Duatlon Mělník 2012 – bronzová sranda
Asi poslední letošní duatlon – Chloumek u Mělníka. Již potřetí byť letos s pozměněnou cyklistickou tratí. A ukázka toho, jak může i závodník běhající a jezdící duatlony/triatlony přes dvacet let (bohužel už je to tak), jet naprosto amatérsky a co horšího, pořád se vejde na bednu … Jako bych to za poslední dva roky neznal, opět jsem si stoupl na startu dozadu, takže po 300 m bylo čelo 100 m přede mnou a už jsem ho jenom dotahoval/z zpovzdálí sledoval. A to se mi běželo fakt dobře, jenže při této úrovni jsem prostě tu ztrátu, kdy jsem se protlačoval přes pole, neměl nárok dohnat. Rychlé obutí na kolo (díky bohu za něj) – start a předvedení další amatérské vložky. Čelo závodu jsem měl na dohled a hádám, že po cca 2km tak 200 metrů před sebou vedoucí dva závodníky a za nimi trojice, kterou jsem chtěl dotáhnout a jet v menší skupince, případně se zkusit držet někde v dohledu té první dvojice … jenže ouha, na 4-tém km jsem tu trojici dohnal a během 500metrů roztrhal, takže jsme zbyli jenom dva. A k dovršení všeho jsem kolegu na prvním kopci setřásl, protože jsem se pozdě ohlédnul a to už byl “v nedohlednu”, takže od šestého km sólo závod s vědomím, že dvojice přede mnou je daleko a nemám nárok je dohnat, a zbytek za mnou jsem vlastně jenom čekal, kdy mě dotáhne a zválcuje. Někde kolem sedmého km jsem si tak připadal, jako naprostý babral a amatér. Co horšího, na tom třetím místě jsem vydržel až do cíle, když už jsem za celou cestu nikoho před ani za sebou ani nezahlédnul… místo potěšilo, myslím, že i čas byl slušný, ale pro sebe to beru spíš jako výsměch a ponaučení, že příště “tudy ne, přátelé, rudy cesta nevede”.
Samotný závod byl klasika – hezký běh po lesních cestách a kolo, které se měnilo na poslední chvíli (díky zemědělcům a hluboké orbě) – obě perfektně značeno, byť sám, skoro nikde jsem na kole neváhal – jen několikrát mohla být šipka umístěna dříve před křižovatkou – už jsem brzdil, když jsem si nebyl jist kam a v poslední chvíli ji uviděl – ale to mohu přičíst spíše svému “sokolímu” oku a nezkušenosti na MTB. V každém případě jsem byl překvapen – trať byla IMHO mnohem méně náročná (na techniku jízdy) než ta minulá – takže na silničních úsecích jsem pořád koukal, kde už se zahne na pole/do lesa. Jenže pro mě (silničáře) to byla nakonec velká výhoda a lenost, že jsem zadní sjetou gumu nevyměnil za novou se ukázala jako zlatá – hodně přefouknuté kolo s minimálním vzorkem letělo po těch silničních úsecích jak splašené. A na těch pár terénních místech jsem to prostě “podržel na rukou” a přibrzdil.
A závěrečný běh už byl spíše povinnost – jsem zvědav na výsledky- první kolo jsem docela flákal, ale v druhém jsem měl pocit, že zase tak pomalu neběžím a pár závodníků o kolo zpět jsem ještě dal. Ale pořád to bylo s vědomím, že umístění už je vlastně dáno a jde jenom o čas.
Organizátorům skládám poklonu – vše běželo super od registrace, přes měření čipy, značení až po občerstvení v cíli. Pokud bude čas a síly za rok se zde určitě zase ukážu (a předvedu zase nějaký amatérský kousek).
P.S. Ani kdybych se držel na začátku vedoucí dvojice- zjevně bych na ně neměl, ale aspoň trochu bych je potrápil … takhle si jeli ve dvou “závod sami pro sebe”.
Duatlon Čáslav 2012
V neděli jsme se vrátili do Čáslavi – po jarní desítce v parku je druhým závodem duatlon – tedy 6km běh – 25 km kolo – 3km běh. Psal jsem to již několikrát, ten patk může Čáslavi každé město závidět, okruh na 3km je pestrý a po nádherném měkkém povrchu, střídají se rovné úseky, zatáčky, krátký výběh, sběh, … prostě 3km uletí rychleji než si běžec všimne, že vyrazil. I kolo má dobře zvolenou trať – nepříjemná je snad ta spojka mezi hlavními silnicemi, kde je asfalt nic moc, ale je to krátký úsek a nejsme žádné slečinky, že 🙂
Z celého závodu je cítit rodinná atmosféra a nadšení pro sport – na cyklo-části byli pořadatelé asi na všech nebezpečných místech, v cíli bylo něco k napití a ovoce – žádné “extrabuřty”, ale přesně to co sportovci potřebují. I vyhlášení se událo velmi rychle po doběhu. No konec chvály – Čáslavský duatlon mám prostě rád a pokud dovolí zdraví a čas, za rok mě tu zase uvidíte. O to spíše, že letošní čas a umístění mě hooodně potěšily – 8 minut dolů je sice z části zkrácením běhu (oprava atleťáku) a vlastně celou cestu nahoru jsem jel v balíku a střídal – hádal bych, že z těch skoro 8-mi minut to možná 4-5 udělalo, ale i tak beru 3 minuty dolů proti loňsku jako dobrý výsledek. Ostatně 4-té místo v kategorii proti loňské 11-ce potěšilo taky. A to, že jsem možná po 6-ti letech získal “price-money” spíše pobavil u zarytého amatéra jako jsem já. Závod je součástí poháru Kutnohorska – opět nějaké bodíky přibyly. Při pohledu na listinu to vypadá hodně nadějně, ale upřímně musím říct, že M. Málek vynechal první dva závody, jinak je o parník lepší (možná spíše o dva). V každém případě se zdá, že i poslední závod seriálu bude o co bojovat – takže 6. října je to povinnost na Roháčovce bodovat.
Asi jako celý letošní rok jsem poznal, že už to není jen o fyzičce, ale hodně o hlavě – prostě když si závodník věří, krize se překonávají mnohem snadněji a výsledky jsou lepší – a konečně jsem si taky zafinišoval, a uhájil tak pozici v poslední rovince o tři vteřiny. I v tom finiši jsem si prostě věřil – a podržel temto/spíše stupňoval. Uvidíme letošní zimu, kdy mě čeká změna působiště, jak bude čas na trénink, nicméně se těším na příští “první veteránskou 40+) sezońu. A pomalu taky budu doufat v podporu dcerky – aby poznala sport jako možnost zábavy a součást života, třeba si za dva, za tři roky zaběhne nějaký závod “pro pidíky kolem parku”. No co, jedni odchází mezi veterány, musí nastoupit zase mladší generace 🙂
A do závěru sezony, přeji kolegům běžcům dobrý trénink přes zimu a trochu odpočinku.
Manažerské hlavy pomazané (a Kolínská 10-tka)
Vzhledem k faktu, že jsem se rozhodl změnit pracovní pole působnosti jsem musel absolvovat několik rozhovorů s nadřízenými … a znovu a znovu mě nepřestávají překvapovat. Lidé, kteří tak rádi pronášejí hesla “když to nepůjde s Petrem, půjde to s Pavlem”, jsou najednou překvapeni, že někdo jiný to chce zkusit jinde. Co na to říci? Možná jenom: “Pánové, pánové, pánové. Já vás tady pozoruji a nestačím se divit. Existuje věc jako respekt k druhým (byť podřízeným) a kdo ji nemá, nezaslouží si respekt vůči sobě.” Snad to ani nebudu více rozebírat – celá situace je opravdu spíše úsměvná ukázka “světovosti” manažerů v ČR.
Takže důležitější událostí z minulého týdne byla kolínská 10-tka. Dostal jsem se sem asi po třech letech, díky termínové kolizi s Melechovem. Je to docela fajn běh – skoro celá cesta po silnici, snad jen krátký úsek u Klavar po lesní a polní cestě. Klasická obrátková trať a tím pro mě klasický problém – nevím proč, ale pravidelně po obrátce “zvadnu” – je celkem jedno, jestli je trať 8, 10, 15 nebo 20 km, ale do obrátky se mi běží dobře a po obrátce “deka”. Celkově jsem byl spokojen – sice jsem trochu doufal, že se dostanu pod 37 minut, k tomu mi pár vteřin chybělo, ale stejně to byla letos asi nejrychlejší desítka. A ještě víc mě potěšila účast – stovka běžců už je znakem, že se o závodu ví a lidi si do Kolína přijdou rádi zaběhat. No a za dva měsíce je další kolínský běh – Drozd – s mnohem delší tradicí a také mnohem prestižnější. Takže vzhůru do něj, běhá se dobře a areál v Borkách je pro běhy jako stvořený, bylo by hřích tam nezajít (a nezaběhat si).
LinkedIn
