V jistém čase ve mně uzrálo rozhodnutí vstoupit do strany a podpořit myšlenky, které mi jsou blízké, s kterými souhlasím. Částečně i proto, abych se nestal jen jedním z “vždy nespokojených” plkalů, částečně snad z nějaké chuti něco pro tyto názory udělat. Ne nemám v tuto chvíli ambice někam kandidovat, ale přeci jen mám pocit, že mám názory na obecné věci a obecný přehled i zkušenosti, které mohu nabídnout a formovat nějaké názory, případně pomáhat s jejich realizací. I proto jsem vyplnil přihlášku a po drobných peripetiích se stal členem ODS.

Asi po měsíci jsem byl pozván na sněm místní organizace a … musím říci, že jsem zažil neuvěřitelné zklamání a rozčarování. Vždycky jsem měl ten názor, že místní organizace by měly být jakýmsi zdrojem myšlenek a místem, kde je možné hovořit o ideách, o programu, o způsobu jak tyto obhajovat a prosazovat. Chápu, že ve “vyšších sférách” politiky už jde často hlavně o tu politiku, přijímají se kompromisy, … Ale místní organizace – to je místo, kde by mělo jít hlavně o reálné věci z okolí, případně o nastínění názorového směru ve smyslu “podpora jednoduššího daňového systému s omezením výjimek, prosazování vyrovnaného rozpočtu, …”. Jenže to co jsem slyšel bylo … v podstatě jen hovoření o technice moci. Cílem lidí jakoby přestalo být prosadit nějaké myšlenky, ale jediný jasně zmíněný cíl bylo “obstát ve volbách”. Strany už na nejnižších úrovních snad zapomněly, že volební výsledek a získané mandáty nejsou CÍL, ale PROSTŘEDEK k prosazování nějakých myšlenek. Cítil jsem to ve velké politice, ale síla s jakou jsem toto cítil i v místním združení mě opravdu překvapila. To, že výsledek voleb zajímá poslance … no už jen proto, že je to jeho živobytí, chápu. Ale co je tak skvělého pro běžného člena, že strana získá o mandát více/méně?

Nechtěl jsem na sněmu hovořit … ani jsem na to nebyl vnitřně překvapen, ale musím říci, že strany (pokud je to i jinde stejné) stojí před jediných úkolem – z míst na výrobu moci se znovu změnit na místa pro prosazování myšlenek. Jinak důvěru nikoho asi nezískají. Rád bych viděl poslance, který předstoupí před své voliče s tím, co jsem slyšel … “Dejte nám hlas … náš cíl je vyhrát volby”.

Ke své hanbě musím přiznat, že do Národního Muzea jsem zavítal po téměř osmi letech. Tentokrát mě přilákala (kromě přítelkyně) výstava Košického zlatého pokladu. Sama hisotrie tohoto pokladu je určitě zajímavá a vzhledem k faktu, že v ní nechybí něco romantiky a tajemna (původního majitele pokladu neznáme) je rozhodně zajímavá. V případě této výstavy je to podpořeno IMHO velmi dobře provedenou expozicí.

Takže hned na začátku můžete zvolit postup – dokumentární film -> samotná výstava, nebo výstava -. dokumentární film. Zvolili jsme druhou variantu a asi bych jí i doporučil – pokud nejste líní si přečíst základní info na informačních tabulích, nebudete tápat a projdete do půl hodiny celou expozici se všemi důležitými informacemi. Tabule doporučuji přečíst – je to jen pár řádků textu a dají alespoň základní kostru objevení a pravděpodobného uložení pokladu. Pro nás čechy je určitě zajímavé si všimnout, kolik mincí pochází z tehdejších Čech, ražených převážně v Kutné Hoře. Ale poklad má svojí hodnotu určitě především v množství různých mincí.

Na výstavě si určitě něco najde i ekonom – původní mince ještě měly opravdu zlatý základ … množství mincí odpovídalo hodnotě zlata v nich … “Zlatý standard” – jak krásný to naoko byl lék na inflaci – nebylo zlato => nebylo z čeho razit mince => král/vládce se musel uskromnit. Jenže už tehdy byly pravidla proto, aby se obcházela a mince se razily z méně ryzího zlata/menší hmotnosti zlata … a následně devalvovaly. (To samé platilo pro stříbrné mince).

K zamyšlení určitě stojí i okolnosti uložení pokladu (pokud je tedy správná úvaha o jeho uložení). Ty asi nejlépe pochopíme z dokumentárního filmu, který je takovým oddechovým povídáním – možná nám dojde, že krize a války byly v hisotrii běžnější než dosud a fakt, že letos nepojedeme na dovolenou je krize v porovnání s loupením a válčením jen “trapnou epizodou okresního formátu”.

Takže závěrem – neváhejte a vyražte – výstava je v budově bývalého federálního shromáždění někdy do ledna 2010 a stojí za tu hodinku. Uvidíte tam alepoň zlatý řetěz, který byste asi nechtěli nosit každý den na krku 🙂

Po dvou letech znovu dovolená na Šumavě. Jak málo se změnilo na jedné a jak moc věcí na druhé straně. Díval jsem se na stejná místa a pozoroval, co vše je nové a co naopak zůstává jakoby mimo čas. Spousta nově postavených domů/rozestavených domů kontrastuje s říčkami, horami, které tu byly dlouho před námi a (doufejme) budou i dlouho po nás. Chtě nechtě mě napadlo srovnat změny osobní a změny okolí. Bezpochyby se toho změnilo hodně na obou stranách a stejně tak na obou stranách zůstalo mnoho stejného. Pro člověka jsou dva roky docela dlouhá doba, zatímco pro přírodu je to jen zlomek času. Když jsem srovnával fotky stejných míst, tak na stromech, kopcích, řece nabyly změny téměř vidět. Díval jsem se i na fotky na kterých jsem byl … a zase tolik se toho taky nezměnilo. Pár šedin přibylo (nemusím aspoň shánět melíry), ale jinak pořád to samé (bohužel, nebo bohudík). Před dvěma lety se právě na tomhle místě pro mě hodně v životě změnilo … tehdy jsem si to asi ještě neuvědomil, možná jsem doufal, že ta změna ve skutečnosti nenastane – těžko říct. Dnes mohu říci, že to byla změna k lepšímu – další půlrok ukázal, že ta změnu už vlastně začala, jen já jsem si toho nevšiml. Bylo to náročné a bolestné, ale asi muselo to přijít. Odsouvání a vnitřní odmítání přiznat si problém ve vztahu situaci sice oddálilo, ale nakonec to situaci ještě zhoršilo. Bylo sice kruté poznat, že podrazit může snad kdokoliv a i po několika letech společného života toho druhého vlastně neznáte. Bylo (s odstupem času) vlastně legrační sledovat, jak se někteří lidé zachovali a ve snaze zavděčit se všem prokázali svojí bezcharakternost. Vzhledem k osazenstvu frašky staré rok a půl navíc mohu potvrdit, že vzdělání a morálka nemají nic společného – ať už učitelka, doktor přírodních věd, nebo řemeslník, všichni dokázali lhát a podvádět s neuvěřitelnou lehkostí a nevinným úsměvem. Legrační bylo sledovat, jak si mysleli, že to nikdo nevidí, a když se budou tvářit, že se nic nestalo, budou tomu věřit i ostatní. Mohu jim tedy vzkázat několik pouček:

–          Pokud vaši kamarádi/kamarádky vidí, že se s někým rozejdete a druhý den bydlíte u někoho jiného, domyslí si, že jste podváděla a ten vztah nezačal den/týden po rozchodu. Pokud navíc nevěru doplníte lhaním a podvody, nečekejte, že to skončí přátelstvím.

–          Stejné platí, pokud tohle vidí vaši zaměstnanci … nečekejte, že budete vážený zaměstnavatel, ale slovy jednoho z nich (teď doslovně cituju) „ten starej k*revník Za….“.

–          A pokud někoho podrazíte a nemáte ani dost slušnosti, abyste dorazil na domluvenou schůzku – netvařte se už jako přátelé a nečekejte, že si vás ještě bude druhý vážit a stát o vaše přátelství.

–          A hlavně … když lžete ve více lidech – dohodněte se mezi sebou. Těžko se věří v okamžiku, kdy slyšíte už třetí variantu stejného příběhu.

Bylo to těžké období dvou let, ale plné poznání a zjištění, že pokud se někdo chová divně ke svým rodičům a kamarádky chvíli pomlouvá, aby se na ně v následující chvíli smál a tvářil jako největší přítel … ryzí charakter to není, poznání, že někteří lidé sice vyrostli do výšky, ale vnitřně zůstali zbabělými dětmi, že člověk, který nemá odvahu se podívat do tváře a už jednou podváděl … podrazí znovu, že … Prostě, že život není jednoduchý, je třeba od lidí čekat leccos. A zároveň, že je možné vždy najít naději a další cíle, že pokud děláte věci, kterým věříte, je pořád dost lidí s kterými lze svůj osud spojit a hledat dál cestu. Že spoustu malých radostí je víc než jedna veliká a znovu najít víru, že největším štěstím je mít šťastné a spokojené lidi kolem sebe, nebo dokonce mít možnost tomu štěstí kolem sebe pomáhat místo snahy neustále jen urvat něco pro sebe.

Tyto dvě věty a to co kolem sebe vidím mě v poslední době více a více nutí k zamyšlení.Skoro každý s nimi asi bude souhlasit, ale zároveň se proti nim více či méně často prohřešuje. Jak často vidím kolem sebe, jak lidé deklarují nějakou svoji touhu/přání/cíl/úmysl ale jejich činy tomu naprosto neodpovídají – chtějí novou, lepší práci, ale nic nového se neučí a ani žádnou neshánějí, chtějí bydlení, ale nešetří na něj, nečtou inzerci, chtějí rodinu, ale nebudují vztah, zázemí, … a nic, resp. o tom mluví, tvrdí, že to chtějí, tváří se, že to chtějí, jenom proto nic/skoro nic nedělají. Dokonce často naopak hledají omluvy = výmluvy, proč neudělali to, či ono. Tvrdí, že příroda, lidé, osud se proti nim postavil a znemožnil jim to dosáhnout. Proč to je? Napadají mě čtyři hlavní vysvětlení:

1)      Dotyčný sám vnitřně není přesvědčen, že té věci chce dosáhnout. Někdy to chtěl v minulosti a není dnes ochoten připustit, že se spletl, nebo změnil názor, nebo má pocit, že to od něho očekává okolí, ale sám to nechce. V takovém případě nepomůže IMHO nic než upřímnost a to především sám k sobě – ono přiznání může být osvobozující a navíc své okolí nemate – to často dělá něco, aby mu pomohlo s věcí, po které on netouží a může mu být i na obtíž.

2)      Pohodlnost a oddalování řešení – vždyť je to spousta malých kroků a já raději ještě letos pojedu na dovolenou/koupím si něco, než abych udělal to, či ono, za rok je taky čas. Krom toho je to spousta malých kroků, které často sami o sobě nenesou žádný profit, ale mají hodnotu až jako celek. V tomto případě nezbývá než si říct – abych toho dosáhl musím udělat a), b), c), d) … a začít postupně tyhle kroky řešit. Hlavně ve skupině více lidí je frustrující, když jeden (menšina) něco řeší a zbytek vyčkává a odkládá svůj díl práce/čeká, že se to nějak vyřeší.

3)      Smůla – ono se prostě někdy může stát, že si naplánujeme několik věcí a ony nevyjdou. Nicméně obyčejně se dějí věci obyčejné, spíše výjimečně věci neobyčejné. Pokud už selže x věcí, měli bychom se určitě zeptat (a upřímně si odpovědět) – je to opravdu neštěstí, nebo počítáme s nereálnými věcmi, případně neděláme nic proto, aby se vyplnily, případně opomíjíme nějaký vliv, který je proti nám?

4)      Malá předvídavost – jsou lidé, kteří naplánují důležité cíle s tím, že „všechno dobře vyjde“. V tomto případě jsme adepti na bod 3 jak vyšití – skoro určitě totiž něco nevyjde a většinou problém v jedné věci způsobí zpoždění/problémy i ve věcech ostatních a krásný plán se sesype jako domeček z karet. Vždy bychom proto měli počítat s problémy, udělat si nějakou rezervu, případně se zamyslet, co uděláme, když něco nevyjde.

Dost teorie, pojďme se podívat, jak by jednotlivé varianty mohly vypadat v praxi. Mějme človíčka, který si chce postavit domek.

Ad varianta 1) Pokud už 4 roky hledá pozemek, občas se někam zajede podívat, hovoří o svých plánech na stavbu, ale tu se mu nelíbí tohle, na jiném místě něco jiného a nikdy nezačal ani jednat o konkrétní smlouvě, nikdy si nezačal alespoň předběžně vyřizovat hypotéku/šetřit peníze, pak asi o ten domek zase tak moc nestojí, ale třeba jeho rodina čeká, že si ho postaví … nebo nyní zjistil, že má byt a vlastně mu to vyhovuje.

Ad varianta 2) Člověk s pozemkem bude 2 roky přemýšlet a tápat, jestli má nejprve postavit studnu, nebo vykopat základy, případně vyřizovat přípojku elektřiny, nebo dozadu vysázet sad aby už stromy začaly růst … bude asi mudrovat ještě dlouho, ale možná se mu jenom do ničeho nechce – pokud chce domek, musí udělat tohle všechno, ale hlavně už musí začít.

Ad varianta 3) Koupený pozemek má plombu, při kopání základů se narazilo na skálu, na pozemku není pramen na studnu, stavební firma zkrachovala, … ano je to smůla, ale plomba se dá ověřit na katastru, na podloží se lze zeptat sousedů, kteří stavěli pár let předtím, o firmě si lze leccos zjistit – nemůžeme se vším počítat, ale alespoň základní informovanost by nám hodně problémů mohla vyřešit a třeba bychom pak nebyli smolaři J

Ad varianta 4) Pokud stavím domek s tím, že příjezdová komunikace je v plánu obce na příští rok, za dva roky mi dodavatel elektřiny slíbil zbudovat přípojku, vepřín vedle mají za rok zavírat a … může se mi za dva roky stát, že budu mít sice krásný domek, ale brodit se k němu budu bahnem, protože obec nemá na komunikaci peníze, bez elektřiny, protože elektrorozvodné závody zjistily, že jedna přípojka se jim nevyplatí a se smradem, protože majitel vepřína se rozhodl chov udržet …

Takže závěrem:

1)      Dejte, prosím, do souladu svoje přání a činy – budete tak upřímní ke svému okolí i sami k sobě a zamezíte mnoha zbytečným krokům, kdy vám někdo bude chtít pomoci … s něčím co sami nechcete.

2)      Když už něco chcete … vzhůru, začněte pro to něco dělat. Snít je krásné, ale snít celý život … asi není to pravé.

3)      Přemýšlejte, že se v životě občas něco nepovede, něco nastane, co nečekáte a mějre nějaké rezervy, případně cestičky, jak jinak dosáhnout cíle, byť s většími obtížemi – vyhnete se vy i vaše okolí velkým zklamáním.

Nemám se zdravotnictvím ČR příliš mnoho zkušeností (naštěstí), ale poslední průběh vyšetření mě pobavil – je celkem jedno s čím, ale musel jsem zajít za svým „obvoďákem“ – mimochodem, pokud jsme poznal doktora, kterému věřím a vážím si ho, je to on (a samozřejmě ještě jedna doktorka). Nicméně celkem jednoduchá diagnóza a dvě vyšetření na její potvrzení + nějaký penicilin proti zánětu. Obě vyšetření takové nespěšné – prostě penicilín by měl vyřešit akutní situaci a zbytek rozhodneme podle výsledků. Jedno proběhlo v podstatě bez problému, možná díky tomu, že nešlo oficiální cestou, druhé ale začíná bavit. Teda bavit pouze vzhledem k tomu, že na 98% je zdravotní problém pryč, na druhou stranu by mělo právě tohle vyšetření říci, jestli pokračovat/je vyřešeno.
Ale popořádku – problémy jsem měl na konci srpna, objednání (dle názoru obvodního lékaře) může trvat tak týden – „to akorát dobereš ty prášky, tak tam zajdi a uvidíme“. Z toho, že mě oslovuje tykáním je jasné, že k němu chodím už hodně dlouho a vztah je spíše přátelský a takový příjemně osobní – je to ten typ doktora, kterého bych si prostě představil jako rodinný doktor z vyšších vrstev – umí poslouchat, ví jak se zeptat, aby zjistil co potřebuje vědět, vysvětlí proč doporučuje to, či ono … Takže jsem, poslušen doporučení, hned ten den vyrazil do nemocnice objednat se na vyšetření. Drobné překvapení, že termín je až 23. Září mě trochu pobavilo – z týdne se vyklubal skoro měsíc. Nicméně zafungovala neoficiální cesta, termín se zkrátil do 14. Září a to mi přišlo rozumné – sice až po (doufám úspěšném) doléčení, ale stejně to bylo takové kontrolní vyšetření. Považuji sice za zvláštní, že vyšetření, které má rozhodnout o další léčbě/neléčbě nastane až s týdenním odstupem po léčbě, ale to asi není něco, na co by se umíralo. Nicméně kabaret pokračuje dnes- telefonát z nemocnice … provozní důvody, nejbližší termín se přesouvá na 2.10.
Tiše doufám, že to není standardní postup, ale vyšetření bezmála měsíc poté, co by bylo vhodné znát výsledek „zdá se mi býti poněkud nešťastným“. Stává se to i ve vážných případech? Nevím a snad raději nechci vědět – nevím ani, co je problém – chybějící pracoviště, chybějící zdravotní personál … zajímá se o to vůbec někdo? Jenže kdo – lékaři mají léčit, ne přemýšlet kde co chybí, pojišťovny dostanou stejné peníze z daní, ať se vyšetřuje nebo ne, farmaceutické firmy zajímá jen to, kolik se prodá jejich léků, ministerstvo … co vlastně dělá ministerstvo.

Možná bohužel, ale už ne od začátečníka – první jsem jel ve svých 17-ti letech, tedy skoro před dvaceti lety. A chtěl bych zájemce varovat qa zároveň povzbudit a doporučit pár věcí, které prostě člověk pozná až si to zkusí a mohou mu ten první pokus znepříjemnit. K napsání těch pár rad mě inspiroval xTerra Melechov – můj první triatlon nikoliv silniční, ale MTB, kdy jsem přeci jen zažil něco nového. Fyzicky na tom rozhodně nejsem špatně – cca 10 běžeckých závodů (nejčastěji silniční desítky) ročně, dříve jsem jezdil časovky a jako junior jsem 6 let plaval závodně … prostě objemy nejsou celkem problém, zkušenosti se závoděním také jsou. I tak bylo MTB prostě něco nového – pro zarytého silničkáře dvojnásob. Všem proto doporučuji :
• dobře se seznámit s tratí – přemýšlení na křižovatce/rozcestí v situaci, kdy adrenalin tepe v žilách je prostě pomalejší a jenom zvyšuje nervozitu
• pít, pít a pít – netřeba vymýšlet iontové nápoje, ale prostě dostat tekutinu do těla. Ono se prostě pořád zdá, že je to v pohodě, ale 2 a více hodin námahy prostě odvede hodně vody z těla a tu je třeba nahradit
• jíst jen velmi málo a něco sladkého. Opět není nutné používat carbosnacky a podobné vymoženosti, čokoláda/tatranka bohatě stačí (krom toho chuť je výrazně lepší )
• zkuste se držet někoho, kdo trať zná, nejančí a jede zkušeně – už jenom to rozhodování na křižovatkách odpadne a i průjezd technickými částmi vám usnadní – „hledá cestu“
• nejančete a užívejte si závod – většinou se jede v hezké krajině, tak je třeba zvednout hlavu a „kochat se“ – hlavně první závody jsou stejně hlavně na získání zkušeností a poznání atmosféry, takže pár minut nic neznamená a naopak lze načerpat inspiraci, kam na výlet
• po dojetí do sebe zkuste opět dostat vodu, něco k jídlu a aspoň se trochu projděte, aby tělo vyplavilo ze svalů „únavu“ – padnout a půl hodiny ležet je nejlepší cesta k několikadenní bolesti svalů poté
• v depech nezmatkujte a v klidu se převlékněte, pořádně si zavažte tkaničky, upravte oblečení – plandající dres může na kole být celkem nepříjemný a zastavovat jenom kvůli němu je zbytečné, opět platí: dvě minuty nikoho nezabijí a je to mnohem lepší, než někde hodit rybu kvůli rozvázané tkaničce/nastydnout, protože dres nekryl záda …
• na závod doražte včas (raději dříve) – převlékat se v okamžiku, když už ostatní stojí ve vodě před startem je nejlepší cesta ke zmatkování a problémům
• po závodě se usmějte – máte to za sebou a dokázali jste si, že to dokážete – příště to určitě bude lepší a snažší
• vyberte si na začátek něco lehčího – žádný horolezec nezačínal na Mt Everestu
Takže, hodně štěstí a do toho.

Historická zkušenost naší země dává pojmu „straník“, „být ve straně“ lehce pejorativní nádech. A svým způsobem se není čemu divit – ta strana s velkým S, tedy KSČ, která se později „přejmenovala“ na KSČM prostě předváděla činy na které asi málokdo může být hrdý. Když už jsme u toho, je třeba říct, že její přejmenování je čistě kosmetická záležitost – jsou to stejní lidé, stejný program, … tedy stejná strana a jedno písmenko na tom nic nezmění.
Nicméně je zvláštní, jak se tento pejorativní nádech u stranictví drží, resp. se objevil znovu. Část lze přičíst na vrub historii, ale část také chování dnešních stran, které se staly až příliš často „továrnami na byznys“ případně „společenství mocných“. Kolik lidí dnes vlastně je ochotno vstoupit do strany bez nějaké ambice jít do velké politiky … jenže dle mého názoru právě tato vrstva politickým stranám chybí. Prostě lidé, kteří chtějí vyjádřit svůj názor, pomoc v rámci své obce = světa, který znají a věří, že ho mohou ovlivnit. Co je 99% lidem po zákonech a velké politice? Podívejte jak dlouho se sestavovala poslední politická vláda, jak nevládne ta stávající … a nic moc se neděje. Vrcholová politika se už tak odtrhla od reality, že se lidé na oplátku odtrhli od ní. Jak Frantovi Vonáskovi změní život, že se změní DPH z 18 na 19% – v podstatě nijak. Na ceny zboží má daleko větší vliv, jestli je v blízkosti několik supermarketů, které si konkurují, než nějaká vláda v Praze. Zcela evidentně dnes tento vliv vykrystalizoval u ČNB a hypoték – přes snížení centrální sazby zůstaly půjčky komerčních bank na stejném. A ono je to dobře – těch 200 volených zástupců povětšinou nemá ani zdaleka odbornost a schopnost rozhodovat, co je správné a co ne – to udělá společnost jako celek. Jenže těchto 200 si to stále nechce přiznat a místo zjednodušení pravidel a umožnění společnosti se s těmi pravidly sžít a akceptovat je (= být schopni je kontrolovat a vymáhat jejich dodržování) vymýšlejí stále nová.
Takže strany by měly (alespoň si to myslím) přestat hledat lidi s ambicí jít do vrcholné politiky, ale hledat lidi s ambicí pomáhat a udržovat svoje malé okolí – obec město … z těch je možné později vybírat ty, kteří mohou jít zastupovat do vyšších celků, ale pokud jsou prohnilé místní pobočky stran, … centrála bude taky zapáchat.
A zároveň si myslím, že by lidé, pokud cítí, že mají s nějakou stranou hodně podobné názory do nich měli přicházet a pomáhat v rámci svého malého okolí, případně se ptát těch „nahoře“ proč dělají to, co dělají … ne všichni rozumí pravidlům EU, sestavování rozpočtu, … ale fakt, že se zakázka rozdělí na menší, aby se nemuselo vypisovat výběrové řízení a dostala to „spřízněná firma“ asi pochopí každý .

V sobotu 15.8.2009 se v Kutné Hoře běžel první ročník Dačického 12-tky – 12km běh v okolí Kutné Hory. Musím říct, že se závod podařil a věřím, že je to začátek tradice. Podobně jako nedaleký triatlon „Železný Chlíst“ se jedná o akci několika nadšenců pořádanou především pro další nadšence a sportovní fandy, ale asi ne profesionální běžce. To co závod nyní potřebuje je především podpora nás nadšenců jejím pořadatelům a snad i trochu štěstíčka, aby se ještě jeden, dva ročníky udržela tato skupinka u pořádání. Od pátého ročníku věřím, že už to půjde „trochu samo“, je důležité vytrvat nyní a vybudovat u okolních sportovců povědomí o závodu, tak aby se stal standardním prvkem ročního kalendáře. Tomu napomáhá stejný termín s Kutnohorskou Kocábkou – bude se to dobře pamatovat.
Co říci k běhu a závodu samotnému? Byl to první ročník, což bylo vidět – každý začátek je těžký. Super bylo, že si nikdo na nic nehrál a závod byl prezentován jako amatérský závod – nikdo nečekal profesionální organizaci a snad po ní ani netoužil. Naopak, drobná zaváhání ukazovala, že závod začíná a dávají prostor ke zlepšení. Každopádně by se mělo jednat spíše o akci pro amatérské běžce, kteří si přijdou zasoutěžit pro radost a prověřit svojí kondici. Tomu odpovídá i trať, která prověří fyzičku závodníků, ale příjemné prostředí dá možnost závod běžet v klidu a pro hezký pocit z běhu. Značení sice nebylo ideální, ale opět je to spíše daň prvnímu ročníku a neznalosti většiny běžců – pro příště bych doporučil věšet fáborky na tu stranu, kam bude příští odbočka. Z řad doprovodu by se asi i našlo pár dobrovolníků, kteří by došli na některé křižovatky a ukázali směr – hlavně v závěru, kdy už běžci „přes pot nevidí“. Nicméně i drobná zabloudění spíše pobavila, než bolela a příští rok se jistě sejde pár letošních účastníků, kteří budou trať trochu znát a usměrní „nováčky“.
Takže děkuji i touto cestou pořadatelům, blahopřeji jim, že se na první ročník sešlo skvělých 50 účastníků a těším se, že za rok opět na zatroubení motoráčku vyrazím na 12 km trať v davu podobných „bláznů“. Bylo mi ctí si zaběhat a snad i být u začátku nové každoroční sportovní události v Kutné Hoře.

Zase a znova, v okurkové sezoně i mimo ní se s železnou pravidelností objevují články a doporučení pro kvalitnější sex a udržení intimního života v dlouhodobém vztahu … nejčastěji v dámských časopisech/rubrikách, často však i v rubrikách/časopisech pánských. Nechci rozebírat všechny od stereotypu, přes doporučení na erotická místa a situace tu muže, tu ženy, až po naprosto přesné popisy milostných technik. Nechci zde rozebírat, že co muž/žena, to originál, takže nic nefunguje univerzálně, ale vždy mě pobaví ať už přímo v článku, nebo v diskuzi nutně zmíněná otázka milostné předehry.

Povětšinou se jedná o doporučení v článku a upozornění, že muži milostnou předehru odbývají, případně se zdá pisatelce, diskutujícím dámám příliš krátká a odfláknutá. Nevím, povětšinou jsem u toho konkrétního aktu asi nebyl, takže nebudu soudit, jestli mají diskutující pravdu, nebo ne, co se týče délky/intenzity/vhodnosti předehry … jedno ale vím jistě – snad vždycky (alespoň doufám) u toho byla dotyčná a stejně jako vztah je věc dvou lidí, pak stejně na tom je i sex a milostná předehra – tak milé dámy, které si stěžujete na odfláknutí/krátkou předehru – jste u toho, tak s tím místo diskutování, sakra, něco dělejte. Předehra přeci není mužovo dobytí ženy, ale vzájemné naladění u kterého jsou dva a dva se musí trochu snažit a něco pro toho druhého udělat. Ve většině případů považuji stížnost na krátkou/nezajímavou předehru jako oznámení – my si to s partnerem/partnerkou neumíme říct mezi čtyřma očima a ukázat si, co se nám líbí, tak to musím ventilovat na veřejnosti.

Snad nějaký bacil přemýšlivý mě tento týden nakazil a nedalo mi to, abych nepřemýšlel o blbostech jako je cíl života a co vlastně chci. Nevím, jestli se blíží ona krize středního věku, nebo jen krátké zpomalení v životě, ale najednou jsem měl pocit, že to sám zas tak dobře nevím. Z pohledu okolí jsem relativně spokojený člověk – mám přítelkyni, kterou mám velmi rád, mám celkem slušně placenou práci, která mě baví, finančně na tom nejsem nijak špatně a rozhodně si mohu leccos dovolit (pokud to není Porsche, nebo podobná věc), resp. mám pocit, že to co prostě chci si dovolit mohu, zdraví celkem slouží, chodím na různá školení a snažím se udržet kontakt s novinkami v oblasti vývoje software, zajímám se o ekonomiku, matematiku, sportuju sice ne závodně, ale každý den se snažím něco dělat, ale … nemohu se zbavit dojmu, že tomu něco chybí, nějaký impuls, nějaký cíl, …

Dlouho jsem měl pocit, že pokud se dva lidi mají rádi a mají aspoň trochu slučitelné cíle, práce je baví, tak v podstatě není nic, co by jim zabránilo být spokojení … a najednou si tím nejsem jist. Čím dál víc mám pocit, že mě pohlcuje okolní společnost a její rytmus, že se stávám další “another brick in the wall” a tento fakt mě překvapuje a znervózňuje. Není na tom asi nic strašného, ale pořád mám pocit, že onen tlak společnosti je tak vytrvalý, že mu snad nejde dlouhodobě vzdorovat. A zároveň vím, že se nechci zařadit po bok stovkám a tisícům “nováků” – přijít domů, pohrát si s dětma, zaptat se přítelkyně co bylo v práci, zapnout bednu, 30 minut šlapat na rotopedu, jít spát a ráno do práce. Dvakrát za rok vyrazit na dovolenou, trnout, jestli tam nebude pršet, resp. v zimě bude sníh a kratičké dovolené si dělat o víkendech. A v horším případě začít přemýšlet, kde vzal soused na to nové auto (jako “správný” Čech), v nejhorším mu ho dojít obejít s korunou.

Hledám a hledám v mysli nějaký náboj, nějaký nový impulz, prostě něco, co by mě postrčilo dál. A přitom nemůžu říct, že by se nic nedělo … jen mám pocit, že až příliš předvídatelně. Skoro všechno co se děje nějakým způsobem očekávám, takže když slyším kolegu jak dopadla nějaká akce v práci, tiše si říkám … vždyť jsem si před měsícem/dvěmi přesně tohle říkal, že to tak musí dopadnout – když plánuju něco s přítelkyní, skoro už i dokážu odhadnout, že některé akce nevyjdou, protože … se to nebude hodit, bude něco jiného, … Je to snad horší, než když člověka něco překvapí němile, než když má pocit, že už ho vlastně nic nemůže překvapit … že už to jednou prošel a teď je to jako replay v televizi. Začínám se i sám na sebe dívat skoro nezúčastněně a ztrácím jistotu, proč vlastně dělám to, co dělám. Napadá někoho z Vás, co s tím? Nebo mám jen počkat a ono to přejde?

Jel jsem na kole místy, která jsem projel snad už stokrát, několik posledních jar … a ona ta místa jsou jiná, je na nich něco jiného, nového, ale zároveň tak strašně známého.