A malá jde do školky
Tak zítra poprvé vyrazí malá do školky – poprvé delší čas bez někoho z rodiny (dosud byla vždy s někým z nás, případně s dědou/babičkou). Z hlediska dítěte to musí být dramatická změna. Já si jí sice vůbec nepamatuji, ostatně podobně jako většinu svých poprvé, ale i tak mám pocit, že pro dítě to musí být šok a zmatek v hlavičce … bez rodičů a jiných s kterými jsem dosud byl(a). Končí to období, kdy neustále byl někdo z rodiny “za zadkem” a hlídal aby se něco nestalo, končí období, kdy stačilo zakřičet mamí, tatí, babí, děduško … a někdo se hned zjevil a “pomojkal” a pofoukal bolístku.
No Zebřičko, vydrž to, je to těžké i pro ty kolem tebe, kteří teď přemýšlí, jak to zvládneš, jak si budeš s dětmi rozumět, jak se ti bude líbit učitelka, hračky, prostředí, … jak se “popereš” s dalším krokem do neznáma. Je to zase krok abys na nás byla méně a méně závislá … dnes jen na pár hodin, ale za pár let … no uvidíme. V každém případě, až si jednou na tuhle chvilku vzpomeneš, je to krok i pro nás … zase jedna etapa tvojí výchovy skončila a …další přichází.
Plánuješ, plánuji, plánujeme
Filed under: Uncategorized, Život jako takový
Jestli jsem někdy v životě slyšel něco o plánování, většinou to byly a) okřídlené fráze a plky, b) věty lidí, kteří si uvědomují, že plánování je cestou řízení/kontroly něčeho. A že to, aby plán měl nějakou funkci předpokládá, že se k němu bude člověk nějak chovat … jedno, jestli plánujete víkend s milenkou, trénink na maraton, nákup bytu nebo roční vývoj mezinárodní firmy. Jedním z hlavních hříchů je, jak se mohu opakovaně na mnoha místech přesvědčit, představa, že s plánem je možné hýbat “dle libosti”. Těžko hledat naivitu podobného kalibru – snad všechny plány totiž nejsou na jednu “veličinu”/jednu entitu – na 95% totiž ovlivňují i druhé, kteří s výsledky a podmínkami “tak nějak počítají” – když si štafeta naplánuje nějaký čas a jeden z členů si uprostřed řekne, že o x vteřin více mu vlastně nevadí (nechce se mu, nejde mu to, … důvod je irelevantní), tak shodil dolů plán celé štafety – u toho víkendu je to podobné – pokud si naplánujete společný odjezd na horskou chatu v pátek v 15:30 a pak si řeknete, že vlastně v 17:30 to stačí možná dotyčná upravila svůj program, aby někde byla v původní čas (třeba měla tu drzost požádat manžela, aby jí v 15:20 hodil na společné nákupy s kamarádkou) … možná se přizpůsobí a možná taky bude někde 2 hodiny čekat a řádně “vychladne”. Jinými slovy, základní předpoklad plánování je rozmyslet si, co chci a mohu dosáhnout a následně se to snažit naplňovat … a pokud to je plán více lidí, pak se taky podívejte, jestli je to schopen a ochoten naplňovat ten druhý (ti druzí) a nebudou měnit plány jak na běžícím pásu podle toho, co se jim zrovna hodí … a když už zjistíte, že něco takového nastalo … nejlepší rada je: Nemůžeš-li se na druhé spolehnout, nespoléhej se na ně a naplánuj si dosažení svých cílů “bez ohledu” na ně (rozuměj, nespoléhej, že ti s tím pomohou). Protože i zde platí, že mnoho lidí se tváří a tvrdí, jak k něčemu přispějí … do té chvíle, než by to měli udělat 🙂
Tak zítra zase o “krok” starší
Kulaté jubileum na krku … a nic. kromě faktu, že od letoška patřím do kategorie “o jedno vyšší”, rozuměj starší, tedy veteráni A, se nic moc nezměnilo. Musím říct, že je něco úplně jiného, co mi teď měří čas. A je to malá Bebra – roky se poměrně zkrátily a na druhou stranu zase prodloužily. To co v mém podání už nic neznamená (co je rok v mém věku) je pro ní neskutečně dlouhý interval. Snad každý měsíc je něco nového – jiné krmení, nové pohyby, jiné zvuky, jiná mimika, schopnost vyjadřovat svoje city, svoje potřeby. Je to neskutečný kvalt, který se zároveň “slil” do proudu změn, které letí vpřed, takže si je člověk ani pořádně nevychutná, ani se u nich nepozastaví, takže mu zároveň čas letí vpřed rychleji než kdy dřív.
Je to sice kulaté výročí, ale pořád někde v sobě cítím “mladíka bez rozumu a připraveného na každou volovinu”. Je pravda, že už člověk uvažuje jinak než před x lety, kdy byl bez závazků a hlavně bez odpovědnosti za dítě … jenže pořád mám ten., bonus, že rezervu jsou dostatečné, takže si mohu dovolit být “huba nevymáchaná”. Zrovna minulý týden jsem ve společnosti lidí určitě “výše postavených”, celkem jasně dal najevo, že si toho jsem vědom, ale zároveň je upozorňuji, že v tuto chvíli je moje pozice silnější, takže já rozhodnu, co bude dál. Na jednu stranu drsné, na druhou … normální věc. Stává se tak, že drzost je doplněna zkušeností a silou mojí pozice (i když vratkou). Vůbec nezávidím někomu se mnou jednat – pořád ještě kašlu na všechny taktické rady a úskoky a raději volím variantu “otevři hledí a bojuj, co to jde”. Pro mnohé jistě překvapení.
No nic, ani nevím, jak jinak říct, že věk člověka mění, ale … něco by v něm mělo zůstat stejné a mělo by vytvářet jeho identitu. Takže si večer pustím GnR November rain a vzpomenu, že je to píseň při níž (přesněji řečeno při instrumentální variantě) jsem slíbil a podepsal něco .. vlastně NĚCO. Možná i to ukazuje, že přeci jen nějaká změna nastala – před deseti, dvaceti lety jsem měl za to, že pokud chlap něco řekne, nemusí to slibovat, natož podepisovat … prostě to platí. Zjevně společnost kolem mě i mě přesvědčila, že někdy je třeba podpis ke stvrzení svého slova … Ale na druhou stranu, zítra zase obuji běžky a vyrazím s Kvídem honit klobás po Šumavě … takže něco se mění, něco zůstává. A čím dál více si uvědomuji, že pokud se po něčem honíme, je to jen na nás, abychom se jenom nehonili (nemluvili), ale uvědomili si, že “Every passing minute is a chance to take it all around” – citát z Vanilla Sky.
Co mě děsí, že čím dál více se obracím k minulosti – od písniček (Queen a Rolling Stones) až po filmy – z poslední doby mě zaujal snad jenom podivuhodný příběh Benjamina Buttona, jinak se pořád raději podívám na Blade Runnera než na moderní filmy postavené jen na efektech … a Postradatelní ve mně probudili neuvěřitelnou nostalgii po době, kdy dobro a zlo mělo jasné vize a šlo je bezpečně poznat. Co mě naopak těší je fakt, že v technologiích IT pořád jedu “naplno” a vidím ty nejmodernější směry a snažím se je poznávat a využívat – stárnu, ale dostatečně pomalu. hrůzu mám jen z okamžiku, kdy mi Bebra ukáže, že už “jsem out”. Pak už budu opravdu starý, ale zatím … zatím honím na trati i v praxi mladší a snažím se jim (vlastně hlavně sobě) dokázat, že věk je jen číslo 🙂
Partner u porodu – děkuji, myslím, že ne …
I když jsem tomu nebyl moc nakloněn, absolvoval jsem s přítelkyní porod až do konce … a za sebe musím říct, že bych všem doporučil zvážit, jestli to chtějí absolvovat. A to z obou stran. Možná je to O.K., pokud vše probíhá hladce (rozuměno v mezích v jakých porod probíhat může, on to asi je vždy boj a slzy), ale pokud nastanou komplikace … je tam partner platný jak “mrtvému zimník” a jediné, co může dělat je “držet hubu a nepřekážet”. Asi ještě horší to je, pokud by někdo byl zdravotník a rozuměl, protože laik jako já nerozumí latinským výrazům, tudíž se těžko odhaduje, jak moc nastává problém. Ale asi každý by znejistěl, když z doktora a sestry se najednou na sále objeví během minuty 9 lidí a všichni mají co dělat … a jediné co může dělat je “věřit, že oni ví co dělají a dobře to dopadne”. V tomhle ohledu klobouk dolů před doktorkou, která mě na začátku před píchnutím injekce poslala ven, že mě zavolá až bude po injekci. A vůbec nerozumím, proč neměla porodní asistentka a doktor ten rozum – poslat mě pryč, když viděli, že jsou komplikace. Je to přesně to rozpoložení, kdy rozum velí nepřekážet a věřit doktorům, zatímco veškerý pud a zbytek divokosti v člověku se cítí zahnán do kouta a tlačí ho k rozhodnutí “bojuj nebo utíkej”. Vidět bolest někoho blízkého a cítit bezmoc s tím cokoliv udělat … jsou chvíle, kdy jsme si všichni rovni a všichni si musím vytrpět tu chvilku vlastní zbytečnosti a bezmoci v daném místě a okamžiku.
Za sebe vyřknu obdiv všem ženám, které tímto projdou – přiznám se: nevěřím, že by mě těch 7 lidí, kteří drželi přítelkyni, udrželo na stole. A zároveň jsem si uvědomil, jak málo jsme toho ještě dokázali – porod se zdá být běžnou záležitostí – téměř nikdy není “okamžitý”, ale lze se na něj relativně v klidu připravit – využít techniku od sonografu po CT a já nevím co ještě … a přesto není výjimkou porod s velkými komplikacemi, kde se může stát téměř cokoliv – víme toho o zdraví a lidském těle tak mnoho a přitom tak neskutečně málo.
Jediné zjištění tak je, že život se rodí v neskutečné bolesti – tak se snad jenom snažme, ať je co nejvíce plný radosti, protože bolest je na začátku (často i na konci) až až. A pro naši medicínu (a vědu obecně) jenom jediný vzkaz – nosánek trochu dolů, ještě pořád můžeme strašně málo a milé slovo s přátelským pohledem a rozumem v hlavě zmůže často více než poslední výkřiky poznání a techniky.
Wake up, it’s time to …
Jestli něco v poslední době pozoruji, pak je to “čekání” mnoha lidí. Čekání na něco, než něco udělají. Rozmýšlení, váhání, odkládání. A trávení svého života tímto čekáním. Nevím proč, asi to máme v sobě “zakódované, je to naše vlastnost, nehrnout se do změn, ale přijde mi děsivé, kolik času mnoho lidí tímto čekáním “vyhodí”.
Jestli je třeba něco změnit, je, skoro určitě, ten nejlepší okamžik právě teď “in this very moment”. Ne bezhlavě, ostatně pokud už jsme se rozhodli pro změnu, určitě jsme o tom přemýšleli – a snad jsme zvážili i přínosy/zápory akce, ale začít s tou změnou co nejdříve. ZAČÍT to je asi to nejpodstatnější a nejtěžší. Protože odkládání změny, která na začátku možná bude bolet … je tak snadné.
V nadpisu jsem si vypůjčil slova Leona z filmu Blade Runner, celé by to bylo “Wake up, it’s time to die” – asi bych měl větu poopravit: “Wake up, it’s time to live.” A vzhůru do změn, vzhůru do nových věcí. Je čas žít a měnit, ne pomalu umírat.
No way to run, no way to hide
Nadpis se mi vybavil jako připomínka jednoho scénáře (pro staré forbesáky … z které to hry?), který se v životě občas vyskytne. Prostě stav, kdy není možné střetu/rozhodnutí možné utéct, není se možné před ním schovat. Je možné se jedině rozhodnout, nebo … se rozhodnout, že se nerozhodneme. A možná obě varianty jsou ty špatné. Co je horší, pokud to je situace, kterou znáte a víte, že jste již jednu variantu zkusili s žalostným výsledkem … a ve stejném okamžiku víte, že ta druhá povede také k problémům, jen možná jiného typu. Má člověk dát na svojí “zkušenost” (přeci jen situace není zcela identická), nebo znovu poslechnout instinkt?
Zvíře to má jednodušší – v podstatě volí v takovém okamžiku jednu z variant běhej/bojuj. V nás bohužel převažuje “racionální” (i když v tomto případě si tím nejsem jist) myšlení, které velí to zkusit obejít, zkusit nějakou jinou cestičku, o které již dopředu tušíme, že to není ta pravá, ale finální rozhodnutí/střet tím na čas oddálíme. Co na tom, že za čas budeme v horší pozici, nastane problém ještě horší? Jsme naučeni se spíše střetům vyhýbat, (skoro) nevratná řešení oddalovat. I tohle je dědictví předchozích generací – neustále si krýt záda a žít opatrnicky. Zároveň je to i neochota si někdy přiznat, že – když už cituji – You can’t always get what you want – nebo spíše ne všechno a musí si každý říct, co je pro něho důležité a tomu občas podřídit i to ostatní … je to těžké, protože “to chci taky” je silný argument a pokud není jasná souvislost, neradi se toho vzdáváme. Nicméně “honit se za mnoha cíli” často znamená nezískat nic.
Kolik jen znám lidí, kteří v životě chtěli něco “velkého”, ale pořád bylo spousta drobností, které chtěli také a dali jim v jistém okamžiku přednost, protože “ono se to pak nějak udělá”. Kolik jen z nich těm mnoha drobnostem nakonec obětovalo svůj největší sen. Mnozí měli štěstí a nemuseli, mnozí to štěstí neměli a svůj sen již jenom sní s vědomím, že nebude naplněn.
A dilema tedy pořád zní … bojovat nebo utíkat … nebo se tvářit, že tady nejsem a netýká se mě to? Jaké štěstí, že v duši vlka na tu třetí variantu místo není, takže … pojďme na život vycenit zuby, třeba se lekne … a pokud ne, no pak prostě “no way to run, no way to hide”.
Dobrou zprávou je, že asi platí heslo “where there’s a will there’s a way” :-), ovšem špatnou zprávou je, že na něco jedna vůle nestačí 🙁
Poučení z předvolebního facebooku
Tak jsem se včera večer (rozuměj asi před měsícem, kdy jsem blog začal psát) kouknul na facebook a příspěvky lidí, které mám v přátelích (a nejsou v ignoru). Nemohu se zbavit dojmu, ale z aktivit jednotlivých lidí mám následující pocit:
- jsou lidé, kteří tam jednou, dvakrát za týden napíší, co dělají, kde byli, … prostě aby dali někomu na jevo jak se mají, co si myslí, co chtějí
- pár je takových (většinu mám v ignoru), že mají potřebu sdělovat světu i tu největší koninu, kterou dělají – vařím si kávu – právě jsem dopila kávu – jdu si umýt hrnek od kávy – jdu na toaletu …
- politici, kteří v posledním měsíci hýří hláškami co dělají, kam jedou, co chtějí prosadit, kde budou v televizi … zjevně v pocitu, že před volbami to někoho zajímá
- lidé, kteří zásadně sdílejí kdejakou pitomost – od článků ze zpravodajských serverů až po kliby z youtube. Někdy je to zábavné, ale v 90% spíše nezajímavé
Má to nějakou pointu? Asi ano – prvotně byl facebook zřízen jako místo pro shromáždění přátel, komunikaci s lidmi ze svého (pracovního, osobního, …) okolí. V dnešní době se ale stává daleko spíše místem reklamních kampaní (od firemních – kolik jen firem má svůj fcb účet jako osobní, přes politickou až po antikampaně ala vajíčka na Paroubka). Na jednu stranu je to zjevné zneužití původní myšlenky a popularity, na druhou stranu … fcb to prostě umožňuje a co není zakázáno … to někdo začne dělat.
Z obecného hlediska mi fcb přijde jako neuvěřitelný fenomén – mnoho lidí si svojí identitu na net téměř komplet přesunulo (a přikrášlilo/poupravilo) – oznamují nám své vztahy, své pocity, kde byli … mnoho lidí toho již začalo zneužívat – od cílených kampaní, po vykrádání bytů, když zjistí, že je někdo na dovolené … nic z toho samo o sobě neříká o tom, jestli je fcb dobrý nebo špatný, ale že je populární. A z mého pohledu také trochu nebezpečný pro mladé – žijí již na netu skoro stejně jako v reálu – dávají si přes net i “kopačky” – je to tak snadné to napsat, ale jsou věci, které by IMHO měly zůstat u onoho z očí do očí a na rovinu – mobily (a SMS) byly první krok, fcb je další. Kdo ví, třeba bude brzo normální požádat dívku o ruku přes vzkaz na stěně a následná organizace svatby pomocí veřejné události … ale možná tím trochu ztratíme romantiky.
Abych ale jen nežehral – fcb je v mnoha ohledech super – přidat fotky, označit kamarády z výletu, pokecat jaké to bylo … proč ne. Do událostí si zapsat běhy, závody, … semináře – super věc. Takže i zde platí staré snámé – dobrý sluha, ale zlý pán (míněno fcb).
Mluviti stříbro …
Jak často se lidé dostávají do jednání a mluví a mluví. České přísloví říká “mluviti stříbro, mlčeti zlato”. Ale je to vždy pravda? Samozřejmě netřeba planě plkat a je třeba také druhému naslouchat, ale… celkem často se v poslední době setkávám s postojem protistrany, kdy stále očekává návrhy, ale sama je částečně odmítne, nicméně se svým nepřijde. V horším případě prostě vyčkává, s čím přijdu, co navrhnu a s tím se snaží vyjednávat… je to v obchodě/jednání častý přístup, nicméně funguje poměrně dobře, pokud je mezi partnery (obchodními, životními,…) nastolena důvěra. V opačném případě to prostě přinese pocit neupřímnosti a neochoty “dát slovo a stát si za ním”. V podobném případě považuji vyčkávací taktiku za velmi kontraproduktivní a všem doporučuji naprosto otevřít karty a vyhnout se co nejvíce podezření, že něco skrývám, případně, že se snažím ještě druhého přechytračit.
Strategie a taktika, možná lépe řečeno přístup k, jednání a vyjednávání je třeba přizpůsobit situaci, bez ohledu na to, kdo jí způsobil, nebo ci jí způsobilo. Pokud je pohodová situace, začátek jednání, je možné vyjednávat, je možné zkoušet. Pokud se jednání dostane do situace vzájemné nedůvěry, doporučuji naopak, využít jakoukoliv možnost tuto důvěru obnovit a dát najevo svojí ochotu vzájemná stanoviska přiblížit. (Opravdu těžko se lze přibližovat k žádnému názoru/návrhu). Často prostě nevědomky (nebo i vědomky) dostáváme druhou stranu do situace, kdy nemá na co reagovat a má možnost volit jen ústup/útěk (a zase ta klasická poučka o našem jednoduchém chování) – tedy ustoupit a pravděpodobně začít ústupovou cestu až … (a sám netuší kam), nebo přijít s agresivním vyjednáváním. A obě varianty jsou svým způsobem špatné. První vede většinou ke stupňování požadavků první strany, druhý prostě zkomplikuje jakékoliv další jednání, protože … ne prostě protože teď už se jedná tvrdě.
Je bohužel v dnešní době čím dál větším zvykem “schovávat se jeden za druhého” – tedy onoho, jo to já nemohu, protože ten s tím nesouhlasí, ten by s tím nesouhlasil, je to věc někoho jiného. Obzvláště u řídících a vedoucích pracovníků je normální očekávat, že jsou schopni o něčem rozhodnout s něčím konkrétním přijít. Jestliže se opakovaně dostaví rozhodnutí až po nátlaku, pak… mi nezbývá než konstatovat, že takový člověk není člověkem na svém místě. Resp. akceptoval dobrou pozici (plat, bonusy,…) bez svých pravomocí/odpovědnosti – v jistém smyslu to může znamenat a většinou také znamená „akceptoval peníze za svojí čest/hrdost“. Je mnoho situací, kdy je to normální a běžné (ale netvrdím, že správné) a odpovědné vůči něčemu jinému (rodině, jiné činnosti, kterou to financuje, přátelům,… ). Ovšem zároveň je třeba vzít jako realitu, že dotyčný stojí před volbou bohatství/čest a maximálně jedno z toho. Je svobodná volba každého zvolit bohatství, je svobodná volba každého zvolit čest. Nelze dokonce IMHO jednoznačně říct, co je správné – minimálně v teoretické rovině si každý asi dovedeme představit extrémní případy, kdy je správně a) nebo za b). Ovšem nic to nemění na situaci, kdy si každý musí uvědomit, že zvolil a) čest, za kterou “si prachy nekoupí”, b) peníze, za které “si čest koupit nelze”.
Do okamžiku, kdy klidně usínáme, je všechno v pořádku – ne rodině, ne přátelům, ne morálce, ne bohům, ne…, nikomu a ničemu se nemusíme zcela zodpovídat, jen sami sobě. Proto je ten okamžik, kdy naše vlastní svědomí je klidné a dovolí nám spát IMHO tím jediným a správným lakmusovým papírkem, které ukazuje na správné rozhodnutí.
Tak dobrou noc… všem.
Život je změna
Čas od času člověk zjistí, že se necítí zcela O.K. – práce, komunita lidí kolem něj, … cokoliv. Prostě vidí věci kolem sebe, které se navršily v nějakých souvislostech a najednou cítí, že jsou tam spíše jako dědictví minulosti než jako něco co by tam mělo být/co tam chce. Můj známý často říkal, že v podnikání si jednou za rok den sedne k dobré kávě (a v jeho případě cigaretám) a projde si v duchu svojí firmu s co největším odstupem – co děláme dobře a co špatně.K jeho smůle to na jednu stranu vidí, na druhou stranu sám přiznává, že má příliš málo odvahy (a motivace) mnoho z těch špatných věcí napravit.
Zkusme každý udělat něco podobného – něco jako novoroční předsevzetí – a jednou za rok si prostě sednout a přemýšlet, co je v práci, ve vztahu špatné, co by jsme chtěli změnit … důležité je přiznat svůj podíl a vědět taky jak to změnit. Obecné návrhy “měli bychom více šetřit” jsou u tohoto jednání nanic. Ale zjištění, že každý měsíc platíme službu, kterou vlastně ani nevíme kdo užívá … přestaneme jí platit, že objednávky zadává někdo na marketingu, protože to dělal předtím na obchodě a tak nějak to s ním přešlo … ne musí to dělak někdo z obchodu, atd. to má hodnotu. Velmi často jsem při svém podnikání zjistil, že těhle “historických úchylek” má asi každý dost.
Mohou to být jen drobnosti … placení služby v bance, kterou jsem 5 let nepoužil, může to být zjištění, že práce (zaměstnání) už mě nenaplňuje a je čas hledat něco jiného/zkusit v tom stávajícím najít něco nového – na tom snad ani nezáleží, jde možná spíše o to vystoupit ze stereotypu a každodenní rutiny a … udělat prostě něco pro sebe a ty kolem sebe.
Tak co, máte sami nějaké své “historické úchylky”, které stojí za to odstranit?
P.S. Rozhodně se jich nezbavujte najednou – mnoho z nich je fajn a navíc mnohdy jsem sám zjistil, že měly svůj význam, který jsem jen v tu chvíli neviděl, a vrátil jsem se k nim 🙂 Krom toho člověk bez chybiček je … strašně nudný.
Nevěřím tomu, co lidé říkají, ale tomu co dělají … I dlouhá cesta se skládá z malých kroků
Tyto dvě věty a to co kolem sebe vidím mě v poslední době více a více nutí k zamyšlení.Skoro každý s nimi asi bude souhlasit, ale zároveň se proti nim více či méně často prohřešuje. Jak často vidím kolem sebe, jak lidé deklarují nějakou svoji touhu/přání/cíl/úmysl ale jejich činy tomu naprosto neodpovídají – chtějí novou, lepší práci, ale nic nového se neučí a ani žádnou neshánějí, chtějí bydlení, ale nešetří na něj, nečtou inzerci, chtějí rodinu, ale nebudují vztah, zázemí, … a nic, resp. o tom mluví, tvrdí, že to chtějí, tváří se, že to chtějí, jenom proto nic/skoro nic nedělají. Dokonce často naopak hledají omluvy = výmluvy, proč neudělali to, či ono. Tvrdí, že příroda, lidé, osud se proti nim postavil a znemožnil jim to dosáhnout. Proč to je? Napadají mě čtyři hlavní vysvětlení:
1) Dotyčný sám vnitřně není přesvědčen, že té věci chce dosáhnout. Někdy to chtěl v minulosti a není dnes ochoten připustit, že se spletl, nebo změnil názor, nebo má pocit, že to od něho očekává okolí, ale sám to nechce. V takovém případě nepomůže IMHO nic než upřímnost a to především sám k sobě – ono přiznání může být osvobozující a navíc své okolí nemate – to často dělá něco, aby mu pomohlo s věcí, po které on netouží a může mu být i na obtíž.
2) Pohodlnost a oddalování řešení – vždyť je to spousta malých kroků a já raději ještě letos pojedu na dovolenou/koupím si něco, než abych udělal to, či ono, za rok je taky čas. Krom toho je to spousta malých kroků, které často sami o sobě nenesou žádný profit, ale mají hodnotu až jako celek. V tomto případě nezbývá než si říct – abych toho dosáhl musím udělat a), b), c), d) … a začít postupně tyhle kroky řešit. Hlavně ve skupině více lidí je frustrující, když jeden (menšina) něco řeší a zbytek vyčkává a odkládá svůj díl práce/čeká, že se to nějak vyřeší.
3) Smůla – ono se prostě někdy může stát, že si naplánujeme několik věcí a ony nevyjdou. Nicméně obyčejně se dějí věci obyčejné, spíše výjimečně věci neobyčejné. Pokud už selže x věcí, měli bychom se určitě zeptat (a upřímně si odpovědět) – je to opravdu neštěstí, nebo počítáme s nereálnými věcmi, případně neděláme nic proto, aby se vyplnily, případně opomíjíme nějaký vliv, který je proti nám?
4) Malá předvídavost – jsou lidé, kteří naplánují důležité cíle s tím, že „všechno dobře vyjde“. V tomto případě jsme adepti na bod 3 jak vyšití – skoro určitě totiž něco nevyjde a většinou problém v jedné věci způsobí zpoždění/problémy i ve věcech ostatních a krásný plán se sesype jako domeček z karet. Vždy bychom proto měli počítat s problémy, udělat si nějakou rezervu, případně se zamyslet, co uděláme, když něco nevyjde.
Dost teorie, pojďme se podívat, jak by jednotlivé varianty mohly vypadat v praxi. Mějme človíčka, který si chce postavit domek.
Ad varianta 1) Pokud už 4 roky hledá pozemek, občas se někam zajede podívat, hovoří o svých plánech na stavbu, ale tu se mu nelíbí tohle, na jiném místě něco jiného a nikdy nezačal ani jednat o konkrétní smlouvě, nikdy si nezačal alespoň předběžně vyřizovat hypotéku/šetřit peníze, pak asi o ten domek zase tak moc nestojí, ale třeba jeho rodina čeká, že si ho postaví … nebo nyní zjistil, že má byt a vlastně mu to vyhovuje.
Ad varianta 2) Člověk s pozemkem bude 2 roky přemýšlet a tápat, jestli má nejprve postavit studnu, nebo vykopat základy, případně vyřizovat přípojku elektřiny, nebo dozadu vysázet sad aby už stromy začaly růst … bude asi mudrovat ještě dlouho, ale možná se mu jenom do ničeho nechce – pokud chce domek, musí udělat tohle všechno, ale hlavně už musí začít.
Ad varianta 3) Koupený pozemek má plombu, při kopání základů se narazilo na skálu, na pozemku není pramen na studnu, stavební firma zkrachovala, … ano je to smůla, ale plomba se dá ověřit na katastru, na podloží se lze zeptat sousedů, kteří stavěli pár let předtím, o firmě si lze leccos zjistit – nemůžeme se vším počítat, ale alespoň základní informovanost by nám hodně problémů mohla vyřešit a třeba bychom pak nebyli smolaři J
Ad varianta 4) Pokud stavím domek s tím, že příjezdová komunikace je v plánu obce na příští rok, za dva roky mi dodavatel elektřiny slíbil zbudovat přípojku, vepřín vedle mají za rok zavírat a … může se mi za dva roky stát, že budu mít sice krásný domek, ale brodit se k němu budu bahnem, protože obec nemá na komunikaci peníze, bez elektřiny, protože elektrorozvodné závody zjistily, že jedna přípojka se jim nevyplatí a se smradem, protože majitel vepřína se rozhodl chov udržet …
Takže závěrem:
1) Dejte, prosím, do souladu svoje přání a činy – budete tak upřímní ke svému okolí i sami k sobě a zamezíte mnoha zbytečným krokům, kdy vám někdo bude chtít pomoci … s něčím co sami nechcete.
2) Když už něco chcete … vzhůru, začněte pro to něco dělat. Snít je krásné, ale snít celý život … asi není to pravé.
3) Přemýšlejte, že se v životě občas něco nepovede, něco nastane, co nečekáte a mějre nějaké rezervy, případně cestičky, jak jinak dosáhnout cíle, byť s většími obtížemi – vyhnete se vy i vaše okolí velkým zklamáním.
LinkedIn
