V neděli jsme se vrátili do Čáslavi – po jarní desítce v parku je druhým závodem duatlon – tedy 6km běh – 25 km kolo – 3km běh. Psal jsem to již několikrát, ten patk může Čáslavi každé město závidět, okruh na 3km je pestrý a po nádherném měkkém povrchu, střídají se rovné úseky, zatáčky, krátký výběh, sběh, … prostě 3km uletí rychleji než si běžec všimne, že vyrazil. I kolo má dobře zvolenou trať – nepříjemná je snad ta spojka mezi hlavními silnicemi, kde je asfalt nic moc, ale je to krátký úsek a nejsme žádné slečinky, že 🙂

Z celého závodu je cítit rodinná atmosféra a nadšení pro sport – na cyklo-části byli pořadatelé asi na všech nebezpečných místech, v cíli bylo něco k napití a ovoce – žádné “extrabuřty”, ale přesně to co sportovci potřebují. I vyhlášení se událo velmi rychle po doběhu. No konec chvály – Čáslavský duatlon mám prostě rád a pokud dovolí zdraví a čas, za rok mě tu zase uvidíte. O to spíše, že letošní čas a umístění mě hooodně potěšily – 8 minut dolů je sice z části zkrácením běhu (oprava atleťáku) a vlastně celou cestu nahoru jsem jel v balíku a střídal – hádal bych, že z těch skoro 8-mi minut to možná 4-5 udělalo, ale i tak beru 3 minuty dolů proti loňsku jako dobrý výsledek. Ostatně 4-té místo v kategorii proti loňské 11-ce potěšilo taky. A to, že jsem možná po 6-ti letech získal “price-money” spíše pobavil u zarytého amatéra jako jsem já. Závod je součástí poháru Kutnohorska – opět nějaké bodíky přibyly. Při pohledu na listinu to vypadá hodně nadějně, ale upřímně musím říct, že M. Málek vynechal první dva závody, jinak je o parník lepší (možná spíše o dva). V každém případě se zdá, že i poslední závod seriálu bude o co bojovat – takže 6. října je to povinnost na Roháčovce bodovat.

Asi jako celý letošní rok jsem poznal, že už to není jen o fyzičce, ale hodně o hlavě – prostě když si závodník věří, krize se překonávají mnohem snadněji a výsledky jsou lepší – a konečně jsem si taky zafinišoval, a uhájil tak pozici v poslední rovince o tři vteřiny. I v tom finiši jsem si prostě věřil – a podržel temto/spíše stupňoval. Uvidíme letošní zimu, kdy mě čeká změna působiště, jak bude čas na trénink, nicméně se těším na příští “první veteránskou 40+) sezońu. A pomalu taky budu doufat v podporu dcerky – aby poznala sport jako možnost zábavy a součást života, třeba si za dva, za tři roky zaběhne nějaký závod “pro pidíky kolem parku”. No co, jedni odchází mezi veterány, musí nastoupit zase mladší generace 🙂

A do závěru sezony, přeji kolegům běžcům dobrý trénink přes zimu a trochu odpočinku.