Po téměř dvou letech COVIDu je situace taková jaká je, více než o nemoci možná vypovídá o nás samotných a o stavu věcí veřejných v jednotlivých zemích. Nemá smysl se pranýřovat a sebemrskačsky označovat za Švejky, kteří nic nedodržují – ono to jinde podle zpráv není o moc lepší a čím dál více vyvstává otázka, jestli striktní dodržování přísných pravidel vede k lepším výsledkům než “anarchie”. Každý si najde příklad, který mu vyhovuje (většinou v určitém časovém okamžiku) a bude o něj opírat své závěry.

Takže vidíme relativně liberální Švédsko, které skončilo “u roušek”, očkovací šampiony Izrael, Portugalsko, Maltu, zavírače všech Austrálie, Rakousko, ignorující/nic nedělající Maďarsko, Bělorusko, Indii. A ve výsledku ty rozdíly nejsou zase tak markantní. Z globálního hlediska je rozdíl, jestli na 1Mio obyvatel umřely 2000 nebo 4000 lidí “nezajímavá prkotina” – i když může znamenat spoustu osobních neštěstí.

V čem jsme ale prohráli “na plné čáře” je ukázka funkčnost nebo spíše nefunkčnosti státu jako instituce a jeho schopnost vlastně neschopnost reagovat na novou situaci. Začalo to nákupy roušek a respirátorů, které snad už raději nevyšetřovat – myslím, že “Rudá Mikina” a “zpěvák Superstar” se asi při pomyšlení na tuhle dobu potí ze spaní. Následovalo zmatečné nastavování opatření stylem “vládní orloj”, kdy nikdo nevěděl, jestli zítra platí to, co je vyhlášeno dnes, nebo se to od včerejška zpětně změní. Vzpomeňme vyjádření o očkování našich ministrů zdravotnictví – a že jsme jich za tu krátkou dobu měli 🙂 A završuje to nová vláda pokračováním ve zmatených opatřeních a vyhlašování změn dříve než začala původní pravidla platit. Připomeňme ještě naši Hygienu, která je překvapena novou vlnou (o které se přes měsíc mluví) jako silničáři “lednovým sněhem”. Hezkou roli tu sehrál i Duškův Úzis, který vydával modely přesně podle zadání aktuální vlády a daly by se shrnout do věty bude dobře, středně nebo špatně.

A aktuálně zažívám vlastní zkušenost s funkcí našeho státu – nechci to vyčítat ani nové, ani staré vládě – obě a tom mají podíl. Ale milý pane Válku, milá paní Svrčilová poraďte co dělat:

v sobotu dcera rizikový kontakt – nahlášen školou (lyžařský zájezd – skoro se dalo čekat, že to tam propukne). Díky tomu, že nám to řekla škola, šli jsme v sobotu s malou na test, já už v pátek, protože jsem o víkendu plánoval závody, tak jsem chtěl být zodpovědný :-). Hygiena se probudila v neděli ráno info, e dcera byla v rizikovém kontaktu – ne nějakých 36 hodin zpoždění, dá se pochopit, je víkend, mají toho moc. Test dcery PCR přišel v neděli večer – také po cca 36i hodinách – pozitivní – nejen karanténa, ale i izolace – OK, nahlašujeme jí na hygienu včetně domácnosti a telefonů dvou kontaktů (domácnost). Můj negativní výsledek přišel v neděli v noci – po nějakých 54 hodinách od odběru – má platnost 72 hodin od odběru – takže je funkční/platný nějakých 18 hodin – super práce, pokud karanténa trvá 5 dní, tak testování z toho pro*ebe dva než se člověk dozví výsledek (a může prskat do okolí), je úžasný výkon. Aktuálně je úterý večer – nějakých 36 hodin od nahlášení pozitivního PCR testu hygieně … ta mlčí. Má vystavit neschopenku pro karanténu – nekoná se. Manželka nedělní test dostala výsledek večer v úterý negativní, takže neschopenku na izolaci vystavit obvoďák nemůže. Telefonát na hygienu – no nestíháme, ale počkejte, on se vám někdo ozve – kdy, týden po karanténě?

Takže až zase vy ŠMUDLOVÉ, odborníci a krizoví manažeři všehomíra budete nějaká opatření vymýšlet, buďte té lásky, zajistěte, aby byla funkční i ze strany státu. Chcete něco dodržovat? Opravdu chcete? Tak víte co, tak to milý státe a úředníci dodržujte i vy sami. Že vy jste doma (a já taky naštěstí mohu dělat z domova) na HO za plný plat, neznamená, že to tak mají všichni.

Zatím se zdá, že COVID nám ukázal hlavně naprostou neschopnost státu – snad s jedinou výjimkou počáteční organizace očkování, která, hlavně v centrech, fungovala velmi dobře. Zbytek je horší než špatný a čím dál více vyvstává otázka, jestli anarchie není sice chaos, ale možná lepší neřízený chaos než řízená neschopnost. Realita je taková, že kdo se chce chovat odpovědně, chová se tak NAVZDORY státu a kdo na to chce kašlat, kašle na to s “tichým požehnáním” státu.

Doplnění středa – dva dny po nahlášení sebe jako kontaktů dcery v domácnosti. Tak na vyžádání zadána “nemocenská na karanténu” – hygiena nás vyhodnotila jako nerizikový kontakt (dva lidi ve společné domácnosti) – děkujme přírodě, že je COVID tak mírný, s tímto státem bychom v případě velkého problému neměli šanci 🙂

Ano chci volit … volby 2021 budou stejné jako ty předchozí. Nemyslím si, že by byly nějak výjimečné. Nenapadá mě, proč by měly být. Snad jedině koncentrace jednotlivých sil je proti minulým volbám mnohem výraznější. Vlastně tu proti sobě stojí tři hlavní síly (strany/koalice), kterým sekunduje ten zbytek. Jsem člověk konzervativní, takže moje volba bude pro … kdo mě zná ví a ostatním nebudu napovídat, ani je přesvědčovat. Možná v jednom ano, v jednom přesvědčovat budu: Jděte volit. Ne pro jiné, ne proto, že je to jakási povinnost, ale pro vás samotné. Jeden hlas nic nezmění, ale je to spoustu jedněch hlasů a milion CZK se taky sestává z milionu 1 CZK 🙂

Když tedy vezmu ty hlavní síly (omlouvám se, pokud jsem na některou zapomenul, ale ve stávajících průzkumech moc šancí nemají a podle mě nehrají velkou roli:

1. ČSSD – podle mě se do sněmovny nedostane a minimálně na 4 roky tak přestane ovlivňovat velkou politiku – měsíc před volbami mám pocit, že svojí situaci vůbec nepochopili a za situace, kdy jejich akce nefungují je opakují s očekáváním, že “stejná akce bude mít zrovna tentokrát jiný výsledek”. Možná se pletu, ale Hamáček a Maláčová jsou podle mě hrobaři ČSSD – ani ne pro svoje názory/přesvědčení, ale pro, s prominutím, svojí hloupost. Svým způsobem mi to je líto, protože bych uvítal stranu, která bude zastupovat dělníky, zaměstnance mimo vedoucí pozice, prostě běžné lidi a bude hájit jejich zájmy … to ale podle mě ČSSD nedělá a lidi už tomu ani nevěří.
2. Trikolora, Přísaha – ani ty podle mě 5% nepřekročí. Trikolora prostě nedokázala oslovit dost voličů a jejich program je “málo radikální a příliš málo konzervativní” – vlastně nevidím skupinu lidí, která by je měla volit … Přísaha je na tom podobně – trik “nový šerif ve městě” už prostě zkusily Věci Veřejné, ANO a Piráti … už to není originální a nic jiného jsem od nich neslyšel, opět “kdo má být jejich volič”.
3. SPD – bohužel asi posílí. Získá pár zhrzených hlasů + národní struna taky u někoho uspěje. Považuji jí za extremistickou stranu nicméně … i ta zde má svoje místo. Pokud se bude pohybovat někde mezi 5-8% hlasů, vlastně není problém, prostě tu vždy je skupina, která tyto názory zastává a ať je o nich i vědět. Co by podle mě byl šptný signál, pokud by se podílela na vládě.
4. KSČ – asi veze pár hlasů ČSSD, naopak ANO (a faktor stárnutí jejího voličského jádra) jí pár hlasů vezme. Mrzí mě, že se jim moc nedaří oslovit mladé – myslím, že ti by měli být v malé míře jejími sympatizanty, protože mládí by mělo mít ideály. Pořád věřím, že na větě “Kdo v mládí nevolí komunisty, nemá srdce, kdo je volí ještě po 40i, nemá mozek” je hodně pravdy.
5. Spolu – ne jednu stranu zvláštní slepenec ODS + KDU asi není zcela ideově podobné, na druhou stranu to beru jako vítězství rozumu a schopnosti se domluvit v okamžiku, kdy “o něco jde”. Myslím, že je to strana o které by hlavně střední třída měla uvažovat. Mají sice škraloup a chyby minulosti, ale – pokud se z nich poučili – zdá se, že mají vizi a snad i schopnost jí realizovat.
6. PirStan – zvláštní spojení, které osloví asi převážně mladé. Na druhou strnu STAN je seskupení opřené o starosty – lidi, kteří řešili problémy všedních dní a pokud zcela neselhali ve svých nominacích, mělo by tohle uskupení obsahovat dost lidí, kteří ve městech prokázali svoje schopnosti a ochotu “dělat černou práci” a to se podle mě počítá.
7. ANO – stara hlavně starších a státních zaměstnanců. Dá se říci, že jim zajistila lepší podmínky proti těm ostatním – nevěřím ale, že trvale a hlavně si myslím, že je to hlavně NA ÚKOR těm ostatním. Jinými slovy – jistá skupina se sice nemá lépe, ale ti ostatní se mají hůře. Nemohu se tak zbavit dojmu, že je to strana zhrzených lidí (i když možná právem) a lidí, kteří mají rádi “teplo a smrádek”. Ale na druhou stranu, pokud je volba “pro to nejlepší pro mě a jenom pro mě”, pak i tato strana pro ně může dávat smysl

Co považuji za důležité, abychom vzájemnou volbu respektovali a dokázali akceptovat, že je pro někoho legitimní a rozumné volit KSČ – prostě protože věří v myšlenku komunismu (krásnou i když podle mnohých utopickou), nebo ODS podporující “neviditelnou ruku trhu” (která umí být i krutá a nespravedlivá), nebo SPD s jejich nacionalismem (protože někdo může být přesvědčený vlastenec a milovat jednoduchá řešení). Že dokáží mladí akceptovat volbu starších pro KSČ a ANO, protože jim slibují zvýšení penzí (a oni přeci celý život pracovali), stejně jako staří pochopí volbu PirSTAN u mladých, protože ti hledají cestu, jak mladým pomoci k rozumnému bydlení a hájí názory, které by před 30i lety byly nemyslitelné a 30 let možná budou samozřejmé jako je dnes registrované partnerství.

Letos extrémně náročných 9km – ani ne kvůli tomu kopci na Bedřichov (běží se dva okruhy => dvakrát vyběhnout), ale díky vedru. Do vzduchu se dalo v sobotu 25.6.2016 skoro “kopat”. Na trať jsem se vrátil asi po šesti letech – z jižních čech to bylo příliš daleko a termínově se to krylo s “Velkým rybníkem” – triatlonem u Kutné Hory, který dostal přednost. V každém případě letos běžela i Klárka 100m a s úsměvem na tváři vypadala v cíli spokojeně (možná více ovlivněno lízátkem než sportem, ale co už). Start v 10:30 byl pak společný pro lidový běh 4.5 km a hlavní závod 9 km (dva okruhy). První výběh na Bedřichov jsem se cítil velmi dobře, s dechem žádný problém, takže nahoře jsem byl asi 4-tý, ale pak začalo trápení – na tom seběhu jsem cítil velkou nejistotu na drnech a běželo se mi opravdu hnusně, takže dole jsem byl sedmý a měl jsem pocit, že podruhé už to neseběhnu. Naštěstí jsem si psychicky odpočinul na dlouhé asfaltové rovině a navíc jsem se opět posunul trochu vpřed a druhý Bedřichov se mi běžel znovu dobře … ale pak ten seběh byl snad horší než první (jestli to jde). Musím přiznat, že mě bolely nohy, kolena, … záda – snad celé tělo a od půlky jsem tiše hledal poslední zatáčku na asfalt. A opět mě pár lidí “přejelo”, ale musím říct, že mi to bylo úplně jedno … na rovině jsem opět srovnal krok a celkem v pohodě dal poslední 2km. V cíli ale, podobně jako většina, jsem toho měl plné zuby – vedro bylo opravdu nepříjemné a ten sběh po louce byl pro nás alergiky v dusnu “úžasný zážitek”. Po chvilce jsem koukl na hodinky a zarazilo mě, že brácha ještě nedorazil – takže nejprve pomalu, ale jak přibýval čas rychleji jsem vyrazil v protisměru, kde je … a v tom vedru koukal i do příkopu, jestli tam někdo nekolabuje … No ve Vítězově už jsem byl hodně nervózní a celkem svižně běžel a rozhlížel se … naštěstí mě akorát zastavilo protijedoucí auto, že tam někdo (paní) zkolaboval na louce a nějaký chlap v červeném triku jí tam byl pro vod a je u ní (brácha běžel v červeném – bylo jasné) … takže jsem volněji vyrazil dál a po chvíli našel paní opravdu vyšťavenou a tři lidí, kteří se jí snažili pomoci resp. uklidnit a donesli jí vodu. No a cca 50 m nad ní byla druhá skupina, kde byla další závodnice, která tempo přeťala. No sanitka dorazila za cca 15 minut a po troše zmatků (info o poloze asi nebylo předáno zcela přesně) obě naložili a odvezli na internu. Ale už vypadalo to, že to bylo už spíše preventivní opatření než velké ohrožení (aspoň doufám). Takže jsme s bráchou v klidu doklusali proti směru na start.

Za sebe tak mohu hlavně poděkovat záchranářům – dorazili celkem rychle a vše v pohodě vyřešili. Organizátoři asi s takovým vedrem nepočítali (na omluvu říkám, že bylo opravdu extrémní) – příště by možná pomohl stoleček s vodou nahoře na Bedřichově … Ale hlavně musím závodníkům připomenout – běžíme na vlastní riziko, samozřejmě si pomůžeme na trati (ostatně 4 závodníci nedoběhli, protože pomáhali), ale pořád musíme my sami cítit a odhadnout na co máme a na co ne … stát se to samozřejmě může, ale v posledních letech je podobných “událostí” čím dál více – hodně lidí přeceňuje svoje síly a naopak podceňuje přírodu – vedro nebo naopak zimu, kdy je třeba přizpůsobit pitný režim/oblečení a hlavně tempo svým možnostem. Je fajn si sáhnout “na dno” – sám si to čas od času zkusím, ale s rozumem – je něco jiného to udělat při výběhu, kdy jsem s někým a mám u pasu láhev s jonťákem, něco jiného, když si jdu zaběhat sám kamsi do lesa a něco jiného se hnát v 33C na slunci do kopce … No a pro mě, až příště poběžím někomu naproti pomoct … možná si vzít mobil 🙂

Tak hodně štěstí a méně podobných příhod jako v sobotu. A více závodů dokončených s úsměvem v cíli (nebo chvíli po doběhu).

Zrovna včera jsem tak přemýšlel, co lidem přináší největší depresi. Z historie a zkušeností je jasné, že to nejsou problémy – paradoxně jsou možná šťastnější lidé chudí, případně období krizí, kdy lidé mají “opticky” těžší život, ale naučí se radovat z maličkostí. Mnohem horší IMHO jsou ztráty iluzí a nenaplnění cílů. O to více mě fascinuje, kolik kolem sebe vidím lidí, kteří si malují růžový svět, aniž by přemýšlely, jestli jsou jejich představy reálné – a následně naráží na zklamání a depresi, že se jim nesplnilo něco, co se snad ani splnit nemohlo.
Neříkám, že by neměl být člověk optimistou, ale zase si myslím, že již člověk se základním vzděláním by měl být schopen říci 1+1=2 i když mně by se líbilo, kdyby to bylo 10, tak to pořád budou 2 🙂
No nic, jdu si radostně užívat svých dalších snů … i starostí.

Jestli jsem někdy v životě slyšel něco o plánování, většinou to byly a) okřídlené fráze a plky, b) věty lidí, kteří si uvědomují, že plánování je cestou řízení/kontroly něčeho. A že to, aby plán měl nějakou funkci předpokládá, že se k němu bude člověk nějak chovat … jedno, jestli plánujete víkend s milenkou, trénink na maraton, nákup bytu nebo roční vývoj mezinárodní firmy. Jedním z hlavních hříchů je, jak se mohu opakovaně na mnoha místech přesvědčit, představa, že s plánem je možné hýbat “dle libosti”. Těžko hledat naivitu podobného kalibru – snad všechny plány totiž nejsou na jednu “veličinu”/jednu entitu – na 95% totiž ovlivňují i druhé, kteří s výsledky a podmínkami “tak nějak počítají” – když si štafeta naplánuje nějaký čas a jeden z členů si uprostřed řekne, že o x vteřin více mu vlastně nevadí (nechce se mu, nejde mu to, … důvod je irelevantní), tak shodil dolů plán celé štafety – u toho víkendu je to podobné – pokud si naplánujete společný odjezd na horskou chatu v pátek v 15:30 a pak si řeknete, že vlastně v 17:30 to stačí možná dotyčná upravila svůj program, aby někde byla v původní čas (třeba měla tu drzost požádat manžela, aby jí v 15:20 hodil na společné nákupy s kamarádkou) … možná se přizpůsobí a možná taky bude někde 2 hodiny čekat a řádně “vychladne”. Jinými slovy, základní předpoklad plánování je rozmyslet si, co chci a mohu dosáhnout a následně se to snažit naplňovat … a pokud to je plán více lidí, pak se taky podívejte, jestli je to schopen a ochoten naplňovat ten druhý (ti druzí) a nebudou měnit plány jak na běžícím pásu podle toho, co se jim zrovna hodí … a když už zjistíte, že něco takového nastalo … nejlepší rada je: Nemůžeš-li se na druhé spolehnout, nespoléhej se na ně a naplánuj si dosažení svých cílů “bez ohledu” na ně (rozuměj, nespoléhej, že ti s tím pomohou). Protože i zde platí, že mnoho lidí se tváří a tvrdí, jak k něčemu přispějí … do té chvíle, než by to měli udělat 🙂

Možná honosný název – letecká meteorologie – označuje jednu z praktických aplikací fyziky, matematiky do života. Pravděpodobně jen letci (a poučení) ví, že informace o počasí patří k informacím, které se spolu s letovým plánem dostávají před odletem posádce letadla a jsou důležitou součástí rozhodnutí letět/neletět (tedy zpozdit let), případně o změně trasy letu.

Tyto informace pro letecký provoz jsou trochu něco jiného než večerní zprávy “našich rosniček” – používají sice stejné nebo podobné zdroje, ale jsou specifické požadavky na přesnost a zároveň krátkodobostí. Jak jsme se na přednášce dozvěděli maximální délka předpovědi je 36 hodin (ono taky který let by byl delší, že …). Zároveň pro let není ani tak podstatné, jaká bude teplota, což naopak zajímá nás, když přemýšlíme co si obléct, pilota a posádku spíše zajímají rizika a něco, co bych nazval mezní jevy – tedy změny proudů vzduchu, riziko námrazy, bouřky, … které mohou bezprostředně ohrozit let.

Trochu mimo přednášku je jistě úvaha, jak moc dnes dokáží modely nahradit lidské zkušenosti a úvahu – výpočetní síla dnešních počítačů je obrovská, modely poměrně přesné a tato cesta je podpořena i hustou sítí měřících stanic (teplota, tlak, vlhkost). Všechny tyto faktory umožňují provádět modelování počasí na dlouho dopředu. Meteorologie je pak další ukázkou aplikace fyzikálních zákonů a náročné matematiky (jedná se o soustavy parciálních diferenciálních rovnic) spolu s numerickými metodami  s dopadem na náš život. Bohužel zrovna v tomto případě se zde objevuje i nepříjemný faktor “motýlých křídel”/nestability. Tedy situace, kdy malá změna vstupních podmínek vede k velké změně výstupu. Příkladem budiž námraza, kdy je obecně známo, že čistá voda (a ta v mracích bývá) dokáže vydržet v tekutém stavu i při teplotách pod bodem mrazu, ale malý impulz – pevná částice, otřes (tím může být i zvuková vlna) vyvolá následně rychlé “zmrznutí” – letadlo, které vlétne do takto podchlazené mlhy pak může být velmi rychle obaleno silnou vrstvou ledu … a to jistě není příjemná situace. Stejně tak déšť vzniká při ochlazení mraku, ale jeho vznik může být uspíšen podobným impulzem. Právě v tuto chvíli je i dnes potřeba lidský faktor, který dokáže odhadnout možnost vzniku podobných jevů.

Abych provedl trochu osvěty zmíním dva jevy o kterých se hovořilo – vzdušný (větrný) střih – tedy prudkou změnu směru/rychlosti větrů a dohlednost – tedy vzdálenost na kterou jsme (laicky řečeno) schopni rozeznat nějaký předmět.

Na závěr v diskusi padla zmínka o jevech jako tornáda a o snaze ovlivňovat počasí (možná si vzpomenete, že při zahájení Olympijských her v Číně bylo připraveno letectvo “rozehnat mraky”, aby přípravy proběhly dle plánu … spíše legrační příklad, ale ukazuje, že tyto snahy jsou).

Čas od času člověk zjistí, že se necítí zcela O.K. – práce, komunita lidí kolem něj, … cokoliv. Prostě vidí věci kolem sebe, které se navršily v nějakých souvislostech a najednou cítí, že jsou tam spíše jako dědictví minulosti než jako něco co by tam mělo být/co tam chce. Můj známý často říkal, že v podnikání si jednou za rok den sedne k dobré kávě (a v jeho případě cigaretám) a projde si v duchu svojí firmu s co největším odstupem – co děláme dobře a co špatně.K jeho smůle to na jednu stranu vidí, na druhou stranu sám přiznává, že má příliš málo odvahy (a motivace) mnoho z těch špatných věcí napravit.

Zkusme každý udělat něco podobného – něco jako novoroční předsevzetí – a jednou za rok si prostě sednout a přemýšlet, co je v práci, ve vztahu špatné, co by jsme chtěli změnit … důležité je přiznat svůj podíl a vědět taky jak to změnit. Obecné návrhy “měli bychom více šetřit” jsou u tohoto jednání nanic. Ale zjištění, že každý měsíc platíme službu, kterou vlastně ani nevíme kdo užívá … přestaneme jí platit, že objednávky zadává někdo na marketingu, protože to dělal předtím na obchodě a tak nějak to s ním přešlo … ne musí to dělak někdo z obchodu, atd. to má hodnotu. Velmi často jsem při svém podnikání zjistil, že těhle “historických úchylek” má asi každý dost.

Mohou to být jen drobnosti … placení služby v bance, kterou jsem 5 let nepoužil, může to být zjištění, že práce (zaměstnání) už mě nenaplňuje a je čas hledat něco jiného/zkusit v tom stávajícím najít něco nového – na tom snad ani nezáleží, jde možná spíše o to vystoupit ze stereotypu a každodenní rutiny a … udělat prostě něco pro sebe a ty kolem sebe.

Tak co, máte sami nějaké své “historické úchylky”, které stojí za to odstranit?

P.S. Rozhodně se jich nezbavujte najednou – mnoho z nich je fajn a navíc mnohdy jsem sám zjistil, že měly svůj význam, který jsem jen v tu chvíli neviděl, a vrátil jsem se k nim 🙂 Krom toho člověk bez chybiček je … strašně nudný.