Další ze závodů v Polabí resp. okolí Kolína – a v Nymburce navíc mohu pořád cítit “domácí půdu”. Pár let života jsem tu strávil a možná i těch nejhezčích – druhý stupeň základky, “gympl” a vlastně i část VŠ – to už sice napůl s kolejí v Praze, ale doma bylo asi pořád v Nymburce. No a na závěr jsem si tu ještě absolvoval civilku … rok a půl službě nikomu pro nic 🙂 Prostě mohu říct, že v Nymburce jsem vlastně vstoupil do života a jistá dávka nostalgie tu bude vždy. Sice už bych tu asi moc lidí nepoznal – gympláci se rozlezli po celé ČR (já nejsem výjimka), ale místa jsou pořád stejná – ať už hospoda, kde jsem si dal první pivo, plavečák, kde jsem závodně plaval, … prostě věci, které si člověk udrží ve vzpomínkách a ať byly jaké byly – rád na ně občas vzpomene.

Běh Lipovou Alejí je klasická (dokonce měřená, tedy oficiální) desítka – dva okruhy (dva a půl) na tartanu hezky roztrhají pole, pak následují tři skoro tříkilometrové okruhy kolem “Rémy” – krásným parkem Ostrova (mimochodem tam jsem měl posezení po promoci, abych dokreslil svojí svázanost s Nymburkem) a pak zase po dlouhé rovině (podél voleybalového hřiště, kde jsem sehrál hodně derby SKP-ZOM, když už jsem u těch vzpomínek) kolem dráhy do dalšího kola, resp. do posledního jednoho a půl kola na dráze.

Zajímavostí tohohle běhu je, že se běhá rychle – jednak je to rovina, jednak to prostě dobře utíká, rovný asfaltový povrch – snad v každém roce si tu zaběhnu jeden z nejlepších časů – letos kolem 36:20. Pravda, už jsem to běžel i o minutu lépe před dvěma lety, ale po loňském trápení se šlachou to beru jako slušný čas. Kdyby nefoukal ostrý vítr, který byl přeci jen v úseku kolem Labe docela líto, asi bych se kousnl a zkusil to pod 36:00 dát. No nic, uvidíme za rok – letos mám z běhu dobrý pocit, i časy jsou lepší než loni, uvidíme jak budou vypadat cyklo-části duatlonů a triatlonů.

K závodu patří i celkem dost diváků – takže asi nikdo nevypustí ani finiš, ale “dokope se” k běhu do posledního metru.

No co říci – asi šlo běžet lépe, ale přesto spokojenost a doufám, že za rok se tady “doma” s ostatními běžci zase potkám – a dík pořadatelům.

Oficiální web Lipové Aleje.

Po loňské absenci jsem letos znovu zajel na Lipanskou Stezku – nádherný běh starým městem a jeho okolím, který je zajímavý svým profilem – dva pětikilometrové okruhy “dolů – nahoru”. Trať je možná náročná i tím, že se velká část běží po kostkách, které lze opravdu nazvat kočičí hlavy – takže je třeba dávat pozor na každé šlápnutí. Ale krásné zákoutí kolem potoka a skal a proběhnutí přes historické náměstí jsou odměnou, kterou jinde moc nenaleznete. Navíc se pořád jedná o relativně málo známý běh – účast je cca 60 běžců v obou kategoriích – 5 i 10 km. To může leckoho zmást, jako mě před třemi lety, když jsem na pátém kilometru “lehce finišoval” s dvojící mladíků – přece nejsem nějaké staré železo – a vzápětí zjistil, že oni na pátém kilometru končí, zatímco mě ještě druhý okruh čeká 🙂

Letos bylo nádherné počasí – na běh až skoro moc teplo, ale sluníčko, bezvětří. Běželo se od začátku celkem svižně – resp. byl trochu problém se probojovat přes pár lidí, kteří se postavili do prvních řad a po pár stech metrech tuhli. Nicméně první kolo se mi běželo suprově. I vběhnutí do druhého kola mi přišlo, že je v pohodě – bohužel v zatáčce na náměstí jsem blbě šlápnul, takže jsem pak cítil docela kotník – no má na to nárok, už něco zažil. Ale v posledním kopci už se opět vzpamatoval, takže s celkovým časem a zhruba desátým místem jsem spokojen – i když tady jde opravdu o pocit a radost z běhu všemi terény – asfalt – kostky – lesní pěšinka – tráva – polní cesta – do kopce – z kopce.

Děkuji i organizátorům – město Kouřim nezklamalo. Starostka se o závod stará a je vidět, že to je pravidelná akce, na kterou se dopředu myslí. No a všem běžcům přeji za rok opět takové počasí a lehké nohy do kopců.

Tradiční desítka v Českém Brodě tentokrát opravdu vyšla – po počasí v týdnu musíme říct, že počasí bylo super – téměř bezvětří, teplota taky docela v pohodě (pro běh skoro ideální) a krásná cesta. Tohle je snad sen všech silničních běžců, navíc s (pro mě) příjemným profilem – tam 5km mírně do kopce, zpátky naopak 5km mírně s kopce. Sklon je ovšem naprosto minimální, takže je to spíše rovinka, ale na čase se to pozná. A na závěr tradiční domácí buchta – skoro už klasika v Brodě spolu s horkým čajem (grogem pro ty, kdo mají zájem) je super tečka a možnost pokecat se známými po potýrání těla.

Sám za sebe jsem spokojen a to tentokrát i s během i s časem – po dlouhé době běh, kdy nebyla snad žádná krize a na závěr ještě s finišem – tímto děkuji Milanovi za “dotlačení do cíle” – po tom, co jsem běžel těsně před dvěma závodníky pět km jsem si ale 500m před cílem řekl, že tentokrát už jsou jen dvě varianty 1) už před sebe nikoho nepustit 2) na trati zdechnout … téměř se vydařily obě dvě – nakonec jsem to dotáhl a nenechal se přespurtovat, po doběhnutí mě zbytek energy-drinku nedobrovolně opustil a potupně jsem vrhl. V každém případě jsem měl celou trať pocit, že se běží dobře a že mám z běhu radost. Možná největším zážitkem pak byl finiš – už ani nepamatuji, kdy jsem se tolik “vyšťavil” a přesvědčil sám sebe k takovému běhu v závěru. Je fajn si uvědomit, že když už člověk na konci nemůže, tak … nemůže hlava, svaly mají síly dost 🙂

Další letošní běh je tedy za námi a kolotoč se už rozeběhnul – při pohledu do termínovky si asi každý něco najde – já se těším na Lipovou Alej a pokud mi čas dovolí na Lipanskou Stezku. No a za měsíc už pomalu přijde čas kombinace – duatlonů a za další i nějaký triatlon – čas začít trénovat znovu i plavání a více kolo.

Oficiální stránky pořádajícího oddílu triatlonu TJ Slavoj Český Brod.

Jeden z nejstarších silničních běhů v ČR letos ozdobila rekordní účast – více než 550 běžců. Kdo nezažil ten pocit “být uprostřed masy, která se dává při startu do pohybu”, přichází o krásný zážitek – potkávají se tu profesionální běžci s běžci amatéry i zcela příležitostnými, pro mnohé je to spíše bojem se sebou samotným než se soupeři. Ale je to přesně ten typ závodu, který vyrostl z drobné akce – a protože jsem první Pečky absolvoval před devatenácti lety, mohu i porovnat – do akce téměř profesionální. Jaký je rozdíl proti době, kdy cca 40 běžců kroužilo po místním parku a dnešní obrátkovou tratí, během s čipy pro odečet času v cíli a účastí více než 500 závodníků. To co se nezměnilo, je přátelská atmosféra a možnost setkání se s podobnými blázny – s mnohými se potkáte na spoustě akcí, ale tady jsou z okolí skoro všichni – Pečky se prostě staly pojmem, který zná každý silniční běžec.

Letos – jako snad už tradičně – vyšlo počasí super, teplota téměř ideální a lehký protivítr prvních 5 km, který naopak vyvážil vítr v zádech při cestě po obrátce. Snad už tradičně přišla moje krize mezi 7 a 8 kilometrem – Ratenice jsou snad můj osud. V každém případě mám pocit, že mi to letos běželo a s časem jsem určitě spokojen. Vždycky je sice co zlepšovat, ale tahle prověrka natrénovanosti po zimě se mi letos opravdu líbila a měl jsem dobrý pocit. Uvidíme, jak budou vypadat další závody – již v neděli si to budu moci (snad) ověřit v Českém Brodě.

S asi už 18-tým startem pak musím říct, že si tady prostě připadám “jako doma”/”jako inventář”. Pořadatelům dík – zvládají akci s grácií od běhů pro děti po “hlavní závod” a snad se jim daří přilákat i mladší běžce, kteří tu za pár let možná budou “kroutit x-tý start”.

Všem běžcům tedy do letošního roku přeji lehké nohy a úsměv na tváři … a ať nám to běhá.

Oficiální web závodu

Ne, nejsem tak popleten, abych nevěděl, že je konec února, ale pro mě, v jistém smyslu, začal včera nový rok – tedy konkrétně závodní. První letošní závod – běh na Čerčanský Chlum – se letos rozhodně vydařil. Snad ani nemá smysl srovnávat s loňskem, kdy jsem se protrápil až na vrchol v hladkých podrážkách na rozměklém sněhu, kde co krok, to uklouznutí. S letošním časem jsem rozhodně spokojen – není to sice rekord, ale přeci jen trochu sněhu bylo, ale … prostě se běželo super. Byl mráz a několikrát přemrzlý sníh klouzal jen velmi málo, počasí bylo super, teplota ideální … kolem spousta nadšenců – nádhera, kterou stojí za to navštívit a těšit se na další ročník.

Takže spoluběžcům hodně štěstí do letošních závodu, ať to běhá a pořadatelům dík a hodně štěstí do dalších ročníků.

Neděle byla naopak ve znamení klidu, pohody a běžek v Jizerkách.

Že bylo krásně je jasné z fotek – trať upravena a i když je na konce února poměrně málo sněhu … na běžky je to paráda. Již tradičně nedělní výlet má bonus v menším počtu lidí … sobota je přeci jen exponovanější, nepříjemné je množství aut při cestě zpět. Až zase uslyším, jak naše policie kontroluje v akci Kryštof, vzpomenu si na všechny vozy letící po dálnici 160 a po normální silnici 120 … a řeknu si, že policie možná chrání, ale především svoje koryta. Víc než hurá akce by asi pomohla jejich přítomnost v běžném provozu. Jsem zvědav, který ministr vnitra tohle pochopí – pan John to IMHO nebude – ten bohužel budí dojem nastrčené figurky pana Bárty, který má ale více starostí sám se sebou než s řízením ministerstva a to jen svého.

Trochu mě i překvapila cena parkování “U Křížku” – 100 CZK mi přijde docela dost – osobně bych raději zaplatil za vstup na magistrálu, kde je vidět, že se někdo o trati stará … a když vím, že i na Mořině je to za 40,- rozumím, že parkoviště, dříve plné, bylo naplněné tak z jedné třetiny.

A další obrázek nechť ukáže, že na běžkách se lze i pobavit – vrchol Jizery dokreslí atmosféru 🙂 Stoupání od Krystiánova je sice dlouhé a náročné, ale na vrcholu je pohled, který za to stojí …

Skoro se to stydím napsat, ale včera jsem opravdu byl na běžkách poprvé v letošní zimu. Nějak se to prostě pořád nepotkávalo – zima sice začala brzo, ale pořád to nevycházelo, pak sjezdovky v Alpách, týden jsem měl “rýmičku”, teplé víkendy, kdy byla voda, … no prostě to vyšlo až tenhle týden.

Ale o co později, o to lépe – sobota 12.2. byla v Jizerkách nádherná. “Ažůro” jak z reklamního katalogu. S přítelkyní jsme zvolili novou trasu – vezli jsme ještě kamarádku na Tanvaldský Špičák, tak jsme vyrazili pěšky na Mariánské boudy – cca 2km, kde je další nástupní místo na Jizerskou magistrálu. Tenhle úsek byl snad (tam a hlavně zpět) jedinou nepříjemností – silnice pokrytá ledem je pro chůzi v lyžákách nedobrý povrch. Naopak trať musím pochválit – upravená, rovná – prostě super. Bylo sice náročnější namazat přítelkyni na klasiku, ale na bruslení to byl rychlý sníh, který (díky úpravě) dobře držel v záběru a jelo to jako blesk. Mile mě překvapila i cesta z Mariánské Hory přes Mariánské boudy pod Knajpu, dolů do Pekla a zpět. Měl jsem trochu strach, že to bude kopcovaté, ale to stoupání je mírné, že si ho člověk po většinu trasy moc nevšimne – nevím proč v létě mi to přišlo strmější, ale na běžkách to byla pohoda. Vyjel jsem si i na Knajpu, abych jel kousek po magistrále a tam byl vidět ten kontrast – na magistrále je spousta lidí, na cestě těsně pod ní bylo lidí jen pár …

Na občerstvení jsme s přítelkyní zvolili, v rámci akce Tamara, Hájenku Peklo – sice je dražší, ale je to příjemná restaurace, kde se rozhodně nemusíte bát, že budete čekat na místo, jak se stává na Smědavě a na Šámalce. I když zrovna tohle čekání a dav lidí mi trochu chyběly – tak nějak to pro mě v Jizerkách k běžkám patří.

Co říci? Pokud máte chuť na pohodovou vyjížďku, je to super – sice kratší, ale jde se opravdu napojit u Knajpy na magistrálu a protáhnout dle libosti. A v každém případě mnohem méně lidí – to znamená i super trať po celý den. Tím taky musím poděkovat všem, kdo se o ní starají a upravují – vůbec by mi v tomto případě nevadilo, kdyby vstup byl zpoplatněn – nějak se na to peníze najít musí … Kdo si chce tedy užít běžky, vzhůru na ně, třeba už za týden 🙂

Včera jsem letos poprvé vyrazil na kolo. Téměř jarní počasí (skoro 11 stupňů) je na 5. února slušné (i když bych skoro raději v tuto dobu řádil na běžkách). Snad jenom vítr mohl být menší, ale “nikdo není dokonalý”. Sice mě to několikrát skoro sfouklo ze silnice, ale jinak to byla nádhera – po třech měsících znovu pocit volnosti a známá cesta “na Vysokou”. Jsou prostě chvíle, kdy každý zavzpomíná na dobu, kdy tohle jezdil s pocitem závodníka a kdy jel “co to jde”. Včera to sice taky bylo hodně náročné, ale spíše kvůli tomu větru. Zde nemohu podotknout, že jsem si několikrát říkal, jak jsme my lidé pošetilí a kvůli automobilům jsme vykáceli aleje kolem cesta cestiček – přirozené větrolamy. Takže se teď divíme nad intenzitou větru a škodami, které příroda napáchá – bleskové povodně, vichřice, … jenže jsme si o to sami řekli 🙂

No nic, ke kolu a cestě mohu říct jediné – nádhera. Sice mám obavy, že silnička zůstane letos převážně v klidu – vzhledem ke stavu silnic po zimě (její první části), ale jinak je to přesně ten pocit jezdce v sedle – dříve koně, nyní kola, u některých asi motorky. Pocit svobody a možnosti projíždět se krajinou. Už jsem se začal i těšit na letošní kolotoč závodů běhu, duatlonů a triatlonů – ostatně přišla mi i včera první pozvánka – na vyzvednutí inventárního čísla v “pečkách”. Takže asi bude čas opět znovu přitlačit na rychlost běhu – uvidíme, co změna techniky běhu ukáže letos na jaře.

Všem sportovcům tak do letoška přeju mnoho hezkých chvil a málo úrazů. A hlavně ať nás to zase baví.

I letos jsme s přítelkyní vyrazili do Alp na lyže – tentokrát vyhrálo středisko Mayrhofen – lépe asi napsat komplex středisek Zillertal – jedná se vlastně o údolí ve kterém je několik víceméně propojených středisek. Ale popořádku:

1. Doprava

Autem a ačkoliv se to zdá na tom špatném kraji Rakouska (dál od nás), tak naprosto v pohodě – z cca 580km z Kolína až na místo se jede tak 450-500 km po dálnici a to české + německé, v Rakousku nemusíte ani kupovat dálniční známku … ostatně zpět jsme vyjížděli po čtvrté, po jedenácté jsme byli doma, takže cesta 7 hodin včetně večeře a zastávky byla v pohodě … 6 hodin čistého času jízdy a to rozhodně nejsem střelec – po dálnici tak kolem 120km/h a tak 1/2 hodiny jsme ztratili v koloně na rozhraní Rakousko/Německo.

2. Ubytování

Malý apartmán vyšel pro dva na sedm nocí na zhruba 8000,- včetně všeho (taxy, úklid, …). Na to, že byl pohodlný, jednání v klidu – dokonce nechtěli ani zálohu, místo poklidné 4km autem od střediska, 18 km od ledovce (kam jezdil skibus), zastávka po dohodě před domem … musím pochválit. Čisto, příjemno, žádný sardinkobyt 18m včetně všeho.

3. Sjezdovky a střediska

Na všech dovolených a i na sjezdovkách hodně rozhodne počasí – my měli 1/2 štěstí 1/2 smůlu … 4 dny “ažůro”, 4 dny mraky a sněžení. Sjezdovky jsou ovšem parádní – každé ráno srovnané rolbou (pro upřesnění ratrack) na hlaďounký kobereček, odpoledne už samozřejmě místy vrstva sněhu a plotny, ale vzhledem k počtu sjezdovek pořád nádhera. Naše štěstí bylo, že sněžilo třetí a čtvrtý den – pak byla krásná vrstvička měkkého prašánku. Zvláště na ledovci se pak v zatáčce zvednul nádherný oblak prachového sněhu, který unášel vítr … poezie třpytící se ve Slunci. Patřím mezi konzervy, které si dobře zalyžují klidně i ve Špindlu, ale tohle je prostě něco jiného a týden, kdy žádnou sjezdovku nemusíte jet víc než dvakrát, třikrát je prostě super. Hlavně na ledovci, kde jako jedni z prvních jsme sjeli a pak jsme nahoru mohli sledovat zářezy lyží … Sjezdovky jsou různých obtížností od lehkých až po Harakiri – černá nejprudší sjezdovka v Rakousku – na 900 metrech sklesáte 600 metrů s klesáním až 78% … nedoporučuji slabším lyžařům, pokud je jinde led a pokud jste po dni lyžování unaveni. Jel jsem jí pozdě odpoledne a při pohledu pod sebe mi místy nebylo dobře … a asi bych si jí odpustil, kdybych jí měl jet další půl hodinu. Cestou nahoru na sedačce jsem tam viděl někoho padnout – v leže prudce zrychlil až do poměrně nekontrolovatelných kotrmelců o cca 100-200 metrů níže a lyže letěly podobně bez ohledu na brzdy. Každý si ale najde svojí sjezdovku – široké, mírné, ostřejší i boulovaté, co si jen kdo přeje. V každém středisku je i několik krmelců (rozuměj restaurací), kde se dá najíst a odpočinout při čaji. Příjemný je i výběr jídel – od jedné polévky pod různým názvem, pouze podle “přílohy” – nudle, brambory, těstoviny, pečivo, noky, … až po tamější “specialitu” – párek s hranolky, kterou mají snad všude a podle okolních stolů je velmi oblíbena.

4. středisko mimo lyžování

Asi každý po lyžovačce má chuť na něco jiného – relax, zábavu. Mayrhofen je v tomto neuvěřitelně snobský – zjevně si zde dává dostaveníčko mladá smetánka Evropy a Ruska … ostatně ruský jazyk tady slyšíte na každém rohu jen o málo méně než německý. Ostatní jazyky zaslechnete též, včetně češtiny a slovenštiny. Město je tomuto uzpůsobeno a zjevně žije z diskoték a večírků, které trvají až do rána. Poud tedy chcete trochu klidu, doporučuji bydlet aspoň trochu z centra. Osobně jsem překvapen, že není více zranění na sjezdovkách, když jsem viděl ty diskotéky a tok alkoholu večer … Jinak lze na místě vyrazit i do bazénu/sauny, tu mohu doporučit. Finská sauna + horká pára je prostě po lyžování super.

5. závěrem

No co říci? Pokud si chcete zalyžovat, je to na týden dobré míst a o zábavu bude postaráno. Pro rodiny s dětmi bych doporučil středisko níže, pro ostatní ten ledovec Zillertal. Mladé disko-ročníky rozhodně posílám do Mayrhofenu a všem přeji příjemný pobyt a návrat se všemi kostmi, pokud možno vcelku. No a pokud se na to cítíte, sjeďte si Devil’s Run a Harakiri – ten pohled pod sebe je adrenalin hned nahoře a sjezd dolů pak jeho další dávka. Jestli ráno uvidíte modrou oblohu, vyjeďte na ledovec – vyvezte se na těch 3250 m. nad mořem a sjeďte si svahy kolem 3km.

Klub deportivo letos představil další novinku – po zdařilém běhu Dačického 12-tka (srpen – běh na 12 km) a xTerra triatlonu u Velkého Rybníka (červen) uspořádal výběh na Kaňk – cca 1300 metrů s převýšením něco málo přes 100m. A opět je třeba říci, že se jednalo o mimořádně zdařilou akci – spíše sranda běh s jednoduchou organizací s jasným termínem 24.12. dopoledne má něco do sebe. Běh (skoro schválně neříkám závod) umožní odreagování se od vánočních příprav a zasportovat si s lidmi, kterým pohyb “něco říká”.

Trať je celkem jednoduchá a byla velmi dobře značena – nikde nebylo váhání, na všech křižovatkách jasné šipky. Běží se vlastně pořád do kopce – z Kutné Hory na vrchol Kaňku – nejprve úvozem, překřížit silnici (MP regulovala provoz, takž v pohodě) a pak po lesních cestách. Náročný byl tentokrát a asi v tomto období spíše běžně, terén – sníh, led, bláto, rozbředlý sníh … užili jsme si všeho a tu krátkou trať to docela zkomplikovalo … aspoň já měl pocit, že spíše na běh se musím soustředit na stabilitu a lehký odraz bez proklouznutí. Ale to prostě k zimnímu běhu patří.

Všem účastníkům tedy popřeji tímto hodně štěstí do nového roku a ať jim to běhá. No a snad i na shledanou na dalších sportovních akcích. Organizátorům přeji výdrž a jako loni nabízím pomoc při značení a organizaci akcí – doufám, že čas a zdraví dovolí zúčastnit se xTerry i Dáči.

Oficiální stránky akcí.

Po roce znovu zimní počasí a běh v Českém Brodě. Trať už asi nemá čím překvapit – těch 5 km tam a 5 km zpět už většina z nás běžela tolikrát … že už si počítáme patníky do obrátky. Zima to trochu ozvláštní růzností povrchů – loňský drsný mráz letos vystřídalo příjemných -6 stupňů … na dýchání fajn, nepříjemný byl úsek asi 2km (tam a další 2km zpět) se sněho-soli. Sníh napůl rozpuštěný solí je něco na běh nechutného – žádná opora a i boty s relativně hlubokým vzorkem mají tendenci “nabrat sníh do vzorku” a ustřelit …

Naopak začátek byl slušný, téměř suchý asfalt a opět konec byl už tvrdý sníh, kde se běželo dobře. Potěšilo mě, že se řasy rozšířily a startovní pole bylo mnohem širší než loni. I tradiční buchta k čaji v cíli byla … bohužel jsem tentokrát musel odmítnout, vzhledem k nějaké nevolnosti jsem měl pocit, že by se rychle “vrátila do placu”.

Je to jeden z posledních běhů v každém roce a vždy obdivuji ochotu lidí organizovat podobnou akci těsně před Vánocemi, kdy máme všichni dost starostí … i policie hlídala příjezdy aut, takže jsme mohli v klidu běžet a jenom se vyhýbat stojícím/čekajícím autům.

Jediný smutný fakt je cesta z Kolína do Brodu – po měsíci zimy ta silnice (první třídy) vypadá jak Drážďany po náletu spojenců – jestli vše ostatní dosud chválím, tak zde by bylo na místě zjistit, kdo tuhle silnici letos/loni opravoval a … nechat ho na pískovišti plácat bábovičky. Jestli letos sještě přijdou mrazy, pravděpodobně bude problém tuto silnici projet bez utržené nápravy (samozřejmě pokud nemáte off-road) – dříve jsem slyšel, že se to vyřeší, až bude dálnice a zmenší se objem nákladní dopravy na státovce Praha – Kolín. Dálnice je, nákladní doprava se IMHO celkem zmenšila na této trase (občas tam jezdím) … a silnice se zhoršila 🙂 Vůbec si nedovedu představit vyjet tam na silničním kole …