Science Café Praha – 2010/12 – “a zase ty kolapsy”
Tak letos poslední posezení Science Café v kavárně Potrvá se opět vrátilo ke kolapsům a krizím civilizací. Nebude to asi náhoda a spíše než na cokoliv jiného to IMHO ukazuje, že naše civilizace dospěla do bodu, kdy se k velkému skoku (nahoru nebo dolů) opravdu blíží a zároveň již dospěla k tomu stádiu poznání, kdy je schopna o tomto hovořit a situaci analyzovat. Svým způsobem se zdá, že množství lidí, které bych nazval “kosmopolitní” – tedy těch, kteří mají schopnost abstrakce a zároveň oproštění se od své angažovanosti – přeci jen proti dobám předchozím stouplo. Nebudeme si nalhávat, že nebyli, ani to, že by byli ve většině – stále je mnohem větší skupina “feláhů” (lidí spojených s půdou a krví, tedy zaměřených na obživu a rozmnožení své rodiny). Toto dělení samozřejmě je zjednodušující a nevypovídá nic pozitivního/negativního o konkrétním člověku – nevidím nic špatného na tom, pokud se někdo rozhodne svojí energii soustředit na zajištění svých blízkých a žije pro rodinu (naopak) a zároveň znám pár velmi cynických lidí, kteří mají z krizí “skoro radost”.
Signály o blížících se problémech mohou být různé, v případě naší doby se zdá, že půjde, stejně jako většinou, o problém zdrojů – mohou to být suroviny, potraviny, voda, … vlastně cokoliv. Naše společnost se vydala jistým směrem, keří přináší mnoho výhod a zároveň za ně (jak je v životě normální) povětšinou musíme zaplatit nějakými nevýhodami. Příkladem budiž “specializace” – některé plodiny pěstujeme v jisté oblasti, kde se jim daří … máme větší výnosy, na druhou stranu mnohem menší přírodní katastrofa (ale třeba i stávka/vzpoura v dané oblasti) dokáže zdroj této plodiny ochromit … a záleží jak je nahraditelná. Ve stejném okamžiku roste množství lidí a zároveň jejich “bohatství” a tedy spotřeba těchto surovin. V Evropě se tento problém zdá být vyřešen, zároveň bychom si měli přiznat, že to zdaleka neznamená, že se nás to netýká – v případě krize a exodu je svět tak malý, že přistěhovalci zaplaví i Evropu. Necháme je narušit naši rovnováhu, nebo je necháme “umřít před branami Evropy”? Budeme vybírat, kdo ano a kdo ne (to bude pro politiky hodně velké sousto, jestli naleznou odvahu pro takovéto řešení).
V každém případě se zdá, že nějaký skok není daleko a dnešní generace dětí ho zažije – zásoby mnoha druhů surovin se prostě tenčí a … my buďto najdeme náhradu této suroviny, nebo nalezneme nové zdroje (úspory, recyklace, těžba z dosud nevyužitých/těžko využitelných ložisek, těžba ve vesmíru, …), nebo máme sakra problém. V tuhle chvíli stojí za to připomenout, že vývoj společnosti a technologií se za posledních 20 let (od konce bipolárního světa) značně “ohnul” ve prospěch krátkodobých cílů a komerce, ale od řešení právě těchto otázek. Hezkým příkladem je Měsíc – jak je to dlouho co na něm stanul člověk … a od té doby nic. IMHO se ukazuje, že tento problém není technologicky tak náročný, ale je náročný na plánování/vůli/ochotu investovat do teoretického vývoje a tady jsme najednou “v háji”. Zatímco technologie z doby Apolla (kolem roku 1970) máme k dispozici doma skoro každý, instituce, která by disponovala “mašinérií” schopnou podobnou misi realizovat je … méně než málo. Přitom k řešení problému chybějících zdrojů by to mělo mnohem větší význam než vývoj “mobilu s vodotryskem”.
Přednáška se hodně zaobírala Egyptem – má pro tuto problematiku mnoho výhod. Ke kolapsům tam již několikrát došlo a jsou vysledovatelné (dokonce písemně) několik tisíciletí dozadu. Je zde vazba na jeden zdroj, který krize vyvolával – potraviny. Rozhodujícím zdrojem potravin je údolí Nilu a podobně jako u jiných zdrojů ve světě funguje zvláštní fenomén – spotřeba roste (nárůst populace i spotřeba jedince), ale zdroj se zmenšuje (zástavba, zasolování půdy, …). A stejně jako ve světě se “nic neřeší” a čeká se jak dlouho systém tuto nerovnováhu vydrží. Je poměrně legrační sledovat jak politický systém založený na 4-letých (jinde možná 5-ti, 6-ti letých) cyklech volebních období nedokáže plánovat a přemýšlet déle dopředu. Zároveň je potěšující vidět, že normální populace vytváří mechanismy záchrany – jedním z nich je “co rodina to jeden člověk v zahraničí” za kterým je možné emigrovat v případě nouze (hodně starý mechanismus, jako dělaný pro mentalitu feláhů)… bohužel tyto mechanismy fungují v případě lokální krize, globální krize nám emigraci neumožní 🙂
Takže se stále můžeme jenom přít, jestli budeme jako žába v ohřívané vodě a uvaříme se, nebo budeme hledat řešení … zdá se, že naše “voda” se zahřívá pomalu, ale jistě.
LinkedIn
