České Dráhy 2011
V poslední době jezdím méně vlakem a po dnešní zkušenosti musím říct … je to dobře. Za poslední měsíc jsem vlakem jel čtyřikrát a třikrát z toho zpoždění. Jednou si za to, pravda, mohu sám – vlak měl avizovanou výluku. Ale druhé dva případy jsou poměrně legrační a vypovídají o systému ČD více než dlouhé rozbory. Dnes ráno byla výluka kolem Libně – následek nehody. Asi nic příjemného, ale v životě se to stane. Zároveň je třeba říci, že to byla nehoda ze včerejška – dnes se odstraňovaly následky. Přestože to nebyla “okamžitá nehoda”, kdy pochopím zmatek a neinformovanost, přesto se ukázalo, že na Kolínském nádraží nikdo “nic neví” – cedule ukazovaly nesmyslné časy zpoždění a na přímý dotaz na informacích přišla odpověď – “no my nevíme, já se ani nemohu podívat, kde ten vlak je …” Co k tomu říci – snad i za Rakousko-Uherska byl systém funkčnější a vlaky jezdily lépe. Co je ještě horší, že v době moderních informačních technologií nejsou ČD schopny rozeslat informaci na stanice o zpoždění a nastavit sledování vlaku tak, aby informace o zpoždění byly reálné – pokud je totiž vlak 50km daleko a na ceduli svítí, že by měl být ve stanici za 5 minut … je to informace, která má hodnotu zápornou – jenom mate.
Nemám to za zlé pracovníkům v Kolíně, ve vlaku – oni postupují podle nějakého systému. Asi by mohli projevit iniciativu a zavolat do prahy na stanici – zjistit polohu vlaku, ale to není systém a trvale to fungovat nebude. Komu to zazlívám je vedení ČD – pokud vím, nejsou ve funkci měsíc, dva, abychom je museli omlouvat a hájit – v tuto chvíli bych tak jejich působení v oblasti osobní dopravy musel hodnotit jako působení spolku retardovaných jedinců, kterým bych nesvěřil ani řízení skladu s kancelářskými sponami. Je legrační jak se dříve p. Bárta na ministerstvu dopravy prsil jak “zatočí s dodavateli staveb” – pokud vím z předchozí práce, moc se mu to nepovedlo a ve firmách které přímo mohl ovlivnit (kdopak je asi majoritním akcionářem ČD) panuje bordel jako dříve. Více a více to pak zapadá do obrazu Napoleonka, který do vlády a politiky vstoupil jen z podnikatelských důvodů – jen kvůli penězům. Bohužel podobné je to i u dalších ministrů (nejen stávající Bártovy loutky, ale i těch předcházejících od doby “Pádla”) – všichni se nechali od top managementů “opít rohlíkem” a jenom konzervují stávající nefunkční stav.
Možná by tak, místo diskusí o Bátorovi a štěkání na sebe přes média, měli páni ministři zvednout své tlusté pr…zadky a zkusit si procestovat zemi, kterou spravují vlakem (nemyslím vládním, ale obyčejným) – myslím, že by o ČR zjistili za dva dny více než za měsíc konzultací se svými poradci, kteří sledují svoje zájmy. A pokud se nebudou schopni dohodnout a budou bojkotovat vládu kvůli jednomu úředníkovi … jak moc si páni váží naší země a pravomocí jim svěřeným? Jsem voličem stávající koalice, ale raději vládu ČSSD, která bude (byť blbě) vládnout, než spolek rozhádaných kašpárků, jak se prezentuje nyní tato vláda. Čekal bych ostatně, že i p. Nečas jako šéf vlády sedne s oběma stranami sporu a řekne – pánové, buďto budeme nadále vládnout a teď se dohodnou podmínky, nebo to pojďme odpískat. Bohužel se zdá, že odvaha něco říct a akceptovat i důsledky, které to ponese, naši politiku nadobro opustila.
Blaničtí rytíři, proč spíte, když jeden zastydlý nácek v klotovém rukávu dokáže takhle ochromit běžný chod vlády. To bude opravdu ještě hůře?
Krkonoše jako trénink na Melechov 2011
Víkend v Krkonoších byl sice pohodový, ale stejně lehký trénink na Melechov příští týden … přeci jen kopce na MTB v Polabí tolik nemáme. Na druhou stranu v Krkonoších se jezdí jen po značených a upravených tratích, takže terén spíše na trek, než odpovídající trase Melechova. V každém případě musím Krkonoše pochválit, řekl bych, že si majitelé chat uvědomili prostý fakt – drahé služby = málo zákazníků = malé tržby. Jak jsem dlouho měl pocit, že se rozhodli žít jen z úzké smetánky (ČR, Německo, Polsko), která zaplatí “cokoliv”, tak tentokrát jsem měl pocit, umravnění a zrealističtění cen. Není tu sice levně, ale už to není taková “palba”. Důkaz je i fakt, že při hledání ubytování jsem narazil na několik situací, kdy měla chata starou a novou prezentaci (tak před pěti lety) … a ceny v té starší byly vyšší.
I park se pochlapil – 1. naučná MTB cyklotrasa je IMHO povedená a sice celkem kopcovitá – pokud se turista “mastňák” nenechá vyvézt lanovkou na Černou Horu – ale zajímavá a vede opravdu hezkou oblastí. V podstatě obkrouží Černou horu a je to cca 22km nahoru dolů. Možnost zastavit se i na rašeliništi (kousek pěšky) a celkově cedule s informacemi o historii a přírodě kolem jsou příjemné a umožní zastavit a odpočinout + dovědět se něco o Krkonoších. První den mě pravda trochu zmátlo značení – cesta vede na Lyžařskou chatu pod Liščí Horou a zde je zákaz vjezdu (směr chata Na Rozcestí) natočen tak, že vypadá do odbočky vpravo … v dobré víře, že tady neplatí jsme tak projeli cestou, kde je cyklo zakázáno. To jsme ale zjistili až na druhé straně, kde je zábrana a symbol zákazu vjezdu pro kola … tímto se tiše omlouvám a poprosím o jasnější vyznačení – fakt jsem myslel, že to platí jinam. Zpátky jsme to proto vzali kolem plynovodu – moc hezký úsek po vrstevnicí s výhledem do kotle a Podkrkonoší. Na Rozcestí se doporučuji zastavit jen pokud tam je hodně málo lidí, protože už 5 lidí představuje frontu na deset minut. Příjemné posezení je na Kolínské boudě – i s atrakcí pro děti, pro které jsou kozy a ovce “malá zoo”. V každém případě skoro pořád budete mít dva orientační body – Sněžku a vysílač na Černé Hoře.
Kdo má tedy chuť prožít pohodový víkend na kolech … Janské Lázně mohou být tím správným cílem. Bonusem jsou některé kopce, kde nahoru se “zvedá přední kolo” na nejlehčí řetěz a dolů to je velký problém ubrzdit a neletět přes řidítka. Zároveň je tam spousta light tras i pro rodiny s dětmi a mnoho míst k posezení a občerstvení. Už jenom vyvézt se lanovkou na Černou Horu a zajít na Kolínskou/Pražskou boudu může být hezká procházka. Ostatně vedle Pražské boudy vaří i “Brutální česnečku” pro otrlé povahy.
Dačického 12-tka tradice běží a my sní
Po loňském výpadku jsem se opět letos postavil na start Dačického 12-tky. Třetí ročník se uskutečnil 13.8.2011 a byl … no prostě super. Počasí vyšlo na jedničku a musím říct, že organizace taky. Club Deportivo předvádí to co na závodech má rád – klid, pohodu a sportovní zážitek pro všechny. Na jejich akcích se scházejí běžci polo-profesionálové, hobíci i lidé, kteří si jdou zaběhat jen párkrát do roka. Letos sice nepadla stovka o kterou kluci asi stáli, ale bral bych to spíše jako výzvu na příští rok, protože byla zatraceně blízko.
Samotná trať mi letos přišla kratší než 12km – nějak mi to uběhlo a vlastně se mi i velmi dobře běželo. Je to příjemné střídání krátkých výběhů, rovinek a sběhů, lesní cesty, polňačky, chvilku i asfalt, samozřejmě i panelka … cca 1km po panelech na poli a začátek i závěr po suprové Královské cestě. Strašně fajn je i zajištění přeběhů silnice (dvou, slovy dvou) – policie tam zajistí, že auta zpomalí a dávají pozor – lze se v klidu věnovat běhu a nepřemýšlet. A ten nápad se startem na zahoukání motoráčku – mnohým to přijde jen jako zpestření, ale zajistí, že přeběh přes trať je čistý 🙂
Tentokrát jsem sám zahájil asi hodně opatrně, ale skoro sto běžců v úzké uličce po kamenech na Královskou cestu … no nechtěl jsem riskovat. Naopak jsem pak zjistil, že se mi následně běží hodně dobře a vlastně do třetího km jsem neustále někoho předbíhal. Pak jsem vytvořil dvojici s jedním z místních a běželi jsme dost dlouho spolu – kolega za mnou příšerně dupal, nevím proč, ale nemohu to říct jinak – prostě jsem měl povit, že za mnou běží aspoň tři lidi. Pobavení pak následovalo při výběhu k Velkému Rybníku – kolega se přede mě přehnal, že jsem se musel rozhlédnut, jestli jsem nezastavil … jenže po cca 50 metrech mu naopak došly síly a strojové tempo ho dostalo – jenže se opět zavěsil a měl jsem ho za zády až ke kostelu sv. Trojice. Děsil jsem se, že si zopakujeme předbíhání, ale naštěstí kolega odpadnul, takže na panelku jsem vbíhal sám … a před sebou uviděl dva běžce, které jsem dotahoval – běželo se mi na tom úseku fakt dobře. Na konci jsem měl pocit, že už dobíhám někoho před sebou, doběhl jsem k zatáčce, za ní rovina a … nikde nikdo. Jakoby přede mnou závodník zmizel – otočil jsem se a to samé. I když tu cestu znám, znejistěl jsem, jestli běžím dobře – jenže šipky pořád byly, takže pokračování – asi 3 km, kde jsem neviděl nikoho ani před sebou, ani za sebou – sice v zatáčkách, ale minimálně 50m prostě nikdo. Už jsem začal myslet, že doběhnu osamocen a v klidu, jenže s vyběhnutím na silnici jsem najednou zase uviděl před sebou bílé triko a … za sebou zaslechnu známé dupání. Takže poslední kilometr po Královské cestě se tempo zrychlovalo až k přeběhu tratě, kde najednou běžec přede mnou zmizel a … za mnou taky. Ještě před sto metry byl tak 5-10m za mnou a najednou nikde. Tohle jsem zažil snad poprvé v životě, ale skoro jsem se tomu musel smát – navíc mě potěšilo, že jsem rozhodně neměl pocit “konce sil” – hádám, že další 3km by ještě šly. Takže s časem spokojenost a na další akci Deportiva … zase zdar.
Díky kluci, jen příště – chci vidět aspoň jednoho ve sportovním a na trati – ať se můžeme poměřit. Jinak dětský běh byl super a různé doplňkové kategorie taky – pro sport a zdraví to možná dělá více než polovina úředníků na ministerstvu školství a sportu. Viva club Deportivo.
Vítr – konečně normál …
Letos potřetí jsem vyrazil na kole z práce domů … tedy z Hradce do Kolína a konečně proti větru. První dvě cesty “z východu na západ” s větrem v zádech mě skoro znervózněly. V našich končinách jsou přeci jen častější větry západní a navíc každý cyklista ví, že vítr v zádech je anomálie, která se vyskytuje jen velmi zřídka. V každém případě jsem tuto anomálii dvakrát zažil a díky ní se i na horákovi dalo jet po silnici s průměrem nad 30 km/h – včetně cesty přes Hradec a po Kolíně. Dnes to bylo trochu jiné, ale pořád se dalo jet poměrně slušně – vlastně až kousek za Týnec vítr skoro vůbec nevadil – pořád se jede mezi stromy a nikde jsem neměl pocit, že by celkem čerství vítr vadil. Naopak posledních 10 km bylo klasické Polabí – málo stromů podél cest, takže vítr přímo proti a hodně nepříjemný. Proč jen jsme se zbavili těchto přirozených vlnolamů … No v každém případě jsem již klidnější, protože tolik štěstí, abych jezdil jenom s větrem v zádech by signalizovalo nějakou blížící se katastrofu.
Co musím naopak okomentovat jsou cyklo-cesty nebo spíše “cyklo-cesty”. Hradec Králové je kapitola sama o sobě – neustálé čekání na semaforech a kličkování po části cesty, kde je cyklostezka a cyklista nesmí na silnici x úseky, kde není cyklostezka a cyklista na silnici musí mi přijde skoro legrační. Ale ani dál to není lepší – je několik úseků s cyklostezkou podél silnice – jenže cyklostezkou přerušovanou odbočkami, kde cyklisté dávají přednost. takže už nájezd přes protisměr je poměrně nebezpečný a následně poměrně často musí cyklista brzdit a dávat přednost, přestože silnice, podél níž jede, je hlavní … kde jenom soudruzi z NDR udělali chybu. Cesta je tak z Hradce až do Břehů u Přelouče poměrně adrenalinový zážitek, protože spousta řidičů bere cyklisty za hmyz, kolem kterého je nejlépe projíždět co nejtěsněji a předjíždění je ideální právě při průjezdu kolem cyklisty. Musím říct, že na kole jezdím hodně a už poměrně dlouho, takže mě to zase tolik nevadí, ale na druhou stranu si říkám, že součástí zkoušek na řidičský průkaz by měl být asi i základní test výše IQ … problém mnoha aut na silnici by se rázem vyřešil. Na obhajobu řidičů musím pravda přiznat, že vídávám cyklisty jezdit … no jako píp. V každém případě druhá půlka (přesněji z Břehů až do Týnce nad Labem) je krásná cesta po okresních silničkách, kde auto nepotkáte, povrch je až na výjimky velmi dobrý a je tam nádherně – ať už malé vesničky, Kladruby, nebo úseky lesem. Super je i 3 km dlouhá rovinka v Kladrubech – znám málo míst, kde je silnice opravdu “jako když střelí”, že už od začátku vidíte na druhé straně bránu do statku na konci cesty, ale ten před vámi “utíká a utíká”. Jenže po obou stranách louky a lesy, hezká cesta přírodou, kterou si tak můžete užít.
Poslední úsek z Týnce je opět po státovce a poměrně frekventované … nic moc, ale na druhou stranu “to už jsem vlastně doma”.
Uvidíme jak příště … jestli bude vítr nakloněn, nebo to bude “normál”. Cyklistům zdar.
Triatlon Konopáč 2011
Letos jsem míst Vlkančic zvolil amatérský triatlon Konopáč – přeci jen trochu delší trasy mě zlákaly – 750m plavání, 21km kolo a 4,5km běh je skoro půlka olympijského, to už není sprint. Závod mi v každém případě přišel zvláštní – dobře uspořádané depo, kde se relativně malý počet závodníků v pohodě srovnal a hezké koupaliště na plavání. Na druhou stranu mě překvapilo několik zvláštností – plavání s výběhem a skokem do vody ve dvou ze 3,5 okruhů … ozvláštnění, jehož smysl mi unikl, když to šlo v pohodě obeplavat. 
Co bylo skoro horší a velký vliv na to mělo počasí, byla trať kola – 2,5km tam, 2,5km a to čtyřikrát … možná je jinde rozbitá silnice, tady byla celkem slušná, ale přišlo mi, že se pořád točíme, jen co se kolo rozjede (a zrovna já ty otočky v lásce nemám). V každém případě hned na začátek bylo sice krátké, ale poměrně ostré stoupání do třech zatáček, které bylo ještě horší cestou zpět, protože tam byla většina závodníků docela rozjetá a prudce se brzdilo. Absolvovat tohle 4x je IMHO “říkat si o problém” – což se bohužel stalo a dva závodníci to s riskem přepískli … doufám, že dopadli dobře. I na otáčkách jich pár spadlo – mokrý asfalt klouzal a při 3-tí obrátce už mnoho bylo asi unaveno a ztratilo koncentraci.
Co pochválím je běh – sice taky tři okruhy, ale super trať – výběhy, sběhy, asfalt, štěrk, lesní cesty, prostě zajímavá a pestrá trať. A hodně zajímavý mi přišel i nápad startu žen před muži – a hodnocení dohromady. Můžeme se dohadovat, jestli časový posun je malý/velký … ale prostě je to zajímavá myšlenka a mně se líbila. Udělalo to zajímavý závod.
Přeji všem za rok počasí bez deště a pokud možno bez pádů … změna trati (méně obrátek a průjezdů zatáčkami) by tomu možná napomohla. Ale na druhou stranu všichni jsme startovali na svoje riziko … každý musí přemýšlet, jestli (a jak moc) chce riskovat svoje zdraví. Závodníky bych asi taky poprosil – na kole jedeme za provozu – jezdí se po pravé straně – když jedou dva po prostředku tak, že se při míjení v protisměru musí uhýbat na svojí stranu … není to v pořádku. Ostatně fakt, že jsem raději dva podjel zprava než zleva při předjíždění mi taky nepřijde normální – možná si o ty pády a trable říkáme i my sami svojí nedisciplinovaností.
Pat a Mat v moderní době
Vzhledem k tomu, že množství domácích spotřebičů se po svatbě podstatně zvýšilo (ať se mi to líbí nebo ne) bylo nezbytné získat v kuchyni nové úložné prostory. No a protože příhodná polička nikde v obchodech nebyla, rozhodl jsem se jí zbudovat vlastními silami. Na matfyzáka odvážný krok, nicméně co by člověk neudělal “pro rodinu”.
Podle hesla dvakrát měř a jednou řež jsem v klidu rozměřil předpokládaný rozměr, jako správný matfyzák a technik dopočetl délky s přihlédnutím k tloušťce dřevotřísek a po nějakém čekání (daném leností) jsem tento víkend usoudil, že nazrál čas. Tedy hlavně pršelo a nemohl jsem vyrazit za sportem … abych byl upřímný. Přířez v OBI je naprosto super věc a jestli bych měl nějakou službu vyzdvihnout, je to právě tohle – nařežou opravdu na milimetr přesně a okamžitě. Obdivuji kutily z dob minulých, kteří si prkna sháněli pokoutně a řezali je často doma malou pilkou … 50% práce navíc proti dnešku. Naopak komické mi přijde, že v jednom obchodě mají vruty “na váhu” – hrábnul jsem a za asi 8CZK získal kolem 60ks vrutů – v OBI (prodáváno po deseti kusech) by mě stejné množství vyšlo kolem stovky … legrační model prodeje, ale pokud někdo potřebuje do deseti vrutů, asi to neřeší. V každém případě je třeba říci, že pokud se to dříve dělalo i pro peníze, dnes polička vyjde stejně jako koupená v ASKO, IKEA a podobných. No jinak jsem při té příležitosti koupil poličku do koupelny (u té staré jsem sám rád MUSEL uznat, že už je stará) a vyrazil domů.
Polička do koupelny byla jen k přimontování, tak jsem se rozhodl “zahřát” na ní. Bláhově jsem zaměřil díry podle vodováhy, vyvrtal a zavěsil. A nevěřil vlastním očím – křivě a to i okem flegmatika, kterému nějaký milimetr nevadí. Řekl jsem si, že jsem trubka a neumím ani udělat dvě rovné díry, poličku sundal, přiložil vodováhu … a zjistil, že díry ve zdi sedí skoro na milimetr. Tak jsem kouknul na poličku a nevěřil jsem. Na drátěné poličce už na první pohled přichycení posunuté tak o centimetr … no nic, lehce jsem převrtal díry a křivá polička visí skoro rovně na křivých dírách.
Po podobném zážitku jsem měl z položky do kuchyně skoro hrůzu … naštěstí se ukázalo, že zbytečnou. Jediným zádrhelem byly ty koupené vruty … u cca 10% z nich byla nůta na šroubovák zcela nepoužitelná. Ale za ty peníze, co by kdo chtěl. Jediný okamžik hrůzy jsem zažil, když jsem jí chtěl sešroubovat dohromady (po vyvrtání skoro 50-ti děr a přišroubování úhelníků a koukal jsem na dvě levé bočnice 🙂 Naštěstí jsem už byl tak zmaten, že jsem si teprve po chvíli uvědomil, že jednu mám vzhůru nohama, takže byla správně jedna levá boční stěna a jedna pravá boční stěna …
Smontoval, postavil a zjistil, že ta police je těžká jako … No v každém případě jsem byl sám překvapen, že stojí rovně má rozměry, jaké měla mít a dokonce je pasují boky a poličky … zjevně dnes může být řemeslníkem kdokoliv. O to více nechápu, když vidím některé “řemeslníky” pracovat … Jen tiše doufám, že zase nějaký čas budu moci nechat nářadí ve skříni (s výjimkou věcí na kolo – to si rád dám dohromady sám). Takže přírodo … trochu lepší počasí ať mohu vyrazit ven a mám aspoň výmluvu před podobnými záchvěvy duše.
Na závěr je třeba připustit, že police zůstala v podstatě prázdná, protože prostor na věci, které měly polici okupovat, se za ten měsíc mého váhání (a lenosti) již dávno našel … 🙂 Úvaha kam ty věci dáme se tím ladně přeměnila v úvahu, co bychom mohli do té police dát … asi si budeme muset ještě něco pořídit.
LinkedIn
