Snad nějaký bacil přemýšlivý mě tento týden nakazil a nedalo mi to, abych nepřemýšlel o blbostech jako je cíl života a co vlastně chci. Nevím, jestli se blíží ona krize středního věku, nebo jen krátké zpomalení v životě, ale najednou jsem měl pocit, že to sám zas tak dobře nevím. Z pohledu okolí jsem relativně spokojený člověk – mám přítelkyni, kterou mám velmi rád, mám celkem slušně placenou práci, která mě baví, finančně na tom nejsem nijak špatně a rozhodně si mohu leccos dovolit (pokud to není Porsche, nebo podobná věc), resp. mám pocit, že to co prostě chci si dovolit mohu, zdraví celkem slouží, chodím na různá školení a snažím se udržet kontakt s novinkami v oblasti vývoje software, zajímám se o ekonomiku, matematiku, sportuju sice ne závodně, ale každý den se snažím něco dělat, ale … nemohu se zbavit dojmu, že tomu něco chybí, nějaký impuls, nějaký cíl, …

Dlouho jsem měl pocit, že pokud se dva lidi mají rádi a mají aspoň trochu slučitelné cíle, práce je baví, tak v podstatě není nic, co by jim zabránilo být spokojení … a najednou si tím nejsem jist. Čím dál víc mám pocit, že mě pohlcuje okolní společnost a její rytmus, že se stávám další “another brick in the wall” a tento fakt mě překvapuje a znervózňuje. Není na tom asi nic strašného, ale pořád mám pocit, že onen tlak společnosti je tak vytrvalý, že mu snad nejde dlouhodobě vzdorovat. A zároveň vím, že se nechci zařadit po bok stovkám a tisícům “nováků” – přijít domů, pohrát si s dětma, zaptat se přítelkyně co bylo v práci, zapnout bednu, 30 minut šlapat na rotopedu, jít spát a ráno do práce. Dvakrát za rok vyrazit na dovolenou, trnout, jestli tam nebude pršet, resp. v zimě bude sníh a kratičké dovolené si dělat o víkendech. A v horším případě začít přemýšlet, kde vzal soused na to nové auto (jako “správný” Čech), v nejhorším mu ho dojít obejít s korunou.

Hledám a hledám v mysli nějaký náboj, nějaký nový impulz, prostě něco, co by mě postrčilo dál. A přitom nemůžu říct, že by se nic nedělo … jen mám pocit, že až příliš předvídatelně. Skoro všechno co se děje nějakým způsobem očekávám, takže když slyším kolegu jak dopadla nějaká akce v práci, tiše si říkám … vždyť jsem si před měsícem/dvěmi přesně tohle říkal, že to tak musí dopadnout – když plánuju něco s přítelkyní, skoro už i dokážu odhadnout, že některé akce nevyjdou, protože … se to nebude hodit, bude něco jiného, … Je to snad horší, než když člověka něco překvapí němile, než když má pocit, že už ho vlastně nic nemůže překvapit … že už to jednou prošel a teď je to jako replay v televizi. Začínám se i sám na sebe dívat skoro nezúčastněně a ztrácím jistotu, proč vlastně dělám to, co dělám. Napadá někoho z Vás, co s tím? Nebo mám jen počkat a ono to přejde?

Jel jsem na kole místy, která jsem projel snad už stokrát, několik posledních jar … a ona ta místa jsou jiná, je na nich něco jiného, nového, ale zároveň tak strašně známého.