Jestli je něco v životě vyčerpávajícího, tak je to stereotyp – takový ten stav duše, kdy se ráno probudíte a skoro přesně dokážete říct, co budete ten den dělat, protože je to stejné jako včera, předevčírem, … Ale nejen to, ani vaše problémy a cíle se nemění. Nejčastěji je důvodem fakt, že se neřeší (problémy) a nedosahují (plány). Asi každý máme v tu chvíli tendenci se omlouvat, vypouštět přemoudřelé fráze a věty, proč jsme neudělali/neuděláme to či ono. Někdy se v novinách setkáme i s psychologickým článkem o krizi středního (staršího, mladšího) věku. Spíše než to, je to IMHO spíše pohodlnost a zaseknutost ve vlastní pozici (ve vlastních zákopech). V takové chvíli mohu jenom doporučit pokecat si o všem a o ničem s někým … trochu cizím a hlavně co nejvíce “jiným”.

Může to být přesně onen bod, kdy si každý uvědomí, že jeho problém, který se zdá náročný, nechce se mu do něj, ubíjí ho,… , je vlastně z pohledu někoho jiného banalita a že to vlastně opravdu banalita je, jen se na ní je nutné podívat s nadhledem. A zároveň si třeba uvědomí, že nemusí řešit některé problémy, které dusí někoho jiného. Třeba si i začne vážit některých “drobností”, které bere jako samozřejmost, ale které samozřejmostí být nemusí. Možná si uvědomí, že jeho vybírání práce a přebírání nabídek je legrační v porovnání s někým, kdo žádnou nemůže sehnat, možná se zamyslí i nad svým předchozím jednání a “pohledem jiného” si uvědomí věci, které udělal dobře, věci které udělal špatně (a především proč …) možná … No je to prostě ten pohled trochu zvenčí – podobně jako ve vědě a odborné práci není od věci si poslechnout odborníka z jiné oblasti a zkusit jeho znalosti/postupy aplikovat na vlastní problémy.

Ostatně s výhodou tohoto tříbení názorů se setkáváme velmi často i v profesní praxi – jak moc se v posledních letech mluví o agilním programování (řízení projektů), o ToDo listech, řazení úkolů, dělení problémů na menší, … Ale když se podíváme na řízení velkých firem v minulosti, najdeme tam základy (ovšem často velmi propracované) těchto metod a postupů již hluboko v minulosti – od Fordova dělení pracovních činností, přes řazení úkolů “na nástěnce do vláčků”, které se dnes honosně nazývá APP – mimochodem zkuste se zeptat některého z vedoucích, co ta značka znamená 🙂 hádám, že málokdo bude vědět, že se někdy jedná o Advanced Project Planning, případně Advanced Procurement Planning.

Co je u podobného povídání, přístupu nejdůležitější? Slovy klasika (tady Matrixu) “free your mind” možná přesněji uvolnit a otevřít svojí mysl a dopředu nezavrhovat jiné názory. To je možná někdy to nejtěžší – vybabrat se ze svého stereotypu (v myšlení) a přijmout jiný pohled. Třeba se jím ani neřídit, jen ho spíše přijmout jako jiný a to slovo podtrhuji – ne lepší, ne horší, ale prostě jiný.

Takže nezbývá než popřát hodně podnětů k zamyšlení a schopnost a ochotu nejen slyšet toho druhého, ale také ho poslouchat a dokázat akceptovat jiné názory a jiný pohled na svět.