filmy postavené jen na efektech … a Postradatelní ve mně probudili neuvěřitelnou nostalgii po době, kdy dobro a zlo mělo jasné vize a šlo je bezpečně poznat. Co mě naopak těší je fakt, že v technologiích IT pořád jedu „naplno“ a vidím ty nejmodernější směry a snažím se je poznávat a využívat – stárnu, ale dostatečně pomalu. hrůzu mám jen z okamžiku, kdy mi Bebra ukáže, že už „jsem out“. Pak už budu opravdu starý, ale zatím … zatím honím na trati i v praxi mladší a snažím se jim (vlastně hlavně sobě) dokázat, že věk je jen číslo 🙂

Partner u porodu – děkuji, myslím, že ne …

Napsat komentář

I když jsem tomu nebyl moc nakloněn, absolvoval jsem s přítelkyní porod až do konce … a za sebe musím říct, že bych všem doporučil zvážit, jestli to chtějí absolvovat. A to z obou stran. Možná je to O.K., pokud vše probíhá hladce (rozuměno v mezích v jakých porod probíhat může, on to asi je vždy boj a slzy), ale pokud nastanou komplikace … je tam partner platný jak „mrtvému zimník“ a jediné, co může dělat je „držet hubu a nepřekážet“. Asi ještě horší to je, pokud by někdo byl zdravotník a rozuměl, protože laik jako já nerozumí latinským výrazům, tudíž se těžko odhaduje, jak moc nastává problém. Ale asi každý by znejistěl, když z doktora a sestry se najednou na sále objeví během minuty 9 lidí a všichni mají co dělat … a jediné co může dělat je „věřit, že oni ví co dělají a dobře to dopadne“. V tomhle ohledu klobouk dolů před doktorkou, která mě na začátku před píchnutím injekce poslala ven, že mě zavolá až bude po injekci. A vůbec nerozumím, proč neměla porodní asistentka a doktor ten rozum – poslat mě pryč, když viděli, že jsou komplikace. Je to přesně to rozpoložení, kdy rozum velí nepřekážet a věřit doktorům, zatímco veškerý pud a zbytek divokosti v člověku se cítí zahnán do kouta a tlačí ho k rozhodnutí „bojuj nebo utíkej“. Vidět bolest někoho blízkého a cítit bezmoc s tím cokoliv udělat … jsou chvíle, kdy jsme si všichni rovni a všichni si musím vytrpět tu chvilku vlastní zbytečnosti a bezmoci v daném místě a okamžiku.

Za sebe vyřknu obdiv všem ženám, které tímto projdou – přiznám se: nevěřím, že by mě těch 7 lidí, kteří drželi přítelkyni, udrželo na stole. A zároveň jsem si uvědomil, jak málo jsme toho ještě dokázali – porod se zdá být běžnou záležitostí – téměř nikdy není „okamžitý“, ale lze se na něj relativně v klidu připravit – využít techniku od sonografu po CT a já nevím co ještě … a přesto není výjimkou porod s velkými komplikacemi, kde se může stát téměř cokoliv – víme toho o zdraví a lidském těle tak mnoho a přitom tak neskutečně málo.

Jediné zjištění tak je, že život se rodí v neskutečné bolesti – tak se snad jenom snažme, ať je co nejvíce plný radosti, protože bolest je na začátku (často i na konci) až až. A pro naši medicínu (a vědu obecně) jenom jediný vzkaz – nosánek trochu dolů, ještě pořád můžeme strašně málo a milé slovo s přátelským pohledem a rozumem v hlavě zmůže často více než poslední výkřiky poznání a techniky.

Wake up, it’s time to …

Napsat komentář

Jestli něco v poslední době pozoruji, pak je to „čekání“ mnoha lidí. Čekání na něco, než něco udělají. Rozmýšlení, váhání, odkládání. A trávení svého života tímto čekáním. Nevím proč, asi to máme v sobě „zakódované, je to naše vlastnost, nehrnout se do změn, ale přijde mi děsivé, kolik času mnoho lidí tímto čekáním „vyhodí“.

Jestli je třeba něco změnit, je, skoro určitě, ten nejlepší okamžik právě teď „in this very moment“. Ne bezhlavě, ostatně pokud už jsme se rozhodli pro změnu, určitě jsme o tom přemýšleli – a snad jsme zvážili i přínosy/zápory akce, ale začít s tou změnou co nejdříve. ZAČÍT to je asi to nejpodstatnější a nejtěžší. Protože odkládání změny, která na začátku možná bude bolet … je tak snadné.

V nadpisu jsem si vypůjčil slova Leona z filmu Blade Runner, celé by to bylo „Wake up, it’s time to die“ – asi bych měl větu poopravit: „Wake up, it’s time to live.“ A vzhůru do změn, vzhůru do nových věcí. Je čas žít a měnit, ne pomalu umírat.

No way to run, no way to hide

Napsat komentář

Nadpis se mi vybavil jako připomínka jednoho scénáře (pro staré forbesáky … z které to hry?), který se v životě občas vyskytne. Prostě stav, kdy není možné střetu/rozhodnutí možné utéct, není se možné před ním schovat. Je možné se jedině rozhodnout, nebo … se rozhodnout, že se nerozhodneme. A možná obě varianty jsou ty špatné. Co je horší, pokud to je situace, kterou znáte a víte, že jste již jednu variantu zkusili s žalostným výsledkem … a ve stejném okamžiku víte, že ta druhá povede také k problémům, jen možná jiného typu. Má člověk dát na svojí „zkušenost“ (přeci jen situace není zcela identická), nebo znovu poslechnout instinkt?

Zvíře to má jednodušší – v podstatě volí v takovém okamžiku jednu z variant běhej/bojuj. V nás bohužel převažuje „racionální“ (i když v tomto případě si tím nejsem jist) myšlení, které velí to zkusit obejít, zkusit nějakou jinou cestičku, o které již dopředu tušíme, že to není ta pravá, ale finální rozhodnutí/střet tím na čas oddálíme. Co na tom, že za čas budeme v horší pozici, nastane problém ještě horší? Jsme naučeni se spíše střetům vyhýbat, (skoro) nevratná řešení oddalovat. I tohle je dědictví předchozích generací – neustále si krýt záda a žít opatrnicky. Zároveň je to i neochota si někdy přiznat, že – když už cituji – You can’t always get what you want – nebo spíše ne všechno a musí si každý říct, co je pro něho důležité a tomu občas podřídit i to ostatní … je to těžké, protože „to chci taky“ je silný argument a pokud není jasná souvislost, neradi se toho vzdáváme. Nicméně „honit se za mnoha cíli“ často znamená nezískat nic.

Kolik jen znám lidí, kteří v životě chtěli něco „velkého“, ale pořád bylo spousta drobností, které chtěli také a dali jim v jistém okamžiku přednost, protože „ono se to pak nějak udělá“. Kolik jen z nich těm mnoha drobnostem nakonec obětovalo svůj největší sen. Mnozí měli štěstí a nemuseli, mnozí to štěstí neměli a svůj sen již jenom sní s vědomím, že nebude naplněn.

A dilema tedy pořád zní … bojovat nebo utíkat … nebo se tvářit, že tady nejsem a netýká se mě to? Jaké štěstí, že v duši vlka na tu třetí variantu místo není, takže … pojďme na život vycenit zuby, třeba se lekne … a pokud ne, no pak prostě „no way to run, no way to hide“.

Dobrou zprávou je, že asi platí heslo „where there’s a will there’s a way“ :-), ovšem špatnou zprávou je, že na něco jedna vůle nestačí 🙁

Poučení z předvolebního facebooku

Napsat komentář

Tak jsem se včera večer (rozuměj asi před měsícem, kdy jsem blog začal psát) kouknul na facebook a příspěvky lidí, které mám v přátelích (a nejsou v ignoru). Nemohu se zbavit dojmu, ale z aktivit jednotlivých lidí mám následující pocit:

jsou lidé, kteří tam jednou, dvakrát za týden napíší, co dělají, kde byli, … prostě aby dali někomu na jevo jak se mají, co si myslí, co chtějí
pár je takových (většinu mám v ignoru), že mají potřebu sdělovat světu i tu největší koninu, kterou dělají – vařím si kávu – právě jsem dopila kávu – jdu si umýt hrnek od kávy – jdu na toaletu …
politici, kteří v posledním měsíci hýří hláškami co dělají, kam jedou, co chtějí prosadit, kde budou v televizi … zjevně v pocitu, že před volbami to někoho zajímá
lidé, kteří zásadně sdílejí kdejakou pitomost – od článků ze zpravodajských serverů až po kliby z youtube. Někdy je to zábavné, ale v 90% spíše nezajímavé

Má to nějakou pointu? Asi ano – prvotně byl facebook zřízen jako místo pro shromáždění přátel, komunikaci s lidmi ze svého (pracovního, osobního, …) okolí. V dnešní době se ale stává daleko spíše místem reklamních kampaní (od firemních – kolik jen firem má svůj fcb účet jako osobní, přes politickou až po antikampaně ala vajíčka na Paroubka). Na jednu stranu je to zjevné zneužití původní myšlenky a popularity, na druhou stranu … fcb to prostě umožňuje a co není zakázáno … to někdo začne dělat.

Z obecného hlediska mi fcb přijde jako neuvěřitelný fenomén – mnoho lidí si svojí identitu na net téměř komplet přesunulo (a přikrášlilo/poupravilo) – oznamují nám své vztahy, své pocity, kde byli … mnoho lidí toho již začalo zneužívat – od cílených kampaní, po vykrádání bytů, když zjistí, že je někdo na dovolené … nic z toho samo o sobě neříká o tom, jestli je fcb dobrý nebo špatný, ale že je populární. A z mého pohledu také trochu nebezpečný pro mladé – žijí již na netu skoro stejně jako v reálu – dávají si přes net i „kopačky“ – je to tak snadné to napsat, ale jsou věci, které by IMHO měly zůstat u onoho z očí do očí a na rovinu – mobily (a SMS) byly první krok, fcb je další. Kdo ví, třeba bude brzo normální požádat dívku o ruku přes vzkaz na stěně a následná organizace svatby pomocí veřejné události … ale možná tím trochu ztratíme romantiky.

Abych ale jen nežehral – fcb je v mnoha ohledech super – přidat fotky, označit kamarády z výletu, pokecat jaké to bylo … proč ne. Do událostí si zapsat běhy, závody, … semináře – super věc. Takže i zde platí staré snámé – dobrý sluha, ale zlý pán (míněno fcb).

Mluviti stříbro …

Napsat komentář

Jak často se lidé dostávají do jednání a mluví a mluví. České přísloví říká „mluviti stříbro, mlčeti zlato“. Ale je to vždy pravda? Samozřejmě netřeba planě plkat a je třeba také druhému naslouchat, ale… celkem často se v poslední době setkávám s postojem protistrany, kdy stále očekává návrhy, ale sama je částečně odmítne, nicméně se svým nepřijde. V horším případě prostě vyčkává, s čím přijdu, co navrhnu a s tím se snaží vyjednávat… je to v obchodě/jednání častý přístup, nicméně funguje poměrně dobře, pokud je mezi partnery (obchodními, životními,…) nastolena důvěra. V opačném případě to prostě přinese pocit neupřímnosti a neochoty „dát slovo a stát si za ním“. V podobném případě považuji vyčkávací taktiku za velmi kontraproduktivní a všem doporučuji naprosto otevřít karty a vyhnout se co nejvíce podezření, že něco skrývám, případně, že se snažím ještě druhého přechytračit.

Strategie a taktika, možná lépe řečeno přístup k, jednání a vyjednávání je třeba přizpůsobit situaci, bez ohledu na to, kdo jí způsobil, nebo ci jí způsobilo. Pokud je pohodová situace, začátek jednání, je možné vyjednávat, je možné zkoušet. Pokud se jednání dostane do situace vzájemné nedůvěry, doporučuji naopak, využít jakoukoliv možnost tuto důvěru obnovit a dát najevo svojí ochotu vzájemná stanoviska přiblížit. (Opravdu těžko se lze přibližovat k žádnému názoru/návrhu). Často prostě nevědomky (nebo i vědomky) dostáváme druhou stranu do situace, kdy nemá na co reagovat a má možnost volit jen ústup/útěk (a zase ta klasická poučka o našem jednoduchém chování) – tedy ustoupit a pravděpodobně začít ústupovou cestu až … (a sám netuší kam), nebo přijít s agresivním vyjednáváním. A obě varianty jsou svým způsobem špatné. První vede většinou ke stupňování požadavků první strany, druhý prostě zkomplikuje jakékoliv další jednání, protože … ne prostě protože teď už se jedná tvrdě.

Je bohužel v dnešní době čím dál větším zvykem „schovávat se jeden za druhého“ – tedy onoho, jo to já nemohu, protože ten s tím nesouhlasí, ten by s tím nesouhlasil, je to věc někoho jiného. Obzvláště u řídících a vedoucích pracovníků je normální očekávat, že jsou schopni o něčem rozhodnout s něčím konkrétním přijít. Jestliže se opakovaně dostaví rozhodnutí až po nátlaku, pak… mi nezbývá než konstatovat, že takový člověk není člověkem na svém místě. Resp. akceptoval dobrou pozici (plat, bonusy,…) bez svých pravomocí/odpovědnosti – v jistém smyslu to může znamenat a většinou také znamená „akceptoval peníze za svojí čest/hrdost“. Je mnoho situací, kdy je to normální a běžné (ale netvrdím, že správné) a odpovědné vůči něčemu jinému (rodině, jiné činnosti, kterou to financuje, přátelům,… ). Ovšem zároveň je třeba vzít jako realitu, že dotyčný stojí před volbou bohatství/čest a maximálně jedno z toho. Je svobodná volba každého zvolit bohatství, je svobodná volba každého zvolit čest. Nelze dokonce IMHO jednoznačně říct, co je správné – minimálně v teoretické rovině si každý asi dovedeme představit extrémní případy, kdy je správně a) nebo za b). Ovšem nic to nemění na situaci, kdy si každý musí uvědomit, že zvolil a) čest, za kterou „si prachy nekoupí“, b) peníze, za které „si čest koupit nelze“.

Do okamžiku, kdy klidně usínáme, je všechno v pořádku – ne rodině, ne přátelům, ne morálce, ne bohům, ne…, nikomu a ničemu se nemusíme zcela zodpovídat, jen sami sobě. Proto je ten okamžik, kdy naše vlastní svědomí je klidné a dovolí nám spát IMHO tím jediným a správným lakmusovým papírkem, které ukazuje na správné rozhodnutí.

Tak dobrou noc… všem.