Archiv rubriky: Nezařazené

Kros Tour 2026 – Český Ráj

Jestli před dvěma týdny dopadl Maraton nad očekávání dobře, tak Český Ráj … dopadl podobně. Musím říct, že i tentokrát střeva neprotestovala a po úvodním km, kdy jsem vyrazil hodně rozvážně – den předtím jsem běžel 16 km v rámci supportu „mladé plavecké naděje“. Nicméně po kilometru mi přišlo, že tempo je opravdu pomalé, tak jsem přeci jen trochu zrychlil. Bohužel právě v místě, kdy byla cesta proklatě úzká, takže předbíhat se téměř nedalo … výsledek se záhy dostavil – ustlal jsem si za jedním pařezem. Tímto děkuji a zdravím kolegu běžce přede mnou – ohlédl se a křikl, jestli jsem O.K. – jen jsem odpověděl, že jsem v pohodě, vstal a pokračoval. Ale povzbudilo mě, že nabídnul pomoc. Takže jsem se zklidnil a další km běžel ve vláčku a v klidu čekal na rozšíření cesty. Navíc jsem viděl, že hlavní soupeř v pohárovém hodnocení je těsně přede mnou a rozhodně se nevzdaluje. Klid se vyplatil a těsně před občerstvovačkou se cesta zvedla do kopce a rozšířila na „lesní zpevněnou cestu“ – takže jsem se vydal vpřed a posunul se o pár míst. Kousek za občerstvovačkou se to zlomilo dolů, ale cesta byla slušná, takže jsem ani na seběhu neztrácel (a to je spíše výjimka). Zároveň jsem dotáhnul další dvojici a v klidu běžel za nimi – nová trať, tak je příjemné, když nemusí běžec na každé odbočce hledat fáborky „kudy dál“ a jenom visí.

Ke konci toho prvního kola od občerstvovačky jsem zjistil, že se mi běží pořád hodně dobře a určitě jde tempro „oživit“. Navíc se „hlavní soupeř“ propadl dozadu a já se dotáhl na dalšího závodníka, který běžel velmi podobným stylem jako já – do kopce svižně, seběhy naopak rozvážně a rovinky … no tam jsem cítil, že mohu běžet rychleji. Takže na dalším rovném úseku jsem zrychlil a kolegu (k svému překvapení) celkem rychle setřásl. Ani ve stoupáním na konci prvního kola se nedotáhnul, takže druhé kolo jsem naopak před sebou viděl dalšího závodníka a postupně jsme také začali předbíhat desítkáře, kteří běželi jen jednokolo a startovali až po nás. Naštěstí jen minimálně, takže nikde nebylo zdržení. S běžcem přede mnou jsme se dobíhali a zase mi utíkal v technický sebězích, ale opět na tom rovném úseku v konci kola jsem protáhl krok a šel dopředu … trochu jsem zaváhal před tím stoupáním úplně na konci kola, ale zjevně už jsme toho oba měli dost.

V každém případě mě kolega doběhl za občerstvovačkou, když už jsme se vraceli k cíli … dva dlouhé seběhy v písku mě docela dostaly. Co mě potěšilo, že poslední km jsme opět hodně zrychlili a určit to nebylo na doraz … i když mě v cílové rovince ještě předběhl jeden běžec … a můj klobouk dolů před ním … při průběhu brankou jsem lehce zakopnul, ale měl jsem pocit, že síly mám dost, takže jsem zrychlil s tím, že se nedám jen tak zadarmo. No proběhl kolem mě tak rychle, že jsem okamžitě ztratil chuť finišovat – nedal mi vůbec šanci. Nicméně deváté místo celkvě a první v kategorii „oživlé mrtvoly“ určitě potěšilo.

K závodu jen dodám, že mě na začátku trochu rozhodila změna trasy „až na místě“ – celkem rád běhám trasu, kterou znám – my „brýlovci“ to s orientací máme trochu těžší. Ale ta varianta 2 x 1 kolo pro trasy 15 x 10 km byla docela zajímavá (podobně jako v Mnichovicích). Původní trať byla možná trochu hezčí (více těch moc hezkých lesních kaňonů) a tady mi jedna část přišla docela bahnitá – a vzhledem k letošnímu extrémnímu suchu si nedovedu představit, jak vypadá po vydatnějších deštích. Ale věřím, že to bylo nouzové řešení nějaké náhlé situace … a jako náhradní řešení to zase musím velmi ocenit – byla to hezká trať. Stejně jako organizace – myslím, že KrosTour pořádá parta lidí už pár let a je vidět, že vše běží hladce.
Doplním i odkaz na Strava

Jizerky 2026 – 12 let cestování se skřítkem

Již dlouhých 12 let jezdím se skřítkem na podzim na cyklovýlet do Jizerek – pravidelně na podzim 28. září nebo 28. října, když jsou svátky na prodloužený víkend. Výjimkou byl loňský rok, kdy nemoc rozhodla jinak. A pravidelně, pokud to jde, jezdíme do jednoho místa, do Pekla, protože si zkrátíme stoupání nahoru ke Knajpě a navíc tam bydlí i Čip – pes, kterého známe od štěněcích let…

A právě na Čipovi jsem si letos uvědomil, jak dlouho už tam jezdíme – při příjezdu nás uvítal, ale už si nás opatrně očuchával a od předchozího vyvádění a skákání se spíše třel o nohy a „motal se mezi nohama“. Na to nám brzy paní vysvětlila, že už je starý – 10 let – a už je nedůvěřivý k lidem, ale nás si zjevně pamatuje, protože se pořád třel o nohy, očichával a nechal se drbat… Když jsme se sklonili, hned si lehl a nechal se drbat na břiše.

Dost to překvapilo i majitelku, která říkala, že to dělá opravdu jen jim domácím, ale nás zjevně zná od štěněte, takže důvěřuje a rád si užívá drbání a hlazení od „svojí smečky“. A při tom jsem si uvědomil, že poprvé jsme tam byli, když dceři byly dva roky, a to ještě byl předchůdce Čiko. Od čtyř pak známe Čipa jako štěně, později „psího adolescenta“, který skákal radostí, honil se s námi v lese, utíkal do lesa a zase se vracel.

V dalších letech už dospěl, rád vyrážel na dlouhé procházky, pokud byl i jeho bratranec Splif, tak se s ním rád lehce poškádlil, v lese běhal nahoru dolů a rád všechno očuchával a nechal se drbat od lidí. A letos… no, již starší pejsek, který má rád klid, drbat se nechá hlavně od lidí, které zná, pro pohlazení si dojde, ale jinak hlavně polehává na sluníčku, nebo v horku naopak na studených kachličkách a užívá si přítomnost lidí, jejich hlazení a pohodu. Občas vyjde do lesa, ale už tak 100–200 m a zase se pomalu vrací domů.

Známe ho celý jeho život a zatím se to skoro kryje i s věkem skřítka… Akorát ta je pořád ještě teenager, zatímco Čip už je psí důchodce…

Čip na sluníčku

Při tom vzpomínání jsem si uvědomil, jak jsme se změnili my sami. Poprvé jsme tam byli, když mi bylo těsně 40+ a skřítkovi 2 – ještě jsem ji vozil na střídačku v sedačce a v Chariottovi – spíše turné po jizerských hřištích, kde jsme zastavovali a skřítek si hrál na prolézačkách a houpačkách.

To bylo ještě asi tři roky, byť to už bylo na malém kolečku a nejprve taženém za řídítka, někdy od pěti let pak „na tahačce“. Tahačku mohu opravdu doporučit, hlavně pro již trochu starší – je to super. Na rovince a z kopce si jedou sami a do kopce jim lze pomoct a nenechat je trápit.

Ostatně ještě před dvěma lety jsem malou pravidelně vytáhl kolem hájenky Na Pekle a třeba i kolem Kristiánova. Ostatně cca před čtyřmi lety jsem malou vytáhl až na Smrk – oba dva funící jako hroši.

Sranda byla jednou na Jizerce, když jsme se se Skřítkem hecli a šlapali do kopce nad promenádou a předjeli pána na elektrokole… Chudák vyjel za námi a teprve když viděl, jak malou odpojuji, tak se začal smát a vysvětloval nám, že si té tahačky nevšiml a vůbec nechápal, jak ho ta malá holka s úsměvem na tváři předjíždí do kopce a šlape si v pohodě.

Letos jsme ji zapomněli a vlastně to ani nevadilo – často lze pomoct jenom rukou ze strany a většina těch kopců se z problému stala výzvou, kterou bylo třeba zdolat. Zároveň už konečně mám pocit, že se podařilo překonat bariéru mapy a skřítek se konečně dokáže orientovat a ví, kam ta cesta vede a „kde se vynoříme“.

Vliv navigací a online map, kde mobil ukazuje každému, kam má jet a kde odbočit, se projevuje u mladých velkou ztrátou orientace…

Rašeliniště pod Jizerou

Takže teď už jezdím s teenagerem a je mi 50+ a ne úplně těsně 50 🙂

Nohy už jsou pomalejší a abych nezapomněl – stromy v Jizerkách dorostly a zelenají se, ne jako když jsem byl mladý a byly tam jenom suché pahýly od kyselých dešťů. Ale je tam pořád krásně – malé hory, které člověk za den přejede na kole z jedné strany na druhou a zpět, zároveň, když se vydá na novou cestičku, najde asi pokaždé nějaká nová místa a výhledy.

Letos jsme se vydali znovu na Jizeru a poprvé se skřítek podíval na Bukovec – v rámci lovení vrcholů pro „Krále českých hor“.

Ale jedna jistota tu je pořád – borůvkáče a Kvídíci, kteří se nebojí žádného kopce a troufnou si i na nejvyšší kopce – zde na Jizeře.

Kvídíci na Jizeře