Stále častěji se setkávám se skupinou mladých (z mého pohledu – upřesněme tedy 35-) lidí, převážně slečen, které hovoří o rodině, o tom jak touží po rodinném zázemí – vzletně hovoří o rodinném krbu. Některé to myslí vážně, některé v nadsázce, ale jen málokterá si pod tím představuje něco jiného než výjevy z románů červené knihovny, případně amerických seriálů.

Jen málokterá (ale týká se i chlapců) se nepozastaví nad tím, že mít rodinu je také něco jako velká zodpovědnost za její zajištění – od duševního, přes morální až po to přízemní materiální. To se prostě „nějak udělá“ = rozuměj o to se má postarat ten druhý. Já si chci užít života před mateřstvím – cestovat, něco hezkého si koupit, chodit se bavit, … Šetřit a starat se budu pak. Možná jsem až příliš starosvětský, ale v mých očích začíná mateřství, v širším slova smyslu, již nějakou dobu před početím – a to ověřením dotyčné dvojice, zda spolu jsou schopni žít v jedné domácnosti, starat se o ní a něco budovat spolu. To slůvko spolu tam není náhodou dvakrát – nemusí nutně znamenat, že budou dva sledovat své účty a psát si hodiny, kolik toho pro společný život udělal – jen by měli oba dva mít pocit, že to dělají spolu, jeden má víc času, druhý víc vydělá, jeden se stará o to, druhý o ono, ale oba by měli pro společný život něco udělat – každý sám za sebe a oba společně.

Protože už jsem ve věku, kdy většina vrstevníků má rodiny, mohu s klidem říct, že jsem hovořil s kamarádkami v podobném věku nějaký čas dozadu a vývoj těchto slečen je asi následující – spolu s orientačním věkem (určitě ovlivněno tím jak rychle dotyčná nastoupí do pracovního procesu):

Fáze chci někdy děti (18-25 let) – rodina je něco po čem toužím – slovně, chováním si dotyčná užívá života, kamarádů, kamarádek, někdy má jednoho partnera, někdy je střídá, ale v podstatě se nestará o to, co bude zítra, to se přeci uvidí …

1. Fáze chci děti teď (25-30 let) – hormony se rozbouřily a dotyčná vidí kolem sebe spousty maminek v podobném věku – chce dítě.  Pokud má stálého partnera, nenápadně mu to začne naznačovat (někdy i nápadně) + začne upozorňovat na svůj věk a že „již má čas“. Že nic pro rodinu nemají připraveno je podružné – přece se máme rádi … Pokud partnera nemá/stávající není dostatečně vstřícný touhám následuje zoufalé hledání nového partnera.
2. Fáze zklamání (32-35 let) – pokud se nepodaří najít partnera/u žádného není nalezena ochota stát se otcem, následuje fáze zklamání – jak je obklopena jen nechápavými tupci
3. a.       Fáze pochopení (35+ let) některé dospějí i do tohoto stavu, kdy si uvědomí, že dítě a rodina znamená hodně práce – a ony vlastně nikdy nebyly ochotny tohle podstoupit. Takže z tohoto poznání udělají výhodu – mohu si užívat, nemusím „prát pleny“ a dělám si co chci …
   b.       Fáze pochopení (35+ let) některé si přiznají, že se jim něco nepovedlo a hledají jinou náplň života než svoje děti – třeba starost o děti partnera, koníčky, práci, …
4. Těžko říct co přijde – až dospěju do vyššího věku uvidím jak se budou dotyčné vrstevnice chovat a co budou říkat