Silniční běh Kolín – Velký Osek – Kolín (KVOK) patří k tradičním běhům v Polabí. Proti klasickým desítkám je dvojnásobný, ale zase je to rovina rovinovatá. Převýšení není snad žádné. Leotšní ročník měl proti předchozím menší účast, přestože bylo počasí téměř ideální – téměř bezvětčí a příjemné teplo (no možná nemuselo tolik pálit Slunce, ale to už by bylo asi příliš dokonalé). Kdo běhá desítky, jako já, pozná, že 20 je prostě více než deset a to mnohem více. Jestliže běžně už se na 8-mém kilometru člověk těší do cíle a nějaká krize ho nerozhodí, tady je pořád 12 km tratě. V případě KVOKu navíc každý ví, že kam doběhl, odtamtud se musí zase vrátit 🙂 Takže vzdát na desátém km, znamená, že musí závodník zpět deset km dojít. Není lepší motivace :-).

Závod se běží z 80% na cyklo/in-line stezce a je to mnohem lepší než normální silnice – navíc se pole rychle roztrhá, takže se běží ve dvojicích nebo osamoceně – to je sice pro psychiku náročnější, ale zase běží každý za sebe a na sebe. Pochválit musím pořadatele a policejní doprovod – kdekoliv byl přeběh silnice/nepřehledné místo, byli pořadatelé a ukázali/zastavili auto – je to drobnost, ale závodníkovi hodně pomůže, když nemusí přemýšlet, kde přesně přeběhnout, kam se koukat na auta, …

Letos po matných výsledcích ze začátku sezony jsem byl časem a hlavně tím, že šlachy vydržely až do 12-tého km zcela bez problému, velmi potěšen. Šlachy jsem navíc dorazil špatným došlapem na obrubník, takže by možná vydržely i déle – projevuje se asi masážní a relaxační kůra. Uvidíme na dalších bězích do vrchu – už se na ně těším.

Letos musím rozhodně poděkovat i doprovodnému vozidlu – táta se snažil a doplnění tekutin bylo vzorové. Sice už ztratil ono povzbuzování a pohánění nebohého závodníka (tedy mě, když už přemýšlím “co to bylo za blbost dát se na takovýhle závod”), kdy mě dokázal “hnát před sebou”, ale je fajn mít aspoň nějakou psychickou podporu a pití na trati – hlavně vzhledem k tomu teplu.

Pogratulovat musím i bráchovi – s minimálním tréninkem je doběhnutí úspěch – 20 km už prostě je trať, kde se každý vytrápí. Všem, kdo si tohle chce vyzkoušet doporučím jediné: klid a brát to tak, že jde o to doběhnout a čas je až na druhém místě. Na 20 km už začnou bolet chodidla, stačí jen o trochu více utáhnout tkaničky. Budou bolet i šlachy a klouby – asfalt je tvrdý a unavené svaly už tolik nepomohou odlehčit nárazům, …

Takže za rok vzhůru na další ročník a i další závody.