Zpět na Šumavě
Po dvou letech znovu dovolená na Šumavě. Jak málo se změnilo na jedné a jak moc věcí na druhé straně. Díval jsem se na stejná místa a pozoroval, co vše je nové a co naopak zůstává jakoby mimo čas. Spousta nově postavených domů/rozestavených domů kontrastuje s říčkami, horami, které tu byly dlouho před námi a (doufejme) budou i dlouho po nás. Chtě nechtě mě napadlo srovnat změny osobní a změny okolí. Bezpochyby se toho změnilo hodně na obou stranách a stejně tak na obou stranách zůstalo mnoho stejného. Pro člověka jsou dva roky docela dlouhá doba, zatímco pro přírodu je to jen zlomek času. Když jsem srovnával fotky stejných míst, tak na stromech, kopcích, řece nabyly změny téměř vidět. Díval jsem se i na fotky na kterých jsem byl … a zase tolik se toho taky nezměnilo. Pár šedin přibylo (nemusím aspoň shánět melíry), ale jinak pořád to samé (bohužel, nebo bohudík). Před dvěma lety se právě na tomhle místě pro mě hodně v životě změnilo … tehdy jsem si to asi ještě neuvědomil, možná jsem doufal, že ta změna ve skutečnosti nenastane – těžko říct. Dnes mohu říci, že to byla změna k lepšímu – další půlrok ukázal, že ta změnu už vlastně začala, jen já jsem si toho nevšiml. Bylo to náročné a bolestné, ale asi muselo to přijít. Odsouvání a vnitřní odmítání přiznat si problém ve vztahu situaci sice oddálilo, ale nakonec to situaci ještě zhoršilo. Bylo sice kruté poznat, že podrazit může snad kdokoliv a i po několika letech společného života toho druhého vlastně neznáte. Bylo (s odstupem času) vlastně legrační sledovat, jak se někteří lidé zachovali a ve snaze zavděčit se všem prokázali svojí bezcharakternost. Vzhledem k osazenstvu frašky staré rok a půl navíc mohu potvrdit, že vzdělání a morálka nemají nic společného – ať už učitelka, doktor přírodních věd, nebo řemeslník, všichni dokázali lhát a podvádět s neuvěřitelnou lehkostí a nevinným úsměvem. Legrační bylo sledovat, jak si mysleli, že to nikdo nevidí, a když se budou tvářit, že se nic nestalo, budou tomu věřit i ostatní. Mohu jim tedy vzkázat několik pouček:
– Pokud vaši kamarádi/kamarádky vidí, že se s někým rozejdete a druhý den bydlíte u někoho jiného, domyslí si, že jste podváděla a ten vztah nezačal den/týden po rozchodu. Pokud navíc nevěru doplníte lhaním a podvody, nečekejte, že to skončí přátelstvím.
– Stejné platí, pokud tohle vidí vaši zaměstnanci … nečekejte, že budete vážený zaměstnavatel, ale slovy jednoho z nich (teď doslovně cituju) „ten starej k*revník Za….“.
– A pokud někoho podrazíte a nemáte ani dost slušnosti, abyste dorazil na domluvenou schůzku – netvařte se už jako přátelé a nečekejte, že si vás ještě bude druhý vážit a stát o vaše přátelství.
– A hlavně … když lžete ve více lidech – dohodněte se mezi sebou. Těžko se věří v okamžiku, kdy slyšíte už třetí variantu stejného příběhu.
Bylo to těžké období dvou let, ale plné poznání a zjištění, že pokud se někdo chová divně ke svým rodičům a kamarádky chvíli pomlouvá, aby se na ně v následující chvíli smál a tvářil jako největší přítel … ryzí charakter to není, poznání, že někteří lidé sice vyrostli do výšky, ale vnitřně zůstali zbabělými dětmi, že člověk, který nemá odvahu se podívat do tváře a už jednou podváděl … podrazí znovu, že … Prostě, že život není jednoduchý, je třeba od lidí čekat leccos. A zároveň, že je možné vždy najít naději a další cíle, že pokud děláte věci, kterým věříte, je pořád dost lidí s kterými lze svůj osud spojit a hledat dál cestu. Že spoustu malých radostí je víc než jedna veliká a znovu najít víru, že největším štěstím je mít šťastné a spokojené lidi kolem sebe, nebo dokonce mít možnost tomu štěstí kolem sebe pomáhat místo snahy neustále jen urvat něco pro sebe.
Nevěřím tomu, co lidé říkají, ale tomu co dělají … I dlouhá cesta se skládá z malých kroků
Tyto dvě věty a to co kolem sebe vidím mě v poslední době více a více nutí k zamyšlení.Skoro každý s nimi asi bude souhlasit, ale zároveň se proti nim více či méně často prohřešuje. Jak často vidím kolem sebe, jak lidé deklarují nějakou svoji touhu/přání/cíl/úmysl ale jejich činy tomu naprosto neodpovídají – chtějí novou, lepší práci, ale nic nového se neučí a ani žádnou neshánějí, chtějí bydlení, ale nešetří na něj, nečtou inzerci, chtějí rodinu, ale nebudují vztah, zázemí, … a nic, resp. o tom mluví, tvrdí, že to chtějí, tváří se, že to chtějí, jenom proto nic/skoro nic nedělají. Dokonce často naopak hledají omluvy = výmluvy, proč neudělali to, či ono. Tvrdí, že příroda, lidé, osud se proti nim postavil a znemožnil jim to dosáhnout. Proč to je? Napadají mě čtyři hlavní vysvětlení:
1) Dotyčný sám vnitřně není přesvědčen, že té věci chce dosáhnout. Někdy to chtěl v minulosti a není dnes ochoten připustit, že se spletl, nebo změnil názor, nebo má pocit, že to od něho očekává okolí, ale sám to nechce. V takovém případě nepomůže IMHO nic než upřímnost a to především sám k sobě – ono přiznání může být osvobozující a navíc své okolí nemate – to často dělá něco, aby mu pomohlo s věcí, po které on netouží a může mu být i na obtíž.
2) Pohodlnost a oddalování řešení – vždyť je to spousta malých kroků a já raději ještě letos pojedu na dovolenou/koupím si něco, než abych udělal to, či ono, za rok je taky čas. Krom toho je to spousta malých kroků, které často sami o sobě nenesou žádný profit, ale mají hodnotu až jako celek. V tomto případě nezbývá než si říct – abych toho dosáhl musím udělat a), b), c), d) … a začít postupně tyhle kroky řešit. Hlavně ve skupině více lidí je frustrující, když jeden (menšina) něco řeší a zbytek vyčkává a odkládá svůj díl práce/čeká, že se to nějak vyřeší.
3) Smůla – ono se prostě někdy může stát, že si naplánujeme několik věcí a ony nevyjdou. Nicméně obyčejně se dějí věci obyčejné, spíše výjimečně věci neobyčejné. Pokud už selže x věcí, měli bychom se určitě zeptat (a upřímně si odpovědět) – je to opravdu neštěstí, nebo počítáme s nereálnými věcmi, případně neděláme nic proto, aby se vyplnily, případně opomíjíme nějaký vliv, který je proti nám?
4) Malá předvídavost – jsou lidé, kteří naplánují důležité cíle s tím, že „všechno dobře vyjde“. V tomto případě jsme adepti na bod 3 jak vyšití – skoro určitě totiž něco nevyjde a většinou problém v jedné věci způsobí zpoždění/problémy i ve věcech ostatních a krásný plán se sesype jako domeček z karet. Vždy bychom proto měli počítat s problémy, udělat si nějakou rezervu, případně se zamyslet, co uděláme, když něco nevyjde.
Dost teorie, pojďme se podívat, jak by jednotlivé varianty mohly vypadat v praxi. Mějme človíčka, který si chce postavit domek.
Ad varianta 1) Pokud už 4 roky hledá pozemek, občas se někam zajede podívat, hovoří o svých plánech na stavbu, ale tu se mu nelíbí tohle, na jiném místě něco jiného a nikdy nezačal ani jednat o konkrétní smlouvě, nikdy si nezačal alespoň předběžně vyřizovat hypotéku/šetřit peníze, pak asi o ten domek zase tak moc nestojí, ale třeba jeho rodina čeká, že si ho postaví … nebo nyní zjistil, že má byt a vlastně mu to vyhovuje.
Ad varianta 2) Člověk s pozemkem bude 2 roky přemýšlet a tápat, jestli má nejprve postavit studnu, nebo vykopat základy, případně vyřizovat přípojku elektřiny, nebo dozadu vysázet sad aby už stromy začaly růst … bude asi mudrovat ještě dlouho, ale možná se mu jenom do ničeho nechce – pokud chce domek, musí udělat tohle všechno, ale hlavně už musí začít.
Ad varianta 3) Koupený pozemek má plombu, při kopání základů se narazilo na skálu, na pozemku není pramen na studnu, stavební firma zkrachovala, … ano je to smůla, ale plomba se dá ověřit na katastru, na podloží se lze zeptat sousedů, kteří stavěli pár let předtím, o firmě si lze leccos zjistit – nemůžeme se vším počítat, ale alespoň základní informovanost by nám hodně problémů mohla vyřešit a třeba bychom pak nebyli smolaři J
Ad varianta 4) Pokud stavím domek s tím, že příjezdová komunikace je v plánu obce na příští rok, za dva roky mi dodavatel elektřiny slíbil zbudovat přípojku, vepřín vedle mají za rok zavírat a … může se mi za dva roky stát, že budu mít sice krásný domek, ale brodit se k němu budu bahnem, protože obec nemá na komunikaci peníze, bez elektřiny, protože elektrorozvodné závody zjistily, že jedna přípojka se jim nevyplatí a se smradem, protože majitel vepřína se rozhodl chov udržet …
Takže závěrem:
1) Dejte, prosím, do souladu svoje přání a činy – budete tak upřímní ke svému okolí i sami k sobě a zamezíte mnoha zbytečným krokům, kdy vám někdo bude chtít pomoci … s něčím co sami nechcete.
2) Když už něco chcete … vzhůru, začněte pro to něco dělat. Snít je krásné, ale snít celý život … asi není to pravé.
3) Přemýšlejte, že se v životě občas něco nepovede, něco nastane, co nečekáte a mějre nějaké rezervy, případně cestičky, jak jinak dosáhnout cíle, byť s většími obtížemi – vyhnete se vy i vaše okolí velkým zklamáním.
České zdravotnictví
Nemám se zdravotnictvím ČR příliš mnoho zkušeností (naštěstí), ale poslední průběh vyšetření mě pobavil – je celkem jedno s čím, ale musel jsem zajít za svým „obvoďákem“ – mimochodem, pokud jsme poznal doktora, kterému věřím a vážím si ho, je to on (a samozřejmě ještě jedna doktorka). Nicméně celkem jednoduchá diagnóza a dvě vyšetření na její potvrzení + nějaký penicilin proti zánětu. Obě vyšetření takové nespěšné – prostě penicilín by měl vyřešit akutní situaci a zbytek rozhodneme podle výsledků. Jedno proběhlo v podstatě bez problému, možná díky tomu, že nešlo oficiální cestou, druhé ale začíná bavit. Teda bavit pouze vzhledem k tomu, že na 98% je zdravotní problém pryč, na druhou stranu by mělo právě tohle vyšetření říci, jestli pokračovat/je vyřešeno.
Ale popořádku – problémy jsem měl na konci srpna, objednání (dle názoru obvodního lékaře) může trvat tak týden – „to akorát dobereš ty prášky, tak tam zajdi a uvidíme“. Z toho, že mě oslovuje tykáním je jasné, že k němu chodím už hodně dlouho a vztah je spíše přátelský a takový příjemně osobní – je to ten typ doktora, kterého bych si prostě představil jako rodinný doktor z vyšších vrstev – umí poslouchat, ví jak se zeptat, aby zjistil co potřebuje vědět, vysvětlí proč doporučuje to, či ono … Takže jsem, poslušen doporučení, hned ten den vyrazil do nemocnice objednat se na vyšetření. Drobné překvapení, že termín je až 23. Září mě trochu pobavilo – z týdne se vyklubal skoro měsíc. Nicméně zafungovala neoficiální cesta, termín se zkrátil do 14. Září a to mi přišlo rozumné – sice až po (doufám úspěšném) doléčení, ale stejně to bylo takové kontrolní vyšetření. Považuji sice za zvláštní, že vyšetření, které má rozhodnout o další léčbě/neléčbě nastane až s týdenním odstupem po léčbě, ale to asi není něco, na co by se umíralo. Nicméně kabaret pokračuje dnes- telefonát z nemocnice … provozní důvody, nejbližší termín se přesouvá na 2.10.
Tiše doufám, že to není standardní postup, ale vyšetření bezmála měsíc poté, co by bylo vhodné znát výsledek „zdá se mi býti poněkud nešťastným“. Stává se to i ve vážných případech? Nevím a snad raději nechci vědět – nevím ani, co je problém – chybějící pracoviště, chybějící zdravotní personál … zajímá se o to vůbec někdo? Jenže kdo – lékaři mají léčit, ne přemýšlet kde co chybí, pojišťovny dostanou stejné peníze z daní, ať se vyšetřuje nebo ne, farmaceutické firmy zajímá jen to, kolik se prodá jejich léků, ministerstvo … co vlastně dělá ministerstvo.
Kolapsy a krize
Inspirován včerejší přednáškou a diskuzí v Science Cafe (Science Café o kolapsu civilizací) www.sciencecafe.cz, se nemohu ubránit trochu popřemýšlet a sdělit scé dojmy, případně pohledy.
- Určitě je veliká pravda v tom, že o tom, o čem mluvíme jako krize/kolaps je ve skutečnosti jev udávající se v nějakém časovém úseku, velmi výjimečně jev náhlý. Za výjimku můžeme považovat obsazení a konec Aztécké říše – ovšem v tomto případě je třeba vidět velmi silný externí vliv – obsazení Hernánem Cortésem. Vždyť i ekonomická krize, která je dnes trvale probírána je jen malá epizoda – meziroční pokles o cca 5% po mnoha letech růstu není stav, který by si označení krize zasloužil.
- Krize (když už tento pojem budeme používat s připomínkou v bodě 1) nemívá většinou jednu příčinu a je velmi těžké říci, která byla ta hlavní (mohla probíhat dlouho předtím) a která byla jen tou pověstnou „poslední kapkou“. Obecně se skoro vždy jedná o dlouhodobou přípravu a nahlodávání systému, který v určitou dobu nevydrží.
- To co považujeme za krizi je náš subjektivní pohled – nikdo dnes asi neví, co cítili lidé v oné době. Krásný příklad uvedl přednášející z velké ekonomické krize 30-let. Mnoho lidí tuto dobu následně popisovalo jako hezké období, kdy sice byli ekonomicky slabší, ale měli čas na zábavu, přátele, …
- Pokud zkoumáme historii, musíme akceptovat, že většina informací je podávána z nějakého zdroje a tedy z pohledu někoho. Hlavně písemné informace jsou v minulosti „oficiální informace“ a tedy informace, které prošli cenzurou a ukazují pohled vládnoucí vrstvy. I v dnešní době asi můžeme hledat paralely – kdo by dostal do rukou noviny z prvního čtvrtletí v tomto roce, asi by začátek 3. Tisíciletí označil za dobu hluboké ekonomické recese a krize politického zřízení jako takového, ovšem noviny z roku 2008 by asi naopak vedli k závěru o stabilní a rostoucí ekonomice a silné vládě a je to jen jeden rok rozdílu. Pokud bychom se podívali na rozdíl zpráv mezi lety 1985 a 1995, možná budou mít budoucí generace pocit, že v té době museli přistát marťani … vše je jinak.
- Hlavní příčiny lze rozhodně rozdělit na vnější a vnitřní, přičemž IMHO vnější jsou u civilizací spíše výjimkou – již zmíněná krize Aztécké říše. IMHO je daleko častější „krize vnitřní“ – především bych zmínil tři příčiny, které spolu souvisí:
- Krize společenské smlouvy – společenství přestává plnit funkci, která ji vytvořila. V minulosti stát často zajistil bezpečnost svých obyvatel a oni naopak odváděli daně. Pokud stát přestal být schopen tuto bezpečnost (míněno nejen vojenskou), lidé přestávají být ochotni platit za něco co neexistuje – stát je opět slabší a jsme ve spirále. Hezkou paralelu můžeme vidět i v dnešní době a podnikání – stát funguje jako jakýsi soudce/policajt, který zajišťuje (měl by) podnikatelům některé jistoty – možnost vymožení dlužné částky, ověření alespoň základních prvků obchodního partnera (při zaregistrování firmy musí něco předložit), … v okamžiku, kdy tuto funkci přestává plnit a to se IMHO dnes děje, přichází odpověď od ekonomických subjektů ve formě „vyhýbání se daním“, obcházení zákonů, větší podíl šedé ekonomiky … stát slábne a místo hlídání dodržování pravidel mezi ekonomickými subjekty začíná hlídat vztahy stát-ekonomické subjekty.
- Krize identity občanů se společností – v okamžiku, kdy lidé nemají pocit sounáležitosti, společného cíle, … přichází upřednostnění osobních cílů a ignorace cílů společnosti, státu, tlupy.
- IMHO asi nejdůležitější vliv – tlupa, stát, společnost popře základní princip evoluce – přirozený výběr. Nemyslím teď samozřejmě vybíjení slabých, ale i zde je třeba si uvědomit, že stav, kdy přežívají všichni k rozvoji opravdu nevede. Mám ale spíše na mysli změnu počátečního stavu, kdy vedoucí role v tlupě/státu obsazovali nejsilnější/nejschopnější – státy vznikali spojováním kmenů, kde vítězil pravděpodobně nejschopnější vojevůdce/stratég, i samotným náčelníkem se stával nejsilnější/nejschopnější člen tlupy, v prvopočátcích Egypta/Mezopotámie/… se do rolí státních úředníků (kteří byli svým způsobem nositelé moci) dostávali nejchytřejší lidé, i ve středověku se šlechta vytvořila z kmenových náčelníků, tedy silných jedinců. A podíváme-li se do ekonomiky, tak firmy v minulosti vznikly/byly založeny především pracovitými lidmi, kteří dokázali prosadit nějaký svůj nápad. Co ale nastává následně – moderní mluvou hra „já na bráchu, brácha na mě“/“elitářství“ – již z doby Egypta je známo, že postupně se vytvořila vrstva úředníků, která byla převážně rodová – jinými slovy, kdo se narodil mezi státními úředníky, nemusel prokazovat své schopnosti, ale „automaticky“ se jím stal a naopak kdo se narodil jako feláh, neměl šanci se do vládní vrstvy dostat. Šlechtické rody v Evropě jsou téměř ukázkový případ tohotéž. A zpět do ekonomiky – podívejme se na top manažerské pozice – jak velké procento je zde lidí, kteří svojí firmu „zdědili“, stejně jako jaký vliv má na (i středněmanažerské posty) doporučení a dosazení ze strany rodiny/nějaké skupiny. Po nějaké době je téměř samozřejmé, že systém, který vytvořila elita nemže udržovat skupina, která z této elity sice vzešla, ale sama nemusela nic dokázat – nebyla očištěna a rozdělena na schopnější a méně schopné.
Bod 5c) bych si dovolil posunout i do dnešní ekonomické „krize“ – z posledních zpráv se zdá, že ekonomická krize skončila. Ale právě tato (a znovu podotýkám IMHO nejpodstatnější) příčina nebyla téměř odstraněna. Co by znamenala v ekonomické realitě – subjekty, které nedokázaly udržet krok, umírají (krachují) a uvolňují místo novým, manažeři zkrachovalých firem odcházejí, protože neobstáli a nedokázali reagovat na změny. Jenže jak jsme krizi „vyřešili“ my? Mohutné záchranné akce a investice do určitých odvětví, převzetí úvěrů od bank, o změně na top pozicích ve firmách si můžeme jen zdát. Můj pocit je, že jsme zaplácli následek a zadělali si na další kolo, které (a aspoň tohle budiž pozitivní) si už možná označení krize zaslouží. V tomto období totiž měli problémy firmy … příští krize může být obdobím velkých problémů států resp. celé globální ekonomiky, kdy táty přestanou mít schopnost vyplácet sociální dávky, důchody, udržovat chod institucí, … Co nastane pak – no možná konečně návrat k přirozené selekci – jenže o úroveň výše – přežijí jen ty státy, které se dokáží tomuto stavu přizpůsobit, ostatní budou eliminovány. Takže hodně štěstí nám všem.
Triatlon pro začátečníky
Možná bohužel, ale už ne od začátečníka – první jsem jel ve svých 17-ti letech, tedy skoro před dvaceti lety. A chtěl bych zájemce varovat qa zároveň povzbudit a doporučit pár věcí, které prostě člověk pozná až si to zkusí a mohou mu ten první pokus znepříjemnit. K napsání těch pár rad mě inspiroval xTerra Melechov – můj první triatlon nikoliv silniční, ale MTB, kdy jsem přeci jen zažil něco nového. Fyzicky na tom rozhodně nejsem špatně – cca 10 běžeckých závodů (nejčastěji silniční desítky) ročně, dříve jsem jezdil časovky a jako junior jsem 6 let plaval závodně … prostě objemy nejsou celkem problém, zkušenosti se závoděním také jsou. I tak bylo MTB prostě něco nového – pro zarytého silničkáře dvojnásob. Všem proto doporučuji :
• dobře se seznámit s tratí – přemýšlení na křižovatce/rozcestí v situaci, kdy adrenalin tepe v žilách je prostě pomalejší a jenom zvyšuje nervozitu
• pít, pít a pít – netřeba vymýšlet iontové nápoje, ale prostě dostat tekutinu do těla. Ono se prostě pořád zdá, že je to v pohodě, ale 2 a více hodin námahy prostě odvede hodně vody z těla a tu je třeba nahradit
• jíst jen velmi málo a něco sladkého. Opět není nutné používat carbosnacky a podobné vymoženosti, čokoláda/tatranka bohatě stačí (krom toho chuť je výrazně lepší )
• zkuste se držet někoho, kdo trať zná, nejančí a jede zkušeně – už jenom to rozhodování na křižovatkách odpadne a i průjezd technickými částmi vám usnadní – „hledá cestu“
• nejančete a užívejte si závod – většinou se jede v hezké krajině, tak je třeba zvednout hlavu a „kochat se“ – hlavně první závody jsou stejně hlavně na získání zkušeností a poznání atmosféry, takže pár minut nic neznamená a naopak lze načerpat inspiraci, kam na výlet
• po dojetí do sebe zkuste opět dostat vodu, něco k jídlu a aspoň se trochu projděte, aby tělo vyplavilo ze svalů „únavu“ – padnout a půl hodiny ležet je nejlepší cesta k několikadenní bolesti svalů poté
• v depech nezmatkujte a v klidu se převlékněte, pořádně si zavažte tkaničky, upravte oblečení – plandající dres může na kole být celkem nepříjemný a zastavovat jenom kvůli němu je zbytečné, opět platí: dvě minuty nikoho nezabijí a je to mnohem lepší, než někde hodit rybu kvůli rozvázané tkaničce/nastydnout, protože dres nekryl záda …
• na závod doražte včas (raději dříve) – převlékat se v okamžiku, když už ostatní stojí ve vodě před startem je nejlepší cesta ke zmatkování a problémům
• po závodě se usmějte – máte to za sebou a dokázali jste si, že to dokážete – příště to určitě bude lepší a snažší
• vyberte si na začátek něco lehčího – žádný horolezec nezačínal na Mt Everestu
Takže, hodně štěstí a do toho.
LinkedIn
