Wake up, it’s time to …
Jestli něco v poslední době pozoruji, pak je to “čekání” mnoha lidí. Čekání na něco, než něco udělají. Rozmýšlení, váhání, odkládání. A trávení svého života tímto čekáním. Nevím proč, asi to máme v sobě “zakódované, je to naše vlastnost, nehrnout se do změn, ale přijde mi děsivé, kolik času mnoho lidí tímto čekáním “vyhodí”.
Jestli je třeba něco změnit, je, skoro určitě, ten nejlepší okamžik právě teď “in this very moment”. Ne bezhlavě, ostatně pokud už jsme se rozhodli pro změnu, určitě jsme o tom přemýšleli – a snad jsme zvážili i přínosy/zápory akce, ale začít s tou změnou co nejdříve. ZAČÍT to je asi to nejpodstatnější a nejtěžší. Protože odkládání změny, která na začátku možná bude bolet … je tak snadné.
V nadpisu jsem si vypůjčil slova Leona z filmu Blade Runner, celé by to bylo “Wake up, it’s time to die” – asi bych měl větu poopravit: “Wake up, it’s time to live.” A vzhůru do změn, vzhůru do nových věcí. Je čas žít a měnit, ne pomalu umírat.
Život je změna
Čas od času člověk zjistí, že se necítí zcela O.K. – práce, komunita lidí kolem něj, … cokoliv. Prostě vidí věci kolem sebe, které se navršily v nějakých souvislostech a najednou cítí, že jsou tam spíše jako dědictví minulosti než jako něco co by tam mělo být/co tam chce. Můj známý často říkal, že v podnikání si jednou za rok den sedne k dobré kávě (a v jeho případě cigaretám) a projde si v duchu svojí firmu s co největším odstupem – co děláme dobře a co špatně.K jeho smůle to na jednu stranu vidí, na druhou stranu sám přiznává, že má příliš málo odvahy (a motivace) mnoho z těch špatných věcí napravit.
Zkusme každý udělat něco podobného – něco jako novoroční předsevzetí – a jednou za rok si prostě sednout a přemýšlet, co je v práci, ve vztahu špatné, co by jsme chtěli změnit … důležité je přiznat svůj podíl a vědět taky jak to změnit. Obecné návrhy “měli bychom více šetřit” jsou u tohoto jednání nanic. Ale zjištění, že každý měsíc platíme službu, kterou vlastně ani nevíme kdo užívá … přestaneme jí platit, že objednávky zadává někdo na marketingu, protože to dělal předtím na obchodě a tak nějak to s ním přešlo … ne musí to dělak někdo z obchodu, atd. to má hodnotu. Velmi často jsem při svém podnikání zjistil, že těhle “historických úchylek” má asi každý dost.
Mohou to být jen drobnosti … placení služby v bance, kterou jsem 5 let nepoužil, může to být zjištění, že práce (zaměstnání) už mě nenaplňuje a je čas hledat něco jiného/zkusit v tom stávajícím najít něco nového – na tom snad ani nezáleží, jde možná spíše o to vystoupit ze stereotypu a každodenní rutiny a … udělat prostě něco pro sebe a ty kolem sebe.
Tak co, máte sami nějaké své “historické úchylky”, které stojí za to odstranit?
P.S. Rozhodně se jich nezbavujte najednou – mnoho z nich je fajn a navíc mnohdy jsem sám zjistil, že měly svůj význam, který jsem jen v tu chvíli neviděl, a vrátil jsem se k nim 🙂 Krom toho člověk bez chybiček je … strašně nudný.
Kolapsy a krize
Inspirován včerejší přednáškou a diskuzí v Science Cafe (Science Café o kolapsu civilizací) www.sciencecafe.cz, se nemohu ubránit trochu popřemýšlet a sdělit scé dojmy, případně pohledy.
- Určitě je veliká pravda v tom, že o tom, o čem mluvíme jako krize/kolaps je ve skutečnosti jev udávající se v nějakém časovém úseku, velmi výjimečně jev náhlý. Za výjimku můžeme považovat obsazení a konec Aztécké říše – ovšem v tomto případě je třeba vidět velmi silný externí vliv – obsazení Hernánem Cortésem. Vždyť i ekonomická krize, která je dnes trvale probírána je jen malá epizoda – meziroční pokles o cca 5% po mnoha letech růstu není stav, který by si označení krize zasloužil.
- Krize (když už tento pojem budeme používat s připomínkou v bodě 1) nemívá většinou jednu příčinu a je velmi těžké říci, která byla ta hlavní (mohla probíhat dlouho předtím) a která byla jen tou pověstnou „poslední kapkou“. Obecně se skoro vždy jedná o dlouhodobou přípravu a nahlodávání systému, který v určitou dobu nevydrží.
- To co považujeme za krizi je náš subjektivní pohled – nikdo dnes asi neví, co cítili lidé v oné době. Krásný příklad uvedl přednášející z velké ekonomické krize 30-let. Mnoho lidí tuto dobu následně popisovalo jako hezké období, kdy sice byli ekonomicky slabší, ale měli čas na zábavu, přátele, …
- Pokud zkoumáme historii, musíme akceptovat, že většina informací je podávána z nějakého zdroje a tedy z pohledu někoho. Hlavně písemné informace jsou v minulosti „oficiální informace“ a tedy informace, které prošli cenzurou a ukazují pohled vládnoucí vrstvy. I v dnešní době asi můžeme hledat paralely – kdo by dostal do rukou noviny z prvního čtvrtletí v tomto roce, asi by začátek 3. Tisíciletí označil za dobu hluboké ekonomické recese a krize politického zřízení jako takového, ovšem noviny z roku 2008 by asi naopak vedli k závěru o stabilní a rostoucí ekonomice a silné vládě a je to jen jeden rok rozdílu. Pokud bychom se podívali na rozdíl zpráv mezi lety 1985 a 1995, možná budou mít budoucí generace pocit, že v té době museli přistát marťani … vše je jinak.
- Hlavní příčiny lze rozhodně rozdělit na vnější a vnitřní, přičemž IMHO vnější jsou u civilizací spíše výjimkou – již zmíněná krize Aztécké říše. IMHO je daleko častější „krize vnitřní“ – především bych zmínil tři příčiny, které spolu souvisí:
- Krize společenské smlouvy – společenství přestává plnit funkci, která ji vytvořila. V minulosti stát často zajistil bezpečnost svých obyvatel a oni naopak odváděli daně. Pokud stát přestal být schopen tuto bezpečnost (míněno nejen vojenskou), lidé přestávají být ochotni platit za něco co neexistuje – stát je opět slabší a jsme ve spirále. Hezkou paralelu můžeme vidět i v dnešní době a podnikání – stát funguje jako jakýsi soudce/policajt, který zajišťuje (měl by) podnikatelům některé jistoty – možnost vymožení dlužné částky, ověření alespoň základních prvků obchodního partnera (při zaregistrování firmy musí něco předložit), … v okamžiku, kdy tuto funkci přestává plnit a to se IMHO dnes děje, přichází odpověď od ekonomických subjektů ve formě „vyhýbání se daním“, obcházení zákonů, větší podíl šedé ekonomiky … stát slábne a místo hlídání dodržování pravidel mezi ekonomickými subjekty začíná hlídat vztahy stát-ekonomické subjekty.
- Krize identity občanů se společností – v okamžiku, kdy lidé nemají pocit sounáležitosti, společného cíle, … přichází upřednostnění osobních cílů a ignorace cílů společnosti, státu, tlupy.
- IMHO asi nejdůležitější vliv – tlupa, stát, společnost popře základní princip evoluce – přirozený výběr. Nemyslím teď samozřejmě vybíjení slabých, ale i zde je třeba si uvědomit, že stav, kdy přežívají všichni k rozvoji opravdu nevede. Mám ale spíše na mysli změnu počátečního stavu, kdy vedoucí role v tlupě/státu obsazovali nejsilnější/nejschopnější – státy vznikali spojováním kmenů, kde vítězil pravděpodobně nejschopnější vojevůdce/stratég, i samotným náčelníkem se stával nejsilnější/nejschopnější člen tlupy, v prvopočátcích Egypta/Mezopotámie/… se do rolí státních úředníků (kteří byli svým způsobem nositelé moci) dostávali nejchytřejší lidé, i ve středověku se šlechta vytvořila z kmenových náčelníků, tedy silných jedinců. A podíváme-li se do ekonomiky, tak firmy v minulosti vznikly/byly založeny především pracovitými lidmi, kteří dokázali prosadit nějaký svůj nápad. Co ale nastává následně – moderní mluvou hra „já na bráchu, brácha na mě“/“elitářství“ – již z doby Egypta je známo, že postupně se vytvořila vrstva úředníků, která byla převážně rodová – jinými slovy, kdo se narodil mezi státními úředníky, nemusel prokazovat své schopnosti, ale „automaticky“ se jím stal a naopak kdo se narodil jako feláh, neměl šanci se do vládní vrstvy dostat. Šlechtické rody v Evropě jsou téměř ukázkový případ tohotéž. A zpět do ekonomiky – podívejme se na top manažerské pozice – jak velké procento je zde lidí, kteří svojí firmu „zdědili“, stejně jako jaký vliv má na (i středněmanažerské posty) doporučení a dosazení ze strany rodiny/nějaké skupiny. Po nějaké době je téměř samozřejmé, že systém, který vytvořila elita nemže udržovat skupina, která z této elity sice vzešla, ale sama nemusela nic dokázat – nebyla očištěna a rozdělena na schopnější a méně schopné.
Bod 5c) bych si dovolil posunout i do dnešní ekonomické „krize“ – z posledních zpráv se zdá, že ekonomická krize skončila. Ale právě tato (a znovu podotýkám IMHO nejpodstatnější) příčina nebyla téměř odstraněna. Co by znamenala v ekonomické realitě – subjekty, které nedokázaly udržet krok, umírají (krachují) a uvolňují místo novým, manažeři zkrachovalých firem odcházejí, protože neobstáli a nedokázali reagovat na změny. Jenže jak jsme krizi „vyřešili“ my? Mohutné záchranné akce a investice do určitých odvětví, převzetí úvěrů od bank, o změně na top pozicích ve firmách si můžeme jen zdát. Můj pocit je, že jsme zaplácli následek a zadělali si na další kolo, které (a aspoň tohle budiž pozitivní) si už možná označení krize zaslouží. V tomto období totiž měli problémy firmy … příští krize může být obdobím velkých problémů států resp. celé globální ekonomiky, kdy táty přestanou mít schopnost vyplácet sociální dávky, důchody, udržovat chod institucí, … Co nastane pak – no možná konečně návrat k přirozené selekci – jenže o úroveň výše – přežijí jen ty státy, které se dokáží tomuto stavu přizpůsobit, ostatní budou eliminovány. Takže hodně štěstí nám všem.