Hra stínových divadel
Dnes jsem měl možná jednu z nejhezčích možností pozorovat “hru stínů” v realitě. Jednání 4 stran ve které pouze dvě znaly pravidla a cíl hry, jedna ho tušila (a hlavně věděla, že cílem ani hřištěm není dopředu deklarovaný obsah jednání) a jedna strana, která se snažila bojovat bez znalostí pravidel. Úžasná možnost pozorovat strategie jednání figurek na šachovnici pro jedny bez políček a pro druhé s podporou těchto “slepých pěšáků” pro podporu svých cílů. Hra od začátku odsouzená k prohře pěšáků (resp. jejich obětování vyšší hře) s cílem, kterého od začátku nebylo možné dosáhnout a soustředila se následně na boj “o co nejmenší ztráty” velkých figur.
Mohl jsem si toto vše dovolit z pozice člověka, který je do hry osobně vložen, ale výsledek má na mě relativně malý dopad (spíše morální než jiný) a má relativně malou manévrovací pozici. Nejtěžší bylo asi v této hře “objevovat nová pravidla”. Možná to největší, dříve tušené bylo zjištění, že když se dva opírají o sebe z dvou stran potoka, mohou se sice nesnášet, ale jeden bez druhého se neobejde, bez opory do toho potoka spadne … A zároveň možná to zjištění, proč jsou zrovna tihle těmi figurami ve hře a ostatní jen pěšáky … no protože si tohle uvědomili a možná se skřípěním zubů, možná neradi, ale jeden o druhého se opírají a akceptují to, že se potřebují, zatímco pěchota pod nimi se sestřeluje v zoufalé snaze chránit svojí kůži/pozici bez ohledu na následky za dva tři tahy hry. A asi nejhorším zjištěním byl fakt, že tyto čtyři strany MAJÍ společný cíl a přesto nestojí vedle sebe a nesnaží se ho dosáhnout (teď otevřeně říkám, že nedám na deklaraci cílů, ale na to co jednotlivé figur(k)y ve skutečnosti dělají).
Dlouhá byla tato hra, která vyústila v pat postavený na snaze “už nic neztratit” (tedy v té vyšší hře) a chabé motivaci těch dole, kteří moc netuší “co se hraje”. V mém případě aspoň trochu opepřená jedno důležité rozhodnutí. Ne, zdaleka to rozhodnutí nepadlo v tomto okamžiku, to rozhodnutí již padlo dříve, jen to byl spouštěč druhé fáze každého rozhodnutí – to rozhodnutí si přiznat a akceptovat ho – možná i dát vědět ven. No a čeká mě tak poslední fáze tohoto rozhodnutí – naučit se s ním žít. Sám netuším, která fáze je nejhorší/nejtěžší/nejdůležitější … jen vím, že mi (s přibývajícím věkem) všechny trvají déle a více bolí. V podstatě je to rozhodnutí o které jsem věděl již před dvěma lety (že ho budu muset udělat), možná je to rozhodnutí, které jsem udělal již několikrát, možná je tentokrát dokonce podložené jinou silnou motivací, přesto je to rozhodnutí těžké. Těžké nejen proto, že změna s lety více bolí, těžké i tím, že si více uvědomuji, kolika lidí kolem mě se dotkne, možná jim to život zkomplikuje, možná je to nakopne vpřed, možná dá šanci někomu jinému koho dosud vůbec neznám … prostě rozhodnutí, které otevře cestu mimo vyšlapanou pěšinku a hodně lidí bude donuceno “šlápnout v životě mimo chodník” jenom proto, že se jeden “šmudla” ROZHODL.
Dlouhá hra a dlouhý den … končící znovu v potvrzení “čím jsem byl, byl jsem rád” a vírou, že podobných rozhodnutích jsem udělal několik a žádného nelituji … snad nebudu litovat ani tohoto a naučím se sním žít a nadále se budu životem bavit. Touha mít život zajímavý a plný akcí se mi zatím daří nadmíru … díky živote za to.
Na závěr možná drobné poučení pro mě (až paměť klesne pod další hranici) i ostatní:
- Hru bez pravidel nelze vyhrát jinak než náhodou nebo poznáním pravidel.
- Pokud dokážete změnit hru tak, aby vítězství ostatních záviselo na vítězství vašem, na 99% vyhrajete
- Naopak platí “když nemůžeš vyhrát … nebojuj”
- Místo bavení se o životě, bavme se životem 🙂
Největší deprese
Zrovna včera jsem tak přemýšlel, co lidem přináší největší depresi. Z historie a zkušeností je jasné, že to nejsou problémy – paradoxně jsou možná šťastnější lidé chudí, případně období krizí, kdy lidé mají “opticky” těžší život, ale naučí se radovat z maličkostí. Mnohem horší IMHO jsou ztráty iluzí a nenaplnění cílů. O to více mě fascinuje, kolik kolem sebe vidím lidí, kteří si malují růžový svět, aniž by přemýšlely, jestli jsou jejich představy reálné – a následně naráží na zklamání a depresi, že se jim nesplnilo něco, co se snad ani splnit nemohlo.
Neříkám, že by neměl být člověk optimistou, ale zase si myslím, že již člověk se základním vzděláním by měl být schopen říci 1+1=2 i když mně by se líbilo, kdyby to bylo 10, tak to pořád budou 2 🙂
No nic, jdu si radostně užívat svých dalších snů … i starostí.
LinkedIn
