Science Cafe Poděbrady 2010/12 – Raketoplány 3. jinak
Včerejší přednáška (16.12.2010) v Poděbradech pro mě byla trochu výjimečná – jednak jsem se po celkem dlouhé době potkal s kolegou z VŠ, takže jsme ještě před samotnou přednáškou příjemně “pokecali v restauraci v Poděbradech”, jednak je pro mě (a asi i pro kamaráda) téma související s vesmírem a jeho dobýváním hodně zajímavé.
Přestože se vlastně nejednalo o astronomii a astrofyziku, ale o technologii z několika pohledů. A použiju určitě ten pohled přednášejícího, protože si myslím, že je poměrně zdařilý a dobře vystihuje situaci a evoluci raketoplánů. Abych situaci uvedl, tak celý projekt začal v době po Apollu – tedy po programu, který byl velmi úspěšný, prestižní a proklatě drahý – výsledkem byl požadavek na prostředek, který bude schopen dopravit do vesmíru (možná lépe řečeno na oběžnou dráhu) lidi a materiál a po návratu bude znovupoužitelný. Stávající rakety se sice vrátily, ale spíše jen malá část – větší byla odhozena a shořela v atmosféře … provoz byl proklatě drahý. Ale popořádku:
- Technologie
Ať se nám dnes technologie zdá být zastaralá, na svojí dobu to bylo asi to nejlepší, co mělo lidstvo k dispozici – od motorů, přes elektroniku, až po samotný plášť, který musel vydržet extrémní přetížení i sestup do atmosféry (a pokud možno neshořet 🙂 Dnes je jasné, že spoustu věcí by šlo dělat mnohem levněji, efektivněji a spolehlivěji, jenže ten koncept je 40 let starý – podívejme se na to, co bylo tehdy k dispozici. Při této představě je třeba říci, že celková koncepce a úspěšný (s výhradami) průběh programu je ukázkou velkého úsilí a musím sám za sebe složit poklonu NASA. - Ekonomika
Naopak tohle je katastrofa a to naprostá – cena vynesení jednoho kilogramu na oběžnou dráhu a celkové náklady překročily původní plány o řády … asi nejde čekat, že by se původní plány dodržely, ale ten skok prostě je děsivý. V tuhle chvíli musíme přiznat, že podobný projekt by asi neustála žádná soukromá firma a nové programy soukromých raketoplánů jsou určitě řízeny jinak (a pokud ne lépe, nemají šanci přežít) – dnes se ukázalo, že univerzální stroj (člověk a náklad) je neefektivní, protože prostor s nákladem se zabezpečuje “jako pro člověka” – enormní náklady, které jsou skoro zbytečné, i ona znovupoužitelnost je hodně relativní – raketoplán je po každém letu “rozebrán a znovu složen” – opět náklady zcela mimo původní plány. Množství startů je opět o řád jinde než plán – proti desítkám startů ročně se jedná o několika startech ročně – fixní náklady rozpuštěné na start jsou zase násobné. K tomu je třeba přičíst, že existují firmy, které vyráběly díly na raketoplán … na nic jiného, jenže protože ho možná budeme potřebovat, výrobní linku je nutné udržovat (včetně lidí) připravenou – “co kdybychom ten díl znovu potřebovali vyrobit” … jen těžko si jde představit ekonomicky větší hloupost … - Bezpečnost
Zhruba 140 startů a dvě nehody s posádkami (14 mrtvých) – to i naše silnice jsou bezpečnější. Samozřejmě jde o projekt na hranici lidských možností (míněno technologií), ale přesto je dnes již to riziko těžko akceptovatelné. - Symbolika
Tenhle pohled doplním soukromě – IMHO ať chceme nebo ne, raketoplán je symbolem jisté epochy dobývání vesmíru a jedné asi trochu slepé uličky … jenže v životě kdyby neplatí. Původní myšlenka znovupoužitelnosti nosiče je nejen krásná, ale podle nových projektů se prostě uchytila. Projekt raketoplánů narazil na jiná rozhodnutí, která se možná dnes jeví špatná, ale byly dělány v jistou dobu, v jistou situaci – byl bych s kritikou opatrný. V každém případě je dnes symbolem velkého projektu, který byl řízen vládou a který byl nosným programem cest do vesmíru po mnoho let. Svým způsobem se obávám, že to možná je jeden z posledních podobných (rozsahem) projektů západního světa – otěže dnes poměrně jasně přebírá Čína a později možná Indie, v naší části světa pak komerční firmy. V euroatlantické části světa, zdá se, přichází doba, kdy NASA (a podobné instituce) bude spíše distributorem peněz mezi různé projekty a bude si kupovat (a tím koordinovat vývoj) služby u soukromých subjektů. Raketoplány naopak zůstanou symbolem státního (se všemi klady i zápory) molochu.
Jak dál? Dobrá otázka a odpověď asi byla naznačena – do vesmíru se dostávají další státy, především asijské. Zdá se, že mezinárodní spolupráce není tak jednoduchá a všespasitelná jak se dosud zdálo … ISS ukazuje příliš mnoho problémů. I situace dnes, kdy USA končí s lety raketoplánů a vlastně nemají “jak se dostat na oběžnou dráhu” – používají tedy nákup dopravy od Ruska, které okamžitě zvedlo ceny, ukazuje na spolupráci spíše dvou soupeřů, kteří spolupracují “jen když se mi to hodí”, než o vážně míněnou kooperaci. Velkou perspektivu zde má určitě soukromý sektor- technologie se zlevnily a NASA/jiné instituce jsou ochotné platit – je zde prostor vydělávat peníze a to už mnozí zavětřili. Nejde jen o vesmírnou turistiku, ale o možnost pronajímat dopravní kapacitu jiným – vynášení satelitů, lidí, materiálu … a tak jako vláda USA používá dopravní letadla na lety po světě, bude možná stejně běžné za pár let, doprava částí vesmírné stanice na orbit soukromou firmou – už se těším na taxametr a ceník kilogramu na nižší oběžnou dráhu/vyšší oběžnou dráhu s příplatkem za bussiness class/economy slevy 🙂
Závěrem je třeba říciu, že raketoplány IMHO svojí roli splnily – možná už nikdy nepoletí, ale … létaly a patří mezi výrazné etapy cesty člověka do kosmu.
LinkedIn
