Zrovna včera jsem tak přemýšlel, co lidem přináší největší depresi. Z historie a zkušeností je jasné, že to nejsou problémy – paradoxně jsou možná šťastnější lidé chudí, případně období krizí, kdy lidé mají “opticky” těžší život, ale naučí se radovat z maličkostí. Mnohem horší IMHO jsou ztráty iluzí a nenaplnění cílů. O to více mě fascinuje, kolik kolem sebe vidím lidí, kteří si malují růžový svět, aniž by přemýšlely, jestli jsou jejich představy reálné – a následně naráží na zklamání a depresi, že se jim nesplnilo něco, co se snad ani splnit nemohlo.
Neříkám, že by neměl být člověk optimistou, ale zase si myslím, že již člověk se základním vzděláním by měl být schopen říci 1+1=2 i když mně by se líbilo, kdyby to bylo 10, tak to pořád budou 2 🙂
No nic, jdu si radostně užívat svých dalších snů … i starostí.

Tak zítra poprvé vyrazí malá do školky – poprvé delší čas bez někoho z rodiny (dosud byla vždy s někým z nás, případně s dědou/babičkou). Z hlediska dítěte to musí být dramatická změna. Já si jí sice vůbec nepamatuji, ostatně podobně jako většinu svých poprvé, ale i tak mám pocit, že pro dítě to musí být šok a zmatek v hlavičce … bez rodičů a jiných s kterými jsem dosud byl(a). Končí to období, kdy neustále byl někdo z rodiny “za zadkem” a hlídal aby se něco nestalo, končí období, kdy stačilo zakřičet mamí, tatí, babí, děduško … a někdo se hned zjevil a “pomojkal” a pofoukal bolístku.

No Zebřičko, vydrž to, je to těžké i pro ty kolem tebe, kteří teď přemýšlí, jak to zvládneš, jak si budeš s dětmi rozumět, jak se ti bude líbit učitelka, hračky, prostředí, … jak se “popereš” s dalším krokem do neznáma. Je to zase krok abys na nás byla méně a méně závislá … dnes jen na pár hodin, ale za pár let … no uvidíme. V každém případě, až si jednou na tuhle chvilku vzpomeneš, je to krok i pro nás … zase jedna etapa tvojí výchovy skončila a …další přichází.

Jestli jsem někdy v životě slyšel něco o plánování, většinou to byly a) okřídlené fráze a plky, b) věty lidí, kteří si uvědomují, že plánování je cestou řízení/kontroly něčeho. A že to, aby plán měl nějakou funkci předpokládá, že se k němu bude člověk nějak chovat … jedno, jestli plánujete víkend s milenkou, trénink na maraton, nákup bytu nebo roční vývoj mezinárodní firmy. Jedním z hlavních hříchů je, jak se mohu opakovaně na mnoha místech přesvědčit, představa, že s plánem je možné hýbat “dle libosti”. Těžko hledat naivitu podobného kalibru – snad všechny plány totiž nejsou na jednu “veličinu”/jednu entitu – na 95% totiž ovlivňují i druhé, kteří s výsledky a podmínkami “tak nějak počítají” – když si štafeta naplánuje nějaký čas a jeden z členů si uprostřed řekne, že o x vteřin více mu vlastně nevadí (nechce se mu, nejde mu to, … důvod je irelevantní), tak shodil dolů plán celé štafety – u toho víkendu je to podobné – pokud si naplánujete společný odjezd na horskou chatu v pátek v 15:30 a pak si řeknete, že vlastně v 17:30 to stačí možná dotyčná upravila svůj program, aby někde byla v původní čas (třeba měla tu drzost požádat manžela, aby jí v 15:20 hodil na společné nákupy s kamarádkou) … možná se přizpůsobí a možná taky bude někde 2 hodiny čekat a řádně “vychladne”. Jinými slovy, základní předpoklad plánování je rozmyslet si, co chci a mohu dosáhnout a následně se to snažit naplňovat … a pokud to je plán více lidí, pak se taky podívejte, jestli je to schopen a ochoten naplňovat ten druhý (ti druzí) a nebudou měnit plány jak na běžícím pásu podle toho, co se jim zrovna hodí … a když už zjistíte, že něco takového nastalo … nejlepší rada je: Nemůžeš-li se na druhé spolehnout, nespoléhej se na ně a naplánuj si dosažení svých cílů “bez ohledu” na ně (rozuměj, nespoléhej, že ti s tím pomohou). Protože i zde platí, že mnoho lidí se tváří a tvrdí, jak k něčemu přispějí … do té chvíle, než by to měli udělat 🙂

Po dlouhé době plné … práce a krocení divoké zvěře. A také po nějaké době závod, kde jsem měl pocit, že jsem úplně neodpadl. Už tři měsíce střídavé úspěchy se šlachou nad kotníkem … chvíli pohoda, chvíli skoro kulhání i při chůzi. Tentokrát však mohu říct, výsledek nic moc (proti loňsku umístění horší), ale čas lepší (podmínky byly určitě mnohem lepší než loni), ale hlavně jsem měl z běhu fajn pocit – tentokrát jsem určitě netuhl a šlachy sice bolely, ale bylo to v mezích norem a při běhu mě to určitě neomezovalo. Asi jsem se mohl poslední půl km kousnout a nenechat se předběhnout jedním ze závodníků, ale … nějak jsem byl v klidu a v pohodě a šel jsem si svoje tempo 3:40 na km a to mi stačilo. Hlavně mě potěšilo, že jsem v závěru měl dobrý pocit – pokud by se běželo ještě dál, nebyl by problém, naopak jsem měl pocit, že v Chýnově se nohy znovu uvolnily a běžely “samy”. Spolu s cyklo-cestou tam a zpět jsem si pak užil pohodové sobotní sportovní odpoledne.

Závod jinak určitě doporučuji – je to začátek sezony a trať je mírně zvlněná, pestrá … 5.9 km velmi rychle uteče. Proti loňsku, kdy to trochu klouzalo bylo letos sucho a i teplota byla na běh příjemná, cestou tam jsem se bál mlhy, ale na samotný běh se protrhala a bylo oblačno. Prostě letos to vyšlo a přeji pořadatelům, aby jim to vycházelo i v budoucnu.

Politická krize, způsobená zásahem z minulého týdne (červen 2013), odhalila zajímavý fakt: naši politici jsou už “zcela mimo” jakýkoliv reálný svět. Nebudu zde tvrdit, že jsou horší/lepší než zbytek populace, o tom nemám iluze – jsou prostě naším odrazem. Tak jako se v dostatečně velké skupině najdou lidé slušní, chytří, tupí, křiví, najdou se tací i mezi politiky. Legrační je, jak nyní argumentují, především stávající “pravicová” koalice – pravda je to způsobeno tím, že se musí obhajovat, jsem přesvědčen, že levice by se chovala stejně. Ale tvrdit, že to nebyl úplatek, protože částka je malá (na tom zatím založila koalice svojí rádobyobhajobu), je ukázka absolutní ztráty soudnosti. Nebo mi pánové z koalice chtějí tvrdit, že když přepadnu banku a ukradnu jen např. 50 tisíc, tak to není zločin, ale je to v pořádku? No podle jejich “logiky” zjevně ano.

Perlou pak bylo vyjádření jednoho z pražských zastupitelů – u nás se také posílali lidé do představenstev a dozorčích řad podle politických dohod, ale snažili jsme se, aby dotyčný tomu oboru ALESPOŇ TROCHU rozuměl (přesnou citaci jsem nedohledal, ale smysl byl tento). Moc rád bych viděl pana zastupitele na operačním sále, kde by ho operoval doktor, který tu operaci ALESPOŇ TROCHU umí, ono už by to nějak dopadlo – v tomto případě bych doporučil jako operaci lobotomii, protože při té by již nešlo nic zkazit. Z většiny vyjádření pak poměrně jasně plyne: “Děláme křivárny, ale snažíme se je dělat v mezích zákona”.

Mnoho lidí dnes obhajuje pana Nečase, že dělal jen “to co všichni ostatní”. Takže

1) To, že ostatní kradou neznamená, že je to O.K.

2) Deviza, která pana Nečase vynesla nahoru byla jeho “čistá tvář” a “punc korektnosti” – charismatický člověk to není, podle rozhovorů ani žádný génius. Devizu ztratil, nic hvězdného nepředvedl … aféra neaféra, možná je čas si v ODS přiznat, že to byla sázka na špatného koně a popřát mu hodně štěstí v nižších patrech politiky / pokud se rozhodne, mimo politiku.

3) Role managera (a předseda vlády manager je) je hlavně v sestavení a řízení teamu lidí, který funguje – to se p. Nečasovi moc nepovedlo

IMHO je tedy čas “přepřahnout koně” uprostřed proudu. Navržení kandidáti mi ovšem přijdou (s jedinou výjimkou) jako vtip. Byl jsem členem ODS a jako konzervativní člověk měla a její principy mají moje sympatie, ale k tomuhle mohu jenom říct: “Každý udělá chybu, jenom hlupák jí ale opakuje.” Výkonná rada se tak, dle mého pohledu, chová jako spolek hlupáků a zjevně se rozhodla ztratit roli pravicového leadra – dělá pro to vše možné a nemožné.

P.S. p. Nečas má jednu zásluhu, která ho paradoxně poslala ke dnu – díky němu a jeho vládě máme sebevědomější soudy a vyšetřovatele, kteří se nebojí sáhnout i mezi “elitu”, už jen za tohle mu patří dík s dovětkem “děkujeme a hodně štěstí”. Na co jsem zvědav, jestli dokáží vyšetřování dotáhnout do konce, kauza Rath totiž začíná docela smrdět – věřím, že je vinen, ale držet někoho více než rok ve vyšetřovací vazbě – no možná by měl vyšetřovatel (či někdo jiný) následovat pana Ratha do vedlejší cely, resp. býti vykopán ze svého postu pro neschopnost (a za sebe teď nemyslím obrazně, ale fakticky, aby si nemohl aspoň týden sednout).

P.P.S. (doplnění 20.6.2013) Tah paní Němcová je snad prvním krokem ODS u kterého vidím projev rozumu. My, neznalí poměrů na vrcholu, těžko odhadneme, jaká je reálná šance na úspěch, ale z možných variant pro ODS bych hádal, že největší. Paní Němcové si hodně vážím, protože mám pocit, že patří mezi těch pár výjimek, kteří se dokázali stát politiky a zůstali lidmi s normálním “selským rozumem” a spojením s realitou. Zároveň už teď čekám “obstrukce” ze strany TOP09 -pro jejich touhu stát se největší pravicovou stranou v ČR je tohle hrozba a Kalousek je příliš chytrý na to, aby si to neuvědomil … Zajímavý bude i postoj p. prezidenta Zemana (skoro bych se vsadil, že už mu v hlavě kvetla myšlenka na úřednickou vládu a opájel se svojí mocí), proti této variantě se budou hledat argumenty mnohem hůře než proti komukoliv jinému, kdo byl dosud ve hře. Takže uvidíme, jestli si předčasně zavolíme, nebo dostane ještě šanci stávající koalice, nebo … se stane něco jiného. Jako povzbuzení bych řekl, že tato koalice sestavovala vládu poměrně dlouho již na začátku volebního období a nikomu asi moc nechyběla, takže fakt, jestli sedí ve Strakovce Karel, Emil, Jirka, Miroslava, nebo tam chodí jen uklízečka se lidí dotkne asi mnohem méně než si myslí (a rozhodně nenastane katastrofa, jak si namlouvá spoustu politiků, kteří z parlamentu vytáhnou paty jen do svých sídel, na golfová hřiště, případně jednání s kmotry).

Letošní rok se na závodech trápím … skoro neskutečně. Na tréninku běžím časy o kterých se mi loni ani nezdálo a na závodech hořím jako papír :-). Důkazem je minulý týden KVOK – poklidný začátek, jenže po 9-tém km na mě padla deka a dehydratace … a krize nepřešla až do konce. Průměr přes 4:30 na km je ostudný i na 20km, o to více, že tři dny předtím jsem na trati 16km běžel průměr 4:01 a to při tréninku, určitě ne na 100% a v mírných, ale přeci kopcích … co dodat. Na druhou stranu to byl hezký závod a potěšilo mě, že se konečně vyčasilo (i když to možná byla ta věc, která mě odrovnala – teplo a pyl).

No a tento týden jsem na triatláku zabodoval znovu – plavání zcela pohoda, ale pak to začalo. Nejprve jsem se zasekl za jedním závodníkem a do kopce jel 1km za ním, kde nebylo možné předjíždět … jako začátečník. No a u Sionu, kde jsem znovu měl pocit, že jsem se rozjel a byl na 4-tém místě jsem utrhl přehazovačku – následoval běh 8km do cíle v cyklistických tretrách. Zažil jsem již příjemnější momenty, hlavně na asfaltu to bylo tedy výživné. Jenom jsem koukal, jak se kolem valí jednotlivý závodníci. Ale světlá stránka byla, že po běhu v těch šílených botách a s kolem v ruce mi 5km závěrečného běhu přišlo jako svátek, takže jsem “letěl” a naopak jsem závodníky míjel v obráceném gardu 🙂 Umístění tedy opět katastrofa, ale tentokrát mě to ani tolik nemrzí – na plavání, kole i běhu jsem měl tentokrát pocit, že “to jde”, jen materiál nevydržel.

Uvidíme další závod, jestli budu v letošním závodním trendu pokračovat – dokud to přežiji ve zdraví, tak je to vlastně jedno.

Jinak znovu dík Vavisovi i ostatním organizátorům – mám to daleko, takže už moc pomoci nemohu, ale opět byl welas pohoda-akce.

Podle objemů velmi krátký duatlon – 1,9-12-3,8 km, ale poměrně náročný terén. Za sebe mohu říct, že to MTB bylo zjevně za hranicí schopností, které mám. Prostě moje technika byla mimo a k tomu rozmoklá trať a déšť – druhé kolo jsem i do kopce slezl, protože jsem prokluzoval. Prostě ty polosjeté pláště už to nebraly. Na následující sjezd se mi pro změnu zcela zamlžily brýle … cesta poslepu dolů byla výborným zážitkem. Kolo jsem tak protrápil a odhadl bych, že z těch 12km jsem 4-5 běžel vedle kola. Naopak závěrečný běh jsem měl pocit, že letím a potvrdil se letošní trend – zabírám až v druhé polovině závodu, do té doby se trápím.

Co tentokrát (byť nerad) musím komentovat, je kvalita pořadatelství – při vší ústě a i když jim za organizaci poděkuji (je to v jejich volném času a nic za to nemají), tohle byla přehlídka amatérství snad ve všech aspektech. Od faktu, že na webu pořadatele se propozice objevily asi až dva týdny před startem, do té doby tam visela info a propozice k roku 2012, přes fakt, že mapa závodu není nikde … pardon, nenašel jsem ji. Na email s dotazem na trať a její technickou náročnost, pro jistotu nikdo neodpověděl, až po legrační prezentaci na místě – ani tam mapa nikde nebyla, takže ti co jeli, trať znají a ti ostatní se před startem dozvěděli, že se běží jeden okruh, pak se dva jedou a pak se běží dva okruhy … samozřejmě bez popisu 🙂 A zakončeno to bylo cílem, kde asi nikdo netušil, jestli je cílová čára na silnici nebo v depu a pořadatelé se už zjevně, před deštěm, schovali do hospody s výjimkou někoho, kdo měřil čas. Že je zima a spíše než banán by v cíli možná závodníky potěšil horký čas … to už jsem ani nečekal, že by někoho nenapadlo. A když už se něco vydařilo – místní hasiči proudem vody očistili kolo (rozhodně příjemné) zabili to pořadatelé faktem, že na to ani neupozornili, takže “mycí servis” byl jen pro znalé, nebo pokud se to někdo dozvěděl náhodou od jiného závodníka (můj případ a ještě jsem tam dva další posílal, kteří o tom neměli tušení a myli si kola na parkovišti smetáčkem sami). Přitom jsou to vysloveně “prkotiny”, které stojí minimum námahy, ale pro závodníky mají cenu zlata. Takhle dávám palec nahoru za dětský závod – ten pdopořím vždy, ale palec dolů za organizaci, kterou bych shrnul slovy – někde je závod pro amatéry, někde je závod od amatérů.

Aby to nevyznělo tragicky, vážím si pořadatelů, kteří dělají něco pro jiné ve svém čase, ale zároveň se snažím upozornit, že někdy se to úplně “nepovede” a má smysl udělat něco malinko jinak.

Svátek práce (a lásky) … čas na sport. Letošní duatlon Břehy byl v trochu nestandardním termínu – 1.5. Pro mě to pravda bylo spíše mínus, protože z jihu Čech byla cesta delší a na jeden den – no náročné cestování. Samotný závod je pro mě jeden ze zahajovacích pro sezonu duatlonů a triatlonů a určitě povedený – hlavně trať běhu je v Břehách super. A taky musím říct, že zapadl do letošních výkonů. Hodně těžké trápení po 3km běhu až do půlky závodu, kdy se to naopak zlomilo a druhá půlka byla super. Na kole mě tentokrát překvapil vítr – nebyl silný, ale měl jsem pocit, že pořád vadí, ať jedeme, kam jedeme. Samotnou kapitolou bylo depo – s tretrami na kolo jsem se ještě nesžil, takže převlékání asi patřilo k nejpomalejším v celém pelotonu. Ale nakonec jsem s časem i spokojen – zopakován loňský čas a to vzhledem k trápení s koleny a komedii v depu, kdy jsem se nebyl schopen obout, není tak špatné. Navíc opět jsem měl pocit, že kdyby druhý běh byl delší, v pohodě bych pokračoval.

Pochvalu zde zaslouží pořadatelé – jeden z mála závodů, kde je drafting zakázán a poměrně striktně je tento zákaz kontrolován – motorku pořadatelů jsem potkával celkem pravidelně a bylo vidět, že si to závodníci uvědomují – jelo se IMHO velmi korektně. Pohanit musím naopak české silničáře – ta druhá odbočku už za rok nebo za dva bude na horské kolo … a jak jezdím po cestách ČR, je to snad všude stejné. Za téhle situace bych skoro zvážil, jestli nesnížit daně o instituci správy silnic + pár postů na ministerstvu a za ušetřené peníze si daňový poplatníci nakoupí terénní auta. Samozřejmě vtip, ale na druhou stranu by stálo za to, aby nový ministr nastoupil s vizí co a jak chce za své období dokázat (samozřejmě to by měli strany dát již před volbami) a pokud to nesplní měl by vrátit např. 50% svého platu – třeba by kluci ministerští začali konečně hýbat svými zadky, zatím mám pocit, že jediné o co se starají po nástupu do funkce je jeijch pupek (viz foto některých ministrů před a po ukončení působení ve funkci, že pane Nečasi).

Teď snad začnou závody i tady na jihu, tak vyzkouším i něco v novém domovišti – uvidíme, jak se bude dařit.

Druhý ročník Duatláku … a druhé místo. Byř musím přiznat, že letos mě stálo mnohem více sil. První běh jsem asi hodně zadržel – čekal jsem, kdy se ozve koleno a ono vydrželo až do konce závodu … V každém případě jsem hodně netakticky nechal druhého “mě uviset”. Faktem je, že zase tolik bych asi neutekl, ale vyjíždělo by se na kolo lépe :-). Na kole ostatně přišla perla – vyjížděl jsem jako třetí (přezouvání mi vůbec nejde a tentokrát jsem to doplnil legračním nasedáním na kolo, kdy jsem se nemohl trefit do nášlapů) – holt letos poprvé na silničce. Tímto poděkuji Jaromírovi Vyskočilovi – kolo bylo připraveno perfektně. Na výjezdu z Kutné Hory jsem se naopak cítil na kole super a zválcovali jsme prvního nasednuvšího (ten zjevně nepřezouval a jel v jedněch botách) a subjektivně jsem se blížil k prvnímu … jenže hned jak jsme vyjeli z Kutné Hory, opřel se do nás vítr a já měl pocit, že mi někdo zatáhnul ruční brzdu. Naopak první zjevně chytil dech a, to nejde nazvat jinak, zmizel v dáli. Až na konec Malešova jsem se tak trápil a spíš čekal, kdo všechno mě docvakne.

Na vrcholu jsem se ohlédnul a taky jsem kousek za sebou viděl dalšího závodníka a vzal to za fakt, že na obrátce budu třetí. Jenže po výjezdu sice vítr snad ještě zesílil, ale složil jsem se do řidítek a najednou mi přišlo, že to jde. Na obrátce jsem tak na prvního ztrácel už (odhadem) 4 minuty, ale naopak na třetího jsem tak minutu k dobru měl – vůbec nechápu jak se to stalo – prostě najednou byl tak půl kilometru za mnou. Cestou zpět už naopak kolo letělo samo a bylo jasné, že tam toho moc nenajede nikdo. Občas jsem se ohlédnul, ale za mnou nikdo, takže jsem jel poměrně v pohodě a i ten závěrečný km po mizerné silnici spíše dával pozor na díry, než závodil. A výsledek se dostavil – zajel jsem do depa, začal se přezouvat a koukám, ten třetí závodník už vybíhá z depa – opět mě sjel a přezul se mnohem rychleji než já. Trochu mě to nakoplo a vystřelil jsem z depa poměrně svižně.

Na běhu mě překvapilo, že i po tom kole se mi běželo docela dobře, akorát záda opět připomenula, proč na čisté běhy chodím s bederním pásem – dopad na pravou nohu “nic moc”. Ale cca po kilometru jsem se dotáhnul na druhého a lehce ho “přejel”. Jenže opět překvapení – u kamzičí stezky mi zase najednou dýchal na záda a další km jsem si ho táhnul za sebou. Hodně mě to znervóznělo, resp. jsem nechápal, co se děje. Poslední výběh k Velkému rybníku jsem proto udržel tempo a … za mnou najednou nikdo. Uklidnil jsem se a pokračoval v klidu dál. Odhadem za kilometr po bývalém “tunýlku” (proč ho rozorali nechápu, byla to nádherná část) opět dusot za zády a kolega tak deset metrů za mnou. To už jsem skoro nevydržel, takže od trojice jsem raději skorofinišoval – naštěstí v pohodě do druhého místa. Gratulace vítězovi – nadělil nám 5 minut a na kole z nás udělal statisty.

A samozřejmě dík Vavisovi – jen houšť podobných akcí, kde vládne pohoda a každý si má možnost zabojovat a zasportovat dle vlastí chuti.

Tak tento víkend byl ve znamení “dvojboje” – v neděli Kouřim 10km (raději nepočítat pokolikáté) a v pondělí Velikonoční běh kolem Harrachovky v Táboře – 7,5 km. Po katastrofě v Pečkách musím říct, že jsem do Kouřimi jel s hodně velkými obavami, ale nakonec to šlo. Čas v Kouřimi sice průměrný, ale vzhledem k podmínkám potěšil, v Táboře vůbec neodhadnu, ale cítil jsem se dobře. V každém případě jsem po měsíci měl pocit, že konečně běžím jak mám a nebolí mě po dvou km celé tělo … tak snad je viróza už zažehnána. Počasí si s námi naopak letos pohrává – předloni v Kouřimi svítilo Slunce jako o život a běželo se v krátkých rukávech jako v létě, letos se spodní část běžela na směsi sněhu a zmrzlého bahna … a jestli něco nesnáším, tak je to právě tahle kombinace, kdy jeden krok bota drží a druhý uletí bez odrazu – zlatý asfalt 🙂 Nicméně mi to tentokrát tolik nevadilo, byl to jen ten kousek dole podél potoka a na kostkách se mi běželo dobře, dokonce, k mému překvapení, velmi dobře. Hodně jsem se bál seběhů, protože mě v posledních týdnech potrápily klouby právě na sebězích – ale tentokrát nic, resp. až na konci druhého se ozvala kyčel, ale jenom slabě (kdybych o tom tolik nepřemýšlel, možná by to dokonce bylo úplně O.K.).

Naopak druhý den na Harrachove jsem se trápil – po prvním kilometru relativně pevného povrchu přišel sníh, led, zmrzlé bahno a bláto – a začal jsem trpět. Já tenhle typ terénu prostě neumím, takže mi nohy klouzaly zleva doprava a vůbec jsem nešel do odrazu … a trápil jsem se vlastně až do toho posledního km, kdy jsme se vrátili na pevnou cestu. Hlavně v půlce byl opět pevný povrch, jenže při představě, že mě čekají cca 2 km zpět tím “bahnoledem” jsem se skoro nechtěl obracet zpět. Ale jinak je to nádherná trať – podél Lužnice, lesní cestička přírodou, střídají se povrchy – hlína, štěrk, na začátku asfalt … opravdu hezká cesta, určitě hezká i na romantickou procházku.

Tak uvidíme jak to bude dál, ale tento týden by mohl být předzvěstí zlepšení a srovnání (hlavně kloubů a šlach) 🙂