Inspirován včerejší přednáškou a diskuzí v Science Cafe (Science Café o kolapsu civilizací) www.sciencecafe.cz, se nemohu ubránit trochu popřemýšlet a sdělit scé dojmy, případně pohledy.

1. Určitě je veliká pravda v tom, že o tom, o čem mluvíme jako krize/kolaps je ve skutečnosti jev udávající se v nějakém časovém úseku, velmi výjimečně jev náhlý. Za výjimku můžeme považovat obsazení a konec Aztécké říše – ovšem v tomto případě je třeba vidět velmi silný externí vliv – obsazení Hernánem Cortésem. Vždyť i ekonomická krize, která je dnes trvale probírána je jen malá epizoda – meziroční pokles o cca 5% po mnoha letech růstu není stav, který by si označení krize zasloužil.
2. Krize (když už tento pojem budeme používat s připomínkou v bodě 1) nemívá většinou jednu příčinu a je velmi těžké říci, která byla ta hlavní (mohla probíhat dlouho předtím) a která byla jen tou pověstnou „poslední kapkou“. Obecně se skoro vždy jedná o dlouhodobou přípravu a nahlodávání systému, který v určitou dobu nevydrží.
3. To co považujeme za krizi je náš subjektivní pohled – nikdo dnes asi neví, co cítili lidé v oné době. Krásný příklad uvedl přednášející z velké ekonomické krize 30-let. Mnoho lidí tuto dobu následně popisovalo jako hezké období, kdy sice byli ekonomicky slabší, ale měli čas na zábavu, přátele, …
4. Pokud zkoumáme historii, musíme akceptovat, že většina informací je podávána z nějakého zdroje a tedy z pohledu někoho. Hlavně písemné informace jsou v minulosti „oficiální informace“ a tedy informace, které prošli cenzurou a ukazují pohled vládnoucí vrstvy. I v dnešní době asi můžeme hledat paralely – kdo by dostal do rukou noviny z prvního čtvrtletí v tomto roce, asi by začátek 3. Tisíciletí označil za dobu hluboké ekonomické recese a krize politického zřízení jako takového, ovšem noviny z roku 2008 by asi naopak vedli k závěru o stabilní a rostoucí ekonomice a silné vládě  a je to jen jeden rok rozdílu. Pokud bychom se podívali na rozdíl zpráv mezi lety 1985 a 1995, možná budou mít budoucí generace pocit, že v té době museli přistát marťani … vše je jinak.
5. Hlavní příčiny lze rozhodně rozdělit na vnější a vnitřní, přičemž IMHO vnější jsou u civilizací spíše výjimkou – již zmíněná krize Aztécké říše. IMHO je daleko častější „krize vnitřní“ – především bych zmínil tři příčiny, které spolu souvisí:
   1. Krize společenské smlouvy – společenství přestává plnit funkci, která ji vytvořila. V minulosti stát často zajistil bezpečnost svých obyvatel a oni naopak odváděli daně. Pokud stát přestal být schopen tuto bezpečnost (míněno nejen vojenskou), lidé přestávají být ochotni platit za něco co neexistuje – stát je opět slabší a jsme ve spirále. Hezkou paralelu můžeme vidět i v dnešní době a podnikání – stát funguje jako jakýsi soudce/policajt, který zajišťuje (měl by) podnikatelům některé jistoty – možnost vymožení dlužné částky, ověření alespoň základních prvků obchodního partnera (při zaregistrování firmy musí něco předložit), … v okamžiku, kdy tuto funkci přestává plnit a to se IMHO dnes děje, přichází odpověď od ekonomických subjektů ve formě „vyhýbání se daním“, obcházení zákonů, větší podíl šedé ekonomiky … stát slábne a místo hlídání dodržování pravidel mezi ekonomickými subjekty začíná hlídat vztahy stát-ekonomické subjekty.
   2. Krize identity občanů se společností – v okamžiku, kdy lidé nemají pocit sounáležitosti, společného cíle, … přichází upřednostnění osobních cílů a ignorace cílů společnosti, státu, tlupy.
   3. IMHO asi nejdůležitější vliv – tlupa, stát, společnost popře základní princip evoluce – přirozený výběr. Nemyslím teď samozřejmě vybíjení slabých, ale i zde je třeba si uvědomit, že stav, kdy přežívají všichni k rozvoji opravdu nevede. Mám ale spíše na mysli změnu počátečního stavu, kdy vedoucí role v tlupě/státu obsazovali nejsilnější/nejschopnější – státy vznikali spojováním kmenů, kde vítězil pravděpodobně nejschopnější vojevůdce/stratég, i samotným náčelníkem se stával nejsilnější/nejschopnější člen tlupy, v prvopočátcích Egypta/Mezopotámie/… se do rolí státních úředníků (kteří byli svým způsobem nositelé moci) dostávali nejchytřejší lidé, i ve středověku se šlechta vytvořila z kmenových náčelníků, tedy silných jedinců. A podíváme-li se do ekonomiky, tak firmy v minulosti vznikly/byly založeny především pracovitými lidmi, kteří dokázali prosadit nějaký svůj nápad. Co ale nastává následně – moderní mluvou hra „já na bráchu, brácha na mě“/“elitářství“ – již z doby Egypta je známo, že postupně se vytvořila vrstva úředníků, která byla převážně rodová – jinými slovy, kdo se narodil mezi státními úředníky, nemusel prokazovat své schopnosti, ale „automaticky“ se jím stal a naopak kdo se narodil jako feláh, neměl šanci se do vládní vrstvy dostat. Šlechtické rody v Evropě jsou téměř ukázkový případ tohotéž. A zpět do ekonomiky – podívejme se na top manažerské pozice – jak velké procento je zde lidí, kteří svojí firmu „zdědili“, stejně jako jaký vliv má na (i středněmanažerské posty) doporučení a dosazení ze strany rodiny/nějaké skupiny. Po nějaké době je téměř samozřejmé, že systém, který vytvořila elita nemže udržovat skupina, která z této elity sice vzešla, ale sama nemusela nic dokázat – nebyla očištěna a rozdělena na schopnější a méně schopné.

Bod 5c) bych si dovolil posunout i do dnešní ekonomické „krize“ – z posledních zpráv se zdá, že ekonomická krize skončila. Ale právě tato (a znovu podotýkám IMHO nejpodstatnější) příčina nebyla téměř odstraněna. Co by znamenala v ekonomické realitě – subjekty, které nedokázaly udržet krok, umírají (krachují) a uvolňují místo novým, manažeři zkrachovalých firem odcházejí, protože neobstáli a nedokázali reagovat na změny. Jenže jak jsme krizi „vyřešili“ my? Mohutné záchranné akce a investice do určitých odvětví, převzetí úvěrů od bank, o změně na top pozicích ve firmách si můžeme jen zdát. Můj pocit je, že jsme zaplácli následek a zadělali si na další kolo, které (a aspoň tohle budiž pozitivní) si už možná označení krize zaslouží. V tomto období totiž měli problémy firmy … příští krize může být obdobím velkých problémů států resp. celé globální ekonomiky, kdy táty přestanou mít schopnost vyplácet sociální dávky, důchody, udržovat chod institucí, … Co nastane pak – no možná konečně návrat k přirozené selekci – jenže o úroveň výše – přežijí jen ty státy, které se dokáží tomuto stavu přizpůsobit, ostatní budou eliminovány. Takže hodně štěstí nám všem.