Kulaté jubileum na krku … a nic. kromě faktu, že od letoška patřím do kategorie “o jedno vyšší”, rozuměj starší, tedy veteráni A, se nic moc nezměnilo. Musím říct, že je něco úplně jiného, co mi teď měří čas. A je to malá Bebra – roky se poměrně zkrátily a na druhou stranu zase prodloužily. To co v mém podání už nic neznamená (co je rok  v mém věku) je pro ní neskutečně dlouhý interval. Snad každý měsíc je něco nového – jiné krmení, nové pohyby, jiné zvuky, jiná mimika, schopnost vyjadřovat svoje city, svoje potřeby. Je to neskutečný kvalt, který se zároveň “slil” do proudu změn, které letí vpřed, takže si je člověk ani pořádně nevychutná, ani se u nich nepozastaví, takže mu zároveň čas letí vpřed rychleji než kdy dřív.

Je to sice kulaté výročí, ale pořád někde v sobě cítím “mladíka bez rozumu a připraveného na každou volovinu”. Je pravda, že už člověk uvažuje jinak než před x lety, kdy byl bez závazků a hlavně bez odpovědnosti za dítě … jenže pořád mám ten., bonus, že rezervu jsou dostatečné, takže si mohu dovolit být “huba nevymáchaná”. Zrovna minulý týden jsem ve společnosti lidí určitě “výše postavených”, celkem jasně dal najevo, že si toho jsem vědom, ale zároveň je upozorňuji, že v tuto chvíli je moje pozice silnější, takže  já rozhodnu, co bude dál. Na jednu stranu drsné, na druhou … normální věc. Stává se tak, že drzost je doplněna zkušeností a silou mojí pozice (i když vratkou). Vůbec nezávidím někomu se mnou jednat – pořád ještě kašlu na všechny taktické rady a úskoky a raději volím variantu “otevři hledí a bojuj, co to jde”. Pro mnohé jistě překvapení.

No nic, ani nevím, jak jinak říct, že věk člověka mění, ale … něco by v něm mělo zůstat stejné a mělo by vytvářet jeho identitu. Takže si večer pustím GnR November rain a vzpomenu, že je to píseň při níž (přesněji řečeno při instrumentální variantě) jsem slíbil a podepsal něco .. vlastně NĚCO. Možná i to ukazuje, že přeci jen nějaká změna nastala – před deseti, dvaceti lety jsem měl za to, že pokud chlap něco řekne, nemusí to slibovat, natož podepisovat … prostě to platí. Zjevně společnost kolem mě i mě přesvědčila, že někdy je třeba podpis ke stvrzení svého slova … Ale na druhou stranu, zítra zase obuji běžky a vyrazím s Kvídem honit klobás po Šumavě … takže něco se mění, něco zůstává. A čím dál více si uvědomuji, že pokud se po něčem honíme, je to jen na nás, abychom se jenom nehonili (nemluvili), ale uvědomili si, že “Every passing minute is a chance to take it all around” – citát z Vanilla Sky.

Co mě děsí, že čím dál více se obracím k minulosti – od písniček (Queen a Rolling Stones) až po filmy – z poslední doby mě zaujal snad jenom podivuhodný příběh Benjamina Buttona, jinak se pořád raději podívám na Blade Runnera než na moderní filmy postavené jen na efektech … a Postradatelní ve mně probudili neuvěřitelnou nostalgii po době, kdy dobro a zlo mělo jasné vize a šlo je bezpečně poznat. Co mě naopak těší je fakt, že v technologiích IT pořád jedu “naplno” a vidím ty nejmodernější směry a snažím se je poznávat a využívat – stárnu, ale dostatečně pomalu. hrůzu mám jen z okamžiku, kdy mi Bebra ukáže, že už “jsem out”. Pak už budu opravdu starý, ale zatím … zatím honím na trati i v praxi mladší a snažím se jim (vlastně hlavně sobě) dokázat, že věk je jen číslo 🙂