I když jsem tomu nebyl moc nakloněn, absolvoval jsem s přítelkyní porod až do konce … a za sebe musím říct, že bych všem doporučil zvážit, jestli to chtějí absolvovat. A to z obou stran. Možná je to O.K., pokud vše probíhá hladce (rozuměno v mezích v jakých porod probíhat může, on to asi je vždy boj a slzy), ale pokud nastanou komplikace … je tam partner platný jak “mrtvému zimník” a jediné, co může dělat je “držet hubu a nepřekážet”. Asi ještě horší to je, pokud by někdo byl zdravotník a rozuměl, protože laik jako já nerozumí latinským výrazům, tudíž se těžko odhaduje, jak moc nastává problém. Ale asi každý by znejistěl, když z doktora a sestry se najednou na sále objeví během minuty 9 lidí a všichni mají co dělat … a jediné co může dělat je “věřit, že oni ví co dělají a dobře to dopadne”. V tomhle ohledu klobouk dolů před doktorkou, která mě na začátku před píchnutím injekce poslala ven, že mě zavolá až bude po injekci. A vůbec nerozumím, proč neměla porodní asistentka a doktor ten rozum – poslat mě pryč, když viděli, že jsou komplikace. Je to přesně to rozpoložení, kdy rozum velí nepřekážet a věřit doktorům, zatímco veškerý pud a zbytek divokosti v člověku se cítí zahnán do kouta a tlačí ho k rozhodnutí “bojuj nebo utíkej”. Vidět bolest někoho blízkého a cítit bezmoc s tím cokoliv udělat … jsou chvíle, kdy jsme si všichni rovni a všichni si musím vytrpět tu chvilku vlastní zbytečnosti a bezmoci v daném místě a okamžiku.

Za sebe vyřknu obdiv všem ženám, které tímto projdou – přiznám se: nevěřím, že by mě těch 7 lidí, kteří drželi přítelkyni, udrželo na stole. A zároveň jsem si uvědomil, jak málo jsme toho ještě dokázali – porod se zdá být běžnou záležitostí – téměř nikdy není “okamžitý”, ale lze se na něj relativně v klidu připravit – využít techniku od sonografu po CT a já nevím co ještě … a přesto není výjimkou porod s velkými komplikacemi, kde se může stát téměř cokoliv – víme toho o zdraví a lidském těle tak mnoho a přitom tak neskutečně málo.

Jediné zjištění tak je, že život se rodí v neskutečné bolesti – tak se snad jenom snažme, ať je co nejvíce plný radosti, protože bolest je na začátku (často i na konci) až až. A pro naši medicínu (a vědu obecně) jenom jediný vzkaz – nosánek trochu dolů, ještě pořád můžeme strašně málo a milé slovo s přátelským pohledem a rozumem v hlavě zmůže často více než poslední výkřiky poznání a techniky.