Dva roky bez účasti (etapa Jižní Čechy), takže prémiový Kolínský 1/2 maraton. Naposledy, když jsem běžel, to byla ještě obyčejná dvacítka :-), ale móda maratonu, půlek, čtvrtek, … dohnala už i Kolín. Naštěstí se jen posunula obrátka o cca 500m, jinak vše při starém. Na startu nás bylo cca 150 – celkově 19-té místo mě moc potěšilo a hlavně čas … 1:23:13, to jsem před startem ani nedoufal. A když jsem se protahoval a koukal na vítr, tak jsem si tiše přál, ať to není přes 1:40. Ale už od startu jsem měl naopak pocit, že “letííím”. Snad jen ten výběh ze stadionu, kde jsem ucítil dva ostré kamínky pod botou a jen tiše se modlil, aby rychle vypadli – stalo se – byl horší, nicméně už před obrátkou jsem dohnal dvojici, kterou jsem “háknul” a držel. prvních 5 km jsem ani nakoukal na časy, prostě jsem běžel a přemítal, jak moc jsem tempo přestřelil – jeden z dvojice byl Milan Ř. a u něj mi je jasné, že běhá “jinou ligu”, ale kousek jsem i potáhnul (i když tak 1 km  ztěch 7-mi) a běželo se mi tak dobře, že jsem si řekl – běžím a když vytuhnu, tak prostě vytuhnu, kašlu na to.

V Oseku jsme dotáhli menší skupinku, ale přišlo obvyklé zvlnění, kostky a zatáčky – takže skupina se rozpadla a byl jsem v té zadní části … nicméně obrátka zhruba 40:40 byla (a navíc s protivětrem) z kategorie snů, takže jsem byl pořád naprosto spokojen. Navíc jsem po obrátce cítil, že krize nikde v dohledu … a dotáhnul jsem jinou dvojici + jsem se začal blížit ke skupince, která mi na obrátce utekla … a na hodinkách jsem následně viděl, že pořád běžím časy pod 4min/km – super. V protisměru jsem pozdravil kolegu Vavise (zjevně se šetří na kutnohorskou 12tku) a pokračoval do Kolína … cesta ubíhala hodně rychle, vlastně až na 16-tý km jsem pořád běžel mimořádně svižně kolem 15-tého místa. Skupinka přede mnou pravda začala mizet, ale s jedním spoluběžcem jsme drželi slušné tempo a 1:40 začala být “jasná”, spíše jsem počítal, kolik si mohu dovolit ztratit a zůstat pod 1:30. Ve Veltrubech mi pravda kolega cuknul a já neměl chuť vzdorovat, takže jsem osaměl – na druhou stranu jsem lehce doplnil ionťák na občerstvovačce a dle hesla “když už nemůžeš, přidej” jsem na dlouhé rovince opravdu přidal … mírně jsem kolegu dotánul, ale pak už se ozvaly tlapky a začal jsem cítit puchýře – takže poslední 3-4km jsem mírně zvolnil, nicméně proti předchozím rokům pořád v pohodě a v tempu. A v cíli jsem spíše nevěřil času na hodinkách a skutečnosti, že svaly jsou v pohodě – takže odpolední relax s malou v bazénu nebude problém.

Myslím, že po dlouhém čase jsem zaběhl dobrý závod a docela mě to přesvědčilo, že maraton by se dal dát … v jiných botách než v silničních “šlupičkách” (puchýře někde na 30-tém km by asi byly “konečná”, ale v rozumném počasí a rozumném tempu – no uvidíme.