Záporné úroky

August 22, 2016 by · Leave a Comment
Filed under: Ekonomika, finance, Život jako takový 

V posledních týdnech téměř pravidelná zpráva – další banka přechází k záporným úrokům, uvažuje/zavádí poplatky za účty, ECB uvažuje o dalším snížením úrokové sazby = zvýšením záporného úroku atd. Je to opravdu tak špatné? No bohužel to vypadá, že ano je to tak špatné, možná ještě horší. A to nejhorší je, že jsme po předchozí “krizi” před cca 5-ti lety ve velmi podobné (mnohde horší) situaci, “u vesla” je stejná skupina lidí, kteří na předchozí krizi neměli lék, tak se neúspěšnou léčbu snaží zopakovat s vyšší intenzitou pod heslem “tentokrát to třeba vyjde …”.

Dobrá zpráva je, že pro běžné lidi problém nastává relativně zanedbatelně. Většina lidí už dnes úspory nemá v penězích, ale “v něčem” – od nemovitostí přes akcie, zlato, … případně je v lepší situaci (je to legrační, ale je to tak) a má naopak dluh …. takže znehodnocení peněz je pro ně výhoda. Banky teď procitly a zjistily, že to co dodnes bylo výhodou – vlastnictví peněz, kterým ovlivňovaly  a řídily ekonomiku je najednou problém … takže se snaží peněz zbavit (záporné úroky, poplatky). A radostně se tak řítíme do neznáma … peníze již nejsou nositelem hodnoty, banky o ně nestojí a vlády v podstatě nemají tuchu co s tím.

Důležitý impuls asi bylo zjištění centrálních bank, že nástroje, které dosud fungovaly (pohyb úrokové sazby) pro postrčení/zpomalení ekonomik, najednou nefungují … celkem mě překvapuje, že si to “největší mozky” našich bank neuvědomili už dávno – prostě pokud není, kdo by podnikal = zhodnocoval kapitál, tak ani zvýšení dostupnosti peněz kapitál zhodnocovat nebude. A EU v tuhle chvíli stojí a “čumí” – naše zboží je drahé, protože technologicky se nám mnoho zemí vyrovnalo, ale pořád jsou levnější => nikdo ho moc nechce. Jenom z turismu se EU neuživí, protože “skanzen socialismu”, který tu máme zase tak moc zajímavý není. A jenom vydělávání peněz z vlastnictví jiných už taky nestačí, protože to spíše začíná vypadat, že jiní “si koupili nás”. A do toho jsme zhýčkaná generace, která mnohdy do práce chodila pracovní dobu “spíše odsedět/odestát” než pracovat + spíše než hledat řešení se naučila hledat jak “se zbavit zodpovědnosti”.

Možná tak přichází doba, kdy právě dole, mezi drobnými podnikateli, bude třeba hledat spásu – lidi, kteří dokáži vytvořit něco, co bude unikátní a budeme za to ochotni platit nejen my, ale i zahraniční zájemci … jenže ty jsme si tu zadusili společnými silami “úředních obtíží” a “korporátní mašinérií”. Pryč je doba, kdy stačilo mít lidi, kteří pracovali – otrokářství, doba, kdy stačilo mít pole a nechat na něm za desátek hospodařit jiné – feudalismus, doba, kdy nejdůležitější bylo mít stroje – pracovní prostředky (kapitalismus 18. století), doba kdy nejpodstatnější bylo mít suroviny (kapitalismus 19. století), doba, kdy rozhodovaly finance (asi období do současnosti) … přichází doba, kdy vítězit bude ??? No a teď babo raď, co to bude … já sázím na lidský kapitál = lidi, kteří budou chtít “něco dokázat” a mít ochotu jít do rizika a bojovat. Smutná zpráva je, že zrovna tohle v tuhle chvíli v EU je nedostatkové zboží. Minulé století nás odnaučilo nést odpovědnost sami za sebe a raději jsme nechali státy/firmy řídit každého z nás. V tuhle chvíli ale možná nastává okamžik, že se to a) znovu naučíme (aspoň ti mladší a ekonomicky aktivní, b) budeme zašlapáni do země jako plevel a “slepá vývojová větev”.

Tak co si vybereme … neodpovídejme – ale pokud se rozhodneme pro variantu a), tak koukejme hejbnout zadkem a něco pro to udělat. A bez výmluv, že jeden člověk nic nezmůže, protože ČLOVĚK toho zmůže zatraceně dost …

Print Friendly, PDF & Email
Share

Dálnice D1 jako vizitka

August 8, 2016 by · Leave a Comment
Filed under: Život jako takový 

Po nějaké době jsem včera jel kus cesty po dálnici D1 (konkrétně ze Slavkova přes Brno do Prahy. Únavná a dlouhá cesta ve dni, kdy se spoustu lidí vracela z dovolených a pokračuje oprava D1. A nevím proč, mám pocit, že o dnešní době to vypovídá více než spousta analytiků a psychologů.

  1. je rozkopáno/opravováno poměrně velké množství dlouhých úseků … celkem to není problém, pokud lidé jedou rozumně – jede se konstantně cca 80km/h +/- 5km/h cesta ubíhá pomaleji, ale ubíhá. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že i když jsem jel v podvečer, i když byla neděle … nikdo nepracuje. Bohužel ani ve všední dny dopoledne není pravidlem, že by panoval čilý ruch – pokud je úsek 8km zablokován, tak jeden bagr a dva postávající dělníci rozhodně nejsou IMHO adekvátní aktivita. Rozumím, že když někdo získá zakázku, chce jí rychle “rozestavět”, aby jí měl jistou, ale od toho je přece vedení oprav, aby vyčlenilo na uzavírky jen nezbytnou dobu prací + malou rezervu. Celkem by mě zajímalo, jestli by schvalovatel těchto harmonogramů schválil podobně i opravu svého domu … a nevadilo mu, že někdo vyboural okna, pak na týden zmizí a za týden přišel, že teď už má okna, tak je jde namontovat.
  2. havárie … je to smutné, ale je realita, že se stávají. Co je horší, je lidská zvědavost a bezohlednost – když už se stane a je silnice sveden ajen do jednoho pruhu, tak zvědavost a zpomalení v tomhle úseku na jízdu krokem, abych se mohl podívat, co se stalo ve smyslu “… no podívej Máňo, jak je rozsekanej, to bude škody, určitě jel jako prase …” je neskutečná bezohlednost, protože to brzdí dva spojující se pruhy za ním … zdržení vzniká ani ne tolik kvůli spojení pruhů, ale kvůli podobným zvědavým pitomcům. Zrovna včera bylo vidět, jak kolem bouračky přede mnou 2 ze 3 aut, které jsem viděl zpomalili a celé auto čučelo na nakládaný vrak.
  3. zip – no prostě ho neumíme a spolu s neblikáním při výjezdu z kruhové křižovatky je to jeden z největších problémů plynulosti dopravy – protože pokud se začnou dvě auta pchát do jedné mezery – druhý pruh musí zastavit – a už se to seká. Takže pomalu – ZIP se spíná až na konci – nemá smysl se řadit půl kilometru před spojením do druhého pruhu, který je průběžný … a pro ty v průběžném – jedno auto pouštím, další ne (zastavil bych a fronta za mnou by se opět zasekla a rozjížděla se …)
  4. obecně jízda – jedu pomalu – jedu v pravém, opakuji v pravém pruhu … piloti jedoucí 100 v prostředním pruhu, protože jet v pravém pomalém/stoupacím pruhu by se dotklo jejich ega neukazují svojí rychlost, ale nafoukanost. Vím, D1 je v pravém rozbitá, ale to není důvod zdržovat, zvláště když je po víkendu dálnice plná … a pokud naopak někoho předjíždím, kdo se blíží k dalšímu vozidlu, předjíždím co nejrychleji, aby i tento mohl dojížděné vozidlo v klidu a plynule předjet – řidiči, kteří se uspokojí tím, že dojedou někoho na jeho úroveň a následně jedou vedle něj, aby musel zpomalit když dojede např. kamion jsou stejně bezohlední jako kamiony, které se předjíždí stylem ty jedeš 80, já 82 -> nasáčkuji se vedle teba a 2 km so při předjíždění povídáme – ostatní a čekají.

Obecně musím říct, že cca 20% řidičů jezdí “jako prasata” a v autech si masírují svoje ego – bohužel dost na to, aby na našich dálnicích a silnicích panovala nervozita -> pravděpodobnost nehod se zvyšovala. A musím dodat, že policie k tomu alibisticky přihlíží a “za bukem” vybírá za rychlost/kontroluje lékárničky … je to smutný obraz, který o nás a našem systému silnice ukazují.

Print Friendly, PDF & Email
Share

2016 Brexit trochu jinak

June 24, 2016 by · Leave a Comment
Filed under: Ekonomika, finance, Život jako takový 

23.6.2016 Britové rozhodli, že chtějí opustit EU … určitě významná událost a “první rozhodnutí tohoto typu” os založení EU. Je asi úplně jedno, jestli Britové takto své referendum chápali, nebo ne, ale faktem je:

  1. Pokud otázka zněla “chcete zůstat v EU” tak jak dnes “Brusel” vypadá, asi jejich volbě rozumím. Dokonce jsem přesvědčen, že v mnoha jiných zemích by výsledek byl podobný a jedno jestli 51:49 nebo 49:51. Toto referendum je velkým varováním pro EU, že stávající model a způsob provedení integrace (jinak IMHO pozitivní myšlenky) je prostě dlouhodobě neúnosný. Pro lidi z řad voličů se stalo mediálně nejvýraznější činností EU různé normy, zákazy, nařízení, které nemusí být ani špatně, ale na žebříčku důležitosti leží hluboko za horizontem a mnoha jinými problémy. A skoro jsem přesvědčen, že pokud se okruh problémů které EU řeší (nebo se tak prezentuje) změní, nebo Brexitem odchody nekončí, ale spíše začíná doba “odtávání” EU
  2. Velikým vítězem je určitě Rusko, pro které je lepší hodně malých partnerů s kterými lze jednoduše manipulovat než jeden velký. I když v tomto případě jsem skoro přesvědčen, že Británie bude důstojným partnerem komukoliv už jen z historického hlediska.
  3. Analýzy ekonomických dopadů v tuto chvíli považuji za nesmysly – nikdo zatím netuší, jaký model GB zvolí a jak se k tomu postaví EU. Ale hlavně – dnes se dohadují firmy mezi sebou a pokud se jim to vyplatí, najdou cestu jak administrativní překážky překonat rychleji (a levněji) než si úředníci dokáží představit.

Obecně si myslím, že Brexit není příliš dobrým krokem, ale … určitě to není fatální krok a jeho vliv se IMHO spíše přeceňuje. Nám nezbývá než popřát GB a EU (tedy sami sobě), aby se s tímto rozhodnutím naučili žít a využili ho jako příležitost “posunout se dál”.

P.S. Je celkem zajímavé sledovat reakce Evropských politiků – kolik jen slov o nutnosti změny o tom, jak EU nyní nefunguje. Je fajn vědět, že hlavy pomazané vše věděli již dlouho dopředu, ale k pohnutí jejich ctnostnými zadky je potřeba je “do nich nakopat”. A to ještě nevíme (ale skoro bych v to věřil), jestli stávající slova o nutnosti změny nebudou za měsíc zapomenuta a karavana shnilých úřadů v Bruselu nepojede dál … Sám za sebe si myslím, že EU v tuto chvíli musí projít “očistou” a být osekána na kost, aby se množství pijavic a pracovníků pro práci snížilo na únosnou úroveň a pokud to s podporou menších a chudších států myslí vážně, navrhuji přesunout hlavní EU organizace do nějakého chudého regionu … pomůže to oběma stranám, jedni získají pracovní místa a druzí zjistí, jak žije “evropan” mimo jejich Bruselské paláce.

P.S. 2 Abych se přiznal, skoro jsem čekal, že se najde někdo, kdo není s výsledkem hlasování spokojen a navrhne nové … a pokud by to nevyšlo, asi by chtěl ještě další a pak možná opět další a pak … ne pak, ale hned by měl být nakopán do míst, kde záda plynule přecházejí v nohy. Jestli je něco v demokracii svaté, pak je to výsledek hlasování. Většina hlasujících se rozhodla pro variantu – toto rozhodnutí je třeba respektovat. Možná ho lze revidovat za x-let, když se něco významného změní, co by mohlo hlasování ovlivnit, ale takhle opravdu ne. Nebo chce dotyčný tvrdit, že britové jsou nesvéprávné malé děti, které se neumí rozhodnout a je třeba je vést za ručičku, případně jim naplácat, když zlobí?

Print Friendly, PDF & Email
Share

2016 jak šel Bobin do světa

May 18, 2016 by · Leave a Comment
Filed under: Život jako takový 

Po dlouhých 11-ti letech jsem dnes prodával Bobina – moje první auto. Pravda už přes rok mám jiné, ale Bobin bude vždycky ten První :-). Vždyť jsem se na něm naučil jezdit a nejen já … přivezl jsem sním Klárku z nemocnice po porodu, procestovali jsme ČR křížem krážem, několikrát byli v Alpách, nespočetněkrát na Slovensku … A Bobin (mimochodem Ford Focus 1.8 TDi 66kW, abych byl přesný) stále jezdil a nikde nás nenechal na holičkách. Vyjeli jsme s ním všude a prožili spoustu věcí – procházel jsem účtenky ze servisů – za 11 let se přeci jen občas do servisu musí a vzpomínal jsem na vše krásné. Na cesty po Šumavě a kolem Lipna, na x cest na Jizerku na běžky, na prasklou pneu na dálnici s Klárkou v autě, na elektriku, která “za tepla” tavila i tu nejsilnější pojistku než se ukázalo, že je tam pidioděrka na kabelu, která se v teple posunula na kostru … prostě na 11 let s Bobinem.

A zároveň jsem si uvědomil jak pohodové to bylo auto … ve čtyřech s koly na střeše do Alp za 5,8 l/100 km a to  po dálnici, sněhové řetězy jsem při všech těch horských cestách nasazoval snad 4 krát za ty roky, párkrát jsem zapínal vyhřívání sedadel … ale hlavně pohodově a spolehlivě jezdil a jezdil. Na dovolené, výlety, závody, … ani snad už nevěřím, že bych s jiným autem najel skoro 155 tis. km (měl 82 tis. když jsem ho hrdě přebíral). Tam všude nás Bobin dovezl.

A vždycky jsem měl pocit, že Bobin jezdí rád – hlavně v kopcích mi přišlo, že “ožil” a hnal se do kopců jak o život … s rozvahou, ale svižně. Doufám, že si ještě pár km užije a přeji mu hodně šťastných km bez nehod.

Díky Bobine, doufám, že jsi v dobrých rukou a nový majitel se o tebe bude starat aspoň tak jako já. Hlídej nové majitele a pokud někdy udělají chybku, pomož jim, jako jsi párkrát pomohl mně – vzpomenu si na pár chvilek, kdy mě zachránil tvrdý podvozek a kvalitní pneu … Chraň i nového “skřítka” který v tobě bude jezdit, jako jsi vždy hlídal malou Klárku.

Print Friendly, PDF & Email
Share

DVD, piráti x právo

January 24, 2016 by · Leave a Comment
Filed under: Život jako takový 

V poslední době se stále hovoří o ztrátách uměleckého světa porušováním práv ze strany pirátů, hackerů, nelegálních kopií … Z právního hlediska se určitě jedná o krádež – byť okradenému “nic neubude” – jen potenciální zisk. O tom žádná, prostě to krádež je. Na druhou stranu nyní (s malou dcerou) občas zapínám DVD a přístup tvůrců filmů, pohádek, … je (a teď pánové sorry) imbecilita na druhou. Kdo je zvědavý na pohádkách od Disney na 4x reklamu Disney než se dopracuje k pohádce? Když už se tak oháníte zákony, buďte zae féroví a na DVD uveďte pohádky x minut, reklama y minut – možná bychom zjistili, že chcete platit za vlastní propagaci … Sám se živím duševní prací, takže duševní vlastnictví ctím, ale pokud si koupím film a stejně je plný reklamy – byť na začátku, tak sorry, ale nelíbí se mi to – a rovnou tak i přiznám, že občas něco stáhnu, možná starší filmy, ale důvod je v poslední době ne těch 50,100,200, xxx CZK za DVD, ale prostě nechci být otravován “prsením” se jakéhosi producenta. Až si pan producent sedne do auta a před každým rozjetím se mu na tachometrech promítne reklamní film na značku vozu xyz a řekne, jo, přesně tak si auto představuji, až si před zavoláním z mobilu shlédne video propagující jeho výrobce mobilního telefonu a nadšeně tomu zatleská, neřeknu ani popel – ale přesně stejnou kokotinu nám filmový producenti a distributoři DVD předvádějí.

Nebudu zde nabádat k pirátství, ani krádežím, jen zde chci upozornit co si producenti a naše OSA vydobyli za pitomá práva a standard – jestli chtějí zvýšit své prodeje, možná by se měli zamyslet, že jejich výrobek je zboží jako cokoliv jiného (u 90% to s uměním beztak nemá co společného) – a tam je použitelnost jedna z nejdůležitějších vlastností. A pokud použitelnost svého zboží takto idiotsky likvidují, tak dobře jim tak, že si je kupuje málo lidí, za svojí prostoduchost si to zaslouží.

Print Friendly, PDF & Email
Share

sedm smrtelných (hlavních) hříchů

December 1, 2015 by · Leave a Comment
Filed under: Život jako takový 

Katolická církev považuje za sedm hlavních hříchů: (jen pro upřesnění bych doplnil, že hlavní je “od hlavy” nikoliv, že by byly považovány za ty nejhorší, spíše za “základní”)

  1. Pýchu (superbia, vanity)
  2. Lakomství (avaritia, avarice)
  3. Závist (invidia, envy)
  4. Hněv (ira, wrath)
  5. Smilstvo (luxuria, lust)
  6. Nestřídmost (gula, gluttony)
  7. Lenost (acedia, sloth)

Je třeba hlavně připomenout, že jsou myšleny spíše obrazně, takže pod pýchou musíme vidět spíše nadřazenst a pocit vlastní výjimečnosti, neochotu respektovat ty druhé, pod smilstvem spíše touhu po zážitcích nejen erotických, pod leností neschopnost a neochotu využívat vlastních schopností …

Je až legrační, když se takto o těchto hříších zamyslíme (případně o sedmi ctnostech –  Pokora (humilitas), Štědrost (liberalitas), Přejícnost (humanitas, charitas), Mírumilovnost (patientia), Cudnost (castitas), Střídmost (frenum), Činorodost (industria)) v souvislosti s těmi, kdo je vyslovili. Není právě ono tvrzení o jedinečnosti Krista a jediného “správného boha” onou pýchou a nadřazením vlastního názoru nad ty ostatní, není chování církve a stavba honosných chrámů (převážně v minulosti) oním lakomstvím/nestřídmostí není … Je to zjevně věc pohledu, ale zdá se mi, že církev se nechová zcela dle svých vlastních postulátů a pokud ty platí, nečeká jí cesta do jí vysněného ráje, ale naopak do spodních pater očistce.

V každém případě by se, možná, každý z nás měl zamyslet nad těmito sedmi hříchy/symboly a říci si, zda-li se ho nedopouští, případně proč tak dělá. Mnoho z nás určitě nebude všechy považovat za hříchy (je opravdu tak špatné chtít si užívat života, hromadit majetek, …). Spíše než onen jednotlivý výraz (smilstvo, nestřídmost) tam musíme vidět obecnou vlastnost, obecné chování – jistě si každý chceme život “užít”, jen bychom měli možná přemýšlet, co za to naopak dáváme okolnímu světu. Pokud to někomu vyhovuje, určitě může vesele shromažďovat majetek, ale zároveň by měl pomyslet s jistou mírou solidarity na ostatní. Určitě se dokážeme rozčílit a pocítit hněm … ale neměl by se přeměnit v nenávist a pomstu jen pro vlastní dobrý pocit. Můžeme i jiným závidět, ale mělo by to vést spíše k tomu snažit se to také získat a “být lepším, schopnějším”, než k touze, aby o to on přišel. …

Tento text jsem psal před šesti lety … a koukám, že ho ani nemusím upravovat – stále si myslím, že to hlavní (a nejlepší) co pro sebe i tento svět můžeme dělat je snažit se být sami sebou a starat se o svoje nejbližší okolí. Pokud nebude v pořádku naše rodina, okruh nejbližší přátel, pracovní kolektiv … je nám kulový platné, že jse pořádek ve státě. Toto svoje okolí si tak musíme pěstovat a chránit a teprve na jeho základě budovat další propojení a hodnoty.

Print Friendly, PDF & Email
Share

Paříž 13.11.2015 – začátek války?

November 14, 2015 by · Leave a Comment
Filed under: Politika, Život jako takový 

Den po útocích v Paříži čteme mnoho komentářů o válce s teroristy, čteme a vidíme mnoho projevů solidarity (od nasvícených věží do barev francouzské trikolory, po soustrastné telefonáty a dopisy). Nevím proč, ale přijde mi to neskutečně alibistické a sorry “Evropské”. Jeden z největších problému (dle mého názoru) Evropy je v tuto chvíli nedůslednost a alibismus. Pokud již máme mluvit o válečném stavu, musíme být připraveni válku začít – ne slovní, ale opravdu vyslat bojové jednotky proti IS. Za daného rozložení sil by síla (zlomek síly) NATO musel stačit. Musíme zapomenout na příjmy ze zbrojení – pokud se tedy prokáže, že firma prodává zbraně do IS, měla by být potrestána (a ve válečném stavu by se to asi rovnalo velezradě – management takové firmy by nakráčel bručet na x let natvrdo a místo iPhonu by dostal do rukou lopatu). Musíme být připraveni, že válka nás něco bude stát – a to i z osobní svobody ve prospěch “fízlování a sledování” (je mi to nepříjemné, ale nevidím moc jinou cestu). A musíme si zároveň přiznat, že válka prostě bolí … jinak je to jen slovní exhibice, kterou v tuto chvíli politici předvádějí.

Zároveň bychom měli přiznat, že je to útok na Evropu jako místo relativní svobody a tolerance – a to si tak musíme držet. Neměli bychom teď podlehnout laciným řešením “všichni muslimové do táborů”, zbourat všechny mešity … ne, nemyslím si, že to by byla cesta. Ale ve stejný okamžik musíme stejně bránit SVOJE právo – a nacionální útoky proti evropanům trestat stejně přísně jako exemplární tresty některých rasistických útoků (proti menšině). Kdo z nás by si nevzpomněl na tresty pro rasistické urážky cikánů – stejně rasistické jsou mnohé útoky na “gádže”. Ne přísnější, ale stejné ty tresty musí být, abychom potvrdili Evropu jako místo, kde se hodnota člověka měří jeho schopností a ne barvou pleti nebo národností. Takže konec rasistů, ale i “sluníčkářů” – za krádež musí být stejný trest pro “árijce v bílé košili” jako pro “špinavého čmouda ze země xy”. To je ta největší hodnota, kterou máme (nebo se tak tváříme) a která IMHO z Evropy udělala místo kulturní a ekonomicky velmi silné.

Sám jsem zvědav, jestli po emotivních vyjádření politiků těsně po útocích za měsíc něco bude, nebo to bude další příklad alibistických keců – jestli ano, tak prohráváme 🙁 a to bohužel zaslouženě.

Print Friendly, PDF & Email
Share

Hra stínových divadel

November 25, 2014 by · Leave a Comment
Filed under: Život jako takový 

Dnes jsem měl možná jednu z nejhezčích možností pozorovat “hru stínů” v realitě. Jednání 4 stran ve které pouze dvě znaly pravidla a cíl hry, jedna ho tušila (a hlavně věděla, že cílem ani hřištěm není dopředu deklarovaný obsah jednání) a jedna strana, která se snažila bojovat bez znalostí pravidel. Úžasná možnost pozorovat strategie jednání figurek na šachovnici pro jedny bez políček a pro druhé s podporou těchto “slepých pěšáků” pro podporu svých cílů. Hra od začátku odsouzená k prohře pěšáků (resp. jejich obětování vyšší hře) s cílem, kterého od začátku nebylo možné dosáhnout a soustředila se následně na boj “o co nejmenší ztráty” velkých figur.

Mohl jsem si toto vše dovolit z pozice člověka, který je do hry osobně vložen, ale výsledek má na mě relativně malý dopad (spíše morální než jiný) a má relativně malou manévrovací pozici. Nejtěžší bylo asi v této hře “objevovat nová pravidla”. Možná to největší, dříve tušené bylo zjištění, že když se dva opírají o sebe z dvou stran potoka, mohou se sice nesnášet, ale jeden bez druhého se neobejde, bez opory do toho potoka spadne … A zároveň možná to zjištění, proč jsou zrovna tihle těmi figurami ve hře a ostatní jen pěšáky … no protože si tohle uvědomili a možná se skřípěním zubů, možná neradi, ale jeden o druhého se opírají a akceptují to, že se potřebují, zatímco pěchota pod nimi se sestřeluje v zoufalé snaze chránit svojí kůži/pozici bez ohledu na následky za dva tři tahy hry. A asi nejhorším zjištěním byl fakt, že tyto čtyři strany MAJÍ společný cíl a přesto nestojí vedle sebe a nesnaží se ho dosáhnout (teď otevřeně říkám, že nedám na deklaraci cílů, ale na to co jednotlivé figur(k)y ve skutečnosti dělají).

Dlouhá byla tato hra, která vyústila v pat postavený na snaze “už nic neztratit” (tedy v té vyšší hře) a chabé motivaci těch dole, kteří moc netuší “co se hraje”. V mém případě aspoň trochu opepřená jedno důležité rozhodnutí. Ne, zdaleka to rozhodnutí nepadlo v tomto okamžiku, to rozhodnutí již padlo dříve, jen to byl spouštěč druhé fáze každého rozhodnutí – to rozhodnutí si přiznat a akceptovat ho – možná i dát vědět ven. No a čeká mě tak poslední fáze tohoto rozhodnutí – naučit se s ním žít. Sám netuším, která fáze je nejhorší/nejtěžší/nejdůležitější … jen vím, že mi (s přibývajícím věkem) všechny trvají déle a více bolí. V podstatě je to rozhodnutí o které jsem věděl již před dvěma lety (že ho budu muset udělat), možná je to rozhodnutí, které jsem udělal již několikrát, možná je tentokrát dokonce podložené jinou silnou motivací, přesto je to rozhodnutí těžké. Těžké nejen proto, že změna s lety více bolí, těžké i tím, že si více uvědomuji, kolika lidí kolem mě se dotkne, možná jim to život zkomplikuje, možná je to nakopne vpřed, možná dá šanci někomu jinému koho dosud vůbec neznám … prostě rozhodnutí, které otevře cestu mimo vyšlapanou pěšinku a hodně lidí bude donuceno “šlápnout v životě mimo chodník” jenom proto, že se jeden “šmudla” ROZHODL.

Dlouhá hra a dlouhý den … končící znovu v potvrzení “čím jsem byl, byl jsem rád” a vírou, že podobných rozhodnutích jsem udělal několik a žádného nelituji … snad nebudu litovat ani tohoto a naučím se sním žít a nadále se budu životem bavit. Touha mít život zajímavý a plný akcí se mi zatím daří nadmíru … díky živote za to.

Na závěr možná drobné poučení pro mě (až paměť klesne pod další hranici) i ostatní:

  1. Hru bez pravidel nelze vyhrát jinak než náhodou nebo poznáním pravidel.
  2. Pokud dokážete změnit hru tak, aby vítězství ostatních záviselo na vítězství vašem, na 99% vyhrajete
  3. Naopak platí “když nemůžeš vyhrát … nebojuj”
  4. Místo bavení se o životě, bavme se životem 🙂
Print Friendly, PDF & Email
Share

Největší deprese

November 10, 2014 by · Leave a Comment
Filed under: Uncategorized, Život jako takový 

Zrovna včera jsem tak přemýšlel, co lidem přináší největší depresi. Z historie a zkušeností je jasné, že to nejsou problémy – paradoxně jsou možná šťastnější lidé chudí, případně období krizí, kdy lidé mají “opticky” těžší život, ale naučí se radovat z maličkostí. Mnohem horší IMHO jsou ztráty iluzí a nenaplnění cílů. O to více mě fascinuje, kolik kolem sebe vidím lidí, kteří si malují růžový svět, aniž by přemýšlely, jestli jsou jejich představy reálné – a následně naráží na zklamání a depresi, že se jim nesplnilo něco, co se snad ani splnit nemohlo.
Neříkám, že by neměl být člověk optimistou, ale zase si myslím, že již člověk se základním vzděláním by měl být schopen říci 1+1=2 i když mně by se líbilo, kdyby to bylo 10, tak to pořád budou 2 🙂
No nic, jdu si radostně užívat svých dalších snů … i starostí.

Print Friendly, PDF & Email
Share

A malá jde do školky

August 31, 2014 by · Leave a Comment
Filed under: Život jako takový 

Tak zítra poprvé vyrazí malá do školky – poprvé delší čas bez někoho z rodiny (dosud byla vždy s někým z nás, případně s dědou/babičkou). Z hlediska dítěte to musí být dramatická změna. Já si jí sice vůbec nepamatuji, ostatně podobně jako většinu svých poprvé, ale i tak mám pocit, že pro dítě to musí být šok a zmatek v hlavičce … bez rodičů a jiných s kterými jsem dosud byl(a). Končí to období, kdy neustále byl někdo z rodiny “za zadkem” a hlídal aby se něco nestalo, končí období, kdy stačilo zakřičet mamí, tatí, babí, děduško … a někdo se hned zjevil a “pomojkal” a pofoukal bolístku.

No Zebřičko, vydrž to, je to těžké i pro ty kolem tebe, kteří teď přemýšlí, jak to zvládneš, jak si budeš s dětmi rozumět, jak se ti bude líbit učitelka, hračky, prostředí, … jak se “popereš” s dalším krokem do neznáma. Je to zase krok abys na nás byla méně a méně závislá … dnes jen na pár hodin, ale za pár let … no uvidíme. V každém případě, až si jednou na tuhle chvilku vzpomeneš, je to krok i pro nás … zase jedna etapa tvojí výchovy skončila a …další přichází.

Klárka na cestě

Print Friendly, PDF & Email
Share

Next Page »

TOPlist