Po loňském výpadku jsem se opět letos postavil na start Dačického 12-tky. Třetí ročník se uskutečnil 13.8.2011 a byl … no prostě super. Počasí vyšlo na jedničku a musím říct, že organizace taky. Club Deportivo předvádí to co na závodech má rád – klid, pohodu a sportovní zážitek pro všechny. Na jejich akcích se scházejí běžci polo-profesionálové, hobíci i lidé, kteří si jdou zaběhat jen párkrát do roka. Letos sice nepadla stovka o kterou kluci asi stáli, ale bral bych to spíše jako výzvu na příští rok, protože byla zatraceně blízko.

Samotná trať mi letos přišla kratší než 12km – nějak mi to uběhlo a vlastně se mi i velmi dobře běželo. Je to příjemné střídání krátkých výběhů, rovinek a sběhů, lesní cesty, polňačky, chvilku i asfalt, samozřejmě i panelka … cca 1km po panelech na poli a začátek i závěr po suprové Královské cestě. Strašně fajn je i zajištění přeběhů silnice (dvou, slovy dvou) – policie tam zajistí, že auta zpomalí a dávají pozor – lze se v klidu věnovat běhu a nepřemýšlet. A ten nápad se startem na zahoukání motoráčku – mnohým to přijde jen jako zpestření, ale zajistí, že přeběh přes trať je čistý 🙂

Tentokrát jsem sám zahájil asi hodně opatrně, ale skoro sto běžců v úzké uličce po kamenech na Královskou cestu … no nechtěl jsem riskovat. Naopak jsem pak zjistil, že se mi následně běží hodně dobře a vlastně do třetího km jsem neustále někoho předbíhal. Pak jsem vytvořil dvojici s jedním z místních a běželi jsme dost dlouho spolu – kolega za mnou příšerně dupal, nevím proč, ale nemohu to říct jinak – prostě jsem měl povit, že za mnou běží aspoň tři lidi. Pobavení pak následovalo při výběhu k Velkému Rybníku – kolega se přede mě přehnal, že jsem se musel rozhlédnut, jestli jsem nezastavil … jenže po cca 50 metrech mu naopak došly síly a strojové tempo ho dostalo – jenže se opět zavěsil a měl jsem ho za zády až ke kostelu sv. Trojice. Děsil jsem se, že si zopakujeme předbíhání, ale naštěstí kolega odpadnul, takže na panelku jsem vbíhal sám … a před sebou uviděl dva běžce, které jsem dotahoval – běželo se mi na tom úseku fakt dobře. Na konci jsem měl pocit, že už dobíhám někoho před sebou, doběhl jsem k zatáčce, za ní rovina a … nikde nikdo. Jakoby přede mnou závodník zmizel – otočil jsem se a to samé. I když tu cestu znám, znejistěl jsem, jestli běžím dobře – jenže šipky pořád byly, takže pokračování – asi 3 km, kde jsem neviděl nikoho ani před sebou, ani za sebou – sice v zatáčkách, ale minimálně 50m prostě nikdo. Už jsem začal myslet, že doběhnu osamocen a v klidu, jenže s vyběhnutím na silnici jsem najednou zase uviděl před sebou bílé triko a … za sebou zaslechnu známé dupání. Takže poslední kilometr po Královské cestě se tempo zrychlovalo až k přeběhu tratě, kde najednou běžec přede mnou zmizel a … za mnou taky. Ještě před sto metry byl tak 5-10m za mnou a najednou nikde. Tohle jsem zažil snad poprvé v životě, ale skoro jsem se tomu musel smát – navíc mě potěšilo, že jsem rozhodně neměl pocit “konce sil” – hádám, že další 3km by ještě šly. Takže s časem spokojenost a na další akci Deportiva … zase zdar.

Díky kluci, jen příště – chci vidět aspoň jednoho ve sportovním a na trati – ať se můžeme poměřit. Jinak dětský běh byl super a různé doplňkové kategorie taky – pro sport a zdraví  to možná dělá více než polovina úředníků na ministerstvu školství a sportu. Viva club Deportivo.

Letos potřetí jsem vyrazil na kole z práce domů … tedy z Hradce do Kolína a konečně proti větru. První dvě cesty “z východu na západ” s větrem v zádech mě skoro znervózněly. V našich končinách jsou přeci jen častější větry západní a navíc každý cyklista ví, že vítr v zádech je anomálie, která se vyskytuje jen velmi zřídka. V každém případě jsem tuto anomálii dvakrát zažil a díky ní se i na horákovi dalo jet po silnici s průměrem nad 30 km/h – včetně cesty přes Hradec a po Kolíně. Dnes to bylo trochu jiné, ale pořád se dalo jet poměrně slušně – vlastně až kousek za Týnec vítr skoro vůbec nevadil – pořád se jede mezi stromy a nikde jsem neměl pocit, že by celkem čerství vítr vadil. Naopak posledních 10 km bylo klasické Polabí – málo stromů podél cest, takže vítr přímo proti a hodně nepříjemný. Proč jen jsme se zbavili těchto přirozených vlnolamů …  No v každém případě jsem již klidnější, protože tolik štěstí, abych jezdil jenom s větrem v zádech by signalizovalo nějakou blížící se katastrofu.

Co musím naopak okomentovat jsou cyklo-cesty nebo spíše “cyklo-cesty”. Hradec Králové je kapitola sama o sobě –  neustálé čekání na semaforech a kličkování po části cesty, kde je cyklostezka a cyklista nesmí na silnici x úseky, kde není cyklostezka a cyklista na silnici musí mi přijde skoro legrační. Ale ani dál to není lepší – je několik úseků s cyklostezkou podél silnice – jenže cyklostezkou přerušovanou odbočkami, kde cyklisté dávají přednost. takže už nájezd přes protisměr je poměrně nebezpečný a následně poměrně často musí cyklista brzdit a dávat přednost, přestože silnice, podél níž jede, je hlavní … kde jenom soudruzi z NDR udělali chybu. Cesta je tak z Hradce až do Břehů u Přelouče poměrně adrenalinový zážitek, protože spousta řidičů bere cyklisty za hmyz, kolem kterého je nejlépe projíždět co nejtěsněji a předjíždění je ideální právě při průjezdu kolem cyklisty. Musím říct, že na kole jezdím hodně a už poměrně dlouho, takže mě to zase tolik nevadí, ale na druhou stranu si říkám, že součástí zkoušek na řidičský průkaz by měl být asi i základní test výše IQ … problém mnoha aut na silnici by se rázem vyřešil. Na obhajobu řidičů musím pravda přiznat, že vídávám cyklisty jezdit … no jako píp. V každém případě druhá půlka (přesněji z Břehů až do Týnce nad Labem) je krásná cesta po okresních silničkách, kde auto nepotkáte, povrch je až na výjimky velmi dobrý a je tam nádherně – ať už malé vesničky, Kladruby, nebo úseky lesem. Super je i 3 km dlouhá rovinka v Kladrubech – znám málo míst, kde je silnice opravdu “jako když střelí”, že už od začátku vidíte na druhé straně bránu do statku na  konci cesty, ale ten před vámi “utíká a utíká”. Jenže po obou stranách louky a lesy, hezká cesta přírodou, kterou si tak můžete užít.

Poslední úsek z Týnce je opět po státovce a poměrně frekventované … nic moc, ale na druhou stranu “to už jsem vlastně doma”.

Uvidíme jak příště … jestli bude vítr nakloněn, nebo to bude “normál”. Cyklistům zdar.

Letos jsem míst Vlkančic zvolil amatérský triatlon Konopáč – přeci jen trochu delší trasy mě zlákaly – 750m plavání, 21km kolo a 4,5km běh je skoro půlka olympijského, to už není sprint. Závod mi v každém případě přišel zvláštní – dobře uspořádané depo, kde se relativně malý počet závodníků v pohodě srovnal a hezké koupaliště na plavání. Na druhou stranu mě překvapilo několik zvláštností – plavání s výběhem a skokem do vody ve dvou ze 3,5 okruhů … ozvláštnění, jehož smysl mi unikl, když to šlo v pohodě obeplavat. Co bylo skoro horší a velký vliv na to mělo počasí, byla trať kola – 2,5km tam, 2,5km a to čtyřikrát … možná je jinde rozbitá silnice, tady byla celkem slušná, ale přišlo mi, že se pořád točíme, jen co se kolo rozjede (a zrovna já ty otočky v lásce nemám). V každém případě hned na začátek bylo sice krátké, ale poměrně ostré stoupání do třech zatáček, které bylo ještě horší cestou zpět, protože tam byla většina závodníků docela rozjetá a prudce se brzdilo. Absolvovat tohle 4x je IMHO “říkat si o problém” – což se bohužel stalo a dva závodníci to s riskem přepískli … doufám, že dopadli dobře. I na otáčkách jich pár spadlo – mokrý asfalt klouzal a při 3-tí obrátce už mnoho bylo asi unaveno a ztratilo koncentraci.

Co pochválím je běh – sice taky tři okruhy, ale super trať – výběhy, sběhy, asfalt, štěrk, lesní cesty, prostě zajímavá a pestrá trať. A hodně zajímavý mi přišel i nápad startu žen před muži – a hodnocení dohromady. Můžeme se dohadovat, jestli časový posun je malý/velký … ale prostě je to zajímavá myšlenka a mně se líbila. Udělalo to zajímavý závod.

Přeji všem za rok počasí bez deště a pokud možno bez pádů … změna trati (méně obrátek a průjezdů zatáčkami) by tomu možná napomohla. Ale na druhou stranu všichni jsme startovali na svoje riziko … každý musí přemýšlet, jestli (a jak moc) chce riskovat svoje zdraví. Závodníky bych asi taky poprosil – na kole jedeme za provozu – jezdí se po pravé straně – když jedou dva po prostředku tak, že se při míjení v protisměru musí uhýbat na svojí stranu … není to v pořádku. Ostatně fakt, že jsem raději dva podjel zprava než zleva při předjíždění mi taky nepřijde normální – možná si o ty pády a trable říkáme i my sami svojí nedisciplinovaností.

Vzhledem k tomu, že množství domácích spotřebičů se po svatbě podstatně zvýšilo (ať se mi to líbí nebo ne) bylo nezbytné získat v kuchyni nové úložné prostory. No a protože příhodná polička nikde v obchodech nebyla, rozhodl jsem se jí zbudovat vlastními silami. Na matfyzáka odvážný krok, nicméně co by člověk neudělal “pro rodinu”.

Podle hesla dvakrát měř a jednou řež jsem v klidu rozměřil předpokládaný rozměr, jako správný matfyzák a technik dopočetl délky s přihlédnutím k tloušťce dřevotřísek a po nějakém čekání (daném leností) jsem tento víkend usoudil, že nazrál čas. Tedy hlavně pršelo a nemohl jsem vyrazit za sportem … abych byl upřímný. Přířez v OBI je naprosto super věc a jestli bych měl nějakou službu vyzdvihnout, je to právě tohle – nařežou opravdu na milimetr přesně a okamžitě. Obdivuji kutily z dob minulých, kteří si prkna sháněli pokoutně a řezali je často doma malou pilkou … 50% práce navíc proti dnešku. Naopak komické mi přijde, že v jednom obchodě mají vruty “na váhu” – hrábnul jsem a za asi 8CZK získal kolem 60ks vrutů – v OBI (prodáváno po deseti kusech) by mě stejné množství vyšlo kolem stovky … legrační model prodeje, ale pokud někdo potřebuje do deseti vrutů, asi to neřeší. V každém případě je třeba říci, že pokud se to dříve dělalo i pro peníze, dnes polička vyjde stejně jako koupená v ASKO, IKEA a podobných. No jinak jsem při té příležitosti koupil poličku do koupelny (u té staré jsem sám rád MUSEL uznat, že už je stará) a vyrazil domů.

Polička do koupelny byla jen k přimontování, tak jsem se rozhodl “zahřát” na ní. Bláhově jsem zaměřil díry podle vodováhy, vyvrtal a zavěsil. A nevěřil vlastním očím – křivě a to i okem flegmatika, kterému nějaký milimetr nevadí. Řekl jsem si, že jsem trubka a neumím ani udělat dvě rovné díry, poličku sundal, přiložil vodováhu … a zjistil, že díry ve zdi sedí skoro na milimetr. Tak jsem kouknul na poličku a nevěřil jsem. Na drátěné poličce už na první pohled přichycení posunuté tak o centimetr … no nic, lehce jsem převrtal díry a křivá polička visí skoro rovně na křivých dírách.

Po podobném zážitku jsem měl z položky do kuchyně skoro hrůzu … naštěstí se ukázalo, že zbytečnou. Jediným zádrhelem byly ty koupené vruty … u cca 10% z nich byla nůta na šroubovák zcela nepoužitelná. Ale za ty peníze, co by kdo chtěl. Jediný okamžik hrůzy jsem zažil, když jsem jí chtěl sešroubovat dohromady (po vyvrtání skoro 50-ti děr a přišroubování úhelníků a koukal jsem na dvě levé bočnice 🙂 Naštěstí jsem už byl tak zmaten, že jsem si teprve po chvíli uvědomil, že jednu mám vzhůru nohama, takže byla správně jedna levá boční stěna a jedna pravá boční stěna …

Smontoval, postavil a zjistil, že ta police je těžká jako … No v každém případě jsem byl sám překvapen, že stojí rovně má rozměry, jaké měla mít a dokonce je pasují boky a poličky … zjevně dnes může být řemeslníkem kdokoliv. O to více nechápu, když vidím některé “řemeslníky” pracovat … Jen tiše doufám, že zase nějaký čas budu moci nechat nářadí ve skříni (s výjimkou věcí na kolo – to si rád dám dohromady sám). Takže přírodo … trochu lepší počasí ať mohu vyrazit ven a mám aspoň výmluvu před podobnými záchvěvy duše.

Na závěr je třeba připustit, že police zůstala v podstatě prázdná, protože prostor na věci, které měly polici okupovat, se za ten měsíc mého váhání (a lenosti) již dávno našel … 🙂 Úvaha kam ty věci dáme se tím ladně přeměnila v úvahu, co bychom mohli do té police dát … asi si budeme muset ještě něco pořídit.

Kdybych to měl shrnout dva dny po závodu ze svého pohledu, tak … perfektní. I letos jsem pomohl v rámci svých možností s organizací a rozhodně nelituji. Protože jsem vytvářel i novou webovou prezentaci (www.zeleznychlist.cz) byl jsem nakonec dotlačen k oficiálnímu přiznání podílu na akci a zveřejnění své fotky – to mělo legrační následek, že mě na místě spousta lidí zdravila velmi přátelsky (zjevně mě poznali z fotky) … jenže já je neznal 🙂 Snažil jsem se zachovat dekorum a odpovídal stejně srdečně – ostatně nadšenci jsme všichni a každému, kdo pomohl touto cestou děkuji. Každá křižovatka, každá občerstvovačka, každý časoměřič, každý … přispěl k poklidnému průběhu. Letos (víc než kdy dřív) jsem si také uvědomil, že úspěch jsem od začátku měřil, více než vlastním časem/umístěním, otázkou “aby se nikomu nic nestalo”. To dopadlo bez problému a vše ostatní už je jenom bonus.

Kdybych měl nejprve shrnout pohled spoluorganizátora: Dík patří hlavně Honzovi Kavalírovi – stal se tou duší závodu, která organizuje a dává to dohromady – my ostatní se mu snažíme pomoci v jednotlivých věcech, ale celkový přehled a starost zůstali na něm, Je naprosto super, že je spousta místních lidí, kteří si to vzali “za svůj závod” a rok co rok přijdou i jen drobně pomoct. Zajistit všechny kontroly a křižovatky bez jejich pomoci by pro nás “odjinud” bylo asi nemožné. A jak jsem mohl posoudit, fungovalo to po těch 10 ročnících už velmi dobře – na začátku pravda malé zpoždění (ale už asi tradiční) – nicméně pak už mi přišlo, že vše šlo v klidu. Poděkuji i Vavisovi za zajištění policie na kruháku v Kutné Hoře – bylo to fajn, protože provoz byl letos docela velký a nechtěl bych se tam motat mezi odbočujícími auty. Za organizátory se omlouvám, že nezbylo prase na všechny … no chybička se prostě stane, snad se toho za rok vyvarujeme. Ale jinak mi i v cíli přišlo, že to všichni vzali “na pohodu” a pro radost.

No a z pohledu závodníka: Jelo se mi dobře, vlastně skoro skvěle. Nebýt křeče při přezouvání do běžecké boty, kde jsem tak 2 minuty předváděl něco mezi záchvatem padoucnice a tancem šamana při oslavě slunovratu a ztratil tak dvě minuty, jsem byl spokojen – kolo jsem si z 80-90% odtáhnul sám a jsem tomu rád, pořád tu jízdu v háku na triatlonu nemohu překousnout – no stará škola 🙂 Při plavání mi sice přišlo, že nám byl “rybník malý”, ale rychle se to roztrhalo, takže už u druhé bojky byla pohoda – a pokud bude zase za rok více vody, nemá Vidlák na tuhle akci chybu. Mile mě překvapil běh – po křeči jsem se pomaleji rozbíhal, ale někde u prvního “Smrťáku” jsem najednou získal pocit, že to jde a přidal jsem, takže nakonec to byl docela dobrý čas a hlavně jsem neměl nikde pocit, že “mi to neběží”. Trochu jsem váhnul na závěr, kdy jsem dotahoval jiného závodníka a “přetaktizoval to”, resp. těžce podcenil soupeře – tak jak vypadal zvadlý, předvedl finiš, že jsem “jenom čuměl”. Honzu K. pak pochválím za melouny – bylo jich dost a přišly k chuti. Spolu s vodou to beru jak vše co má v cíli být – nějaké ioňtáky a pečivo není špatné, ale (pokud mohu říct za sebe) – většinou mám spíše potřebu vody a něčeho lehkého … Třeba si za rok vzpomeneme dřív i na ty banány a budou už v cíli pro závodníky 🙂 a ne až po praseti.

Poděkuji i manželce – raději dobrovolně – za psychickou podporu a hlavně za zdravotní dozor při závodu – podle pravidla “je-li zdravotník, nic se nestane” – nemusela naštěstí zasahovat.

A popřeji i bráchovi – jak jsem koukal na čas, popasoval se s tratí velmi dobře. Ostatně triatlon je hodně o zkušenostech a rozložení sil.

Na závěr přeji hodně štěstí všem závodníkům nejen na trati a doufám, že se zase potkáme ve sportovním – a věřím, že i za rok na triatlonu Železný Chlíst č. 12. Tak jako na webu i zde budu agitovat – pokud máte nějaké připomínky, návrhy – na webu je fórum nebo použijte skupina Železný Chlíst na facebooku.

V Orlických Horách jsem strávil 5 dní … a trochu to ovlivnilo počasí – první dva dny propršelo. Na druhou stranu návštěva zámku byla příjemné zpestření a není potřeba neustále pochodovat. Jenže to odhalilo jednu skutečnost, která je naznačena i v nadpise – pro koho je rekreace v Orlických připravena? Nemohu se zbavit dojmu, že pro spoustu lidí nikoliv, protože brzo zjistíte, že v případě špatného počasí jsou možnosti “proklatě omezené”. Aquapark praská ve švech … plavání nemožné, bowling je asi jediný široko-daleko, pizzerie má (na začátku prázdnin) dovolenou, … prostě Orlické Hory vypadají, že žijí ze zimní turistiky a letní je příliš netrápí. Přitom je to škoda – z fotek je asi vidět, že příroda je krásná a prostor na výlety určitě je. Pro rodiny s dětmi by ten terén musel být ideální – dá se zvolit trasa po hřebeni s relativně malým převýšením, cyklo-stexky jsou docela udržované, … jenže večer bych si docela zašel do sauny, do poklidné restaurace/vinárny, do bazénu … a to znamená cestovat 20 a více km někam jinam.

V každém případě mohu Deštné doporučit, pokud netrváte na tom bazénu, sauně, … okolí je krásné a v zimě na běžky/v létě na kolo jsou tam hezké trasy. Na co narazíte na každém kroku jsou bunkry z “První republiky” – je neuvěřitelné, kolik byl v tu dobu schopen stát investovat do obrany a jak moc muselo být nebezpečí zřejmé. Jsou opravdu na každém kroku – některé zachovalejší, některé již “načnuté” zubem času. Pokud Vás historie baví, zajděte do pevnosti “Hanička” – prohlídka je celkem zajímavá a aspoň si uvědomíte, kolik tunelů tam bylo vykopáno. Vůbec si nedovedu představit jak by šlo mezi nimi projít – relativně špatně viditelné, odolné proti střelbě, … pokud by byli obsazeny, musely by být postrachem každé armády … i když Francie nás asi poučila, že linie se dá i obejít.

Příroda, klid … samozřejmě, že při hezkém počasí někoho na cestách potkáte, ale když jsme vyrazili za horšího počasí – na spoustě cest jsme třeba hodinu nikoho nepotkali – v Krkonoších skoro nemyslitelné. Pro klidnou dovolenou tedy vzhůru do Orlických, pokud budete mít hezké počasí, nebudete asi litovat.

18.6.2011 se konal druhý ročník triatlonu Welas eXterra – tedy triatlonu v terénu. Jestli byl první ročník super, tak druhý … taky. Nadšení lidí, kteří si přišli poměřit síly především s tratí bylo skoro cítit. Malý závod, který se zrodil loni je tak spíše zábavným setkáním se sportem než velkou než sportovní událostí. A berte to prosím ne jako pomluvu organizátorů, ale spíše jako poklonu. Vždycky půjde něco zlepšovat, ale tohle prostě JE amatérský triatlon, kde sekundu nemusí mnoho znamenat a cílem je hlavně protáhnout svaly.

Přiznám, že letošní ročník jsem měl trochu “napnutý” – ráno před závodem jsem běžel pro auto do servisu, pak jsem na místo vyrazil na kole a u Velkého rybníka ještě oběhnul běžeckou trať a zkontroloval značení, takže na start už jsem měl něco v nohách … jenže mi to asi naopak prospělo. V každém případě letos byla voda znatelně teplejší, takže ani 10 minut čekání ve vodě na zpozdilé závodníky před startem tolik nevadilo. Kolo je sice v mém případě na MTB tragédie, protože sjezdy a terén mi nejdou (silnička je silnička …), nicméně trať je nádherná a velmi rychle uteče. 18 km se totiž střídají sjezdy, silnice, výjezdy, les, pole, … moc si člověk neodpočina a neustále musí dávat pozor. Já si vždy užiju cestu kolem Sionu – ten park okolo mám rád, už pro Chlísta, který se tam běhává. Závěrečný běh je pak trasa Dačické 12-tky, příjemná cesta polem, loukami a samozřejmě klasická panelka. Snad nejhorší na běhu je ten závěr, kdy sbíhání dolů dává kloubům pořádně zabrat.

Co mě potěšilo hodně, bylo občerstvení v cíli … jinde jsou “luxusní doplňky”, na které snad nikdo nemá po závodě chu’t, tady bylo přesně to, co po závodě potřebujete – něco k pití a ovoce na doplnění tekutin. Jo a taky odznáček s logem – drobnost, která potěší.

Takže jen tak dál a v létě vzhůru na “Dáču”. A za rok, kdo si chce zkusit triatlon a vzít to s nadhledem, eXterra Velký rybník tu snad bude i pro Vás.

Oficiální stránky dacickeho 12

po plavání

Letošní Kmochův Kolín byl doplněn o běžecký závod pro veřejnost na 15 resp 7 kilometrů. Považuji to za super nápad propojit tradiční vystoupení dechovek (a tedy kulturní událost), která je symbolem Kolína se sportem – tedy s něčím novým a atraktivním i pro mladé / lidi, kterým toho dechovka zase tolik neříká. Ostatně znal jsem v Kolíně dost lidí, kteří v předchozích letech z Kolína na víkend Kmocháče spíše prchali …

Běh nebude určitě všelék, ale to spojení a snaha zaujmout i další mi prostě přijde skvělé. I start s krátkou hudební vložkou (jak jinak než dechové hudby) je jiný zážitek než start v jiných závodech. Ostatně i trať byla celkem netradiční – první cca 500m centrem města – přes náměstí s Kmochovým Kolínem a pod trať podél Labe – přes lávku a vzhůru do Borků směr psí útulek a dál … pestrá trať a musím říci, že mě samotného překvapilo, kolik krásných zákoutí kolem Labe je a jak příjemná je to cestička na běh. Já sice dávám přednost rovné trati – kotníkům se prudké zatáčky moc nelíbí, takže jsem si v lese část tratě protrpěl, ale jinak to byl nádherný běh – na delší trati tři občerstvovačky asi využil málokdo, ale byly připraveny, byť by příště mohla obsluha kelímky podat- přebírají se lépe než ze stolku … ale to je dań “prvního ročníku”. Abych jen nechválil, tak matoucí bylo značení kilometrů, které připomínalo spíše náhodný rozhoz tabulí než odměřené úseky. Pro určování tempa byly víceméně nepoužitelné.

V každém případě je to další běh v okolí Kolína a, vzhledem k termínu, věřím, že má šanci se udržet. Pro Kolíňáky je to pak možnost zpestřit víkend dechovky a dát šanci si při něm zasportovat – měl jsem pocit, že závod si vyzkoušelo spousta rekreačních běžců a to byl IMHO účel. Možná by šlo akci doplnit ještě o dětské běhy a udělat tak “akci pro celou rodinu”, zároveň je ale tento den pořádán pochod a cyklovýlet, takže už dnes je možné si Kmochova Kolína užít i sportovně dle libosti. Snad tedy i příští rok vyrazí běžci za zvuku dechovky na trať … za začátek děkujme pořadatelům, kteří se nebáli zkusit spojit tradici kulturní se sportem.

Asi nebude překvapením, že jsem předminulý pátek (3.6.) navštívil Peklo … ano, Peklo s velkým P. Tiše pravda doufám, že mi tato návštěva nezmění život na peklo a že se na Peklo budu rád vracet, a to nejen sám, ale i s někým s kým jsem si na tomto místě řekl “ano”. Kdo myslí na svatbu, myslí správně a to i v mém případě, protože jsem asi nikdy netoužil stvrzovat svoje city úředně, když už musím každý rok úředně přiznat daně 🙂

V každém případě děkuji všem zúčastněným, že vzali tento den tak, jak byl zamýšlen – tedy jako příležitost si popovídat, pobavit se a celou oficiální událost vzít sice “vážně” podle náležitostí, ale zároveň s úsměvem a radostí ze života. U všech jsem cítil překvapení a rád bych tedy řekl, že přes všechen humor a srandu jsme (snad mluvím za oba) svatbu vzali vážně a opravdu jsme oficiálně manželé ze svobodného rozhodnutí a s tím, že jsem to udělali, protože … no protože jsme chtěli. Asi málokdo se ženil v šortkách (byť společenských s pukem), ale i tohle prostě ukazuje, jací jsme – ne oblek, ne drahé slavnosti, ale prostě chuť být takoví jací jsme a brát také tak jeden druhého, přesně to bych rád, aby přispělo k pohodě v budoucnosti. Moc mě potěšilo, že to všichni “vzali” a děkuji, že se také po obřadu převlékli do méně formálního oblečení a prostě se bavili s námi. Děkuji i fotografovi za jeho snahu a nadšení při kterém skákal po břehu potoka a přelézal skály, kde jsme se fotili – už jen těch pár fotek, které jsem viděl vypadá super. Děkuji DJ-ovi za úsměv a trochu i za ten malý zmatek s hudbou – i tohle k tomu prostě patří a ukázalo, že s úsměvem a snahou věci zařídit k vzájemné spokojenost se prostě dá překonat snad všechno. A nakonec i číšníkovi, který nás obsluhoval – včetně rozbití talíře a polévky zvládl vše v klidu (byť možná poprvé v hlavní roli).

No a samozřejmě děkuji rodičům (z obou stran), že celou akci zvládli a hlavně, že nás životem “dovedli až k ní”  – dnes už sice ne “za ručičku”, ale přesto pořád někde v povzdálí stojí.

Každému, kdo se chystá na podobnou událost doporučuji si uvědomi … svatba JE vážná věc – ať tak či tak, slibujete jeden druhému něco a měli byste být přesvědčeni svým srdcem a také rozumem, že jste připraveni svému slibu dostát. Jenže ve stejném okamžiku musím dodat – sice vážná, ale přesto je to radostná událost, tak proč ji nepojmout s humorem a trochou nadhledu. Vždyť na vážné tváře a upjatost je místa dost i jinde … takže otevřete svojí mysl, rozmyslete si do čeho jdete a jestli to opravdu chcete a jste-li připraveni TO naplnit a pak, no pak se při tom pobavte. Vždyť přeci “Show must go on”.

Kdo chce, fotky najde na facebooku – hlavní motiv je beztak ovečka a iiiaaa.

Minulý víkend jsem si opět prošel trasu na Sněžku – tentokrát Obřím Dolem. A pokud někdo chce poznat krásy přírody, vřele doporučuji. Samozřejmě bude hodně záležet na počasí, ale pokud vám vyjde uvidíte nádhernou přírodu Obřího Dolu a pohled ze Sněžky do Čech i do Polska. Cestu si určitě rozložte minimálně na půl dne, doporučím spíše celý den – není sice fyzicky náročná, ale je na co se koukat a asi by bylo zbytečné jí proběhnout bez “rozhlížení”. Nicméně vzhůru na start:

Stoupání Obřím Dolem

– to prostě nemá chybu, nádherné okolí, místy je vidět vrchol Sněžky a naopak zpět do údolí Pece pod Sněžkou, protější svah s Hnědým Vrchem a v dáli Černá Hora. Chvílemi se zdá, že je stoupání nekonečné, ale cesta celkově mizí rychle a brzo se ocitnete u Polské chaty – na hranici s Polskem. Nezapomeňte se podívat na historickou vodárnu a kapličku v údolí. A pomněte, že jste v I. pásmu chráněné krajinné oblasti – věcí které smíte je méně než těch, které nesmíte – poprosil bych tedy o ohledy k přírodě, držet se na vyznačené stezce, netrhat nic a tiše se kochat přírodou.

Od Polské chaty to zbývá tak 1km na Sněžku – stoupání a doporučuji zvolit těžší a kratší cestu nahoru a poté lehčí a delší cestu dolů. Jak se dá v Obřím Dole kochat málo lidmi a nerušenou přírodou, tady se spojí lidé z Polska a Čr a … vytvoří průvod jak na Václaváku. Hlavně nahoře na Sněžce je lidí spousta, takže romantickou fotografii jedince s přírodou asi budete dělat těžko. V každém případě můžete navštívit novou poštovnu a vyjít tam za 20CZK na terásku a podívat se do všech stran – nic výš než Sněžka není ve velmi širokém okruhu. Naopak s jídlem a pitím se připravte, že je to nejvyšší hora ČR … a skoro nejvyšší horská přirážka.

Jestli pospícháte, nebo neradi chodíte z kopce dolů, můžete využít lanovku dolů do Pece pod Sněžkou, kdo ale není “mastňák”, určitě výlet protáhne – krásná je cesta rašeliništěm na Luční Boudu – dřevěná cesta mořem klečového porostu je nádherná a pokud vám bylo na Sněžce příliš lidnato, tak tady se lidi ztratí … v zatáčkách vidíte jen pár metrů před a za sebe. Naopak se nad stromky občas ukáže zajímavý pohled na Sněžku – určitě jde ulovit hodně hezkých fotek. Vcelku náhle se před Vámi objeví veliká Luční Bouda – dříve zemědělská usedlost, nyní penzion a restaurace. Bývá tam kolem oběda hodně plno, ale polévku (zelňačku i vývar) musím pochválit. Výborné je ji jejich domácí pečivo – velké koláče z borůvek, nebo čučoriedek, podle národnosti návštěvníků – určitě Vám vyjdou vstříc.

No a dál cesta pokračuje na Výrovku – tady naopak může přijít zklamání – jídlo nic moc, ale zase Výrovka je mezi znalci Krkonoš pojem. Máte-li chuť můžete si to ještě o cca 1km protáhnout tam a zpět k boudě Na Rozcestí, ale určitě neopomeňte těsně před Výrovkou zahnout vpravo – po cca 100m je tam výhled trochu neznámý na Pláně – v zimě je dokonce IMHO uzavřen a i v létě ho dost lidí mine bez povšimnutí.

Do Pece ale vede cesta přímo na opačnou stranu směrem  k Richterovým boudám a stále dolů a dolů, až se vynoříte těsně “nad Pecí” s hezkým pohledem na celé údolí – vpravo Zahrádky a před sebou Javor. Určitě i děti tuhle cestu zvládnou a při hezkém počasí nabídne příjemný den při turistice. Krom toho sníh zde můžete potkat ve stínu i na začátku léta. Při cestě dolů si ještě můžete zahnout k Modrému Dolu a podívat se na “mapu ČR” – tedy sněhovou plochu, která (při troše fantazie) připomíná ČR a postupně odtávají oblasti, které ČR poztrácela – Zakarpatská Ukrajina, Slovensko, Sudety, …