Globální oteplování, ozonová díra – konečně vysvětlení.
Na úvod varuji všechny ekology, anti-ekology, pseudoekology i normální lidi, že text níže napsaný je třeba brát s nadsázkou a humorem – jsou sice myšleny smrtelně vážně, ale přesto jsou jen pustou legrací a jak by řekla jedna, mně blízká osoba, “táráním” – i když se proti tomu hned ohrazuji, protože 1) nevím co to je, 2) to nikdy nedělám.
U příležitosti jednoho bezvýznamného výročí, které dnes nastalo jsem se rozhodl ukončit spekulace ohledně vývoje v poznávání globálního oteplování a ozonové díry. Jak jsme si asi všichni všimli, za několik posledních pár let mírně stoupala průměrná roční teplota. Samozřejmě ne monotónně, ale s výkyvy. Vysvětlení prosím nehledejte ani v množství CO2 v atmosféře, ani změnou aktivit Slunce, ani v množství dalších skleníkových plynů. Spekulace o vlivu člověka na tento jev se objevuje dlouho a já jí teď konečně mohu potvrdit – ovšem nikoliv ve smyslu lidstva, ale je to můj vliv. Tak jak stárnu, tak každým rokem narozeninový dort obsahoval více svíček a to množství produkovalo takové množství tepelné energie, že autoregulace naší planety nevydržela a projevilo se to na onom nárůstu průměrné teploty. Nelinearita pak je způsobena tím, že jsem svíčky sfoukával a v podstatě náhodný jev byl rychlost postupného uhasínání svíček, jako zdroj tepla. Letošní krutá zima je pak důsledkem mého rozhodnutí, narozeninový dort již letos nedělat – toto rozhodnutí je konečné, již nejen vzhledem k nervozitě vědců z toho, že nejsou schopni tento klimatický jev uspokojivě vysvětlit, ale především z čistě praktických důvodů – hostům se již z toho vedra dělalo nevolno a zapalovat to množství svíček nebyla jednoduchá práce ani s plamenometem.
Když už jsem konečně uvolnil vysvětlení globálního oteplování, musím objasnit i další jev – ozonovou díru. Zapomeňte na freony a podobné nesmysly vědců a pseudovědců – ani oni nedokázali pochopit realitu, přestože měli velké vodítko v tom, že se ozonová díra v posledních letech spíše zmenšuje. Ano i zde se musím přiznat, příčinou byla moje zvýšená “plynatost v dětství”, která se s narůstajícím věkem upravila (pro pomalejší – v mládí jsem občas měl prdíky).
Ve světle těchto odhalení je možné zrušit další konference a jednání o omezení exhalací, protože situace se vyřeší sama.
Omlouvám se všem, kteří tato témata berou vážně, ale po zjištění jak vesele se ve vědecké sféře o tomto problému lhalo a falšovalo, kolik politiků si na tomto problému dělá kariéru, jak se různí vykukové snaží přes dotace do ekologie vycucat státní rozpočty, kolik lidí je ochotno platit za nápisy BIO (i když BIOlogii nesnáší) a ECO (a narušují tím ECOnomii), jsem prostě neodolal. Jen čas ukáže, jestli se ekologie stane novým náboženstvím, stejně úspěšným jako křesťanství, nebo se prosadí lidé myslící racionálně bez předsudků a posunou tuto oblast opět směrem ke zdravému rozumu. Tedy hodně štěstí ekologům a mor a neštovice na ekoteroristy.
Lyžování – tentokrát Herlíkovice
Nechci tu popisovat, co každý najde na oficiálních stánkách střediska, spíše napsat pár dojmů z jednoho dne. A na úvod zdůrazním jednoho dne na sjezdovce – to je tak málo … strašně moc udělá počasí, množství lidí, nálada. Ale ke středisku – jeho nespornou výhodou je dostupnost. Z větších středisek je asi nejblíže ze směru od Jičína – vlastně je to konec Vrchlabí, přes které se do většiny ostatních středisek jede. Nelze ho minout, protože poutače visí už asi 1km před parkovištěm a odbočka je dobře značena. Vyrazili jsme s přítelkyní už ráno, takže mě překvapilo, že 8:25 bylo parkoviště již tak z poloviny zaplněno. Vyrazili bychom i dřív, kdybychom věděli, že provoz začíná v 8:00 – ne stránkách je 8:30 a info o dřívějším provozu jsme si nevšimli, možná tam ani není. Každopádně si doporučuji přivstat – ty první dvě hodiny do cca 10:30-11:00 je lyžování nejlepší. Trochu mě zklamalo, že povrch nebyl (alespoň pocitově) přes noc upraven rolbou, ale nebyl špatný – plotny a nánosy sněhu začaly vznikat až před polednem, do té doby to bylo velmi dobré. Ráno má tu výhodu, že lidí je na sjezdovce málo – hlavně při srovnání s Alpami už kolem poledne nastane “Václavák” a slalom mezi ostatními lyžaři. Zlozvyk lehnout si uprostřed sjezdovky a odpočinout se zakořenil i zde, převážně u snowboardistů. Docela mě překvapilo množství lyžařských škol/skupinek a především fakt, že elementární zásadu – “Před rozjezdem se podívám, jestli nevjedu do cesty lyžaři přijíždějícímu shora” – nedodržoval i jeden z instruktorů.
Drobnou nepříjemností je fakt, že z parkoviště je to ještě cca 500m k pokladnám a vleku, kam následně šplháte po docela dlouhých schodech. Nahoru v pohodě, dolů to s lyžáky není žádná legrace. Naopak pochválit je třeba fakt, že je to středisko pro rodiny a je tu možnost volby sjezdovek od začátečnických (loučky kolem Bubákova) až po červenou a černou sjezdovku Žalý. Kdo není navíc citlivka a nebojí se kotvy, může jezdit dolní část sjezdovky Žalý v podstatě bez čekání – nerozumím, proč se všichni hnali na sedačku, kde se 15-20 minut čekalo a horní část rozhodně nebyla tak skvělá. Odhadem jsme (podotýkám v neděli) za dopoledne – tedy cca 3,5 hodiny lyžování dali tak 15 jízd a to včetně čaje a odpočinku. Takže pokud si někdo chce aktivně zalyžovat, doporučuji kotvu na Žalý a přivstat si na dopolední jízdu. Rád bych zkusil i noční jízdu, ale to snad někdy příště a klidně i v jiném středisku.
Skol
Krize firem – příznaky
Asi každý, kdo je v pracovním proces déle než 1-2 roky a nepodniká sám zažil stav, kdy se firmě nedaří/prochází krizí. Některé firmy se s tím vyrovnají, některé nikoliv a čeká je BIG-BANG – krach/převzetí/…
Takže když už jsem v pár firmách byl, jaké jsou společné příznaky, že ve firmě něco nefunguje a blíží se krize:
- Omezení pravomocí – lidé nahoře mají pocit, že ti dole dělají něco nekalého – přebírají jejich pravomocí, ti pod nimi chtějí “zůstat důležití” a proto přebírají pravomocí další úrovně atd. … ve finále pak ředitel podepisuje “nákup toaletního papíru” a nemá čas firmu řídit 🙂
- Neochota cokoliv měnit – jakákoliv invence je potlačeno a každý se bojí, že by při tom mohl nastat problém a on by měl díl odpovědnosti – raději se držet toho co funguje i nefunguje než zkoušet něco nového.
- Nejistota zaměstnanců – většinou proběhne vlna propouštění, která byl a poslední, po ní následuje několik dalších “posledních vln” a propouštění se řídí nejasným klíčem, resp., propouštěni jsou nepohodlní zaměstnanci. A kdo je takový, že nemá nepřítele? Takže se každý bojí, protože neví, jestli přijde další vlna propouštění a jestli se ho nebude týkat.
- Omezení toku informací – řízení firmy se stává netransparentní, protože každý je potenciálně “agent konkurence” – informace o obchodech/propouštění/strategii se šíří formou fám. Osoby, kterých se věci týkají se je dozví jako poslední a většinou “náhodou” od někoho jiného – propouštěný se to nedozví od nadřízeného, ale od kolegů, kteří to vědí o týden dříve atd.
- Horší komunikace mezi lidmi a vytváření malých “zájmových skupinek” – lidé se začnou bát o místo a snaží se být “nepostradatelnými” – nejsou ochotni předávat své zkušenosti, zaučovat někoho do pracovních postupů, …
- Rušení benefitů bez koncepce – management se většinou rozhodne šetřit a místo otázek, co nás to stojí a co z toho získáváme platí jediná “kolik ušetříme” teď hned – že to bude stát později mnohem více už nikoho nezajímá – prost “nechci slevu zadarmo”
- Rozhodnutí bez koncepce – firma se začne utápět v operačních problémech a ztrácí směrování, takže rozhodnutí se soustředí na krátkodobé cíle – většinou finanční, bez ohledu na dlouhodobější strategii, kterou avíc zná jen top management” a často ani ten ne.
- Snaha všech urvat “co jde” – všichni začínají cítit příznaky krize a začnou si pro jistotu “hrabat pro sebe” – takže se najednou objeví vadné mobily, notebooky, které je třeba nutně opravit, protože za měsíc už na to možná nebudou peníze/budu si ho chtít odkoupit.
- Přetlačování se v řešení – obecně se začne nadsazovat – vím, že na projekt potřebuji milion, ale top management vše škrtá o 30% – budu tvrdit,. že potřebuji 1,5 milionu … management zjistí, že lidé nadsazují a začnou škrtat 50% – příště si předkladatel řekne o 2 mil. … management začne srážet 66%, … atd. Vůbec už není jasné co kolik stojí (a málokoho zajímá) co to přinese), takže vše je mnohem náročnější pro rozhodování.
- Lidé odcházejí z firmy. Postupně začnou někteří lidé firmu opouštět, protože ztratí jistotu a perspektivu. Problémem je, že většinou k tomuto kroku sáhnou lidé, kteří najdou práci jinde a často je to u konkurence.
Zažil jste něco podobného/máte jiné postřehy – neváhejte přidat komentáře a podělit se o svoje zkušenosti.
Šifruji, šifruješ, šifruje aneb science café 9.2.2010
Včerejší Science Café (pro neznalé neformální povídání o vědeckých, někdy i pseudovědeckých otázkách v kavárně Potrvá v Praze) se týkalo kryptologie – a to především jejího vývoje a obecného pohledu na tuto vědu/obor. Musím říct, že mě velmi potěšilo samotné zamyšlení nad kryptologií, jejím vývopjem a definicí, stejně jako zdůraznění jejich aplikací. Dnes již sice u šifrování (které je jen částí kryptografie) necítíme příliš něco magického jako v minulosti, ale stále je spojeno s tajnými službami, agenty atd., alespoň pro část veřejnosti. Velmi zajímavé bylo pojednání právě o historii šifrování ve středověku a informace o šifrování např. dopisů mistra Jana Husa, případně šifrování zpráv z první a druhé světové války. Ostatně kdo by neznal legendu o Enigmě – šifrovacím stroji Německa, které bylo dlouho legendou. Druhá část se dotkla moderního vývoje souvisejícího s rozvojem počítačů a lehce se i dotkla budoucnosti – tedy očekávaného nástupu kvantových počítačů, který by mohl kryptologii podstatně ovlivnit, protože pro některé úlohy umožňuje rychlé řešení inverzní (obrácené operace). Je to jeden z principů moderní kryptologie, kdy využijeme toho, že násobení dvou velkých čísel je relativně jednoduchá operace, zatímco rozložení čísla (dekompozice – tedy zjištění těch dvou či více, které se násobily) je pro dostatečně velké číslo úloha velmi náročná, případně jiné matematické úlohy, která má jeden směr triviální a inverzí směr velmi složitý. V této souvislosti je nutné podotknout, že stále nejpoužívanější a asi i nejúspěšnější metoda na rozlomení šifer je tzv. brute-force tedy zkoušení všech cariant a vzhledem k rozvoji rychlosti počítačů to tak asi i zůstane.
Pohled do budoucnosti je v této a i ostatních oblastech poněkud komplikovaný i s ohledem na předpovědi technologické singularity – tedy bodu v budoucnosti s explozivním rozvojem technologie a vědění. Ale to je asi na samostatné zamyšlení a povídání, které by vyžadovalo velkou dávku invence a nezávislý pohled na rozvoj civilizace jako takové.
Za důležitou součást lze považovat i další aplikace kryptologie – tedy možnosti tzv. otisku (hash), neboli jakéhosi podpisu informace a dále autentikaci. Pod otiskem si představme krátkou informaci, která je pro daný soubor “jedinečná” – tedy jakési razítko, které nám umožní říci – ano, tento soubor je v pořádku – dostali jsme od dodavatele otisk, ze souboru jsme ho spočítali – jsou stejné, je to soubor od dodavatele a je v pořádku. používá se při přenosech dat k ověření bezchybnosti přenosu, ale i jinde. Srovnání s otiskem prstů u člověka je velmi trefné, stejně jako v kavárně zmíněné vlastnosti – získat hash je velmi jednoduché, ale vygenerovat ho (něco říci o souboru) z něj je skoro nemožné. To je stejné i u otisku prstu, který sejmeme velmi snadno, ale najít člověka s ním dokážeme jen postupným porovnáním v databázi otisků. Ovšem ono rozhodnutí máme otisk a člověka (soubor) – odpovídají si – je velmi jednoduché. Podobně autentikace se dnes používá velmi masivně – od kreditních karet, přes elektronické bankovnictví, až po certifikáty a kódování telefonních rozhovorů v mobilech.
V přednášce mi trochu chyběla pasáž o veřejném klíči – padla zde o něm zmínka, ale princip nebyl objasněn a je to myšlenka, kterou považuji za přelomovou. Prostě rozdělení klíče na dva – veřejný a privátní, které umožní oba kódování a dekódování a z privátního se lehce vygeneruje veřejný, ale naopak z veřejného lze jen velmi obtížně (tedy pokud možno nelze) vygenerovat privátní, to posunulo kryptologii ne o krok, ale o skok. Umožní to nejen autentikaci člověka s privátním klíčem – pokud zprávu dekódujeme s veřejným víme, že byla zakódována tím, kdo má privátním (a za předpokladu, že ten je jen jeden tedy víme, že ho zakódoval majitel privátního klíče), ale i zpětné posílání zpráv šifrovasných veřejným klíčem např. “agenty z pole”, které ale dekóduje jen majitel privátního klíče – tedy např. cenrála tajné služby. Aplikací je samozřejmě více, ale princip zůstává podobný.
Co říci závěrem? Seminář se rozhodně pobavil a byl pochopitekný snad pro každého – pokud budete mít druhé úterý v měsíci čas, tak v Praze doporučuji nahlédnout do programu a případně navštívit další téma. Organizátorům patří dík.
Jednání … kdo ho má vyvolat?
Podobně jako pozdrav, usednutí, podání ruky má i samotné jednání nějaká pravidla, která jsou stanovena částečně zvyklostmi, částečně společností (firmou, okolím, …). Asi každý se jistě dostal do situace, kdy zaváhal, jestli má být tím, kdo začne/vyvolá jednání o nějakém problému. Nicméně ten první bývá v mnoha případech znevýhodněn – nebo naopak. Zjevně tím dává najevo, že má na řešení zájem, často, že ho potřebuje řešit co nejdříve, … to může být nevýhoda, ale někdy i výhoda. Podívejte se třeba, jak často rozhoduje, kdo první položí na stůl otázku platu – ten, kdo jako první “odpoví”/řekne svojí představu nastavil laťku, ten druhý se jí již bude snažit posunout jenom tam, kam potřebuje, na druhou strnu už to bude mnohem obtížnější. Proto při přijímacích pohovorech personalista/přijímající tuto otázku pokládá poměrně brzo, místo toho, aby sám s návrhem přišel. Berme to jako ukázkový příklad – tedy dohoda o platu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. I zde existují úhybné manévry – v okamžiku odsouhlasení platu, kde má zaměstnanec pocit, že to šlo až podezřele snadno (málo se ocenil) lze následně jednat o to tvrději o jiných benefitech. Nebo naopak, pokud přestřelil, pak lze přejít k benefitům a s platem couvat, protože “s tímhle jsem nepočítal”. V každém případě doporučuji soudnost a navrhnout něco, co se v okolí vyskytuje, něco co víme, že máme reálnou šanci získat jinde, …
Ale to byla odbočka – k té prvotní otázce, kdo má samotné jednání vyvolat … pravidlo je jednoduché – ten, kdo v daném okamžiku má z rozdílu “úspěšné jednání” x “nejednání/neúspěšné jednání” větší profit. Takže pokud umíte něco, co je jedinečné, ale nový zaměstnavatel nabízí o 5% vyšší plat, s tím, že jiného asi nesežene, je na něm, aby začal. Pokud naopak cítíte, že jste jeden z mnoha a nové místo Vám přinese velký bonus, neváhejte a oslovte zaměstnavatele sami. Podobné je to samozřejmě u změny platu – pokud cítíte, že máte šanci na lepší pozici jinde, neváhejte oslovit zaměstnavatele a říci si o víc, stejně tak ale zaměstnavatel musí zvážit, jestli by případným odchodem zaměstnance hodně neztratil a v tu chvíli s ním jednat aktivně.
V každém případě musí být jednání férové a čestné – při jednání o platu i o místu jednají dva “obchodní” partneři – jeden nabízí svoje schopnosti (práci) a chce za to zisk (peníze), druhý chce práci a nabízí zisk (peníze). Žádná podřízenost v tu chvíli neplatí – něco mám a něco chci, ty jsi na tom stejně => jednáme jako rovný s rovným. Ne namyšleně, ne ustrašeně. Ta jako zaměstnanec bez práce je nezaměstnaný a má problém, stejně i zaměstnavatel bez zaměstnanců má problém. Ostatně generál bez armády má většinou menší hodnotu než prostý voják, protože umí “jen” velet, ale nemá komu.
Lyžování v Alpách a v Čechách
Vzhledem k tomu, že jsem se na sjezdovky letos postavil po dlouhé době poprvé (loni to bylo spíše jen takové zkoušení) – krom toho na nové lyže, mohu poreferovat o svých zkušenostech a to hned ještě srovnat lyžování v Alpách a v Čechách. Konkrétně tedy Rakouské středisko Hochkoenig (u Zell am See) a Krkonošský Špindlerův Mlýn – snad trochu s nadhledem, pokud možno bez emocí a nekritickém obdivování všeho zahraničního, ale zároveň bez obhajoby „našince“.
Ale popořádku – nejprve to lyžování obecně. Na nových (a vzhledem k mým schopnostem zjevně zbytečně kvalitním lyžím) se jezdí parádně – prostě těžší dřevěné jádro, velmi tuhé v torzi a s ostrými hranami – to vše dovolí strašně moc. Někdy až snad příliš a především v dlouhém carvingovém oblouku mají lyže tendenci se rozletět jako blesk. Zároveň musím říct, že se na nich dá jezdit i „po staru“, tedy krátké agresivní oblouky – je to sice velmi namáhavé, především na stehna, ale zase má člověk daleko větší kontrolu a možnost vyhnout se plotnám a nánosům hlubokého sněhu. Zároveň je třeba si zvyknout na jízdu v předklonu, kdy hrany opravdu drží i na ledě a menší vrstvou sněhu projedou, aniž by si toho lyžař vůbec všimnul. Daní za to jsou poměrně tvrdé boty (ale zase velmi dobře ovládají lyži) a lyže jak šutr – 5,8 kg hmotnost lyží s vázáním se na delší vzdálenost pronese. Nabudu zakrývat, že běžky jsou mi bližší, ale jako odreagování a při hezkém počasí je i den na sjezdovkách příjemným relaxem. Čím mohu potěšit všechny – sjezdové lyžování se IMHO nezapomíná, podobně jako jízda na kole – pokud tedy pár let nejezdíte, žádný strach a klidně to vyzkoušejte. Na poprvé klidně doporučím půjčovny lyžařského vybavení – je jich spousta a za relativně malý peníz dostanete lyže a boty sice ne špičkové, ale většinou s nabroušenými hranami a když nesáhnete po té nejlevnější výpůjčce (rozdíl bývá třeba 10 Euro na den a na tom šetřit nedoporučuji), tak dostanete rozumný standard.
A zpátky k porovnání Alpy x Krkonoše – na běžkách to mohu porovnat jen těžko, v Alpách jsme měli smůlu na sníh, takže byl otevřen jen jeden okruh na bruslení – a díky sněhové situaci to byl průměr. Faktem je, že bylo vidět i navezený umělý sníh na trať a byla upravena. Bohužel pořád platí, že technika a síly jsou super, ale přírodu to nedožene. A běžet 13x jeden okruh, byť s nádherným výhledem do okolí a na vrcholky hor, člověka už večer trochu nudí. Zároveň bylo vidět, že o tratě i v těch mizerných podmínkách prostě někdo pečuje. Úplný opak byl v Krkonoších o dva týdny později – nádherné počasí na hřebenech, dostatek sněhu, ale trasy … no nic moc upravené. Krkonoše začínají být pověstné tím, že si každé středisko (Mísečky, Špindl, Janské Lázně, …) upraví pár okruhů u sebe, ale o propojení se nestarají. Vrcholem jsou majitelé některých horských penzionů, kteří projedou po běžecké trase rolbou bez uhlazovače za sebou – jízda za nimi je jízdou po oranici. Zjevně nepochopili, že o dost klientů přicházejí – už těším se na jejich nářky o vlivu krize na cestovní ruch v jejich oblasti. V každém případě doporučuji všem stáž dva týdny v Jizerkách (a zde budu skoro nekritický) – mekka českých běžkařů je prostě upraveností tras někde jinde.
I srovnání sjezdovek je náročné – v Alpách se dalo za den jezdit stále někde jinde, po červené, černé, modré dle libosti a za 4 dny na sjezdovce jsem nejdéle čekal asi 5 minut, jinak se povětšinou dojelo „na sedqačku“/“na kotvu“ a okamžitě jelo. Ve Špindlu je prostě 10-15 minut standard a jezdí se na dvou sjezdovkách – kratší čekání bylo na Hromovce, ale zase sjezdovka byla lépe upravena na Svatém Petru. Upravenost sjezdovek mě trochu zklamala v Alpách – zjevně jsme tam byli mimo hlavní sezonu a přejet rolbou po obědě sjezdovku a srovnat ji by rozhodně neuškodilo – ráno bylo lyžování parádní, odpoledne už bylo daleko náročnější. Nepříjemností v Alpách byla i první sjezdovka nad parkovištěm, kde jsme většinou byli – černá. Takže poslední sjezd k autu absolvovali všichni po ní a večer s plochami ledu a naopak s vrstvami sněhu to pro mnohé bylo náročné. Sice si nemohu stěžovat, ale viděl jsem několik začátečníků, kteří toho měli po dni na lyžích plné zuby, jak se tam hodně vytrápili. Ostatně jeden den, kdy jsme se rozhodli sjet jinam, byla poslední jízda (sjezdovka resp. několik navazujících sjezdovek) cca 16km převážně po modré a červené hodně náročná i pro středně dobré lyžaře.
Služby dnes lze srovnat jak cenově – již jsme Rakousko skoro dohnali – tak kvalitou a dostupností, kde mám pocit, pořád mírně zaostáváme. Začíná to čekáním na vlek a končí jídlem, které má u nás až příliš velký cenový rozptyl. V Alpách rozhodně není levno, ale je téměř jedno, do kterého pubu vlezete – na sjezdovce, dole, na vrcholu jsou ceny téměř vyrovnané. U nás pořád spousta podnikatelů těží z toho, že když už někdo vleze do restaurace a má hlad, tak vyšší ceny přejde. Není tedy výjimka dva stánky se stejnou polévkou za cenu 30,- a 60 CZK deset metrů od sebe … I když i zde musím chválit – chata Na Rovince – to prostě nemá chybu, ceny, personál, jídlo.
Co závěrem? Jestli jedete na 5 a více dní, jeďte do Alp – zvláště pokročilí lyžaři si to prostě užijí a zaplatit o 10-20% víc se, dle mého názoru, vyplatí. Na víkend bych se tam ale netrmácel – dobře zalyžovat se dá i v Čechách, a když budete mít štěstí na počasí, může to být super tam i tam. Takže SKOL všem.
LinkedIn
