xTerra Melechov 2010 jaká byla
Letos musím říci rovnou, že těžká – proti loňsku jsem si sice polepšil pozicí – přeci jen bylo již něco zkušeností s tratí a to se hodně pozná, na druhou stranu, pokud jsem si mohl představit špatné podmínky … splnily se snad do puntíku.Ostatně dlouho jsem letos váhal, jestli jet – nakonec jsem vyrazil, protrpěl a teď jsem rád. Je to prostě zkušenost a ochota překousnout trať i nepřízeň.
Ale popořádku:
- Příprava – zadní plášť na kolo „DRY+“ tedy na suchý a spíše pevný povrch … no prostě kvůli jednomu závodu kupovat nic na těžký terén a mokro asi nebudu. Nicméně tento + skoro sedřený přední, to byla lahůdka. Jinak si myslím, že jsem nic nezanedbal, nepodcenil
- Plavání – to nejlehčí na začátek … voda sice studená, ale rozhodně se to dalo v pohodě vydržet, takže těch 500 m bulo IMHO brnkačka. Ostatně stojí asi za zamyšlenou, že původní triatlon se ořezal nejvíce na plavání, kde závodníci tráví cca 10minut, na kole přes dvě hodiny a na běhu kolem 50-ti minut – pro všechny je to stejné, ale mám pocit, že plavání to degraduje (a přiznávám, že jsem plavec – vadí mi to). V tomto případě by tomu slušela tak tři kolečka, aby se zachovalo zdání olympijského 1,5-40-10 (a to je kolo MTB výrazně horší než silnička). Ale takové jsou tratě, je třeba to přijmout/nezúčastnit se, což by byla škoda – říkám to spíše jako námět na zamyšlení.
- Kolo – tak jestli loni mi přišlo drsné, letos bylo horší – tak 15km z těch 42 bych za sebe nazval extrém – hned první sjezd korytem s kameny a hlavně pak lesní cesty rozježděné lesní technikou … pro lidi ze silnice a zpevněných cest jako já utrpení – tomu odpovídala skutečnost, že jsem se s některými potkal i 4-krát – do kopce předjížděl z kopce jsem byl předjížděn. Fakt nechápu, jak se na tom udrží. I když je fakt, že v lehkém dešti, husté mraky + les = šero, jsem viděl hodně špatně, i to mě dost vytrápilo. Ale realitou je, že sjezdy a terén prostě neumím a ztrácím. Za úspěch považuji jediný pád a to hodně lehký – spíše seskočení z kola …
- Běh – 9 km nahoru dolů – jestliže jsem relativně v pohodě vystoupal na Melechov, pak nastala krize – to padání dolů mě letos dostalo – krom toho jsem zde hodil nádhernou rybu na zem, když na rozbahněné trávě nohy jezdily lépe než na ledě … a bahno jsem měl opravdu snad všude. V každém případě sice horší čas než loni, ale spokojenost, s naraženým bokem jsem poslední 4km už spíše odkulhal – to se na čase trochu podepsalo.
- Depa – v klidu v pohodě. Snad jen ponožka se na běhu shrnula – to už by si člověk jako já měl pohlídat – odřená pata budiž poučením pro příště …
V každém případě je to hezký a náročný závod,který v případě deště je hodně náročný. Tedy pro neterénní jezde jako já. Bylo vidět, že MTB-čkaři prostě jedou v pohodě. Sám bych se přimlouval za jinou trať kola – místy mi ta cesta rozježděná lesní technikou přišla hodně drsná, na druhou stranu je hezká. Výjezdy, sjezdy, štěrk, kameny, kolem řeky, lesní cesty, polní cesty … prostě je tam vše a je to pestré, takže raději zkusím zapracovat na sobě J. Co bych možná změnil je rozprava – tu bych udělal u rybníka – následný přesun je pak zdlouhavý a … no prostě bych se mu vyhnul. Ale jinak klobouk dolů před organizací – depa vzorná, tekutin dostatek a trať značená … na jedničku. Snad jen dvakrát, třikrát jsem na kole zaváhal a jednou na běhu – to považuji za skvělé na takto členité trati … jestli se chce někdo učit, tak ať se jede učit sem.
Takže díky a pokud bude zdraví sloužit a budu moci, za rok zdar.
Oficiální stránka xTerra Melechov.
GTD … step 1
Getting Thing Done patří mezi “moderní” metody řízení času. Do uvozovek dávám spíše proto, že je to takové shrnutí (alespoň jak jsem ho poznal) postupů, zvyků, metod, které jsou již dlouho známy. Zde jsou zdokumentovány a popsány Best Practices – tedy doporučení, od zkušenějších, jak to dělat – od časových horizontů, přes třídění až po např. způsob zapisování.
Vsuvka: omlouvám se za tolik anglicismů – ale je to oblast hojně používaná v IT a manažery … ti dávají rádi najevo jak jsou Free, Coll a In, jsou to úplní frikulíni a jejich řeč má za následek používání těchto názvů i v češtině. V tomto případě mi to tolik nevadí jako rozhovor typu … tak zítra musím ten svůj badžet prezentovat na mítinku a pak si odčekovat svoje tásky, které mám v tudů listu od svého sjůprvajzra – potom můžeme zajít na lanč a třeba na šoping než vyrazím na bajk … brrr nevím co to je, ale čeština nikoliv 🙂
Pro mnoho lidí je IMHO náročné začít “najednou” s metodikou popsanou na x desítkách stránek – i můj případ. Nicméně asi mnoho jiných má pocit jako já, že neustálé přeskakování mezi úkoly (správně bych měl možná napsat svičovat tásky), nesystematičnost a zapomínání stojí čas, úsilí a peníze. Takže jsem si řekl, že kromě toho času a nadšení nemohu nic ztratit, když postupně vyzkouším některé postupy … POSTUPNĚ.
Tedy krok první – ToDo listy. Vytvořil jsem si seznam projektů (myšleno velkých, ucelených úkolů), které zrovna dělám, mám za ně odpovědnost + jeden obecný – pracovně jsem si ho nazval “Život”, kam házím věci, které prostě někdy chci/musím udělat – teď tam mám třeba návštěvu lékaře. Každý projekt má dost úkolů, které jsem si k nim připsal – měly by být IMHO krátké/konzistentní – tedy věc, kterou uděláte najednou. Docela dobrá věc je ještě si tyto úkoly označit – třeba tím, kde se musí udělat – práce/doma/telefonát/email/internet – když pak dorazím do práce, projedu prostě jenom věci označené do práce, seřadím podle termínu (případně priority) a jedu …
Abych trochu technicky doplnil, používám částečně google tasks (napojený na outlook) a na projekty nainstalovaný taskfreak na vlastní doméně. Nicméně čím dál víc mám pocit, že čím jednodušší nástroj, tím možná lépe, takže ten nejjednodušší ToDo seznam, případně tužka a sešit vykonají asi podobnou službu, někdy možná i lépe.
Závěr: Cílem celého je
- Co nejméně přeskakovat mezi různými úkoly – proto by měl jeden úkol být krátký a dát se udělat najednou – zamezí se onomu přemýšlení, když se k něčemu vrátíte po 10-ti minutách “co já jsem to vlastně už udělal a jak jsem to myslel …”
- Nezapomínat na důležité úkoly – když si jednou za (třeba týden) projedete svoje úkoly narazíte na věci, které by měly být hotovy a připomenete si je. POdmínkou samozřejmě je, abyste je zaznamenávaly – seznam úkolů byl úplný …
- Nemuset neustále myslet “co všechno mám udělat” – vezmu seznam a vím co mám udělat – opět pokud si tam úkoly zodpovědně zapisuji.
Give it a try.
Jiný úhel pohledu
Jestli je něco v životě vyčerpávajícího, tak je to stereotyp – takový ten stav duše, kdy se ráno probudíte a skoro přesně dokážete říct, co budete ten den dělat, protože je to stejné jako včera, předevčírem, … Ale nejen to, ani vaše problémy a cíle se nemění. Nejčastěji je důvodem fakt, že se neřeší (problémy) a nedosahují (plány). Asi každý máme v tu chvíli tendenci se omlouvat, vypouštět přemoudřelé fráze a věty, proč jsme neudělali/neuděláme to či ono. Někdy se v novinách setkáme i s psychologickým článkem o krizi středního (staršího, mladšího) věku. Spíše než to, je to IMHO spíše pohodlnost a zaseknutost ve vlastní pozici (ve vlastních zákopech). V takové chvíli mohu jenom doporučit pokecat si o všem a o ničem s někým … trochu cizím a hlavně co nejvíce “jiným”.
Může to být přesně onen bod, kdy si každý uvědomí, že jeho problém, který se zdá náročný, nechce se mu do něj, ubíjí ho,… , je vlastně z pohledu někoho jiného banalita a že to vlastně opravdu banalita je, jen se na ní je nutné podívat s nadhledem. A zároveň si třeba uvědomí, že nemusí řešit některé problémy, které dusí někoho jiného. Třeba si i začne vážit některých “drobností”, které bere jako samozřejmost, ale které samozřejmostí být nemusí. Možná si uvědomí, že jeho vybírání práce a přebírání nabídek je legrační v porovnání s někým, kdo žádnou nemůže sehnat, možná se zamyslí i nad svým předchozím jednání a “pohledem jiného” si uvědomí věci, které udělal dobře, věci které udělal špatně (a především proč …) možná … No je to prostě ten pohled trochu zvenčí – podobně jako ve vědě a odborné práci není od věci si poslechnout odborníka z jiné oblasti a zkusit jeho znalosti/postupy aplikovat na vlastní problémy.
Ostatně s výhodou tohoto tříbení názorů se setkáváme velmi často i v profesní praxi – jak moc se v posledních letech mluví o agilním programování (řízení projektů), o ToDo listech, řazení úkolů, dělení problémů na menší, … Ale když se podíváme na řízení velkých firem v minulosti, najdeme tam základy (ovšem často velmi propracované) těchto metod a postupů již hluboko v minulosti – od Fordova dělení pracovních činností, přes řazení úkolů “na nástěnce do vláčků”, které se dnes honosně nazývá APP – mimochodem zkuste se zeptat některého z vedoucích, co ta značka znamená 🙂 hádám, že málokdo bude vědět, že se někdy jedná o Advanced Project Planning, případně Advanced Procurement Planning.
Co je u podobného povídání, přístupu nejdůležitější? Slovy klasika (tady Matrixu) “free your mind” možná přesněji uvolnit a otevřít svojí mysl a dopředu nezavrhovat jiné názory. To je možná někdy to nejtěžší – vybabrat se ze svého stereotypu (v myšlení) a přijmout jiný pohled. Třeba se jím ani neřídit, jen ho spíše přijmout jako jiný a to slovo podtrhuji – ne lepší, ne horší, ale prostě jiný.
Takže nezbývá než popřát hodně podnětů k zamyšlení a schopnost a ochotu nejen slyšet toho druhého, ale také ho poslouchat a dokázat akceptovat jiné názory a jiný pohled na svět.
Dva závody a každý jiný – Janské Lázně a Dačického 12-tka
7.8.2010 se běžel další ročník běhu do vrchu v Janských Lázních – téměř 8,6km a téměř 650 metrů převýšení. Letos opět pořádaný jako mistrovství ČR veteránů v běhu do vrchu. Kdo nezažil, nepochopí, jaká je to radost vidět vrcholek Černé Hory po 35 (ti nejlepší) – mnoha minutách (ti ostatní). V tomto roce trochu komplikované drobným deštěm a mlhou, ale to při podobném závodu většina běžců vůbec nevnímá. Od začátku se běží ostře do kopce, takže není žádný čas a prostor na to věnovat se okolnímu počasí, ale hned je třeba kontrolovat tempo a rozvrhovat síly. Pro tentokrát jsem měl velmi dobrý pocit – přestože jsem dva týdny před závodem nemohl běhat kvůli zádům, čas nebyl tak špatný a celkově jsem měl pocit, že to jde v pohodě. Závěr už sice byl pomalejší, ale vyslovená krize se nedostavila. Na vrcholu trochu zamrzelo to počasí – loni bylo nádherně a mohli jsme si vychutnat nádherný pohled do údolí … letos bylo vidět tak na sto metrů. Pochvalu zaslouží organizátoři – od startu až do cíle vše fungovalo v pohodě a v cíli bylo dostatek tekutin i něco malého energetického pro závodníky. Těším se znovu za rok a doufám, že počasí bude lépe přát.
Druhý běh mě bolí ještě více a to hlavně proto, že jsem se na něj nedostal – Dačického 12-tka, druhý ročník. Loni se mi tenhle závod moc líbil a jak jsem koukal, množství běžců narostlo – jen tak dál. Doufám, že příští rok řady opět posílím a nevleze mi do toho jiná akce.
Triatlon v roli podpory :-)
Letošní Vlkančice jsem si mohl vychutnat hned ze dvou důvodů
- Den před závodem se mi uklidnily záda, takže jsem mohl jet
- Mohl jsem si užít roli “radila” a podpory jinému závodníkovi v jiné kategorii.
Triatlon Vlkančice je sám o sobě sranda akce, kde nejde ani tolik o pořadí, čas, výkony, ale spíše o to se dobře pobavit – ostatně tratě 400m-12km-4km u mužů resp 200m-6km-2km u žen jsou opravdu velmi krátké. Charakteru odpovídá i organizace, která spíše připomíná “vesnickou společenskou událost”, než sportovní závod. V některých chvílích to je náročné, ale prostě to k tomuhle závodu patří. I když musím přiznat, že dohadování startéra a hlavního rozhodčího přes půl hráze v okamžiku, kdy závodníci stojí ve studené vodě, by mohlo být kratší … ale je to třeba brát tak, jak to je.
V každém případě se letos odhodlala i přítelkyně ke startu. Můj obdiv – nikdo, kdo si tohle nezkusil to nepochopí. Je to prostě ono řečení si – zkusím to, nevím sice do čeho jdu, ale zkusím. Kolik lidí nikdy v životě nejelo žádný závod (nebo “závod”) ? Je to něco jiného než nedělní vyjížďka na kole i než pravidelné běhání/cyklistika/posilovna. Ono srovnání s ostatními, cesta určenou tratí na čas, … prostě závod už sám o sobě nějaký adrenalin nese a to i v případě, že jde o legraci. Hlavně při tom prvním závodě – už jenom při prvním startu na konkrétním závodě – je to spíše o poznání trati, atmosféry. Každý další ročník už je jenom repríza, ale ta premiéra je na závodě jen jedna – to zjištění, kde je to do kopce, kde dolů, jak je náročný běh, …
Asi každý to má trochu jiné, ale mně už to prostě přijde samozřejmé a příjemné, jít si zaběhat a vyzkoušet jak jsem v danou chvíli “na tom”. A nejde o místo, jde spíše o to mít ten dobrý pocit, jak člověk jede/běží. Někdy je to v pohodě, někdy se trápí a nahy neběží. To zná asi každý, kdo trochu závodí, že někdy se může přetrhnout, ale na dobrý čas prostě nemá a někdy lehce trhá osobní rekordy.
I ten pohled na nové závodníky je zajímavý – něco člověk může předat jako zkušenost – jak si položit oblečení, jaký převod zvolit, ale spoustu věcí si každý musí zkusit a poznat sám – svoje tempo, rozložení sil, …
Takže při této příležitosti všem váhajícím – zkuste to!!! Možná vás to nezaujme, ale budete to vědět. Není nic horšího, než později litovat, že jsem to nikdy nezkusil 🙂
Sportu zdar
LinkedIn
