Science Café Praha – 2010/12 – “a zase ty kolapsy”

December 15, 2010 by · Leave a Comment
Filed under: Ekonomika, finance, Život jako takový 

Tak letos poslední posezení Science Café  v kavárně Potrvá se opět vrátilo ke kolapsům a krizím civilizací. Nebude to asi náhoda a spíše než na cokoliv jiného to IMHO ukazuje, že naše civilizace dospěla do bodu, kdy se k velkému skoku (nahoru nebo dolů) opravdu blíží a zároveň již dospěla k tomu stádiu poznání, kdy je schopna o tomto hovořit a situaci analyzovat. Svým způsobem se zdá, že množství lidí, které bych nazval “kosmopolitní” – tedy těch, kteří mají schopnost abstrakce a zároveň oproštění se od své angažovanosti – přeci jen proti dobám předchozím stouplo. Nebudeme si nalhávat, že nebyli, ani to, že by byli ve většině – stále je mnohem větší skupina “feláhů” (lidí spojených s půdou a krví, tedy zaměřených na obživu a rozmnožení své rodiny). Toto dělení samozřejmě je zjednodušující a nevypovídá nic pozitivního/negativního o konkrétním člověku – nevidím nic špatného na tom, pokud se někdo rozhodne svojí energii soustředit na zajištění svých blízkých a žije pro rodinu (naopak) a zároveň znám pár velmi cynických lidí, kteří mají z krizí “skoro radost”.

Signály o blížících se problémech mohou být různé, v případě naší doby se zdá, že půjde, stejně jako většinou, o problém zdrojů – mohou to být suroviny, potraviny, voda, … vlastně cokoliv. Naše společnost se vydala jistým směrem, keří přináší mnoho výhod a zároveň za ně (jak je v životě normální) povětšinou musíme zaplatit nějakými nevýhodami. Příkladem budiž “specializace” – některé plodiny pěstujeme v jisté oblasti, kde se jim daří … máme větší výnosy, na druhou stranu mnohem menší přírodní katastrofa (ale třeba i stávka/vzpoura v dané oblasti) dokáže zdroj této plodiny ochromit … a záleží jak je nahraditelná. Ve stejném okamžiku roste množství lidí a zároveň jejich “bohatství” a tedy spotřeba těchto surovin. V Evropě se tento problém zdá být vyřešen, zároveň bychom si měli přiznat, že to zdaleka neznamená, že se nás to netýká – v případě krize a exodu je svět tak malý, že přistěhovalci zaplaví i Evropu. Necháme je narušit naši rovnováhu, nebo je necháme “umřít před branami Evropy”? Budeme vybírat, kdo ano a kdo ne (to bude pro politiky hodně velké sousto, jestli naleznou odvahu pro takovéto řešení).

V každém případě se zdá, že nějaký skok není daleko a dnešní generace dětí ho zažije – zásoby mnoha druhů surovin se prostě tenčí a … my buďto najdeme náhradu této suroviny, nebo nalezneme nové zdroje (úspory, recyklace, těžba z dosud nevyužitých/těžko využitelných ložisek, těžba ve vesmíru, …), nebo máme sakra problém. V tuhle chvíli stojí za to připomenout, že vývoj společnosti a technologií se za posledních 20 let (od konce bipolárního světa) značně “ohnul” ve prospěch krátkodobých cílů a komerce, ale od řešení právě těchto otázek. Hezkým příkladem je Měsíc – jak je to dlouho co na něm stanul člověk … a od té doby nic. IMHO se ukazuje, že tento problém není technologicky tak náročný, ale je náročný na plánování/vůli/ochotu investovat do teoretického vývoje a tady jsme najednou “v háji”. Zatímco technologie z doby Apolla (kolem roku 1970) máme k dispozici doma skoro každý, instituce, která by disponovala “mašinérií” schopnou podobnou misi realizovat je … méně než málo. Přitom k řešení problému chybějících zdrojů by to mělo mnohem větší význam než vývoj “mobilu s vodotryskem”.

Přednáška se hodně zaobírala Egyptem – má pro tuto problematiku mnoho výhod. Ke kolapsům tam již několikrát došlo a jsou vysledovatelné (dokonce písemně) několik tisíciletí dozadu. Je zde vazba na jeden zdroj, který krize vyvolával – potraviny. Rozhodujícím zdrojem potravin je údolí Nilu a podobně jako u jiných zdrojů ve světě funguje zvláštní fenomén – spotřeba roste (nárůst populace i spotřeba jedince), ale zdroj se zmenšuje (zástavba, zasolování půdy, …). A stejně jako ve světě se “nic neřeší” a čeká se jak dlouho systém tuto nerovnováhu vydrží. Je poměrně legrační sledovat jak politický systém založený na 4-letých (jinde možná 5-ti, 6-ti letých) cyklech volebních období nedokáže plánovat a přemýšlet déle dopředu. Zároveň je potěšující vidět, že normální populace vytváří mechanismy záchrany – jedním z nich je “co rodina to jeden člověk v zahraničí” za kterým je možné emigrovat v případě nouze (hodně starý mechanismus, jako dělaný pro mentalitu feláhů)… bohužel tyto mechanismy fungují v případě lokální krize, globální krize nám emigraci neumožní 🙂

Takže se stále můžeme jenom přít, jestli budeme jako žába v ohřívané vodě a uvaříme se, nebo budeme hledat řešení … zdá se, že naše “voda” se zahřívá pomalu, ale jistě.

Share

Kolapsy a krize

September 9, 2009 by · Leave a Comment
Filed under: Ekonomika, finance 

Inspirován včerejší přednáškou a diskuzí v Science Cafe (Science Café o kolapsu civilizací) www.sciencecafe.cz, se nemohu ubránit trochu popřemýšlet a sdělit scé dojmy, případně pohledy.

  1. Určitě je veliká pravda v tom, že o tom, o čem mluvíme jako krize/kolaps je ve skutečnosti jev udávající se v nějakém časovém úseku, velmi výjimečně jev náhlý. Za výjimku můžeme považovat obsazení a konec Aztécké říše – ovšem v tomto případě je třeba vidět velmi silný externí vliv – obsazení Hernánem Cortésem. Vždyť i ekonomická krize, která je dnes trvale probírána je jen malá epizoda – meziroční pokles o cca 5% po mnoha letech růstu není stav, který by si označení krize zasloužil.
  2. Krize (když už tento pojem budeme používat s připomínkou v bodě 1) nemívá většinou jednu příčinu a je velmi těžké říci, která byla ta hlavní (mohla probíhat dlouho předtím) a která byla jen tou pověstnou „poslední kapkou“. Obecně se skoro vždy jedná o dlouhodobou přípravu a nahlodávání systému, který v určitou dobu nevydrží.
  3. To co považujeme za krizi je náš subjektivní pohled – nikdo dnes asi neví, co cítili lidé v oné době. Krásný příklad uvedl přednášející z velké ekonomické krize 30-let. Mnoho lidí tuto dobu následně popisovalo jako hezké období, kdy sice byli ekonomicky slabší, ale měli čas na zábavu, přátele, …
  4. Pokud zkoumáme historii, musíme akceptovat, že většina informací je podávána z nějakého zdroje a tedy z pohledu někoho. Hlavně písemné informace jsou v minulosti „oficiální informace“ a tedy informace, které prošli cenzurou a ukazují pohled vládnoucí vrstvy. I v dnešní době asi můžeme hledat paralely – kdo by dostal do rukou noviny z prvního čtvrtletí v tomto roce, asi by začátek 3. Tisíciletí označil za dobu hluboké ekonomické recese a krize politického zřízení jako takového, ovšem noviny z roku 2008 by asi naopak vedli k závěru o stabilní a rostoucí ekonomice a silné vládě  a je to jen jeden rok rozdílu. Pokud bychom se podívali na rozdíl zpráv mezi lety 1985 a 1995, možná budou mít budoucí generace pocit, že v té době museli přistát marťani … vše je jinak.
  5. Hlavní příčiny lze rozhodně rozdělit na vnější a vnitřní, přičemž IMHO vnější jsou u civilizací spíše výjimkou – již zmíněná krize Aztécké říše. IMHO je daleko častější „krize vnitřní“ – především bych zmínil tři příčiny, které spolu souvisí:
    1. Krize společenské smlouvy – společenství přestává plnit funkci, která ji vytvořila. V minulosti stát často zajistil bezpečnost svých obyvatel a oni naopak odváděli daně. Pokud stát přestal být schopen tuto bezpečnost (míněno nejen vojenskou), lidé přestávají být ochotni platit za něco co neexistuje – stát je opět slabší a jsme ve spirále. Hezkou paralelu můžeme vidět i v dnešní době a podnikání – stát funguje jako jakýsi soudce/policajt, který zajišťuje (měl by) podnikatelům některé jistoty – možnost vymožení dlužné částky, ověření alespoň základních prvků obchodního partnera (při zaregistrování firmy musí něco předložit), … v okamžiku, kdy tuto funkci přestává plnit a to se IMHO dnes děje, přichází odpověď od ekonomických subjektů ve formě „vyhýbání se daním“, obcházení zákonů, větší podíl šedé ekonomiky … stát slábne a místo hlídání dodržování pravidel mezi ekonomickými subjekty začíná hlídat vztahy stát-ekonomické subjekty.
    2. Krize identity občanů se společností – v okamžiku, kdy lidé nemají pocit sounáležitosti, společného cíle, … přichází upřednostnění osobních cílů a ignorace cílů společnosti, státu, tlupy.
    3. IMHO asi nejdůležitější vliv – tlupa, stát, společnost popře základní princip evoluce – přirozený výběr. Nemyslím teď samozřejmě vybíjení slabých, ale i zde je třeba si uvědomit, že stav, kdy přežívají všichni k rozvoji opravdu nevede. Mám ale spíše na mysli změnu počátečního stavu, kdy vedoucí role v tlupě/státu obsazovali nejsilnější/nejschopnější – státy vznikali spojováním kmenů, kde vítězil pravděpodobně nejschopnější vojevůdce/stratég, i samotným náčelníkem se stával nejsilnější/nejschopnější člen tlupy, v prvopočátcích Egypta/Mezopotámie/… se do rolí státních úředníků (kteří byli svým způsobem nositelé moci) dostávali nejchytřejší lidé, i ve středověku se šlechta vytvořila z kmenových náčelníků, tedy silných jedinců. A podíváme-li se do ekonomiky, tak firmy v minulosti vznikly/byly založeny především pracovitými lidmi, kteří dokázali prosadit nějaký svůj nápad. Co ale nastává následně – moderní mluvou hra „já na bráchu, brácha na mě“/“elitářství“ – již z doby Egypta je známo, že postupně se vytvořila vrstva úředníků, která byla převážně rodová – jinými slovy, kdo se narodil mezi státními úředníky, nemusel prokazovat své schopnosti, ale „automaticky“ se jím stal a naopak kdo se narodil jako feláh, neměl šanci se do vládní vrstvy dostat. Šlechtické rody v Evropě jsou téměř ukázkový případ tohotéž. A zpět do ekonomiky – podívejme se na top manažerské pozice – jak velké procento je zde lidí, kteří svojí firmu „zdědili“, stejně jako jaký vliv má na (i středněmanažerské posty) doporučení a dosazení ze strany rodiny/nějaké skupiny. Po nějaké době je téměř samozřejmé, že systém, který vytvořila elita nemže udržovat skupina, která z této elity sice vzešla, ale sama nemusela nic dokázat – nebyla očištěna a rozdělena na schopnější a méně schopné.

Bod 5c) bych si dovolil posunout i do dnešní ekonomické „krize“ – z posledních zpráv se zdá, že ekonomická krize skončila. Ale právě tato (a znovu podotýkám IMHO nejpodstatnější) příčina nebyla téměř odstraněna. Co by znamenala v ekonomické realitě – subjekty, které nedokázaly udržet krok, umírají (krachují) a uvolňují místo novým, manažeři zkrachovalých firem odcházejí, protože neobstáli a nedokázali reagovat na změny. Jenže jak jsme krizi „vyřešili“ my? Mohutné záchranné akce a investice do určitých odvětví, převzetí úvěrů od bank, o změně na top pozicích ve firmách si můžeme jen zdát. Můj pocit je, že jsme zaplácli následek a zadělali si na další kolo, které (a aspoň tohle budiž pozitivní) si už možná označení krize zaslouží. V tomto období totiž měli problémy firmy … příští krize může být obdobím velkých problémů států resp. celé globální ekonomiky, kdy táty přestanou mít schopnost vyplácet sociální dávky, důchody, udržovat chod institucí, … Co nastane pak – no možná konečně návrat k přirozené selekci – jenže o úroveň výše – přežijí jen ty státy, které se dokáží tomuto stavu přizpůsobit, ostatní budou eliminovány. Takže hodně štěstí nám všem.

Share

TOPlist