Poděbrady – běh krále Jiřího
Další desítka v okolí Kolína a další letošní premiéra. Nějak mi to nevychází, takže zatímco spoustu tradičních závodů musím vynechat – kříží se termíny, dovolená, … – naopak jsem letos vyzkoušel pár závodů nových. Poděbrady a běh krále Jiřího je jeden z nich. Je to městský běh v hezkém prostředí – lázeňská kolonáda na cca 3/4 trati a jinak v uličkách Poděbrad. Trochu netradičně jeden malý okruh po kolonádě následovaný pěti většími částečně opět po kolonádě a částečně po okolních uličkách – docela zajímavé, protože přeci jen pět kol už začíná být “kroužení”. V každém případě letos počasí přálo – vzhledem k jinak propršenému květnu a červnu bylo letně a Slunce opalovalo (spalovalo) a bylo velmi dusno. Pochválit je třeba i pořadatele – celá akce zvládnutá, trasa uzavřena bez aut, v cíli něco pro doplnění tekutin, … prostě to co má být zajištěno. Drobnou výtku bych měl k šatně – na množství závodníku docela dost málo prostoru a nefunkční toaleta není sice kritická (aspoň pokud někdo nemá “nemoc výbušných startů”), ale nepotěší.
Svůj běh raději shrnu do jednoho slova – katastrofa – protože po týdnu s nachlazením jsem vytuhnul už na šestém kilometru a pak už se jen trápil. Ale zase začátek se mi moc líbil – kolonáda je opravdu hezká a běh jsem si do té půlky užíval.
Den jsem doplnil cestou na kole z Kolína do Poděbrad a zpět – mohu všem Kolíňákům (resp. obráceně Poděbraďákům) doporučit. Z Kolína po cyklo/in-line stezce skoro až do Libice nad Cidlinou a tam se u památníku Slavníkovců napojit na další a kolem soutoku do Poděbrad podél Labe – cesta v klidu, pohodě s třemi úseky po silnici – Veltruby, Velký Osek a kousek před Libicí. U soutoku se lze občerstvit – příjemné posezení a milá obsluha. Snad jedinou výtku bych měl – a to k obci Veltruby. I sem dorazila (IMHO hloupá) móda semaforů, které svítí červeně stůj do té doby než vozidlo nezbrzdí pod … nějakou hranici. Obecně si myslím, že semafory mají sloužit k jinému účelu – řízení křižovatek a tohle je zhovadilost. Nicméně když už si nějaká obec usmyslí ho použít, tak by, pokud možno, u toho měla použít i mozek:
- Nestavit semafor na hranici obce – normální člověk tam dojíždí a pokud tam jede 55, tak 20m za značkou obce už jede předpisově 50, což si myslím splňuje smysl omezení rychlosti
- Nastavit to na 50 resp. povolenou rychlost – v některých obcích se rozhodli být papežštější než papež a mají to nastaveno o 10km méně – když už, tak požádejte o rychlostní omezení
- Zkuste jestli to chytá i cyklisty a motorkáře – pokud bych dle pravidel měl zastavit, protože to na mě nezareagovalo a čekat než přijede nějaké auto, musím si o dotyčné vesnici, že je to shluk lidí s nižším IQ – to je případ Veltrub. A policii bych doporučil si na dotyčné místo stoupnout a radostně vybírat u místních obyvatel, kteří to v klidu porušují, pokuty, aby si uvědomili, že chci-li na někom pravidlo vynucovat, musím ho i dodržovat.
Cerhenice Tour 2010
Na okrese Kolín se objevil nový běh – Cerhenice FitCup, někde naleznete i Cerhenice Tour. Je to klasická desítka pro muže, pětka pro ženy a kilometrová trať pro mládež. Běh je zajímavý společným startem mužů a žen na rozdílné trati – resp. muži běží dva kilometrové okruhy, ženy pouze jeden. Trať je mírně zvlněná, ale rozhodně bych jí neoznačil za kopcovitou – trochu nepříjemnější je spíše povrch – dost velký úsek se běží po dlažebních kostkách a pro starší ročníky (včetně mě) už to je docela záběr na kotníky. Ovšem originální je podběh železniční trati – pěší/cyklistický podchod. Asi všichni zvolili schody, protože to byla kratší varianta a bylo to rozhodně zpestření v závěru okruhu, při kterém mohl každý lehce vydechnout a dávat jen pozor na došlapy na schody.
Na první ročník se sešlo poměrně dost závodníků, a pokud městys Cerhenice vytrvá, určitě se bude scházet více a více závodníků i v tomto období, kdy je termínovka běžců hodně zaplněna. Organizace fungovala dobře, snad jen nebylo ideální sekat plochu hřiště, kde byl start i cíl, těsně před startem … alergici si asi užili svoje. Závod zároveň ukázal, že organizace je s podporou města/jiné oficiální instituce daleko snazší. Pochválit musím kontroly na křižovatkách – snad všude stáli organizátoři, takže jsme se při běhu mohli soustředit opravdu jen na běh a nepřemýšlet, kam zahnout/odkud vyjede auto. Tímto tedy děkuji za dobře odvedenou práci, doufám i za ostatní účastníky běhu. Jediné co bych uvítal – šipka na náměstí s informací o místě startu … chvíli jsem to hledal a pro lidi mimo Cerhenic nebylo zcela jasné, kde je prezentace 🙂
Cerhenicím tedy přeji vytrvalost při dalších ročnících a nám běžcům, ať máme o jednu možnost protáhnout nohy více – v Kolíně a okolí začíná být běžeckých závodů hodně a snad se podaří nalákat i mladší ročníky, aby si běh vyzkoušely.
Sportu zdar
Duathlon Břehy – pohoda na trati
Tento týden jsem se rozhodl vyzkoušet trochu jinou disciplínu – duathlon. Protože s běhy a triathlonem už zkušenosti jsou (a docela dost), bral jsem to spíše jako zpestření a přípravu na sezonu triathlonů – i když hlavně na plavání bych asi zase měl trochu zapracovat … Břehy jsem vybral spíše náhodou – mám to blízko a tento týden se uvolnil čas. A musím říci, byla to šťastná náhoda. Trať je prostě super a i organizace proběhla bez problému – Na začátku dva okruhy kolem rybníka po zpevněné cestě, místy asfaltka – to byl pro běžce skoro ráj. Při běhu jsem se často spíše “kochal” okolím – opravdu hezké prostředí. Na kolo jsem sedal jako jediný na horáka – když jsem viděl ty speciály kolem sebe, docela jsem se bavil. Naštěstí jsem to opravdu bral jako trénink, takže mi nevadilo, když mě většina lidí předjížděla – ten rozdíl časovkářské kolo x MTB je na silnici prostě znát. Ale opět byla trať super, takže jsem si jí spíše vychutnával a jel tak na 80%. Závěrečný běh do protisměru už byla třešnička na dortu – tím, že jsem to jel přeci jen s rezervou jsem měl dost sila to rozložení běh – kolo – běh mi prostě v neděli sedlo. Ani mě snad nezajímalo umístění (když jen na tom kole bych odhadl, že 4-5 minut jsem ztratil díky horákovi), ale měl jsem prostě pocit, že mi to “běželo a jelo”.
Za rok, pokud bude čas, zajedu určitě znovu – snad se mi dokonce podaří dříve dát do hromady silničku – letos jsem na ní nechtěl sedat poprvé v sezoně hned na závod, tak uvidíme co to udělá s časem.
Pořadatele je třeba pochválit – hlavně na kole byli na všech křižovatkách a organizaci zvládli super – alespoň já měl pocit, že mohu jet a spíše jen kontrolovat auta kolem sebe, ale ukázali a pomohli téměř vzorově. Abych jen nechválil, podotknu, že když už pořadatel vyhlásí zákaz “jízdy v háku” a vidí, že tak 1/4 pole jede, měl by závodníky buďto usměrnit, nebo se na zákazy vykašlat – takhle to působilo spíše legračně – tím, že mě dost lidí předjíždělo, viděl jsem, že na trati prostě skupinky jedou, spolupracují a to i kolem pořadatelů, kteří nemrkli okem.
KVOK 20km silnice
Silniční běh Kolín – Velký Osek – Kolín (KVOK) patří k tradičním běhům v Polabí. Proti klasickým desítkám je dvojnásobný, ale zase je to rovina rovinovatá. Převýšení není snad žádné. Leotšní ročník měl proti předchozím menší účast, přestože bylo počasí téměř ideální – téměř bezvětčí a příjemné teplo (no možná nemuselo tolik pálit Slunce, ale to už by bylo asi příliš dokonalé). Kdo běhá desítky, jako já, pozná, že 20 je prostě více než deset a to mnohem více. Jestliže běžně už se na 8-mém kilometru člověk těší do cíle a nějaká krize ho nerozhodí, tady je pořád 12 km tratě. V případě KVOKu navíc každý ví, že kam doběhl, odtamtud se musí zase vrátit 🙂 Takže vzdát na desátém km, znamená, že musí závodník zpět deset km dojít. Není lepší motivace :-).
Závod se běží z 80% na cyklo/in-line stezce a je to mnohem lepší než normální silnice – navíc se pole rychle roztrhá, takže se běží ve dvojicích nebo osamoceně – to je sice pro psychiku náročnější, ale zase běží každý za sebe a na sebe. Pochválit musím pořadatele a policejní doprovod – kdekoliv byl přeběh silnice/nepřehledné místo, byli pořadatelé a ukázali/zastavili auto – je to drobnost, ale závodníkovi hodně pomůže, když nemusí přemýšlet, kde přesně přeběhnout, kam se koukat na auta, …
Letos po matných výsledcích ze začátku sezony jsem byl časem a hlavně tím, že šlachy vydržely až do 12-tého km zcela bez problému, velmi potěšen. Šlachy jsem navíc dorazil špatným došlapem na obrubník, takže by možná vydržely i déle – projevuje se asi masážní a relaxační kůra. Uvidíme na dalších bězích do vrchu – už se na ně těším.
Letos musím rozhodně poděkovat i doprovodnému vozidlu – táta se snažil a doplnění tekutin bylo vzorové. Sice už ztratil ono povzbuzování a pohánění nebohého závodníka (tedy mě, když už přemýšlím “co to bylo za blbost dát se na takovýhle závod”), kdy mě dokázal “hnát před sebou”, ale je fajn mít aspoň nějakou psychickou podporu a pití na trati – hlavně vzhledem k tomu teplu.
Pogratulovat musím i bráchovi – s minimálním tréninkem je doběhnutí úspěch – 20 km už prostě je trať, kde se každý vytrápí. Všem, kdo si tohle chce vyzkoušet doporučím jediné: klid a brát to tak, že jde o to doběhnout a čas je až na druhém místě. Na 20 km už začnou bolet chodidla, stačí jen o trochu více utáhnout tkaničky. Budou bolet i šlachy a klouby – asfalt je tvrdý a unavené svaly už tolik nepomohou odlehčit nárazům, …
Takže za rok vzhůru na další ročník a i další závody.
Běh Lipovou Alejí
Dalším během v kalendáři je “Lipová Alej” v Nymburce – desítka a to zatraceně rychlá. Pokud si někdo chce udělat rekord, doporučuji. Naprosto bez převýšení, velmi zajímavá trať v hezkém prostředí nymburského poloostrova je to příjemný běh uprostřed jara. Jako bývalý nymburák mohu vždy s trochou nostalgie zavzpomínat na střední školu a potkám tu většinou i pár přátel/známých … jen už většinou vodí malé děti/tlačí kočárky. Ostatně běží se i kolem restaurace, kde jsem slavil svojí promoci “Na Ostrově”.
Oproti jiným běhům je to něco mezi okruhy a tratí tam-zpět. Startuje se na dráze, dva a půl oválu a následně tři velké, skoro 3-km dlouhé okruhy po Rémě (asi žádný nymburák by neřekl Remanenci) a mezi domky zpět do lipové aleje, po které je běh pojmenován, třetí okruh pak zahnout znovu na ovál a po jednom a půl oválu cílová rovinka. Hlavně po ostrově a lipovou alejí je to krásný běh jarní přírodou. Tento rok byla sice zima, ale pro běh to bylo téměř ideální počasí – k velkému štěstí nepršelo, přestože to od rána vypadalo všelijak.
Po dlouhé době jsem zaběhl slušný čas – i když je to dáno především tratí – tady se prostě pomalu běžet nedá, ale potěšující (a zároveň divné) je zjištění, že problém je “v hlavě”. Opět jsem začal asi po čtyřech km zpomalovat a měl pocit, že mi to neběží. Dva kilometry jsem se trápil, než jsem si řekl, že se nedá nic dělat a musím to doběhnout – a najednou jsem opět zrychlil o 5-10 s na kilometru a doběhl v pohodě … v závěru sice opět bez finiše, ale s pocitem, že dalších 5km by nemělo být problém. Vůbec netuším proč, ale běhám letos jako mátoha a bez chuti se pořádně na trati “vyšťavit”. Částečně mám proti loňsku méně natrénováno (přeci jen delší zima), ale hlavně mám pocit, že pořád něco bolí – šlachy, koleno, bederní páteř. Tak uvidíme za dva týdny – dvacítka v Kolíně bude jiná výzva 🙂
No a pomalu se blíží sezona triatlonů … takže vzhůru i na kolo. Sportu zdar 🙂
Českobrodská pečeť
Snad ani psát se mi nechce, jak jsem si těchto 10 km protrpěl. Jinak mám Českobrodskou Pečeť velmi rád – je to pozvolných 5km mírně (velmi mírně) do kopce a zpět naopak velmi mírně z kopce – téměř pravidelně “týden po Pečkách”. Je to mnohem menší běh, ale běží se kolem Podviničního rybníka po silničce x-té třídy. Dost často zde jsou nějaké nástrahy ve formě sněhu při zimním běhu loni v prosinci, bláto loni na jaře, piliny na cestě od čistění lesa asi před dvěma lety a letos pro změnu díry v silnici “jak na mamuta”. Přesto se na každý ročník těším a chodím sem velmi rád – je tu pohoda, klid a běží se sice po asfaltce, ale od druhého kilometru v lese – v moc hezkém prostředí.
Letos byla téměř ideální teplota – kolem 14-ti stupňů (podotýkám Celsia), ale hned po startu začalo pršet (po doběhu samozřejmě přestalo). Musím říct, že jsem to skoro vůbec nevnímal, protože od druhého kilometru mě začaly trápit šlachy a to do té míry, že jsem se tím protrápil až do cíle a ani jsem si běh pořádně nevychutnal. Nejhorší bylo to zjištění v cíli, že skoro nejsem unaven a plíce by v pohodě běžely, ale skoro se nemohu odrazit. Prostě pech a krize, kterou mám snad podruhé v životě a kdykoliv mám pocit, že jsem v pohodě, po třech km běhu/deseti km na kole nemohu skoro napnout “achilovky”.
V každém případě to bylo hezké dopoledne a tiše doufám, že příští běh bude lépe … životem je třeba jít s optimismem, v nejhorším si každý zvykne 🙂 Na doběhu je asi vidět, že bahno jsme měli skoro všude … ale to je spíše zpestření než překážka.
Všem běžcům zdar.
Pečeská desítka – běh s historií
Tento víkend (13.3.2010) se běžel již tradiční běh “pečeská desítka”. Za posledních 19 let jsem vynechal asi dvakrát, takže již mohu tvrdit, že jsem, v podstatě, inventář závodu. A protože jsem jich už pár běžel, mohu i srovnávat, jak se tento závod vyvíjel. Už asi málokdo si pamatuje start cca 50-ti běžců, kroužících po parku (děje se na podzim při “rodinném běhu”) – bylo to fajn, ale stávající počty už to prostě neumožňují. Byla to doba přihlašování se u stolku ve škole a převlékáním venku. Poslední dva ročníky se počet běžců dostal přes 350 a organizace již vypadá zcela jinak. Je to stejný a přece jiný závod než před těmi 19-ti lety. Organizaci a to za všechny ročníky musím pochválit – nepamatuji, že by nastal větší problém a to je u tolika ročníků skoro neuvěřitelné – na lidech je vidět, že se na závod těší a že ho připravují jako tradici a jako “svojí” událost, na kterou jsou hrdí. A to od registrace přes lidi kolem trati až po paní, které na konci rozdávají (skoro bych se vsadil) doma pečené buchty a hroký čaj. Kdo to nezkusil, nepochopí, kolik lidí je třeba pro organizaci takového závodu a kolik času je to stojí.
Nicméně jaký byl tento ročník? Asi se s většinou shodnu, že náročný – prvních 5km vítr v zádech a pak “skoro zastavení se”. Těch pět kilometrů zpět, pokud se nestřídalo ve skupině, bylo náročných. Teplota byla naštěstí snesitelná a nepršelo, jinak by to asi byl jeden z nejnáročnějších ročníků, které pamatuji. Sám za sebe jsem opět zjistil, že každý rok je znát a malinko více to bolí. Letošní zima moc běhu nepřála, takže mám více najeto na rotopedu než naběháno. Nicméně s časem jsem spokojen – co je horší je upadající chuť bojovat – už několikátý závod mám pocit, že chybí ona chuť dostat ze sebe všechno a po doběhnutí nejsem odrovnán, jak by se na závod slušelo. Uvidíme za týden v Brodě. Třeba v sobě najdu znovu chuť běžet celou trať “co to dá”.
A těším se i na další běhy – povětšinou menší a mladší – běhy, které si z Peček (a hlavně organizátorů) mohou vzít příklad – tady je běhat radost. Pečkám přeji za rok lepší počasí a zase velkou účast. Druhý víkend v březnu je pro mnohé z nás již určen pro tuto událost a pokud se něco nestane, doufám, že s většinou běžců se za rok zase sejdeme na startu.
Českobrodská vánoční desítka – běh mrazivou krajinou
Každý rok poslední běh před vánočními svátky absolvuji (už čtvrtým rokem) v Českém Brodě. Jejich Vánoční desítka je snad každý rok jiná a každý rok zajímavá. Srovnávat roční časy je skoro zbytečné, protože každý rok je trať jiná. Trať je jinak stejná jako na jaře – 5 km mírně do kopce (velmi mírně) po asfaltové cestě, na začátku obcí a podél rybníka, poslední dva km lesem. A zpět naopak 5 km mírně zkopce. Tento zimní běh jsem zažil už snad ve všech kombinacích – od skoro jarního počasí Slunce a +10 stupňů, přes 20 cm břečku a teplotu těsně nad nulou (asi nejhorší) po letošní mrazivou (kolem -8 C) s prvními dvěma km posolené břečky a dalšími třemi uježděného sněhu. Musím se přiznat, že mi ten sníh vyhovoval skoro více než rozsolená sněhová břečka do první vesnice. Ale vvšichni měli stejné podmínky, takže se stejně jako každý rok jednalo o povedený (velmi povedený) závod, možnost potkat se s podobně “šílenými” lidmi, kteří neváhají jít běhat v mrazu, v dešti, ve větru, … a těsně před svátky trochu odpomoci očekávanému energetickému příjmu. Děkuji tímto pořadatelům, že se zhostí nevděčné organizace a připravují pro nás “závodníky” možnost sepotkat a společně potrápit tělo.
Zároveň zdravím všechny další běžce a přeji jim touto cestou hezké svátky a do nového roku ať nám to všem běhá a hlavně ať se nám vyhýbají zdravotní problémy a zranění – běhu zdar.
Tak po shlédnutí výsledků mohu říct, že jsem spokojen i s časem – na teplotu -12C to dopadlo IMHO velmi dobře a Sudějovu jsem ostudu neudělal :-). Fotografii po doběhu přikládám …
Triatlon pro začátečníky
Možná bohužel, ale už ne od začátečníka – první jsem jel ve svých 17-ti letech, tedy skoro před dvaceti lety. A chtěl bych zájemce varovat qa zároveň povzbudit a doporučit pár věcí, které prostě člověk pozná až si to zkusí a mohou mu ten první pokus znepříjemnit. K napsání těch pár rad mě inspiroval xTerra Melechov – můj první triatlon nikoliv silniční, ale MTB, kdy jsem přeci jen zažil něco nového. Fyzicky na tom rozhodně nejsem špatně – cca 10 běžeckých závodů (nejčastěji silniční desítky) ročně, dříve jsem jezdil časovky a jako junior jsem 6 let plaval závodně … prostě objemy nejsou celkem problém, zkušenosti se závoděním také jsou. I tak bylo MTB prostě něco nového – pro zarytého silničkáře dvojnásob. Všem proto doporučuji :
• dobře se seznámit s tratí – přemýšlení na křižovatce/rozcestí v situaci, kdy adrenalin tepe v žilách je prostě pomalejší a jenom zvyšuje nervozitu
• pít, pít a pít – netřeba vymýšlet iontové nápoje, ale prostě dostat tekutinu do těla. Ono se prostě pořád zdá, že je to v pohodě, ale 2 a více hodin námahy prostě odvede hodně vody z těla a tu je třeba nahradit
• jíst jen velmi málo a něco sladkého. Opět není nutné používat carbosnacky a podobné vymoženosti, čokoláda/tatranka bohatě stačí (krom toho chuť je výrazně lepší )
• zkuste se držet někoho, kdo trať zná, nejančí a jede zkušeně – už jenom to rozhodování na křižovatkách odpadne a i průjezd technickými částmi vám usnadní – „hledá cestu“
• nejančete a užívejte si závod – většinou se jede v hezké krajině, tak je třeba zvednout hlavu a „kochat se“ – hlavně první závody jsou stejně hlavně na získání zkušeností a poznání atmosféry, takže pár minut nic neznamená a naopak lze načerpat inspiraci, kam na výlet
• po dojetí do sebe zkuste opět dostat vodu, něco k jídlu a aspoň se trochu projděte, aby tělo vyplavilo ze svalů „únavu“ – padnout a půl hodiny ležet je nejlepší cesta k několikadenní bolesti svalů poté
• v depech nezmatkujte a v klidu se převlékněte, pořádně si zavažte tkaničky, upravte oblečení – plandající dres může na kole být celkem nepříjemný a zastavovat jenom kvůli němu je zbytečné, opět platí: dvě minuty nikoho nezabijí a je to mnohem lepší, než někde hodit rybu kvůli rozvázané tkaničce/nastydnout, protože dres nekryl záda …
• na závod doražte včas (raději dříve) – převlékat se v okamžiku, když už ostatní stojí ve vodě před startem je nejlepší cesta ke zmatkování a problémům
• po závodě se usmějte – máte to za sebou a dokázali jste si, že to dokážete – příště to určitě bude lepší a snažší
• vyberte si na začátek něco lehčího – žádný horolezec nezačínal na Mt Everestu
Takže, hodně štěstí a do toho.
Jak se rodí závod a snad i tradice
Kutná Hora
Co říci k běhu a závodu samotnému? Byl to první ročník, což bylo vidět – každý začátek je těžký. Super bylo, že si nikdo na nic nehrál a závod byl prezentován jako amatérský závod – nikdo nečekal profesionální organizaci a snad po ní ani netoužil. Naopak, drobná zaváhání ukazovala, že závod začíná a dávají prostor ke zlepšení. Každopádně by se mělo jednat spíše o akci pro amatérské běžce, kteří si přijdou zasoutěžit pro radost a prověřit svojí kondici. Tomu odpovídá i trať, která prověří fyzičku závodníků, ale příjemné prostředí dá možnost závod běžet v klidu a pro hezký pocit z běhu. Značení sice nebylo ideální, ale opět je to spíše daň prvnímu ročníku a neznalosti většiny běžců – pro příště bych doporučil věšet fáborky na tu stranu, kam bude příští odbočka. Z řad doprovodu by se asi i našlo pár dobrovolníků, kteří by došli na některé křižovatky a ukázali směr – hlavně v závěru, kdy už běžci „přes pot nevidí“. Nicméně i drobná zabloudění spíše pobavila, než bolela a příští rok se jistě sejde pár letošních účastníků, kteří budou trať trochu znát a usměrní „nováčky“.
Takže děkuji i touto cestou pořadatelům, blahopřeji jim, že se na první ročník sešlo skvělých 50 účastníků a těším se, že za rok opět na zatroubení motoráčku vyrazím na 12 km trať v davu podobných „bláznů“. Bylo mi ctí si zaběhat a snad i být u začátku nové každoroční sportovní události v Kutné Hoře.
energie
LinkedIn
