Běh Milénia Chýnov 2014
Po dlouhé době plné … práce a krocení divoké zvěře. A také po nějaké době závod, kde jsem měl pocit, že jsem úplně neodpadl. Už tři měsíce střídavé úspěchy se šlachou nad kotníkem … chvíli pohoda, chvíli skoro kulhání i při chůzi. Tentokrát však mohu říct, výsledek nic moc (proti loňsku umístění horší), ale čas lepší (podmínky byly určitě mnohem lepší než loni), ale hlavně jsem měl z běhu fajn pocit – tentokrát jsem určitě netuhl a šlachy sice bolely, ale bylo to v mezích norem a při běhu mě to určitě neomezovalo. Asi jsem se mohl poslední půl km kousnout a nenechat se předběhnout jedním ze závodníků, ale … nějak jsem byl v klidu a v pohodě a šel jsem si svoje tempo 3:40 na km a to mi stačilo. Hlavně mě potěšilo, že jsem v závěru měl dobrý pocit – pokud by se běželo ještě dál, nebyl by problém, naopak jsem měl pocit, že v Chýnově se nohy znovu uvolnily a běžely “samy”. Spolu s cyklo-cestou tam a zpět jsem si pak užil pohodové sobotní sportovní odpoledne.
Závod jinak určitě doporučuji – je to začátek sezony a trať je mírně zvlněná, pestrá … 5.9 km velmi rychle uteče. Proti loňsku, kdy to trochu klouzalo bylo letos sucho a i teplota byla na běh příjemná, cestou tam jsem se bál mlhy, ale na samotný běh se protrhala a bylo oblačno. Prostě letos to vyšlo a přeji pořadatelům, aby jim to vycházelo i v budoucnu.
KVOK a Welas 2013 – letošní trápení pokračuje
Letošní rok se na závodech trápím … skoro neskutečně. Na tréninku běžím časy o kterých se mi loni ani nezdálo a na závodech hořím jako papír :-). Důkazem je minulý týden KVOK – poklidný začátek, jenže po 9-tém km na mě padla deka a dehydratace … a krize nepřešla až do konce. Průměr přes 4:30 na km je ostudný i na 20km, o to více, že tři dny předtím jsem na trati 16km běžel průměr 4:01 a to při tréninku, určitě ne na 100% a v mírných, ale přeci kopcích … co dodat. Na druhou stranu to byl hezký závod a potěšilo mě, že se konečně vyčasilo (i když to možná byla ta věc, která mě odrovnala – teplo a pyl).
No a tento týden jsem na triatláku zabodoval znovu – plavání zcela pohoda, ale pak to začalo. Nejprve jsem se zasekl za jedním závodníkem a do kopce jel 1km za ním, kde nebylo možné předjíždět … jako začátečník. No a u Sionu, kde jsem znovu měl pocit, že jsem se rozjel a byl na 4-tém místě jsem utrhl přehazovačku – následoval běh 8km do cíle v cyklistických tretrách. Zažil jsem již příjemnější momenty, hlavně na asfaltu to bylo tedy výživné. Jenom jsem koukal, jak se kolem valí jednotlivý závodníci. Ale světlá stránka byla, že po běhu v těch šílených botách a s kolem v ruce mi 5km závěrečného běhu přišlo jako svátek, takže jsem “letěl” a naopak jsem závodníky míjel v obráceném gardu 🙂 Umístění tedy opět katastrofa, ale tentokrát mě to ani tolik nemrzí – na plavání, kole i běhu jsem měl tentokrát pocit, že “to jde”, jen materiál nevydržel.
Uvidíme další závod, jestli budu v letošním závodním trendu pokračovat – dokud to přežiji ve zdraví, tak je to vlastně jedno.
Jinak znovu dík Vavisovi i ostatním organizátorům – mám to daleko, takže už moc pomoci nemohu, ale opět byl welas pohoda-akce.
Duatlon Břehy 2013
Svátek práce (a lásky) … čas na sport. Letošní duatlon Břehy byl v trochu nestandardním termínu – 1.5. Pro mě to pravda bylo spíše mínus, protože z jihu Čech byla cesta delší a na jeden den – no náročné cestování. Samotný závod je pro mě jeden ze zahajovacích pro sezonu duatlonů a triatlonů a určitě povedený – hlavně trať běhu je v Břehách super. A taky musím říct, že zapadl do letošních výkonů. Hodně těžké trápení po 3km běhu až do půlky závodu, kdy se to naopak zlomilo a druhá půlka byla super. Na kole mě tentokrát překvapil vítr – nebyl silný, ale měl jsem pocit, že pořád vadí, ať jedeme, kam jedeme. Samotnou kapitolou bylo depo – s tretrami na kolo jsem se ještě nesžil, takže převlékání asi patřilo k nejpomalejším v celém pelotonu. Ale nakonec jsem s časem i spokojen – zopakován loňský čas a to vzhledem k trápení s koleny a komedii v depu, kdy jsem se nebyl schopen obout, není tak špatné. Navíc opět jsem měl pocit, že kdyby druhý běh byl delší, v pohodě bych pokračoval.
Pochvalu zde zaslouží pořadatelé – jeden z mála závodů, kde je drafting zakázán a poměrně striktně je tento zákaz kontrolován – motorku pořadatelů jsem potkával celkem pravidelně a bylo vidět, že si to závodníci uvědomují – jelo se IMHO velmi korektně. Pohanit musím naopak české silničáře – ta druhá odbočku už za rok nebo za dva bude na horské kolo … a jak jezdím po cestách ČR, je to snad všude stejné. Za téhle situace bych skoro zvážil, jestli nesnížit daně o instituci správy silnic + pár postů na ministerstvu a za ušetřené peníze si daňový poplatníci nakoupí terénní auta. Samozřejmě vtip, ale na druhou stranu by stálo za to, aby nový ministr nastoupil s vizí co a jak chce za své období dokázat (samozřejmě to by měli strany dát již před volbami) a pokud to nesplní měl by vrátit např. 50% svého platu – třeba by kluci ministerští začali konečně hýbat svými zadky, zatím mám pocit, že jediné o co se starají po nástupu do funkce je jeijch pupek (viz foto některých ministrů před a po ukončení působení ve funkci, že pane Nečasi).
Teď snad začnou závody i tady na jihu, tak vyzkouším i něco v novém domovišti – uvidíme, jak se bude dařit.
Duatlák KH – lehce vydřené stříbro
Druhý ročník Duatláku … a druhé místo. Byř musím přiznat, že letos mě stálo mnohem více sil. První běh jsem asi hodně zadržel – čekal jsem, kdy se ozve koleno a ono vydrželo až do konce závodu … V každém případě jsem hodně netakticky nechal druhého “mě uviset”. Faktem je, že zase tolik bych asi neutekl, ale vyjíždělo by se na kolo lépe :-). Na kole ostatně přišla perla – vyjížděl jsem jako třetí (přezouvání mi vůbec nejde a tentokrát jsem to doplnil legračním nasedáním na kolo, kdy jsem se nemohl trefit do nášlapů) – holt letos poprvé na silničce. Tímto poděkuji Jaromírovi Vyskočilovi – kolo bylo připraveno perfektně. Na výjezdu z Kutné Hory jsem se naopak cítil na kole super a zválcovali jsme prvního nasednuvšího (ten zjevně nepřezouval a jel v jedněch botách) a subjektivně jsem se blížil k prvnímu … jenže hned jak jsme vyjeli z Kutné Hory, opřel se do nás vítr a já měl pocit, že mi někdo zatáhnul ruční brzdu. Naopak první zjevně chytil dech a, to nejde nazvat jinak, zmizel v dáli. Až na konec Malešova jsem se tak trápil a spíš čekal, kdo všechno mě docvakne.
Na vrcholu jsem se ohlédnul a taky jsem kousek za sebou viděl dalšího závodníka a vzal to za fakt, že na obrátce budu třetí. Jenže po výjezdu sice vítr snad ještě zesílil, ale složil jsem se do řidítek a najednou mi přišlo, že to jde. Na obrátce jsem tak na prvního ztrácel už (odhadem) 4 minuty, ale naopak na třetího jsem tak minutu k dobru měl – vůbec nechápu jak se to stalo – prostě najednou byl tak půl kilometru za mnou. Cestou zpět už naopak kolo letělo samo a bylo jasné, že tam toho moc nenajede nikdo. Občas jsem se ohlédnul, ale za mnou nikdo, takže jsem jel poměrně v pohodě a i ten závěrečný km po mizerné silnici spíše dával pozor na díry, než závodil. A výsledek se dostavil – zajel jsem do depa, začal se přezouvat a koukám, ten třetí závodník už vybíhá z depa – opět mě sjel a přezul se mnohem rychleji než já. Trochu mě to nakoplo a vystřelil jsem z depa poměrně svižně.
Na běhu mě překvapilo, že i po tom kole se mi běželo docela dobře, akorát záda opět připomenula, proč na čisté běhy chodím s bederním pásem – dopad na pravou nohu “nic moc”. Ale cca po kilometru jsem se dotáhnul na druhého a lehce ho “přejel”. Jenže opět překvapení – u kamzičí stezky mi zase najednou dýchal na záda a další km jsem si ho táhnul za sebou. Hodně mě to znervóznělo, resp. jsem nechápal, co se děje. Poslední výběh k Velkému rybníku jsem proto udržel tempo a … za mnou najednou nikdo. Uklidnil jsem se a pokračoval v klidu dál. Odhadem za kilometr po bývalém “tunýlku” (proč ho rozorali nechápu, byla to nádherná část) opět dusot za zády a kolega tak deset metrů za mnou. To už jsem skoro nevydržel, takže od trojice jsem raději skorofinišoval – naštěstí v pohodě do druhého místa. Gratulace vítězovi – nadělil nám 5 minut a na kole z nás udělal statisty.
A samozřejmě dík Vavisovi – jen houšť podobných akcí, kde vládne pohoda a každý si má možnost zabojovat a zasportovat dle vlastí chuti.
Kouřim 2013 a běh kolem Harrachovky 2013
Tak tento víkend byl ve znamení “dvojboje” – v neděli Kouřim 10km (raději nepočítat pokolikáté) a v pondělí Velikonoční běh kolem Harrachovky v Táboře – 7,5 km. Po katastrofě v Pečkách musím říct, že jsem do Kouřimi jel s hodně velkými obavami, ale nakonec to šlo. Čas v Kouřimi sice průměrný, ale vzhledem k podmínkám potěšil, v Táboře vůbec neodhadnu, ale cítil jsem se dobře. V každém případě jsem po měsíci měl pocit, že konečně běžím jak mám a nebolí mě po dvou km celé tělo … tak snad je viróza už zažehnána. Počasí si s námi naopak letos pohrává – předloni v Kouřimi svítilo Slunce jako o život a běželo se v krátkých rukávech jako v létě, letos se spodní část běžela na směsi sněhu a zmrzlého bahna … a jestli něco nesnáším, tak je to právě tahle kombinace, kdy jeden krok bota drží a druhý uletí bez odrazu – zlatý asfalt 🙂 Nicméně mi to tentokrát tolik nevadilo, byl to jen ten kousek dole podél potoka a na kostkách se mi běželo dobře, dokonce, k mému překvapení, velmi dobře. Hodně jsem se bál seběhů, protože mě v posledních týdnech potrápily klouby právě na sebězích – ale tentokrát nic, resp. až na konci druhého se ozvala kyčel, ale jenom slabě (kdybych o tom tolik nepřemýšlel, možná by to dokonce bylo úplně O.K.).
Naopak druhý den na Harrachove jsem se trápil – po prvním kilometru relativně pevného povrchu přišel sníh, led, zmrzlé bahno a bláto – a začal jsem trpět. Já tenhle typ terénu prostě neumím, takže mi nohy klouzaly zleva doprava a vůbec jsem nešel do odrazu … a trápil jsem se vlastně až do toho posledního km, kdy jsme se vrátili na pevnou cestu. Hlavně v půlce byl opět pevný povrch, jenže při představě, že mě čekají cca 2 km zpět tím “bahnoledem” jsem se skoro nechtěl obracet zpět. Ale jinak je to nádherná trať – podél Lužnice, lesní cestička přírodou, střídají se povrchy – hlína, štěrk, na začátku asfalt … opravdu hezká cesta, určitě hezká i na romantickou procházku.
Tak uvidíme jak to bude dál, ale tento týden by mohl být předzvěstí zlepšení a srovnání (hlavně kloubů a šlach) 🙂
Běh Milénia 2013 – Chýnov u Tábora
Druhý letošní závod byl opět v novém působišti – cca 10km od Tábora v Chýnově. Zjevně již tradiční závod v běhu (silnice) na 5,9km. Ozvláštnil jsem si to cestou, takže jsem na závod vyrazil na kole – aspoň jsem se nemusel nijak moc rozcvičovat a rozběhávat. Hlavní závod navazoval na sérii běhů pro děti – určitě super věc, která se začíná objevovat čím dál více a věřím, že přitáhne ke sportu dost dětí. Co jsem naopak nepochopil – jmenné čtení závodníků před startem – v mraze to znamenalo cca 5 minut mrznutí před startem v lehkém běžeckém oblečení. Myslím, že původní záměr – ověřit, kdo všechno je na trati, aby se dal v cíli odpočítat poslední závodník – byl splněn z poloviny, hlavně v závěru už pořadatelé stejně čísla moc neregistrovali a pokud by někdo náhodou mávl rukou, vzali by ho za příslušného závodníka. Takže jediný výsledek IMHO byl krátké mrznutí před startem a seřazení závodníků na startu především podle čísel. Možná by bylo lepší nechat závodníky seřadit dle libosti – většina si rozumně stoupne podle své výkonnosti a omezí se strkanice na startu. No a pro zabezpečení závodníků stejně jelo sběrné auto, které v pohodě pohlídalo, jestli už na trati nikdo není (pominu fakt, že pokud se někdo tento den prezentoval, tak asi chtěl běžet a na startu stál …). Naopak naprosto super byl čaj/grog v cíli – po běhu v mraze je to “to pravé ořechové” (a lituji, že jsem byl na kole a musel si dát jenom čaj …).
Zároveň pochválím trať – pestrých 5,9 km po zasněžené silnici. Až na pár krátkých klouzajících úseků byl ujetý sníh s jemným posypem, takže se běželo velmi dobře. A za sebe jsem velmi spokojen – celkově bych to viděl tak na 6-7. místo (bohužel jsem pospíchal – na vyhlášení jsem nečekal) a běželo se mi velmi dobře, vlastně celou cestu jsem někoho dobíhal – předbíhal. Hlavně poslední závodník mě hodně překvapil – dotáhl jsem ho tak na čtvrtém kilometru a protože závěr mívám slabší, čekal jsem, kdy se kolem mě zase přežene. Ale dusal ještě přes kilometr těsně za mnou a najednou “odpadl” na pár metrech. Skoro jsem zalitoval, že nebude finiš. Tak uvidíme, jak se bude dařit dál – v posledních letech mám spíše tu zkušenost, že dobrý začátek znamená mizernou sezonu a naopak …
P.S.: Tak nakonec vítězství v kategorii – začínám mít ze sezóny obavě větší a větší …
Podzimní pečky 2012 – 10 km bahna
Znovu v Pečkách, znovu 10 km, znovu podzimní park … a letos bahno. Po včerejší sněhové nadílce, která se přes noc rozpustila, byla trať plná kaluží a hlavně bahna. Sice jsem si přibalil cross boty, ale těsně před startem jsem si prošel začátek trati a usoudil, že to zvládnu v normálních, v kterých trénuji na asfaltu. A první chyba byla na světě – ten proběhnutý úsek byl jednou z výjimek, kde to neklouzalo – zbytek trati byl víceméně kaluže a bahno. Hlavně úzká část vzadu v parku se po dvou kolech proměnila v “bahnitou uličku”. Ještě první čtyři kola to šlo, pak už to ale bylo kolo od kola horší – více rozdupaná a mokrá trať. Závěr pak už byl rozfázován na slušnou rovinku podél trati (tam byli jen kaluže, jinak se běželo super – zatáčka s bahnem u podchodu, kde to začalo klouzat – esíčko přes potok u startu, kde klouzání pokračovalo – úzká ulička vzadu v parku, kde to klouzalo od začátku – rovina zpět k začátku parku, kde to klouzalo čím dál více a část uprostřed se nádherně rozbahnila – až po rovinku do finiše, kde to opět klouzalo minimálně s výjimkou úvodní zatáčky.
Z tohohle pohledu mi čas těsně přes 38 minut připadá velmi slušný a mrzí mě jenom ten finiš – prohrát pár metrů před cílem zamrzí i když musím přiznat, že letos byl kolega prostě lepší a to asi na všech závodech – tady se to jenom potvrdilo 🙂 A příště si snad přeci jen ty pořádné boty vezmu … pro jistotu.
Drozdík 2012 a TS 2012
V neděli jsem si zaběhl Kolínskou legendu – Drozdův lesní běh. A jak jsem koukal, pomalu i tady se šplhám nahoru v tabulce počtu startů – njn., kvalita se nahrazuje kvantitou :-). V každém případě je to jeden z nejhezčích běhů v okolí – lesní okruh a úzké pěšinky mi sice na běh nevyhovují, ale je to příjemná změna a potěší, že i kousek od centra Kolína je trať “v přírodě”. Celkem musím konstatovat spokojenost s časem i výsledkem – 6-té místo beru jako svoje současné maximum, trochu zamrzelo, že to bylo opět s velkými rozestupy – o finiši se nedalo mluvit.
Je to vlastně jeden z posledních letošních “velkých” běhů i když účast nebyla nijak velká. Celkem mě to překvapilo – závod s takovou tradicí by asi mohl přilákat více závodníků – tady to byla spíše seance Kolín a jeho širší okolí, měl jsem pocit, že 90% lidí znám. Pro mě měl letošní ročník trochu zvláštní nádech – možná poslední Drozdík, který jsem běžel jako domácí … no uvidíme, jaká bude “mise na jih Čech” a jak dlouhé bude mít trvání.
S misí na jih Čech souvidí i konec v TS – konec zvláštní s pachutí hořkosti. Celkem jsem nečekal od protistrany přístup “Mirka Dušína”, ale překvapil mě přístup “IQ tykve” – v jednání, které mohlo mít hodně vítězů, nebo hodně poražených … zvolili variantu, všichni prohrajeme. S vidinou krátkodobého zisku zvolili postup, který bude bolet obě strany. Zkusili postup “hop nebo trop” a jednání odpovídající úrovni posledního dělníka proti někomu, kdo s nimi už nějakou dobu vpracuje a jejich postupy zná … buďto mě měli za naprostého hlupáka, nebo už naprosto ztratili sebereflexi a soudnost. Podrazit někoho a pak nabídnout dohodu “na dobré slovo” – pánové, to beru spíše jako žer z vaší strny. Je to pro mě dalším důkazem, že ldié, kteří mají jedinou kvalifikaci – obarvování políček do zelena a do červena + tlačím na lidi co to jde – a nic jiného neznají, dostanou většinu firem do stavu, kdy “všichni makají jako barevní a tlaší tak, až se z toho firma po… 🙂 Sám přiznám, že jsem očekával mnohem lepší úroveň managementu – ze zkušenosti před deseti lety. Jenže se ukázalo, že to co bylo tehdy výrazný nadstandard je dnes … podprůměr a stávajícímu vedení prostě v systému řízení firem “ujel vlak”. Můžeme si nalhávat, že nižší tržby jsou způsobeny tím, či oním, ale faktem zůstává, že klesají. Ani marže nerostou a procentuálně ani neporostou – trh se stabilizuje a prostor tam IMHO není. Velké plány na akvizice tak zůstávají pohádkami pro lidi, kteří místo mravenčí práce a postupného zlepšování procesů firmy (a následně výsledků), blábolí o “fine-tunningu” a ovládnutí trhu. No nic, tu “O perníkové chaloupce” už si poslechnu zase jindy 🙂 Líto mi je lidí ve firmě, kteří se připletli do “vyšší hry”, jejíž pravidla neznají a jenom z náznaků mají možnost odhadovat cíle těch nad sebou, na nichž závisí jejich práce. A musí si poslechnout pohádku o “rodinném stříbru”, kterou už dotyční vypráví poněkolikáté a z faktu že jde o pohádku usvědčují sebe v okamžiku, kdy přiznávají, že jejich mise není vytvořit super produkt a služby, ale … prodat jim příběh.
Nic to nemění na faktu, že TS přeji hodně štěstí a především lidem uvnitř firmy, lidem u kterých cítím touhu TS posunout někam nahoru (nejenom na něm vydělat) – touhu, o které top management ani já nemáme ani potuchu i když si to možné nejsme ochotni přiznat – protože pro nás je to jen etapa života, pro mnohé lidi ve firmě je to součást života. Nejsem ani já ani vedení firmy feláh, který je vázán na “půdu a krev” – my prostě jdeme jako žoldáci tam, kde je více zlata. Jediný rozdíl je, že (dle mého názoru) já jsem přesvědčen, že i žoldák může mít čest a možnost dívat se lidem zpříma do očí – jen musí přiznat svojí roli žoldáka a přijmout pravidlo – koupit si můžete můj meč, ale ne moje svědomí. No a za můj meč prostě nyní nabídnul někdo více a v TS pár lidí nepochopilo, že bič platící na feláha na žoldáka platit nikdy nebude.
V souvislosti s tím vzpomenu na svůj komentář co se děje ve firmě, která se blíží ke krizi – je to omezování toku informací, je to komplikovaný vztah se zaměstnanci a je to snaha generovat místo kvalitních reportů reporty velké – tak aby se dalo lépe problémy schovat. Bývá to snaha řídit “všechno”/tvářit se tak, protože vlastně nevím, co bych řídit měl/neumím to … zatraceně, proč je to pořád tak stejné a bez invence. Je to přesně ten stav, kdy nevím jak řídit investice v řádech milionů (třeba jen proto, že netuším, kam investovat) a nahrazovat si to tím, že řídím “nákup propisek a toaletního papíru”.
Duatlon Mělník 2012 – bronzová sranda
Asi poslední letošní duatlon – Chloumek u Mělníka. Již potřetí byť letos s pozměněnou cyklistickou tratí. A ukázka toho, jak může i závodník běhající a jezdící duatlony/triatlony přes dvacet let (bohužel už je to tak), jet naprosto amatérsky a co horšího, pořád se vejde na bednu … Jako bych to za poslední dva roky neznal, opět jsem si stoupl na startu dozadu, takže po 300 m bylo čelo 100 m přede mnou a už jsem ho jenom dotahoval/z zpovzdálí sledoval. A to se mi běželo fakt dobře, jenže při této úrovni jsem prostě tu ztrátu, kdy jsem se protlačoval přes pole, neměl nárok dohnat. Rychlé obutí na kolo (díky bohu za něj) – start a předvedení další amatérské vložky. Čelo závodu jsem měl na dohled a hádám, že po cca 2km tak 200 metrů před sebou vedoucí dva závodníky a za nimi trojice, kterou jsem chtěl dotáhnout a jet v menší skupince, případně se zkusit držet někde v dohledu té první dvojice … jenže ouha, na 4-tém km jsem tu trojici dohnal a během 500metrů roztrhal, takže jsme zbyli jenom dva. A k dovršení všeho jsem kolegu na prvním kopci setřásl, protože jsem se pozdě ohlédnul a to už byl “v nedohlednu”, takže od šestého km sólo závod s vědomím, že dvojice přede mnou je daleko a nemám nárok je dohnat, a zbytek za mnou jsem vlastně jenom čekal, kdy mě dotáhne a zválcuje. Někde kolem sedmého km jsem si tak připadal, jako naprostý babral a amatér. Co horšího, na tom třetím místě jsem vydržel až do cíle, když už jsem za celou cestu nikoho před ani za sebou ani nezahlédnul… místo potěšilo, myslím, že i čas byl slušný, ale pro sebe to beru spíš jako výsměch a ponaučení, že příště “tudy ne, přátelé, rudy cesta nevede”.
Samotný závod byl klasika – hezký běh po lesních cestách a kolo, které se měnilo na poslední chvíli (díky zemědělcům a hluboké orbě) – obě perfektně značeno, byť sám, skoro nikde jsem na kole neváhal – jen několikrát mohla být šipka umístěna dříve před křižovatkou – už jsem brzdil, když jsem si nebyl jist kam a v poslední chvíli ji uviděl – ale to mohu přičíst spíše svému “sokolímu” oku a nezkušenosti na MTB. V každém případě jsem byl překvapen – trať byla IMHO mnohem méně náročná (na techniku jízdy) než ta minulá – takže na silničních úsecích jsem pořád koukal, kde už se zahne na pole/do lesa. Jenže pro mě (silničáře) to byla nakonec velká výhoda a lenost, že jsem zadní sjetou gumu nevyměnil za novou se ukázala jako zlatá – hodně přefouknuté kolo s minimálním vzorkem letělo po těch silničních úsecích jak splašené. A na těch pár terénních místech jsem to prostě “podržel na rukou” a přibrzdil.
A závěrečný běh už byl spíše povinnost – jsem zvědav na výsledky- první kolo jsem docela flákal, ale v druhém jsem měl pocit, že zase tak pomalu neběžím a pár závodníků o kolo zpět jsem ještě dal. Ale pořád to bylo s vědomím, že umístění už je vlastně dáno a jde jenom o čas.
Organizátorům skládám poklonu – vše běželo super od registrace, přes měření čipy, značení až po občerstvení v cíli. Pokud bude čas a síly za rok se zde určitě zase ukážu (a předvedu zase nějaký amatérský kousek).
P.S. Ani kdybych se držel na začátku vedoucí dvojice- zjevně bych na ně neměl, ale aspoň trochu bych je potrápil … takhle si jeli ve dvou “závod sami pro sebe”.
Manažerské hlavy pomazané (a Kolínská 10-tka)
Vzhledem k faktu, že jsem se rozhodl změnit pracovní pole působnosti jsem musel absolvovat několik rozhovorů s nadřízenými … a znovu a znovu mě nepřestávají překvapovat. Lidé, kteří tak rádi pronášejí hesla “když to nepůjde s Petrem, půjde to s Pavlem”, jsou najednou překvapeni, že někdo jiný to chce zkusit jinde. Co na to říci? Možná jenom: “Pánové, pánové, pánové. Já vás tady pozoruji a nestačím se divit. Existuje věc jako respekt k druhým (byť podřízeným) a kdo ji nemá, nezaslouží si respekt vůči sobě.” Snad to ani nebudu více rozebírat – celá situace je opravdu spíše úsměvná ukázka “světovosti” manažerů v ČR.
Takže důležitější událostí z minulého týdne byla kolínská 10-tka. Dostal jsem se sem asi po třech letech, díky termínové kolizi s Melechovem. Je to docela fajn běh – skoro celá cesta po silnici, snad jen krátký úsek u Klavar po lesní a polní cestě. Klasická obrátková trať a tím pro mě klasický problém – nevím proč, ale pravidelně po obrátce “zvadnu” – je celkem jedno, jestli je trať 8, 10, 15 nebo 20 km, ale do obrátky se mi běží dobře a po obrátce “deka”. Celkově jsem byl spokojen – sice jsem trochu doufal, že se dostanu pod 37 minut, k tomu mi pár vteřin chybělo, ale stejně to byla letos asi nejrychlejší desítka. A ještě víc mě potěšila účast – stovka běžců už je znakem, že se o závodu ví a lidi si do Kolína přijdou rádi zaběhat. No a za dva měsíce je další kolínský běh – Drozd – s mnohem delší tradicí a také mnohem prestižnější. Takže vzhůru do něj, běhá se dobře a areál v Borkách je pro běhy jako stvořený, bylo by hřích tam nezajít (a nezaběhat si).
LinkedIn
