Zpět na Šumavě
Po dvou letech znovu dovolená na Šumavě. Jak málo se změnilo na jedné a jak moc věcí na druhé straně. Díval jsem se na stejná místa a pozoroval, co vše je nové a co naopak zůstává jakoby mimo čas. Spousta nově postavených domů/rozestavených domů kontrastuje s říčkami, horami, které tu byly dlouho před námi a (doufejme) budou i dlouho po nás. Chtě nechtě mě napadlo srovnat změny osobní a změny okolí. Bezpochyby se toho změnilo hodně na obou stranách a stejně tak na obou stranách zůstalo mnoho stejného. Pro člověka jsou dva roky docela dlouhá doba, zatímco pro přírodu je to jen zlomek času. Když jsem srovnával fotky stejných míst, tak na stromech, kopcích, řece nabyly změny téměř vidět. Díval jsem se i na fotky na kterých jsem byl … a zase tolik se toho taky nezměnilo. Pár šedin přibylo (nemusím aspoň shánět melíry), ale jinak pořád to samé (bohužel, nebo bohudík). Před dvěma lety se právě na tomhle místě pro mě hodně v životě změnilo … tehdy jsem si to asi ještě neuvědomil, možná jsem doufal, že ta změna ve skutečnosti nenastane – těžko říct. Dnes mohu říci, že to byla změna k lepšímu – další půlrok ukázal, že ta změnu už vlastně začala, jen já jsem si toho nevšiml. Bylo to náročné a bolestné, ale asi muselo to přijít. Odsouvání a vnitřní odmítání přiznat si problém ve vztahu situaci sice oddálilo, ale nakonec to situaci ještě zhoršilo. Bylo sice kruté poznat, že podrazit může snad kdokoliv a i po několika letech společného života toho druhého vlastně neznáte. Bylo (s odstupem času) vlastně legrační sledovat, jak se někteří lidé zachovali a ve snaze zavděčit se všem prokázali svojí bezcharakternost. Vzhledem k osazenstvu frašky staré rok a půl navíc mohu potvrdit, že vzdělání a morálka nemají nic společného – ať už učitelka, doktor přírodních věd, nebo řemeslník, všichni dokázali lhát a podvádět s neuvěřitelnou lehkostí a nevinným úsměvem. Legrační bylo sledovat, jak si mysleli, že to nikdo nevidí, a když se budou tvářit, že se nic nestalo, budou tomu věřit i ostatní. Mohu jim tedy vzkázat několik pouček:
– Pokud vaši kamarádi/kamarádky vidí, že se s někým rozejdete a druhý den bydlíte u někoho jiného, domyslí si, že jste podváděla a ten vztah nezačal den/týden po rozchodu. Pokud navíc nevěru doplníte lhaním a podvody, nečekejte, že to skončí přátelstvím.
– Stejné platí, pokud tohle vidí vaši zaměstnanci … nečekejte, že budete vážený zaměstnavatel, ale slovy jednoho z nich (teď doslovně cituju) „ten starej k*revník Za….“.
– A pokud někoho podrazíte a nemáte ani dost slušnosti, abyste dorazil na domluvenou schůzku – netvařte se už jako přátelé a nečekejte, že si vás ještě bude druhý vážit a stát o vaše přátelství.
– A hlavně … když lžete ve více lidech – dohodněte se mezi sebou. Těžko se věří v okamžiku, kdy slyšíte už třetí variantu stejného příběhu.
Bylo to těžké období dvou let, ale plné poznání a zjištění, že pokud se někdo chová divně ke svým rodičům a kamarádky chvíli pomlouvá, aby se na ně v následující chvíli smál a tvářil jako největší přítel … ryzí charakter to není, poznání, že někteří lidé sice vyrostli do výšky, ale vnitřně zůstali zbabělými dětmi, že člověk, který nemá odvahu se podívat do tváře a už jednou podváděl … podrazí znovu, že … Prostě, že život není jednoduchý, je třeba od lidí čekat leccos. A zároveň, že je možné vždy najít naději a další cíle, že pokud děláte věci, kterým věříte, je pořád dost lidí s kterými lze svůj osud spojit a hledat dál cestu. Že spoustu malých radostí je víc než jedna veliká a znovu najít víru, že největším štěstím je mít šťastné a spokojené lidi kolem sebe, nebo dokonce mít možnost tomu štěstí kolem sebe pomáhat místo snahy neustále jen urvat něco pro sebe.
LinkedIn
