Mateřství … co to vlastně je?
Není to tak dlouho, co jsem se rozepsal o singles dívkách/slečnách, které tvrdí, jak moc touží po rodině a dětech. Mluví se o tom dnes poměrně často, vykládají to sociologové, psychologové, politici, v hospodách … tak proč se nepřidat. Jedním z problémů, které já osobně vidím je fakt, že pod tím „mít dítě“ rozumí různí lidé různé věci. A tady mám pocit, že si poměrně dost lidí, kteří tvrdí „chci mít děti/rodinu“ počíná zhruba stejně jako když tvrdí „chci mít auto/dům/televizi“. Moderní člověk (rozuměno z pohledu bank) samozřejmě s autem nečeká, až na něj našetří, ale „lízne“ si ho/půjčí si na něj – svým způsobem tedy dobu potřebnou na přípravu a zajištění auto posune až za okamžik samotného pořízení si věci. V mnoha případech je to jistě jev žádoucí/smysluplný. Těžko očekávat, že někdo bude 15 let šetřit a bydlet ve stanu, než si koupí dům/byt. Na druhou stranu se rozmach půjček projevil i u věcí zbytných a mnoho lidí k nim přistupuje stylem – teď to mít budu a za týden se uvidí. Prostě – chci si užívat hned – a nečekat na to, nepřipravovat se na to, nedělat pro to nic (skoro nic) dopředu. U auta, pračky, televize se asi nic moc neděje, ale u dítěte a rodiny to je přeci jen trochu jiné. Říct po půl roce s dítětem … „Sakra, to je moc práce a já na to vlastně nemám“ … je přeci jen o něco obtížnější než rozloučit se s novou LCD televizí. Naštěstí pořád ještě u většiny mladých lidí funguje něco jako „pojistka“ – sice mluví o mnoha věcech, ale sami se svými činy usvědčují, že jim vynaložená námaha přijde neadekvátní získanému potěšení. Proto máme mnoho singles, kteří „hledají trvalý vztah“ tím způsobem, že obrážejí večírky a diskotéky a probouzejí se pokaždé s někým jiným, případně sedí doma a stěžují si, jaký je svět k nim hnusnej a že je nikdo nechce. Speciálním případem jsou slečny obletující bohaté pány s vírou, že s nimi si dotyčný nechce jen užít, ale je přece miluje. Podobně pak mladíci, kteří neustále pokukují po „barbínách“ a diskotékových slečnách.
Takže problém je možná v tom, že mnoho lidí se naučilo žít bez plánování a ochoty nejprve „něco dělat“ a pak teprve „sklízet plody“. Převážně ve vztazích a dětech to považuji za velmi nebezpečný jev – možná staromilsky, ale pořád mám pocit, že mateřství a otcovství nezačíná dnem oplodnění vajíčka nebo dokonce porodem, ale dlouho předtím, kdy je třeba pro potomka zajistit nějaké, aspoň trochu rozumné, podmínky a mít trochu i vizi, jak ho budu vychovávat nejen první půl rok, ale i za rok, za pět let … Nevolám po plánování ve stylu „první dovolená v Jugoslávii – první dítě“, ale pro trochu odpovědnější přístup a ochotě si přiznat, že pokud nejsem před narozením schopen připravit nějaké zázemí, tak po narození dítěte to nedokážu tím spíš. A věto „Ono se to vždycky nějak udělá“ je sice pravdivá, ale zároveň představuje velkou absenci odpovědnosti a ochotu nechat se zachraňovat něčím a někým. Ať už jsou to rodiče, nebo sociální dávky …
Na závěr možná jedna otázka: Jak věřit mladým lidem, kteří prohlašují, že pro svoje dítě udělají vše, když … zatím nejsou pro něj ochotni udělat v podstatě vůbec nic?
LinkedIn
