Každý rok se ptám, proč … absolvuji tohle týrání svého těla na terénním triatlonu v Melechově. Každý rok věřím, že tenhle ročník na to přijdu … a nic 🙂

No letošní rok byl opepřen vedrem a hlavně nepříjemnou bolestí v bedrech a levé kyčli. Ale na druhou stranu – již osmý ročník, to se těžko vynechává (navíc jsem již měl zaplaceno a skrblík jako já …. no to se prostě nedalo nejet.). Plavání v dolním rybníku bylo dobré – myslím, že ty dvě kola byly nepatrně delší než jedno velké nahoře, ale to určitě bylo spíše ku prospěchu věci – a navíc to bylo blíž, vlastně hned pod parkovištěm pro auta. Sice jsme na kola asi všichni vyjížděli s nalepenou travou – hádám tak tři dny stará posekaná louka, ale to k tomu patří. Depo totiž jinak přehledné, značení výběhu a bojky ukázkové. Obecně za značení je třeba Melechov pochválit – lepší jsem snad nezažil a to už od loňska. Na těžké terénní trati jsem zaváhal snad třikrát a na vině bylo především ostré Slunce => šipka se leskla, nebo byl člověk někde oslněn při výjezdu/výběhu z lesa. Ale značení bylo opravdu “na každém kroku”.

Trať se proti loňsku nezměnila – to kolo je prostě náročné. Asi jsem i podcenil to vedro – a pláště mírně přefoukl, takže posledních 10 km jsem už většinu kamenů/kořenů/nerovností pocítil poměrně ostrou bolestí do zad … taky mě v závěru předjeli cyklisté, kterým bych asi na rovině musel v pohodě stačit. Hodně jsem se potom bál běhu, ale kupodivu ten začal celkem dobře – doplnil jsem tekutiny a vyrazil – už do kopce jsem dotáhnul dva závodníky a viděl další před sebou … jenže těsně za vrcholem Melechova (a občerstvením) odkráčel kotník “opět do …”. Potřetí během tří týdnů a tentokrát poměrně bolestivě. Vlastně dvě stě metrů jsem skoro nedošlápnul, následně bolest skoro zmizela a objevila se znovu až po posledním občerstvením, kde jsem na té louce myslel, že “zalezu zdechnout do houštin”. Musím říct, že tak mizerně už mi dlouho nebylo. Ale zase to už se člověk blížil k pečenému prasátku … a to je silná motivace se doplazit do cíle.

Čas tak je spíše úděsný i když mohl být i horší a přiznám, že po doběhu jsem deset minut stál a bál se posadit, abych se ještě postavil. Levou nohu jsem skoro necítil – kotník puchl a kyčel byla skoro nepohyblivá. Hlad ale nakonec zvítězil, takže jsem se došel osprchovat  a vyrazil “na čuníka”. Tradičně výborný a zároveň dorazil brácha, takže jsme mohli vyrazit domů se zaškrtnutým políčkem – “Melechov – splněno”. A už teď hledám motivaci na příští ročník. Kolo mi přijde rok od roku náročnější. Ale na druhou stranu … tohle je test “co ještě dáme” – takže díky organizaci a za rok Melechovu zdar.