Další nový běh v letošním kalendáři … a teprve druhý ročník desítky. V Kostelci nad Černými Lesy – takže kousek od stávajícího bydliště – se běhá pro radost. Termín kolidující s PIMem dal jasně najevo, že profíky tady hledat netřeba. Je to kross a to středně náročný – zhruba jako pošuk, pravda výrazně kratší – jen 10km, ale zase některá stoupání mi připadala delší – hlavně to závěrečné, kdy jsem se hned v úvodu zastavil a hodně zaváhal, jestli běžím dobře. Značení bylo rozhodně nadstandardní, ale bylo na něm vidět, že ho dělal “méně zkušený” značkař – na začátku byla šipka “na každém kroku”, postupně zjevně docházel elán (možná i barvy, mouka a fáborky), takže byly značky stále méně časté. Pro běžce je to nepříjemné, protože tak jak přibývá únava, ubývá pozornost a snáze se něco přehlédne … v druhé půli trati jsem tak několikrát zaváhal, jestli běžím dobře/kam mám zahnout. Ale tady to opravdu nevadilo – pole se roztrhalo už někdy po třetím kilometru a pak jsme si každý užívali hezkou přírodu a běh – v mém případě spolu s utrpení při sebězíh.

Závěr asi potvrdil “značkovací” chybičky – na  začátku jasně řečené, že se do cíle nevbíhá vchodem do pivovaru, ale obíhá se jako při startu a vbíhá se do cíle zezadu … načež šipka mířila přesně do toho vchodu do pivovaru 🙂 Co mě naopak potěšilo, že se na běhu objevilo několik “hafíků” s čísly – zasportování se psem je určitě super (možná měli hlady rozzuřené psy vypustit tak 30 sekund po startu, aby hnaly běžce před sebou, ale fakt je, že většina spíše vypadala na drbače, než na trhače).

A trochu mě překvapilo vyhlášení – diplom každému účastníkovi je asi dobrý nápad pro miniběh do 50-tiu lidí, ale při 80-ti už to je spíše “útrpné čekání na konec seznamu”. Ale možná to zase k tomuto “rodinnému běhu” patří – prostředí bylo totiž moc pěkné (i trať) i zázemí pro přihlížející – pískoviště a trampoška pro “skřítky” a malá restaurace s několika druhy piv po doběhnutí – určitě velký potenciál.

Jen houšť podobných podniků a vytrvat.