2016 Melechov xtr
Každý rok se ptám, proč … absolvuji tohle týrání svého těla na terénním triatlonu v Melechově. Každý rok věřím, že tenhle ročník na to přijdu … a nic 🙂
No letošní rok byl opepřen vedrem a hlavně nepříjemnou bolestí v bedrech a levé kyčli. Ale na druhou stranu – již osmý ročník, to se těžko vynechává (navíc jsem již měl zaplaceno a skrblík jako já …. no to se prostě nedalo nejet.). Plavání v dolním rybníku bylo dobré – myslím, že ty dvě kola byly nepatrně delší než jedno velké nahoře, ale to určitě bylo spíše ku prospěchu věci – a navíc to bylo blíž, vlastně hned pod parkovištěm pro auta. Sice jsme na kola asi všichni vyjížděli s nalepenou travou – hádám tak tři dny stará posekaná louka, ale to k tomu patří. Depo totiž jinak přehledné, značení výběhu a bojky ukázkové. Obecně za značení je třeba Melechov pochválit – lepší jsem snad nezažil a to už od loňska. Na těžké terénní trati jsem zaváhal snad třikrát a na vině bylo především ostré Slunce => šipka se leskla, nebo byl člověk někde oslněn při výjezdu/výběhu z lesa. Ale značení bylo opravdu “na každém kroku”.
Trať se proti loňsku nezměnila – to kolo je prostě náročné. Asi jsem i podcenil to vedro – a pláště mírně přefoukl, takže posledních 10 km jsem už většinu kamenů/kořenů/nerovností pocítil poměrně ostrou bolestí do zad … taky mě v závěru předjeli cyklisté, kterým bych asi na rovině musel v pohodě stačit. Hodně jsem se potom bál běhu, ale kupodivu ten začal celkem dobře – doplnil jsem tekutiny a vyrazil – už do kopce jsem dotáhnul dva závodníky a viděl další před sebou … jenže těsně za vrcholem Melechova (a občerstvením) odkráčel kotník “opět do …”. Potřetí během tří týdnů a tentokrát poměrně bolestivě. Vlastně dvě stě metrů jsem skoro nedošlápnul, následně bolest skoro zmizela a objevila se znovu až po posledním občerstvením, kde jsem na té louce myslel, že “zalezu zdechnout do houštin”. Musím říct, že tak mizerně už mi dlouho nebylo. Ale zase to už se člověk blížil k pečenému prasátku … a to je silná motivace se doplazit do cíle.
Čas tak je spíše úděsný i když mohl být i horší a přiznám, že po doběhu jsem deset minut stál a bál se posadit, abych se ještě postavil. Levou nohu jsem skoro necítil – kotník puchl a kyčel byla skoro nepohyblivá. Hlad ale nakonec zvítězil, takže jsem se došel osprchovat a vyrazil “na čuníka”. Tradičně výborný a zároveň dorazil brácha, takže jsme mohli vyrazit domů se zaškrtnutým políčkem – “Melechov – splněno”. A už teď hledám motivaci na příští ročník. Kolo mi přijde rok od roku náročnější. Ale na druhou stranu … tohle je test “co ještě dáme” – takže díky organizaci a za rok Melechovu zdar.
Záporné úroky
V posledních týdnech téměř pravidelná zpráva – další banka přechází k záporným úrokům, uvažuje/zavádí poplatky za účty, ECB uvažuje o dalším snížením úrokové sazby = zvýšením záporného úroku atd. Je to opravdu tak špatné? No bohužel to vypadá, že ano je to tak špatné, možná ještě horší. A to nejhorší je, že jsme po předchozí “krizi” před cca 5-ti lety ve velmi podobné (mnohde horší) situaci, “u vesla” je stejná skupina lidí, kteří na předchozí krizi neměli lék, tak se neúspěšnou léčbu snaží zopakovat s vyšší intenzitou pod heslem “tentokrát to třeba vyjde …”.
Dobrá zpráva je, že pro běžné lidi problém nastává relativně zanedbatelně. Většina lidí už dnes úspory nemá v penězích, ale “v něčem” – od nemovitostí přes akcie, zlato, … případně je v lepší situaci (je to legrační, ale je to tak) a má naopak dluh …. takže znehodnocení peněz je pro ně výhoda. Banky teď procitly a zjistily, že to co dodnes bylo výhodou – vlastnictví peněz, kterým ovlivňovaly a řídily ekonomiku je najednou problém … takže se snaží peněz zbavit (záporné úroky, poplatky). A radostně se tak řítíme do neznáma … peníze již nejsou nositelem hodnoty, banky o ně nestojí a vlády v podstatě nemají tuchu co s tím.
Důležitý impuls asi bylo zjištění centrálních bank, že nástroje, které dosud fungovaly (pohyb úrokové sazby) pro postrčení/zpomalení ekonomik, najednou nefungují … celkem mě překvapuje, že si to “největší mozky” našich bank neuvědomili už dávno – prostě pokud není, kdo by podnikal = zhodnocoval kapitál, tak ani zvýšení dostupnosti peněz kapitál zhodnocovat nebude. A EU v tuhle chvíli stojí a “čumí” – naše zboží je drahé, protože technologicky se nám mnoho zemí vyrovnalo, ale pořád jsou levnější => nikdo ho moc nechce. Jenom z turismu se EU neuživí, protože “skanzen socialismu”, který tu máme zase tak moc zajímavý není. A jenom vydělávání peněz z vlastnictví jiných už taky nestačí, protože to spíše začíná vypadat, že jiní “si koupili nás”. A do toho jsme zhýčkaná generace, která mnohdy do práce chodila pracovní dobu “spíše odsedět/odestát” než pracovat + spíše než hledat řešení se naučila hledat jak “se zbavit zodpovědnosti”.
Možná tak přichází doba, kdy právě dole, mezi drobnými podnikateli, bude třeba hledat spásu – lidi, kteří dokáži vytvořit něco, co bude unikátní a budeme za to ochotni platit nejen my, ale i zahraniční zájemci … jenže ty jsme si tu zadusili společnými silami “úředních obtíží” a “korporátní mašinérií”. Pryč je doba, kdy stačilo mít lidi, kteří pracovali – otrokářství, doba, kdy stačilo mít pole a nechat na něm za desátek hospodařit jiné – feudalismus, doba, kdy nejdůležitější bylo mít stroje – pracovní prostředky (kapitalismus 18. století), doba kdy nejpodstatnější bylo mít suroviny (kapitalismus 19. století), doba, kdy rozhodovaly finance (asi období do současnosti) … přichází doba, kdy vítězit bude ??? No a teď babo raď, co to bude … já sázím na lidský kapitál = lidi, kteří budou chtít “něco dokázat” a mít ochotu jít do rizika a bojovat. Smutná zpráva je, že zrovna tohle v tuhle chvíli v EU je nedostatkové zboží. Minulé století nás odnaučilo nést odpovědnost sami za sebe a raději jsme nechali státy/firmy řídit každého z nás. V tuhle chvíli ale možná nastává okamžik, že se to a) znovu naučíme (aspoň ti mladší a ekonomicky aktivní, b) budeme zašlapáni do země jako plevel a “slepá vývojová větev”.
Tak co si vybereme … neodpovídejme – ale pokud se rozhodneme pro variantu a), tak koukejme hejbnout zadkem a něco pro to udělat. A bez výmluv, že jeden člověk nic nezmůže, protože ČLOVĚK toho zmůže zatraceně dost …
Dačického 12tka 2016 – peklo před i po
Jak mám “Dáču” jako jeden z nejoblíbenějších závodů, letos to bylo peklo. Před týdnem na horách jsem si načnul kotník a levou nohu jako celek a na Dáčovi se to podařilo dorazit. V pátek jsem se pro jistotu přesunul do Kolína na kole a měl jsem pocit, že se noha celkem rozhýbala a cítil jsem spokojenost. Ale sobotní ráno mi přišlo, že noha se nechce hýbat vůbec a bylo jasné, že jedu “přežít”. Před startem jsem opět měl pocit, že se to zlepšilo a na třetím kilometru se mi běželo velmi dobře (i když ten úvodní seběh – no tam jsem nohy cítil, že nejsou O.K. Peklo začalo ale po panelce “U Svaté Trojice”. Jako by tam na mě někdo hodil deku a nohy se samy zastavily. Ještě na horizontu před Velkým rybníkem mi přišlo, že jsem se zase rozeběhl, ale seběh dolů už bylo čisté trápení. Trochu se to zlepšilo těsně před mlýnem, ale tam stačilo jedno špatné šlápnutí na kámen a kotník opět předvedl vyskočení a zaskočení. Od té chvíle jsem už rezignoval a prostě chtěl doběhnout. Pár lidí mě v té druhé půlce předběhlo a přiznám, že jsem ani neměl chuť se trápit a za někoho zavěsit. Barboru a Královskou cestu jsem uvítal s úlevou, že to mám za sebou. Příšerný čas, ale tentokrát to bylo opravdu “spíše utrpení” než radost z běhu. A to je to běh v nádherném prostředí – ať už výhled na Barboru z panelky, nebo to údolí Vrchlice až po Královskou cestu – opravdu hezká a pestrá trať, jen letos se potkala se špatným termínem.
Abych se uklidnil, sedl jsem po doběhu na kolo a vyrazil směr Praha – abych si užil 65 km proti větru a od půlky navíc se stupňující se bolestí v levém kotníku. Dojel jsem příjemně unaven, ale s nohou bolavou, že jsme měl problém vynést kolo do schodů. Sport někdy bolí …
Zároveň ale pochválím organizaci – dnes je to již středně velká akce a docela mě překvapilo, kolik místních se jí účastní. Trať je super a protože se běží v “dlouhém hadu”, skoro není šance zabloudit, navíc šipek bylo opravdu dost. A start a cíl “u Barbory” je, stejně jako dole v parku, nádherný – sice ten první kopec dolů mi dává zabrat, ale takové prostředí za to stojí. A letos se vydařilo i počasí – snad ideální podmínky na běh – mírný vítr, který tady vůbec nevadí a pod mrakem příjemná teplota … proti loňské výhni ideál.
Dálnice D1 jako vizitka
Po nějaké době jsem včera jel kus cesty po dálnici D1 (konkrétně ze Slavkova přes Brno do Prahy. Únavná a dlouhá cesta ve dni, kdy se spoustu lidí vracela z dovolených a pokračuje oprava D1. A nevím proč, mám pocit, že o dnešní době to vypovídá více než spousta analytiků a psychologů.
- je rozkopáno/opravováno poměrně velké množství dlouhých úseků … celkem to není problém, pokud lidé jedou rozumně – jede se konstantně cca 80km/h +/- 5km/h cesta ubíhá pomaleji, ale ubíhá. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že i když jsem jel v podvečer, i když byla neděle … nikdo nepracuje. Bohužel ani ve všední dny dopoledne není pravidlem, že by panoval čilý ruch – pokud je úsek 8km zablokován, tak jeden bagr a dva postávající dělníci rozhodně nejsou IMHO adekvátní aktivita. Rozumím, že když někdo získá zakázku, chce jí rychle “rozestavět”, aby jí měl jistou, ale od toho je přece vedení oprav, aby vyčlenilo na uzavírky jen nezbytnou dobu prací + malou rezervu. Celkem by mě zajímalo, jestli by schvalovatel těchto harmonogramů schválil podobně i opravu svého domu … a nevadilo mu, že někdo vyboural okna, pak na týden zmizí a za týden přišel, že teď už má okna, tak je jde namontovat.
- havárie … je to smutné, ale je realita, že se stávají. Co je horší, je lidská zvědavost a bezohlednost – když už se stane a je silnice sveden ajen do jednoho pruhu, tak zvědavost a zpomalení v tomhle úseku na jízdu krokem, abych se mohl podívat, co se stalo ve smyslu “… no podívej Máňo, jak je rozsekanej, to bude škody, určitě jel jako prase …” je neskutečná bezohlednost, protože to brzdí dva spojující se pruhy za ním … zdržení vzniká ani ne tolik kvůli spojení pruhů, ale kvůli podobným zvědavým pitomcům. Zrovna včera bylo vidět, jak kolem bouračky přede mnou 2 ze 3 aut, které jsem viděl zpomalili a celé auto čučelo na nakládaný vrak.
- zip – no prostě ho neumíme a spolu s neblikáním při výjezdu z kruhové křižovatky je to jeden z největších problémů plynulosti dopravy – protože pokud se začnou dvě auta pchát do jedné mezery – druhý pruh musí zastavit – a už se to seká. Takže pomalu – ZIP se spíná až na konci – nemá smysl se řadit půl kilometru před spojením do druhého pruhu, který je průběžný … a pro ty v průběžném – jedno auto pouštím, další ne (zastavil bych a fronta za mnou by se opět zasekla a rozjížděla se …)
- obecně jízda – jedu pomalu – jedu v pravém, opakuji v pravém pruhu … piloti jedoucí 100 v prostředním pruhu, protože jet v pravém pomalém/stoupacím pruhu by se dotklo jejich ega neukazují svojí rychlost, ale nafoukanost. Vím, D1 je v pravém rozbitá, ale to není důvod zdržovat, zvláště když je po víkendu dálnice plná … a pokud naopak někoho předjíždím, kdo se blíží k dalšímu vozidlu, předjíždím co nejrychleji, aby i tento mohl dojížděné vozidlo v klidu a plynule předjet – řidiči, kteří se uspokojí tím, že dojedou někoho na jeho úroveň a následně jedou vedle něj, aby musel zpomalit když dojede např. kamion jsou stejně bezohlední jako kamiony, které se předjíždí stylem ty jedeš 80, já 82 -> nasáčkuji se vedle teba a 2 km so při předjíždění povídáme – ostatní a čekají.
Obecně musím říct, že cca 20% řidičů jezdí “jako prasata” a v autech si masírují svoje ego – bohužel dost na to, aby na našich dálnicích a silnicích panovala nervozita -> pravděpodobnost nehod se zvyšovala. A musím dodat, že policie k tomu alibisticky přihlíží a “za bukem” vybírá za rychlost/kontroluje lékárničky … je to smutný obraz, který o nás a našem systému silnice ukazují.
LinkedIn
