Mluviti stříbro …
Jak často se lidé dostávají do jednání a mluví a mluví. České přísloví říká “mluviti stříbro, mlčeti zlato”. Ale je to vždy pravda? Samozřejmě netřeba planě plkat a je třeba také druhému naslouchat, ale… celkem často se v poslední době setkávám s postojem protistrany, kdy stále očekává návrhy, ale sama je částečně odmítne, nicméně se svým nepřijde. V horším případě prostě vyčkává, s čím přijdu, co navrhnu a s tím se snaží vyjednávat… je to v obchodě/jednání častý přístup, nicméně funguje poměrně dobře, pokud je mezi partnery (obchodními, životními,…) nastolena důvěra. V opačném případě to prostě přinese pocit neupřímnosti a neochoty “dát slovo a stát si za ním”. V podobném případě považuji vyčkávací taktiku za velmi kontraproduktivní a všem doporučuji naprosto otevřít karty a vyhnout se co nejvíce podezření, že něco skrývám, případně, že se snažím ještě druhého přechytračit.
Strategie a taktika, možná lépe řečeno přístup k, jednání a vyjednávání je třeba přizpůsobit situaci, bez ohledu na to, kdo jí způsobil, nebo ci jí způsobilo. Pokud je pohodová situace, začátek jednání, je možné vyjednávat, je možné zkoušet. Pokud se jednání dostane do situace vzájemné nedůvěry, doporučuji naopak, využít jakoukoliv možnost tuto důvěru obnovit a dát najevo svojí ochotu vzájemná stanoviska přiblížit. (Opravdu těžko se lze přibližovat k žádnému názoru/návrhu). Často prostě nevědomky (nebo i vědomky) dostáváme druhou stranu do situace, kdy nemá na co reagovat a má možnost volit jen ústup/útěk (a zase ta klasická poučka o našem jednoduchém chování) – tedy ustoupit a pravděpodobně začít ústupovou cestu až … (a sám netuší kam), nebo přijít s agresivním vyjednáváním. A obě varianty jsou svým způsobem špatné. První vede většinou ke stupňování požadavků první strany, druhý prostě zkomplikuje jakékoliv další jednání, protože … ne prostě protože teď už se jedná tvrdě.
Je bohužel v dnešní době čím dál větším zvykem “schovávat se jeden za druhého” – tedy onoho, jo to já nemohu, protože ten s tím nesouhlasí, ten by s tím nesouhlasil, je to věc někoho jiného. Obzvláště u řídících a vedoucích pracovníků je normální očekávat, že jsou schopni o něčem rozhodnout s něčím konkrétním přijít. Jestliže se opakovaně dostaví rozhodnutí až po nátlaku, pak… mi nezbývá než konstatovat, že takový člověk není člověkem na svém místě. Resp. akceptoval dobrou pozici (plat, bonusy,…) bez svých pravomocí/odpovědnosti – v jistém smyslu to může znamenat a většinou také znamená „akceptoval peníze za svojí čest/hrdost“. Je mnoho situací, kdy je to normální a běžné (ale netvrdím, že správné) a odpovědné vůči něčemu jinému (rodině, jiné činnosti, kterou to financuje, přátelům,… ). Ovšem zároveň je třeba vzít jako realitu, že dotyčný stojí před volbou bohatství/čest a maximálně jedno z toho. Je svobodná volba každého zvolit bohatství, je svobodná volba každého zvolit čest. Nelze dokonce IMHO jednoznačně říct, co je správné – minimálně v teoretické rovině si každý asi dovedeme představit extrémní případy, kdy je správně a) nebo za b). Ovšem nic to nemění na situaci, kdy si každý musí uvědomit, že zvolil a) čest, za kterou “si prachy nekoupí”, b) peníze, za které “si čest koupit nelze”.
Do okamžiku, kdy klidně usínáme, je všechno v pořádku – ne rodině, ne přátelům, ne morálce, ne bohům, ne…, nikomu a ničemu se nemusíme zcela zodpovídat, jen sami sobě. Proto je ten okamžik, kdy naše vlastní svědomí je klidné a dovolí nám spát IMHO tím jediným a správným lakmusovým papírkem, které ukazuje na správné rozhodnutí.
Tak dobrou noc… všem.
Život je změna
Čas od času člověk zjistí, že se necítí zcela O.K. – práce, komunita lidí kolem něj, … cokoliv. Prostě vidí věci kolem sebe, které se navršily v nějakých souvislostech a najednou cítí, že jsou tam spíše jako dědictví minulosti než jako něco co by tam mělo být/co tam chce. Můj známý často říkal, že v podnikání si jednou za rok den sedne k dobré kávě (a v jeho případě cigaretám) a projde si v duchu svojí firmu s co největším odstupem – co děláme dobře a co špatně.K jeho smůle to na jednu stranu vidí, na druhou stranu sám přiznává, že má příliš málo odvahy (a motivace) mnoho z těch špatných věcí napravit.
Zkusme každý udělat něco podobného – něco jako novoroční předsevzetí – a jednou za rok si prostě sednout a přemýšlet, co je v práci, ve vztahu špatné, co by jsme chtěli změnit … důležité je přiznat svůj podíl a vědět taky jak to změnit. Obecné návrhy “měli bychom více šetřit” jsou u tohoto jednání nanic. Ale zjištění, že každý měsíc platíme službu, kterou vlastně ani nevíme kdo užívá … přestaneme jí platit, že objednávky zadává někdo na marketingu, protože to dělal předtím na obchodě a tak nějak to s ním přešlo … ne musí to dělak někdo z obchodu, atd. to má hodnotu. Velmi často jsem při svém podnikání zjistil, že těhle “historických úchylek” má asi každý dost.
Mohou to být jen drobnosti … placení služby v bance, kterou jsem 5 let nepoužil, může to být zjištění, že práce (zaměstnání) už mě nenaplňuje a je čas hledat něco jiného/zkusit v tom stávajícím najít něco nového – na tom snad ani nezáleží, jde možná spíše o to vystoupit ze stereotypu a každodenní rutiny a … udělat prostě něco pro sebe a ty kolem sebe.
Tak co, máte sami nějaké své “historické úchylky”, které stojí za to odstranit?
P.S. Rozhodně se jich nezbavujte najednou – mnoho z nich je fajn a navíc mnohdy jsem sám zjistil, že měly svůj význam, který jsem jen v tu chvíli neviděl, a vrátil jsem se k nim 🙂 Krom toho člověk bez chybiček je … strašně nudný.
LinkedIn
