No way to run, no way to hide
Nadpis se mi vybavil jako připomínka jednoho scénáře (pro staré forbesáky … z které to hry?), který se v životě občas vyskytne. Prostě stav, kdy není možné střetu/rozhodnutí možné utéct, není se možné před ním schovat. Je možné se jedině rozhodnout, nebo … se rozhodnout, že se nerozhodneme. A možná obě varianty jsou ty špatné. Co je horší, pokud to je situace, kterou znáte a víte, že jste již jednu variantu zkusili s žalostným výsledkem … a ve stejném okamžiku víte, že ta druhá povede také k problémům, jen možná jiného typu. Má člověk dát na svojí “zkušenost” (přeci jen situace není zcela identická), nebo znovu poslechnout instinkt?
Zvíře to má jednodušší – v podstatě volí v takovém okamžiku jednu z variant běhej/bojuj. V nás bohužel převažuje “racionální” (i když v tomto případě si tím nejsem jist) myšlení, které velí to zkusit obejít, zkusit nějakou jinou cestičku, o které již dopředu tušíme, že to není ta pravá, ale finální rozhodnutí/střet tím na čas oddálíme. Co na tom, že za čas budeme v horší pozici, nastane problém ještě horší? Jsme naučeni se spíše střetům vyhýbat, (skoro) nevratná řešení oddalovat. I tohle je dědictví předchozích generací – neustále si krýt záda a žít opatrnicky. Zároveň je to i neochota si někdy přiznat, že – když už cituji – You can’t always get what you want – nebo spíše ne všechno a musí si každý říct, co je pro něho důležité a tomu občas podřídit i to ostatní … je to těžké, protože “to chci taky” je silný argument a pokud není jasná souvislost, neradi se toho vzdáváme. Nicméně “honit se za mnoha cíli” často znamená nezískat nic.
Kolik jen znám lidí, kteří v životě chtěli něco “velkého”, ale pořád bylo spousta drobností, které chtěli také a dali jim v jistém okamžiku přednost, protože “ono se to pak nějak udělá”. Kolik jen z nich těm mnoha drobnostem nakonec obětovalo svůj největší sen. Mnozí měli štěstí a nemuseli, mnozí to štěstí neměli a svůj sen již jenom sní s vědomím, že nebude naplněn.
A dilema tedy pořád zní … bojovat nebo utíkat … nebo se tvářit, že tady nejsem a netýká se mě to? Jaké štěstí, že v duši vlka na tu třetí variantu místo není, takže … pojďme na život vycenit zuby, třeba se lekne … a pokud ne, no pak prostě “no way to run, no way to hide”.
Dobrou zprávou je, že asi platí heslo “where there’s a will there’s a way” :-), ovšem špatnou zprávou je, že na něco jedna vůle nestačí 🙁
Nevěřím tomu, co lidé říkají, ale tomu co dělají … I dlouhá cesta se skládá z malých kroků
Tyto dvě věty a to co kolem sebe vidím mě v poslední době více a více nutí k zamyšlení.Skoro každý s nimi asi bude souhlasit, ale zároveň se proti nim více či méně často prohřešuje. Jak často vidím kolem sebe, jak lidé deklarují nějakou svoji touhu/přání/cíl/úmysl ale jejich činy tomu naprosto neodpovídají – chtějí novou, lepší práci, ale nic nového se neučí a ani žádnou neshánějí, chtějí bydlení, ale nešetří na něj, nečtou inzerci, chtějí rodinu, ale nebudují vztah, zázemí, … a nic, resp. o tom mluví, tvrdí, že to chtějí, tváří se, že to chtějí, jenom proto nic/skoro nic nedělají. Dokonce často naopak hledají omluvy = výmluvy, proč neudělali to, či ono. Tvrdí, že příroda, lidé, osud se proti nim postavil a znemožnil jim to dosáhnout. Proč to je? Napadají mě čtyři hlavní vysvětlení:
1) Dotyčný sám vnitřně není přesvědčen, že té věci chce dosáhnout. Někdy to chtěl v minulosti a není dnes ochoten připustit, že se spletl, nebo změnil názor, nebo má pocit, že to od něho očekává okolí, ale sám to nechce. V takovém případě nepomůže IMHO nic než upřímnost a to především sám k sobě – ono přiznání může být osvobozující a navíc své okolí nemate – to často dělá něco, aby mu pomohlo s věcí, po které on netouží a může mu být i na obtíž.
2) Pohodlnost a oddalování řešení – vždyť je to spousta malých kroků a já raději ještě letos pojedu na dovolenou/koupím si něco, než abych udělal to, či ono, za rok je taky čas. Krom toho je to spousta malých kroků, které často sami o sobě nenesou žádný profit, ale mají hodnotu až jako celek. V tomto případě nezbývá než si říct – abych toho dosáhl musím udělat a), b), c), d) … a začít postupně tyhle kroky řešit. Hlavně ve skupině více lidí je frustrující, když jeden (menšina) něco řeší a zbytek vyčkává a odkládá svůj díl práce/čeká, že se to nějak vyřeší.
3) Smůla – ono se prostě někdy může stát, že si naplánujeme několik věcí a ony nevyjdou. Nicméně obyčejně se dějí věci obyčejné, spíše výjimečně věci neobyčejné. Pokud už selže x věcí, měli bychom se určitě zeptat (a upřímně si odpovědět) – je to opravdu neštěstí, nebo počítáme s nereálnými věcmi, případně neděláme nic proto, aby se vyplnily, případně opomíjíme nějaký vliv, který je proti nám?
4) Malá předvídavost – jsou lidé, kteří naplánují důležité cíle s tím, že „všechno dobře vyjde“. V tomto případě jsme adepti na bod 3 jak vyšití – skoro určitě totiž něco nevyjde a většinou problém v jedné věci způsobí zpoždění/problémy i ve věcech ostatních a krásný plán se sesype jako domeček z karet. Vždy bychom proto měli počítat s problémy, udělat si nějakou rezervu, případně se zamyslet, co uděláme, když něco nevyjde.
Dost teorie, pojďme se podívat, jak by jednotlivé varianty mohly vypadat v praxi. Mějme človíčka, který si chce postavit domek.
Ad varianta 1) Pokud už 4 roky hledá pozemek, občas se někam zajede podívat, hovoří o svých plánech na stavbu, ale tu se mu nelíbí tohle, na jiném místě něco jiného a nikdy nezačal ani jednat o konkrétní smlouvě, nikdy si nezačal alespoň předběžně vyřizovat hypotéku/šetřit peníze, pak asi o ten domek zase tak moc nestojí, ale třeba jeho rodina čeká, že si ho postaví … nebo nyní zjistil, že má byt a vlastně mu to vyhovuje.
Ad varianta 2) Člověk s pozemkem bude 2 roky přemýšlet a tápat, jestli má nejprve postavit studnu, nebo vykopat základy, případně vyřizovat přípojku elektřiny, nebo dozadu vysázet sad aby už stromy začaly růst … bude asi mudrovat ještě dlouho, ale možná se mu jenom do ničeho nechce – pokud chce domek, musí udělat tohle všechno, ale hlavně už musí začít.
Ad varianta 3) Koupený pozemek má plombu, při kopání základů se narazilo na skálu, na pozemku není pramen na studnu, stavební firma zkrachovala, … ano je to smůla, ale plomba se dá ověřit na katastru, na podloží se lze zeptat sousedů, kteří stavěli pár let předtím, o firmě si lze leccos zjistit – nemůžeme se vším počítat, ale alespoň základní informovanost by nám hodně problémů mohla vyřešit a třeba bychom pak nebyli smolaři J
Ad varianta 4) Pokud stavím domek s tím, že příjezdová komunikace je v plánu obce na příští rok, za dva roky mi dodavatel elektřiny slíbil zbudovat přípojku, vepřín vedle mají za rok zavírat a … může se mi za dva roky stát, že budu mít sice krásný domek, ale brodit se k němu budu bahnem, protože obec nemá na komunikaci peníze, bez elektřiny, protože elektrorozvodné závody zjistily, že jedna přípojka se jim nevyplatí a se smradem, protože majitel vepřína se rozhodl chov udržet …
Takže závěrem:
1) Dejte, prosím, do souladu svoje přání a činy – budete tak upřímní ke svému okolí i sami k sobě a zamezíte mnoha zbytečným krokům, kdy vám někdo bude chtít pomoci … s něčím co sami nechcete.
2) Když už něco chcete … vzhůru, začněte pro to něco dělat. Snít je krásné, ale snít celý život … asi není to pravé.
3) Přemýšlejte, že se v životě občas něco nepovede, něco nastane, co nečekáte a mějre nějaké rezervy, případně cestičky, jak jinak dosáhnout cíle, byť s většími obtížemi – vyhnete se vy i vaše okolí velkým zklamáním.
LinkedIn
