2017/09 běh 10 km Žampach – Pepř
10 km (9,77 podle GPS) v mírném terénu resp. cca 6km terén, 4 km asfalt a příjemný malý běh. Tento víkend spíše příjemné rozptýlení než závod, ale velká pochvala pořadatelům. Kromě závěrečného čekání na výsledky to proběhlo tak jak má – start přesně, prezentace přesně před startem, značení na 1- … prostě super závod. Začátek je náročné stoupání skro 190m převýšení do cca 3,5 km – běželo se mi super, kolem třetího místa. Následně dlouhý seběh po silnici, který jsem si hodně protrpěl … chvíli jsem se ještě držel, ale brzo mě jeden závodník zválcoval, takže posun na čtvrté místo. Pak přišlo další “terénní vložka” a rovina + krátký výběh a skoro jsem věřil, že ho zase dotáhnu, jenže … další brutální seběh – nejprve lesem a pak asfalt pod viadukt a čelo zmizelo v dáli. Už jsem čekal, kdy to skončí a najednou kolem mě proběhla závodnice – a musím to tak napsat, přišlo mi, že stojím. Snad na třistametech mi dala skoro 100 metrů. Neskutečně potupné, ale pravdou je, že už jsem cítil záda a proklínal ten seběh dolů – každý krok a dopad levou nohou utrpení. Poslední rovinka cca 500m mě na druhou stranu mile potěšila … sil bylo dostatek a cítil jsem, že po dalším km bych jí zase dotáhnul. Takhle ale musím přiznat, že jsem byl rád za páté místo celkově, druhé v kategorii a dnes to bylo moje maximum … A dlouho si dám odpočinek od dalších seběhů.
2017 Českobrodská Pečeť
Další tradiční závod a potvrzená tradice. Tak jak na první závod – “Pečky” – bývá hezky, tak “pečeť” naopak bývá spíše upršená a studená. Letos naštěstí déšť těsně před závodem ustal, a začal asi po hodině závodu. Takže ideální podmínky. Celkem musím i říct, že se mi běželo hodně dobře a nebýt divné krize někde po třetím km, kdy jsem měl pocit, že jsem se zastavil to byl i docela slušný čas (aspoň na to, co mám letos naběháno). A kupodivu i ten běh zpět, kdy se tu tradičně trápím, mi letos docela utekl a běželo se mi dobře. Jinými slovy, celková spokojenost a dokonce i radost, že jsem zase potkal hodně známých tváří a měl čas prohodit pár slov s blázny, kteří se honí za časem a “utužují si zdraví” ničením kloubů na silnicích 🙂
Snad jen na závěr se omluvím jakési slečně, která dobíhala a já jí autem překážel. Hodně jsem spěchal pryč a vůbec jsem jí neviděl, když jsem vyjížděl, takže jsme se tam s protijedoucím krokem míjeli a já najednou zděšeně koukal, že někdo za mnou čeká před vběhnutím do cíle … a to jsem předtím dvakrát kontroloval, že za mnou nikdo není a mohu vyrazit. Odjezd narychlo navíc zajistil, že po doběhu jsem jenom přehodil tepláky a sedal bez výklusu do auta – a pak prý zkušení běžci na to dávají pozor. Ovšem následky se naštěstí nedostavily – zjevně jsem do toho všechno nedal.
2017 Pečky 10km po … x-té
Ve tváři utrpení, ale v duši spokojenost. Už po 22 v Pečkách na startu a tedy i na začátku další běžecké sezony. Čas 38:21 odpovídá aktuální netrénovanosti (tedy spíše mizerné), ale beru to za úspěch, protože loni jsem už přemýšlel, jestli vůbec vyběhnu. A po pár měsících problémů se zády tedy zase zpět na závodech – to je koloběh života, řekl by klasik. Na druhou stranu jsem měl příjemný pocit, že běh sice není nijak hvězdný, ale pravidelné plavání pomohlo celkové kondici, takže jsem vše v pohodě udýchal. Zároveň se opět potvrdilo, že i čas už dnes více odpovídá vůli. Na půlce tak celkem hezký čas, ale někde kolem 8-mého km zase nechuť – a čas se výrazně zhoršil. A po doběhnutí tím pádem opět pocit, že by nebyl problém zrychlit/běžet dál … prostě běh více pro radost a pro pocit než na čas a umístění.
Letos mi navíc přišlo, že množství lidí v Pečkách kleslo – proti boomu z předchozích let. Svým způsobem mě to spíše potěšilo, protože i tohle byla “masovka”. Ovšem lehké zklamání jsem pocítil, že opět ubylo pár tváří, které jsem tu potkával. Na přehledu účastí tak pomalu, ale jistě “tají” další jména a my co zůstáváme se z dobrých/průměrných časů suneme do kategorie “uběhl”. A ves tejném okamžiku je to potěšení, že je spousta dalších, kteří si do Peček našli cestu – ostatně pořadatelé tu “čarují” a opět bylo dopoledne krásně. Ideální počasí s lehkým větrem … prostě super start do sezony.
Dačického 12tka 2016 – peklo před i po
Jak mám “Dáču” jako jeden z nejoblíbenějších závodů, letos to bylo peklo. Před týdnem na horách jsem si načnul kotník a levou nohu jako celek a na Dáčovi se to podařilo dorazit. V pátek jsem se pro jistotu přesunul do Kolína na kole a měl jsem pocit, že se noha celkem rozhýbala a cítil jsem spokojenost. Ale sobotní ráno mi přišlo, že noha se nechce hýbat vůbec a bylo jasné, že jedu “přežít”. Před startem jsem opět měl pocit, že se to zlepšilo a na třetím kilometru se mi běželo velmi dobře (i když ten úvodní seběh – no tam jsem nohy cítil, že nejsou O.K. Peklo začalo ale po panelce “U Svaté Trojice”. Jako by tam na mě někdo hodil deku a nohy se samy zastavily. Ještě na horizontu před Velkým rybníkem mi přišlo, že jsem se zase rozeběhl, ale seběh dolů už bylo čisté trápení. Trochu se to zlepšilo těsně před mlýnem, ale tam stačilo jedno špatné šlápnutí na kámen a kotník opět předvedl vyskočení a zaskočení. Od té chvíle jsem už rezignoval a prostě chtěl doběhnout. Pár lidí mě v té druhé půlce předběhlo a přiznám, že jsem ani neměl chuť se trápit a za někoho zavěsit. Barboru a Královskou cestu jsem uvítal s úlevou, že to mám za sebou. Příšerný čas, ale tentokrát to bylo opravdu “spíše utrpení” než radost z běhu. A to je to běh v nádherném prostředí – ať už výhled na Barboru z panelky, nebo to údolí Vrchlice až po Královskou cestu – opravdu hezká a pestrá trať, jen letos se potkala se špatným termínem.
Abych se uklidnil, sedl jsem po doběhu na kolo a vyrazil směr Praha – abych si užil 65 km proti větru a od půlky navíc se stupňující se bolestí v levém kotníku. Dojel jsem příjemně unaven, ale s nohou bolavou, že jsme měl problém vynést kolo do schodů. Sport někdy bolí …
Zároveň ale pochválím organizaci – dnes je to již středně velká akce a docela mě překvapilo, kolik místních se jí účastní. Trať je super a protože se běží v “dlouhém hadu”, skoro není šance zabloudit, navíc šipek bylo opravdu dost. A start a cíl “u Barbory” je, stejně jako dole v parku, nádherný – sice ten první kopec dolů mi dává zabrat, ale takové prostředí za to stojí. A letos se vydařilo i počasí – snad ideální podmínky na běh – mírný vítr, který tady vůbec nevadí a pod mrakem příjemná teplota … proti loňské výhni ideál.
2016 běh Krajem bitvy u Kolína
Letos extrémně náročných 9km – ani ne kvůli tomu kopci na Bedřichov (běží se dva okruhy => dvakrát vyběhnout), ale díky vedru. Do vzduchu se dalo v sobotu 25.6.2016 skoro “kopat”. Na trať jsem se vrátil asi po šesti letech – z jižních čech to bylo příliš daleko a termínově se to krylo s “Velkým rybníkem” – triatlonem u Kutné Hory, který dostal přednost. V každém případě letos běžela i Klárka 100m a s úsměvem na tváři vypadala v cíli spokojeně (možná více ovlivněno lízátkem než sportem, ale co už). Start v 10:30 byl pak společný pro lidový běh 4.5 km a hlavní závod 9 km (dva okruhy). První výběh na Bedřichov jsem se cítil velmi dobře, s dechem žádný problém, takže nahoře jsem byl asi 4-tý, ale pak začalo trápení – na tom seběhu jsem cítil velkou nejistotu na drnech a běželo se mi opravdu hnusně, takže dole jsem byl sedmý a měl jsem pocit, že podruhé už to neseběhnu. Naštěstí jsem si psychicky odpočinul na dlouhé asfaltové rovině a navíc jsem se opět posunul trochu vpřed a druhý Bedřichov se mi běžel znovu dobře … ale pak ten seběh byl snad horší než první (jestli to jde). Musím přiznat, že mě bolely nohy, kolena, … záda – snad celé tělo a od půlky jsem tiše hledal poslední zatáčku na asfalt. A opět mě pár lidí “přejelo”, ale musím říct, že mi to bylo úplně jedno … na rovině jsem opět srovnal krok a celkem v pohodě dal poslední 2km. V cíli ale, podobně jako většina, jsem toho měl plné zuby – vedro bylo opravdu nepříjemné a ten sběh po louce byl pro nás alergiky v dusnu “úžasný zážitek”. Po chvilce jsem koukl na hodinky a zarazilo mě, že brácha ještě nedorazil – takže nejprve pomalu, ale jak přibýval čas rychleji jsem vyrazil v protisměru, kde je … a v tom vedru koukal i do příkopu, jestli tam někdo nekolabuje … No ve Vítězově už jsem byl hodně nervózní a celkem svižně běžel a rozhlížel se … naštěstí mě akorát zastavilo protijedoucí auto, že tam někdo (paní) zkolaboval na louce a nějaký chlap v červeném triku jí tam byl pro vod a je u ní (brácha běžel v červeném – bylo jasné) … takže jsem volněji vyrazil dál a po chvíli našel paní opravdu vyšťavenou a tři lidí, kteří se jí snažili pomoci resp. uklidnit a donesli jí vodu. No a cca 50 m nad ní byla druhá skupina, kde byla další závodnice, která tempo přeťala. No sanitka dorazila za cca 15 minut a po troše zmatků (info o poloze asi nebylo předáno zcela přesně) obě naložili a odvezli na internu. Ale už vypadalo to, že to bylo už spíše preventivní opatření než velké ohrožení (aspoň doufám). Takže jsme s bráchou v klidu doklusali proti směru na start.
Za sebe tak mohu hlavně poděkovat záchranářům – dorazili celkem rychle a vše v pohodě vyřešili. Organizátoři asi s takovým vedrem nepočítali (na omluvu říkám, že bylo opravdu extrémní) – příště by možná pomohl stoleček s vodou nahoře na Bedřichově … Ale hlavně musím závodníkům připomenout – běžíme na vlastní riziko, samozřejmě si pomůžeme na trati (ostatně 4 závodníci nedoběhli, protože pomáhali), ale pořád musíme my sami cítit a odhadnout na co máme a na co ne … stát se to samozřejmě může, ale v posledních letech je podobných “událostí” čím dál více – hodně lidí přeceňuje svoje síly a naopak podceňuje přírodu – vedro nebo naopak zimu, kdy je třeba přizpůsobit pitný režim/oblečení a hlavně tempo svým možnostem. Je fajn si sáhnout “na dno” – sám si to čas od času zkusím, ale s rozumem – je něco jiného to udělat při výběhu, kdy jsem s někým a mám u pasu láhev s jonťákem, něco jiného, když si jdu zaběhat sám kamsi do lesa a něco jiného se hnát v 33C na slunci do kopce … No a pro mě, až příště poběžím někomu naproti pomoct … možná si vzít mobil 🙂
Tak hodně štěstí a méně podobných příhod jako v sobotu. A více závodů dokončených s úsměvem v cíli (nebo chvíli po doběhu).
2016 Triatlon Lysá nad Labem
A protože minulý týden se triatlon v Bakově vydařil – tuhle neděli 19.6.2016 jsme s bráchou vyrazili na další štaci – tentokrát do Lysé nad Labem. Start pravda na Ostré, takže netradičně start jinde než druhé depo a cíl, ale zase to bylo pestřejší. O něco delší trati než v Bakově – 1km – 35km – 7km mi spíše vyhovovali a tentokrát i těm číslům “skoro” věřím. Plus mínus by to odpovídalo, možná plavání nepatrně (střelil bych na 900m) a ten běh … 6,5.
V každém případě jsem zopakoval bronz z minulého týdne, ale tentokrát mě spíše mrzel, protože v mém případě je vytuhnutí na běhu docela ostuda. Ale taky tentokrát řeknu, že značení … kulantně řečeno nic moc. Na kole jsme se jednou rozhlíželi ve čtyřech “kudy pak asi vede další cesta” a na běhu jsem hledal fáborek hned dvakrát po cca 2km – rozumím, že můj zrak má do ostřížího daleko, ale přesně s tím, že v téhle fázi už všichni “vidí rudě/zakaleně” je třeba počítat. No nic, pokud se za rok vrátím, bude to lepší – celkem i šlo běžet “ve šlupičkách” i když to bylo po písku a kousek lesem.
Tratě ale budu chválit – kolo celkově rovné s dvěma kopečky a běh fakt super – začátek ve městě, kolem hřbitova pro dopadlíky, a pak polňačka a les … pestré, příjemné a rychle to utíkalo (když někdo nebloudil). Na kole docela klasika – postupně jsem sjel skupinku – jela zase mašinka … legrační bylo, jak v kopcích “vagonky” odpadaly, ale na rovině zase dojížděli ve trojici, ale střídat se jim moc nechtělo … no začíná to být kolorit menších triatlonů. Super byla organizace – na většině nebezpečných křižovatek někdo stál a přibrzdil dopravu/ukázal jestli je volno – v tomhle na jedničku organizaci.
A lahůdka byl finiš do podloubí na náměstí v Lysé – kolem kavárny, kde diváci povzbudili “unavené ovečky”, takže jsme snad všichni ještě našli něco sil a zafinišovali. Docela jsem koukal na bráchu – v závěru běžel jak srna a na posledním km s přehledem zdolal závodníka před sebou a myslím, že během dalšího km by dal ještě jednoho … já naopak v posledním výběhu dotáhl soupeře, který mě předběhl někde za obrátkou, ale jak se cesta svážila zase dolů, kolega protáhl krok a … zmizel přede mnou. Musím říct, že to hledání cesty a cyklo část mě docela vyšťavila – kolem poloviny běhu jsem měl hodně těžké nohy.
Ale jako trénink na Chlísta – vrchol sezony srovnatelný s OH to bylo super. Vidláku, těším se na tebe.
Pořadatel – Sokol Lysá nad Labem
2016 KVOKnout si jako zamlada
Dva roky bez účasti (etapa Jižní Čechy), takže prémiový Kolínský 1/2 maraton. Naposledy, když jsem běžel, to byla ještě obyčejná dvacítka :-), ale móda maratonu, půlek, čtvrtek, … dohnala už i Kolín. Naštěstí se jen posunula obrátka o cca 500m, jinak vše při starém. Na startu nás bylo cca 150 – celkově 19-té místo mě moc potěšilo a hlavně čas … 1:23:13, to jsem před startem ani nedoufal. A když jsem se protahoval a koukal na vítr, tak jsem si tiše přál, ať to není přes 1:40. Ale už od startu jsem měl naopak pocit, že “letííím”. Snad jen ten výběh ze stadionu, kde jsem ucítil dva ostré kamínky pod botou a jen tiše se modlil, aby rychle vypadli – stalo se – byl horší, nicméně už před obrátkou jsem dohnal dvojici, kterou jsem “háknul” a držel. prvních 5 km jsem ani nakoukal na časy, prostě jsem běžel a přemítal, jak moc jsem tempo přestřelil – jeden z dvojice byl Milan Ř. a u něj mi je jasné, že běhá “jinou ligu”, ale kousek jsem i potáhnul (i když tak 1 km ztěch 7-mi) a běželo se mi tak dobře, že jsem si řekl – běžím a když vytuhnu, tak prostě vytuhnu, kašlu na to.
V Oseku jsme dotáhli menší skupinku, ale přišlo obvyklé zvlnění, kostky a zatáčky – takže skupina se rozpadla a byl jsem v té zadní části … nicméně obrátka zhruba 40:40 byla (a navíc s protivětrem) z kategorie snů, takže jsem byl pořád naprosto spokojen. Navíc jsem po obrátce cítil, že krize nikde v dohledu … a dotáhnul jsem jinou dvojici + jsem se začal blížit ke skupince, která mi na obrátce utekla … a na hodinkách jsem následně viděl, že pořád běžím časy pod 4min/km – super. V protisměru jsem pozdravil kolegu Vavise (zjevně se šetří na kutnohorskou 12tku) a pokračoval do Kolína … cesta ubíhala hodně rychle, vlastně až na 16-tý km jsem pořád běžel mimořádně svižně kolem 15-tého místa. Skupinka přede mnou pravda začala mizet, ale s jedním spoluběžcem jsme drželi slušné tempo a 1:40 začala být “jasná”, spíše jsem počítal, kolik si mohu dovolit ztratit a zůstat pod 1:30. Ve Veltrubech mi pravda kolega cuknul a já neměl chuť vzdorovat, takže jsem osaměl – na druhou stranu jsem lehce doplnil ionťák na občerstvovačce a dle hesla “když už nemůžeš, přidej” jsem na dlouhé rovince opravdu přidal … mírně jsem kolegu dotánul, ale pak už se ozvaly tlapky a začal jsem cítit puchýře – takže poslední 3-4km jsem mírně zvolnil, nicméně proti předchozím rokům pořád v pohodě a v tempu. A v cíli jsem spíše nevěřil času na hodinkách a skutečnosti, že svaly jsou v pohodě – takže odpolední relax s malou v bazénu nebude problém.
Myslím, že po dlouhém čase jsem zaběhl dobrý závod a docela mě to přesvědčilo, že maraton by se dal dát … v jiných botách než v silničních “šlupičkách” (puchýře někde na 30-tém km by asi byly “konečná”, ale v rozumném počasí a rozumném tempu – no uvidíme.
Černokostelecká 10-tka – další kross
Další nový běh v letošním kalendáři … a teprve druhý ročník desítky. V Kostelci nad Černými Lesy – takže kousek od stávajícího bydliště – se běhá pro radost. Termín kolidující s PIMem dal jasně najevo, že profíky tady hledat netřeba. Je to kross a to středně náročný – zhruba jako pošuk, pravda výrazně kratší – jen 10km, ale zase některá stoupání mi připadala delší – hlavně to závěrečné, kdy jsem se hned v úvodu zastavil a hodně zaváhal, jestli běžím dobře. Značení bylo rozhodně nadstandardní, ale bylo na něm vidět, že ho dělal “méně zkušený” značkař – na začátku byla šipka “na každém kroku”, postupně zjevně docházel elán (možná i barvy, mouka a fáborky), takže byly značky stále méně časté. Pro běžce je to nepříjemné, protože tak jak přibývá únava, ubývá pozornost a snáze se něco přehlédne … v druhé půli trati jsem tak několikrát zaváhal, jestli běžím dobře/kam mám zahnout. Ale tady to opravdu nevadilo – pole se roztrhalo už někdy po třetím kilometru a pak jsme si každý užívali hezkou přírodu a běh – v mém případě spolu s utrpení při sebězíh.
Závěr asi potvrdil “značkovací” chybičky – na začátku jasně řečené, že se do cíle nevbíhá vchodem do pivovaru, ale obíhá se jako při startu a vbíhá se do cíle zezadu … načež šipka mířila přesně do toho vchodu do pivovaru 🙂 Co mě naopak potěšilo, že se na běhu objevilo několik “hafíků” s čísly – zasportování se psem je určitě super (možná měli hlady rozzuřené psy vypustit tak 30 sekund po startu, aby hnaly běžce před sebou, ale fakt je, že většina spíše vypadala na drbače, než na trhače).
A trochu mě překvapilo vyhlášení – diplom každému účastníkovi je asi dobrý nápad pro miniběh do 50-tiu lidí, ale při 80-ti už to je spíše “útrpné čekání na konec seznamu”. Ale možná to zase k tomuto “rodinnému běhu” patří – prostředí bylo totiž moc pěkné (i trať) i zázemí pro přihlížející – pískoviště a trampoška pro “skřítky” a malá restaurace s několika druhy piv po doběhnutí – určitě velký potenciál.
Jen houšť podobných podniků a vytrvat.
Pošuk 2016 – 16 km přírodou
23.4. sobota a nechal jsem se přesvědčit bráchou na další kros … Pošumberský Ultra Kross – tedy POŠUK. Je to nádherný závod – krásné údolí potoka Šembery – lesem a přírodou. Pravda na začátku jsem trochu zaváhal, jestli jsem zvolil obuv dobře – 2km lehký terén a pak najednou minimálně 3km silnice (od sběhu k depu až po ten první sběh a pak zase až na hráz) – ale dále jsem zjistil, že to byla dobrá volba – “zetory” se hodily. Naštěstí se nesplnila deštivá předpověď, věřím, že by to bylo jinak o 50% náročnější. Takhle bylo skoro sucho, jen několik málo míst bylo lehce měkčích, případně kaluž, ale bylo to spíš příjemné než tvrdá udusaná trať. Já se sice v terénu tradičně trápím – kotníky se ozývají – ale jinak jsem si to užil. Teda kromě sběhů – ten první k depu byl v pohodě, rovná cesta, takže jsem to skoro pustil. Ale už ten druhý – dolů na silnici k hrázi mi dal těžce zabrat a měl jsem pocit, že dole se už nerozeběhnu, klouby odmítaly poslušnost. Naštěstí pak byla rovina a mírně do kopce, takže se mi to podařilo rozeběhnout a celkem to šlo až k dalšímu sběhu v lese někde po 8-mém km. Tam už jsme naopak měli za sebou výběh do nejprudšího kopce … náročný, ale do kopce se mi běhá lépe než dolů. I lesem to bylo mimořádně příjemné – krásná lesní cestička – měkký dopad na nohy – prostě super. A cesta celkem ubíhala – najednou jsme byli na 1-tém km, nějaké 4km do cíle. Osobně to vůbec nemám rád, když běžím trať poprvé a nevím, co mě čeká za zatáčkou a i tady se ukázalo, že v závěru ztrácím – vůbec se mi nechce se vyšťavit a pořád si nechávám rezervu. Výběh do posledního kopce byl ještě v pohodě – nahoře jsem pravda přešel kus cesty do chůze … a bylo to asi jediné místo, kde jsem, na jinak velmi dobře značené trati, zaváhal – chvilku jsem puntík hledal … ale pak přišel sběh a traverz k lávce přes potok a tam jsem to “vnitřně vzdal” – vůbec se mi po tom šikmém svahu nechtělo běžet a více jsem kontroloval cestu před “kotníkem” než běžel … a to samé v úplně posledním sběhu na silnici – raději jsem dva rychlejší běžce pustil než trápit nohy … a připravil se tak o lepší místo. Nicméně 4-té místo v kategorii M40+ tedy “skoromrtvoly” beru jako dobrý výsledek po tom trápení s kotníky. Naopak jsem snad ani jedinou nepocítil šlachy nad patou – zdá se, že tato bolest už opravdu po roce odezněla 🙂 No druhý den mě pravda bolely, ale to už je spíše znak, že tam je živá tkáň a ne jen nějaký provaz.
A zazávodila si i malá – 80m s úsměvem na tváři a dokonce vyhrála čokoládu a tyčinku – milé zpestření pro “malé prdíky”. V tomhle asi největší pochvala organizátorům -na louce je prostor pro malý piknik a bavení dětí. Bylo nějaké malování a hraní si (díky i rodičům, že malou pohlídali přes závod) – takže Klárka usnula v autě cestou zpět jako “malý medvěd” – a snad se potěšila, že pohyb je příjemný a nemusí se vyhrát – tentokrát se usmívala i “z druhé vlny”. Jen přemýšlím, jestli i za rok jí ještě budu před startem vyhazovat do vzduchu “jako letadlo” – rok od roku je to náročnější.
Za rok … zdar všem POŠUKům, kteří krásné sobotní odpoledne vymění za pot na trati a organizátorům, že do toho jdou s nadšením. A dík organizátorům – myslím, že se jim daří dělat akci pro celou rodinu, bez velkých “WoW” blbin, ale s tím, co závodníci a doprovod potřebují – občerstvení, vodu v cíli, dobře organizovaný harmonogram až po milé vyhlášení hned po závodě.
5 km do kopce na Čihadlo
Skoro po roce jsem se dostal na nějaký běh do vrchu – tentokrát výběh z Komořan na Čihadlo … cca 5km do mírného kopce. Resp. v druhé polovině byla rovinka před závěrečným během po MTB trati a posledním stoupáním na Čihadlo. Je to vlastně v Praze, takže moc příjemný běh – start v 18:00 tak akorát, že jsem dorazil z práce. Nebudu zakrývat, že jsem si to tentokrát šel jen zkusit – běžel jsem s baťúžkem na zádech, protože z cíle to mám cca 8km domů, tak jsem pak pokračoval a na start se nevracel. A trať je super – celou cestu v přírodě, snad jen to letiště připomene civilizaci. Hezká pěšinka, kde se sice dost blbě předbíhá – hlavně v úvodu, ale dobrý povrch, pestrý -asfalt, lesní cesta, polní pěšinka, MTB trať, …
Takže čas nic moc, ale byl to příjemný zážitek a hezký trénink. Trochu mě mrzí, že jsem se v druhé půlce ´víc “nekousl”, ale pokud člověk neví, jak daleko je do cíle … A naopak jsem si užil cestu dolů – chvíli jsem klusal, ale z Dolních Břežan jsem chytil slinu a 4km ostrého tempa až do Jesenice zcela bez problému – příjemná tečka. A jestli budu za rok v Praze, přijdu opět – malý závod, kde se lidé znají a běží hlavně pro radost a pro zdraví, bez stresu – co více si přát.
LinkedIn
